Hodina, kdy jsem "plíhala" fakt nemusel

Písničky K.Plíhala mám rád už od pradávna, na jeho elpíčka jsem si stával fronty hluboko za bolševika a na jeho koncertech jsem byl snad desetkrát.
Pracovní povinnosti mě zavedly na noční směnu do Prahy.
Po osmé večer jsme s kolegy nejprve zajeli se ubytovat do příjemného hotýlku Kanárek a potom vyrazili za naší prací.
Zpátky na hotel jsme dorazili před třetí.
Noční recepční odmítla kolegovu žádost o 'pivo na usnutí' s originálním vysvětlením, že to nejde, protože počítač už je vypnutý.
Tak jsme šli spát. Horká noc, okna dokořán.
Před sedmou mě vzbudilo třískání popelnic.
Když túrování kuka-vozu utichlo, začala se ozývat kytara. Nebyla příliš hlasitá, ale stačila na to, aby mě vytáhla z potápění do spánku. Chvílemi jsem si říkal "umíš to" a chvílemi zase "jdi už do hajzlu".
Po osmé jsem ji slyšel naposled.
V devět jsme za mohutného zívání vyrazili na snídani.
V jídelně seděl jediný host, Karel Plíhal. Upíjel kávu a chvílemi telefonoval.
Asi už měl pro dnešek natrénováno. Ale já si to privátní vystoupení vůbec neužil. :-)