pošmourno, místy mlhavo, neprší, ale vlhko tak, že to vyjde nastejno, docela teplo.
“Prequel”: Turistickou mapu Broumovsko Adršpach 1:40000 (Shocart 425) na plánování výletu si pořizuji opět v trafice na choceňském nádraží. Nedočkavě ji rozbalím hned v autě a přes lupu (brejle na čtení jsou někde v tašce) spokojeně mručím, že při tomhle rozlišení se vrstevnice v prudkých kopcích ‘neslévají’ jako na cyklomapě 1:80000.
Pak ve mně zatrne: “Hergot, Trutnov, Rtyně a Červený Kostelec, ale kde je Police? Dyť já potřebuju mapu Policských stěn!”
Rozkládám papírovou plachtu, jak to omezený prostor za volantem dovoluje: “A že tu není Broumov … no dyť ’sem kupoval mapu Broumovska?!”
S pocitem “a zase za lamu” skládám mapu do obalu a hrabu se z auta, že ji zkusím vyměnit.
Nadzvednutím ze sedadla naštěstí uvolnilo myšlení: “A není ta mapa tisknutá i z druhé strany?”. A jo, je!
Tři borci u sousedního stolu, kteří tu jedou pánskou jízdu a zjevně jsou z hodně velkého města (byli z Hradce Kr.), si říkají o ubrousky a co zbylo na stole, balí svačinu…
Inu, „…y estos son los usos de Castilla y de Leon!“ (R.Sabatini: Odysea kapitána Blooda, Albatros Praha 1970, str. 111; psaní téhle vzpomínky se protáhlo, protože jsem z knihovny tuhle “kodku” vytáhl a zase přečetl).
9:15 Po asfaltce směr Machov asi 500 metrů k rozcestí, od kterého stoupáme loukou po žluté turistické značce. Pod remízkem kvete spousta lesních jahod.
Lesní cestička vede po rovině (ale místy kalužemi a bahnem) až na hranici s Polskem.
Zahneme vpravo a po asfaltce dojdeme na rozcestí U Zabitého.
10:20 Stále po žluté, ale tentokrát stoupáním, které zadýchá;
po 500 metrech přicházíme na starou formanskou cestu (cestářské úpravy jsou dosud zřetelné).
Je tu mlhavo a vlhko, ale zeleň stromů i mechů svou svěžestí tuhle nepříjemnost vyvažuje – dojem není ani moc depresivní.
Dalších půl kilometru pohodlné chůze po vrstevnici k šipce “Soví hrádek”, která ukazuje doprava a vzhůru.
Blíží se vrchol hřebenu. Chci oznámit Janě, že Soví hrádek je před námi, ale místo toho řeknu: “Hele, kůň!”
Bylo to negalantní vůči dámě, která ho vedla za ohlávku. Vlastně ji, protože ten kůň byla ta klisna.
Za ní po kamenech neobratně klouzalo hříbě. Chvíli, kdy dáma zastavila s otázkou, odkud to jdeme, hned využilo, aby se napilo z máminých cecíků.
Za dámou vede menšího koně dívka, zřejmě dcera. Končící puberta jí nedovolí pozdravit; kromě trucu je v pěkné tváři zřetelné i zděšení z toho, jak tuhle cestu s koňmi zvládnou.
Dáma vysvětluje, že zabloudili na vyjížďce, a ptá se, jaká je cesta dál.
Jsem tu poprvé a tak netuším, že úsek, který ušli, byl -z koňského pohledu - procházkou růžovým sadem ve srovnání s tím, co mají před sebou než se dostanou na formanskou cestu. Proto jí neřeknu, ať se otočí a vrátí po svých stopách, ale jen popíšu cestu.
Dáma odpoví: “To půjde. Dyť pro koně je tohle normální prostředí, ve volné přírodě se v tomhle přece taky pohybují…”.
Usoudím, že tu pitomost řekla hlavně kvůli té vyděšené holce a tak spolknu komentář, že si asi plete koně a kamzíky.
Přejeme jim všem šťastnou cestu a myslíme to hodně upřímně.
Bizarní balvany a skalní útvary, světelné efekty z cárů mlhy a záblesků slunce, blues v zelené a šedé.
Bludiště cest mezi skalami i mezi rašelinovými jezírky.
A nikde nikdo.
Potkali jsme tu další 3 lidi.
Dál fotím na mobil a do seznamu nákupů před dovolenou si v duchu připisuju novou položku.
Další 4 lidi.
Božanovský špičák je zarostlý vrchol, nejhezčí výhled do kraje je asi o 200 metrů dál: na jihu Hejšovina, východně pod námi kotlina jižně od Broumova.
Téměř po rovině vede až na rozcestí U pánova kříže, z kterého se krátkým klesáním okruh vrací na výchozí rozcestí Pánův kříž.
Avizovaný artefakt tu naštěstí chyběl, zato tu pobíhal veselý pejsek, zatímco jeho páníček odpočíval.
Anebo na Korsice (nejlépe jako pisánskou věž na pobřeží). Anebo na východní straně alsaských Vogéz.
Pod strání pěkná Boží muka.
Žádné komentáře:
Okomentovat