Letošní lyžařská sezona pro mě skončila

Levé koleno se po únorovém pádu na Kronplatz během léta nijak nezlepšilo.
Ještě v září jsem doufal, že naše tradiční čtyři dny sjezdování v Dolomitech s ortézou dám, a tak jsme s Janou zaplatili zálohu na zájezd. Ale svatováclavské ježdění po Pálavě mi změnilo názor.
Začátkem října jsem stornoval rezervaci zájezdu a objednal jsem se na „padesátiletou prohlídku“ ke svému obvodnímu.

Pan doktor obvodní se vůbec nezlobil, že jdu se sedmiletým zpožděním.
Když jsem ukázal květnový zápis z MR, poslal mě na ortopedii, ale že to beztak bude na artroskopii kolena.

Pan doktor ortopedický jen jukl na zápis z MR a pravil, že to je na artroskopii kolena a že koleno odhalovat nemusím: „Přední zkřížený vaz je zřejmě natržený, ale plastika ve vašem věku, to je problém. Jo, kdyby vám bylo třicet, ale takhle, no uvidíme“.

Z pětidenního pobytu v Litomyšlské nemocnici jsem se vrátil bez části jednoho menisku a vyčištěným interiérem od zbytků předního zkříženého vazu, protože ten nebyl natr- nýbrž přetr-žený.

Bylo fajn, že po probuzení z narkózy mě sestra naučila, jak se přesunovat s drénem v koleni. Díky tomu jsem byl soběstačný v základních potřebách. Přece jen úplně starej se ještě necítím a asistenci sestry u některých úkonů bych cítil jako ponížení a křivdu na mužské pýše.
Přesně to zřejmě zažíval asi o deset let starší spolupacient po té, co dostal od sestry hlasitý sprďunk, že si zapomněl vzít prášek, který mu přinesla. Seděl pak na posteli, nespokojeně funěl a mrmlal: „Jo, bejt to před patnácti lety, tak ji hodím támhle na tu postel a ta by pak mrkala … ta by nestačila koukat … ale když já už jsem k ničemu ...“.

Že ještě nejsem úplně starej mi potvrdil i pan doktor obvodní při pozdější kontrole, když jsem se zajímal o možnost rehabilitace: „No, víte, rehabilitaci na tohle, to my nedáváme, na to jste ještě mladej“.
Takže v blbým věku trochu jinak - na něco málo, na něco moc :-)