Kolečko po loukách u Postolova, 11 km; pod mrakem, -2°C.
Konečně je sněhu, že se dát ‘jít na běžky’. Na horách není o nic víc než v Chocni, tak odpoledne s Janou neseme lyže k mostu u ‘zámečku’ a pak jedeme po loukách kolem Postolova.
Po trávě se jede dobře; trápení pro nás i pro lyže je oraniště za vlečkou. A taky občasná krtina.
Vyjížďku si moc užívám, radost.
V noci nemůžu dýchat, bolí mě na hrudi a je mi zima. Dlouhá noc!
Nad ránem je líp, ale když jdu ze schodů, mám pocit, že to neudýchám. Jana se chystá odvézt mě do nemocnice, Áňa rovnou volá ‘rychlou’.
Dandy (zlatý retrívr, 15.5 roku) v posledních týdnech stále hůř vstává a má velké problémy s pohybem. Na moji obranu už není schopen reagovat aktivně a tak volí taktiku “bariéra” – staví se mezi mě a červené “vetřelce”. Nechá se odvést teprve kandovaným ananasem, kterým mu Jana mává před čumákem.
Posádka záchranky působí jako profesionálové a to je dojem, který vždycky potěší. Vezou mě do Ústí; sestra, která sedí vedle, se mnou povídá tak, že mi je mnohem líp. Předají mě v nemocnici a rozloučí se. Krátké vyšetření a jsou přivoláni zpátky. Šoupnou mě na pojízdné lůžko, naloží do auta a jedeme do Hradce.
Zodpovím si otázku, která mě občas napadla, když projížděla záchranka se zapnutou sirénou: “Nevadí to ječení těm uvnitř?” Už vím: nevadí; ječení je směrované do stran, uvnitř je slyšet jen trochu.
Trochu mě připraví dvě krásné sestry v nejlepších letech (40), pak přichází lékař, který se s podáním ruky představí. Příjemný dojem!
Na velkém displeji vlevo nad sebou vidím šedivé skrumáže a okrouhlé tvary, které se mírně pohybují – moje srdce v reálném čase. Je v pořádku!
I tady je veškerý servis bez ztráty kytičky, ale stejně jsem rád, když mě pustí domů.
Teď už budu jenom zdravej!
Žádné komentáře:
Okomentovat