Trasa 25 km, doba 5:15, min-max výška: 625 – 1050 m.n.m.
Polojasno, –5 - -7°C, občas nepříjemný vítr.
Rozloučit se s běžkařskou sezonou jedeme s Janou do Zdobnice.
Jsme zaskočeni, jak málo sněhu tu zbylo;
teplé počasí minulého týdne (přes 10°C a déšť u nás “v nížině”) sem přineslo pořádnou oblevu, kterou ani prudké ochlazení s trochou sněhu tady v údolí nenapravilo.
10:15 Stoupáme vzhůru po sjezdovce “u krámu”;
hole se do ledových ploten zapichují jen maličko, smeká se to.
V polovině sjezdovky odpočíváme. Vítr bodá, z nosu kape jak z vodovodu.
”Takovej gaučink doma by taky nebyl špatnej !”
”Souhlas. Ale ry bys toho stejně moc nenagaučinkovala.”
10:45 Vcházíme do lesa na naši známou “neznačenou cestu”;
11:00 Zdoláváme potok, za 10 minut jsme “u sadu”, za dalších 10 minut “běžíme” po žluté dálnici k Pěticestí.
Sníh je perfektní, stopa sice trochu slitá, ale příjemně vysněžená – ideál.
11:40 Na Pěticestí je živo, kolem přístřešku je aspoň 50 lidí a dost psů.
Zaujme nás dvojice “husky”: ten menší spí stočený do klubíčka, jeho větší parťák spí vestoje nad ním.
Bez zastávky pokračujeme po cestě, která obchází hřeben po severovýchodním úbočí směrem k "vysílači”.
Široká dálnice (na svážení stromů) má po obou stranách vyfrézované běžkařské stopy, uprostřed široký pruh na bruslení.
Občas míjíme červené či modré plechové značky. Že by nějaký závod ?
Oblačnost se trhá, před polednem mezi velkými mraky vykukuje slunce.
12:00 Správný čas na jídlo;
díky slunci nám po dojedení poprvé tuhle sezónu není zima.
Pokračujeme do mírného stoupání. Zase se zatahuje,
výhled na Orlické Záhoří v údolí se otvírá jen občas.
V dalším stoupání nás předbíhá trojice “bruslařů”, každého z nich táhnou dva středně velcí krátkosrstí psi.
Bruslaři pokřikují na staršího běžkaře před námi, který volným tempem mašíruje prostředkem “dálnice”, ať jim uvolní cestu, a rychle mizí za horizontem.
Za chvíli nás předbíhá dívka – také připásané horolezeckým úvazkem ke psímu dvojspřeží.
A pak chlapík, který má na vodítku jen jednoho psa.
Pes kluše za páníčkem, vypadá utahaně a nenadšeně.
”Tlačnej pes ….jako Daník … to už je dávno.”, vzpomínám na našeho zlatého retrívra, s kterým jsem před 12–5 lety tuhle část Orlických hor důkladně projezdil podobným způsobem.
Dandy býval přede mnou jen pár set metrů na začátku. Pak se zařadil za mě, šlapal mi zezadu na běžky, já mu nadával, prostě pohoda :-)
Míval to ale horší než dnešní soutěžící, protože po ujetém podkladu jsme jezdívali jen zřídka. Já mám radši terén. “Já nee, ale už jsem si zvykla”, doplňuje Jana moje vzpomínání.
Teď je Dandymu skoro 14, víc než 20 hodin denně prospí a z večerní kilometrové vycházky po kraji parku se regeneruje až do dalšího dne.
A strašně smrdí.
Ale stejně ho máme rádi.
Soutěžících bylo kolem dvaceti, jednospřeží a dvojspřeží tak půl napůl.
“U vysílače” (oficiálně “na rozcestí Pod Homolí”) zahýbají závodníci po “bunkrovce” zpět k Pěticestí, zatímco my stoupáme proti směru minulých běžkařských výletů kolem lesácké chalupy pod Korunu.
Prošlapávám stopu, nikde nikdo, nádhera.
”Táto, že my bloudíme?!”
”Coo? Co myslíš, šli jsme tudy někdy?”
”Nikdy!”
”Naposledy při našem minulým ‘celodeňáku’." Ale v opačným směru!”
”Aha, tak to jo!” :-)
13:15 Sjíždíme na bunkrovku.
Po osamělé ‘roztřepané’ stopě běžíme k “lovecké chatě” (13:40) a dál po modré do Luisina Údolí (13:55).
Asfaltka k Zámečku je překvapivě zasněžená;
příjemné svezení až k “trojúhelníku”, od které ho stoupáme k “dubu”.
14:15 U “dubu” odpočíváme, jíme “laskominy” a nastavujeme obličeje oslňujícímu slunci.
14:30 Dojíždíme k prameni Kněžné; sněhu na cestě je málo.
Po sto metrech lyže drhnou o kameny, kroky dlouhými jako šagajuščij eskavator se snažím zastavit bez klouzání, abych minimalizovat škody.
S lyžemi na ramenou ujdeme pár metrů, když dostanu smyk na skrytém ledu.
Nevím jak, ale najednou mám nohy mám nad hlavou. Záda mi zachránil batoh, ale do hlavy jsem praštil dost.
Cesta k rozcestí “u závory” mě překvapuje prudkostí svého klesání: “No teda, jezdím/chodím tudy 30 let, ale že je tu takovej kopec jsem si fakt nevšiml !?”
15:00 Ke kačerovským loukám se došouráme na lyžích – hole do zledovatělého povrchu sice nejdou zabodnout, ale je to jistější než klouzat po botách a riskovat další pád. 
Po louce sjíždíme směr obora, na kraji lese lyže sundáme.
Starou cestu hledám mezi stromy marně.
Protože sníh v lese je tvrdý a dobře se po něm jde, protože cesta k rozcestí “U Hotelu” a pak po silnici k autu by byla zbytečnou zacházkou s běžkami na zádech a protože máme žízeň a hlad, zahneme doprava, z lesa vyjdeme na modrou a dál pokračujeme směrem k Valčence: “Dojedeme na vršek sjezdovky a půjdeme lesem po jejím kraji dolů; skoro k autu!"
15:20 Koukáme na přímou a širokou sjezdovku pod sebou.
“Přece nebudeme sundávat lyže, když je tady takovej pěkněj sníh!”, říká Jana.
Plužíme po kraji sjezdovky, občas zastavujeme. Abychom si odpočinuli nebo abychom se nenapletli “vrstevnicovým” sjezdařům.
15:30 Jsme u auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat