12:00 – 20:15; trasa Březí – Kraví Hora – Dolní Věstonice – Strachotín – Drnholec – Novosedly - Březí 55 km;
slunečno, vítr, 10 – 15°C.
Do Březí přijíždíme před polednem, domácí jsou v práci.
Parkujeme před “sklípkem”, vyndáváme kola z nosiče a převlékáme se do cyklistického.
12:00 Po silnici směr Dolní Dunajovice;
před hřebenem pokrytým vinicemi odbočíme na polní cestu, abychom si jízdu tou požehnanou krajinou co nejdéle užívali.
Ale je čas dozrávání hroznů a nejsme v Alsasku – idyla se nekoná.
Pravda, první srážce vinic odpoví na pozdrav bez váhání a docela přátelsky ukáže cestu ke Kraví Hoře.
Ale ti další výrazem tváří i postojem dávají najevo, že jsou taky Češi a že tudíž vědí, že jsme tu kvůli kradení hroznů, a tak ať táhnem odkud jsme přitáhli :-(
14:00 Raději odbočujeme na silnici a jedeme po ní asi kilometr;
na prašnou cestu se pak vracíme na odbočce přes Kraví Horu.
Prohlížíme ‘střílící’ zařízení na plašení ptáků – jako zdroj munice slouží protan-butanová ‘bomba’.
14:15 Po prašné cestě kolem rybářských ‘slumů’ na břehu horní dolnomlýnské nádrže;
pak po asfaltce kolem rybářských stanů na břehu střední dolnomlýnské nádrže do Dolních Věstonic.
Během jízdy telefonuje paní domácí, že už jsou doma a můžeme se stavit pro klíče; domlouváme se kolem 18. hodiny.
Je tu dav cyklistů jako každoročně;
proti předchozím rokům vzrostl počet prodejních míst i komfort (skládací lavice).
V italské Veroně se turisté fotí u sochy Julie tak, že sochu drží za ňadro (vyjma Japonců, ti dávají Julii ruku na rameno). Chudák bronzová Julie má proto levé ňadro téměř vyhlazené.
V analogické póze se fotí návštěvníci i tady.
I když dřevo vzdoruje lidským dotekům hůře než bronz, myslím, že této plastice problém vyhlazení poprsí nehrozí ani za desítky let.
15:15 Oběd v strachotínské restauraci Isis si užíváme stejně jako vloni.
Příjemná obsluha přiznává, že davy lidí, které se tu střídají už od jara, už unavují a že se hodně těší na konec sezóny.
16:30 Po hladkém asfaltu na levém břehu střední i horní nádrže jedeme rychle;
přesto je jasné, že slíbený termín nestíháme a tak volám paní domácí, že přijedeme kolem 19. hodiny.
17:30 Po hrbolatém asfaltu na břehu Dyje se až k mostu na okraji městečka Drnholec vysloveně trápíme.
18:00 V Novosedlech máme žízeň a chceme si chvíli odpočinout.
U penzionu Kovácz jsme se stavovali v minulých letech, nastal čas na změnu – hledáme otevřený sklípek v uličce na protější straně silnice.
Úspěšní jsme ale až na druhý pokus.
Ptáme se po burčáku, starší pán nezávazně přikývne, pozve nás dovnitř a vzápětí rozpoutá řízenou degustaci. Po sedmém vzorku musí odběhnout “nahoru”, kam mu přišli návštěvníci na plánovanou degustaci – přestávku využívám k telefonátu paní domácí o tom, co se nám stalo a že přijedeme dýl.
Zřejmě na nás čekali a tak ji to nepotěšilo :-(
Ochutnáme ještě 3 vzorky, koupíme 2 lahve (pomáháme s jejich stočením ze sudu) a v začínající tmě honem šlapeme nejkratší cestou – tj. po silnici.
Zase fungoval “sklípkový efekt” – teď nám to víno připadá mnohem horší.
Žádné komentáře:
Okomentovat