Trasa: Refuge du Hahnenbrunnen - Auberge du Hahnenbrunnen – Grand Ballon – Guebwiller – Rouffach - Eguisheim, 65 km, nastoupáno asi 300 m, naklesáno asi 1200 m, 90% asfalt, 10% šotolina, prům. rychlost 13 km/h;
Slunce, vedro.
V půl osmé, potichu jak dokážeme, balíme bagáž rozloženou kolem našich postelí a postupně ji stěhujeme z šestnáctilůžkového dvojpokoje do přízemí.
Než zabalíme na jízdu, naložíme kola, namažeme se proti slunci, pokocháme se ranní verzí pohledu na okolí a rozloučíme se se správcem, uteče hodina.
8:30 Vyjíždíme na lačno (trocha vína se nepočítá), protože snídaně bude na Ferme Auberge du Hahnenbrunnen – těšíme se na míchaná vajíčka. Nebo bude omeleta?
Po skvělé obědovečeři nastává zklamání, snídani hodnotíme trojkou. Jídla dost, naslano i nasladko, ale mléko trochu se srážející a hlavně žádná vajíčka :-(
Ale na hlavní jídlo se tu určitě ještě někdy zastavíme.
O radu, kudy jet, žádám off-line mapy.cz na mobilu jen v lyžařském středisku Le Markstein.
Ale spíš jen z hračičkovství, na křižovatce je ukazatel (schovaný jen trochu).
10:30 Pití a krátký odpočinek před závěrečným stoupáním u Ferme Auberge du Haag – podle halasu z terasy je tu taky příjemně.
11:00 Přivazujeme kola k informační značce parkoviště pod Grand Ballon (1350 mnm, parkují tu hlavně obytná auta a tlupy motorkářů); po kamenité pěšince šlapeme k vrcholu.
11:20 Mohyla památce Les Diables Bleus – vojákům, kterým se po začátku první světové války podařilo vybojovat vrcholy Vogéz, tehdy patřících Německu, a za cenu obrovských ztrát je udržet až do konce války. 
Les Diables Bleus (Modří ďáblové) - elitní jednotky francouzské armády existují dodnes, jejich výcvik je zaměřený na boj v horách a ve městech. Svou historii počítají od roku 1888, kdy Francie zformovala pluky ‘horských myslivců’ (horské pěchoty) pro ochranu hranice s Itálií v Savojských Alpách.
11:30 Jsme na vrcholu Grand Ballon!
Nadmořská výška 1424 m se na metr shoduje s mým oblíbeným kopcem, s Kralickým Sněžníkem.
Samotný údaj příliš neohromí … vždyť Sněžka je skoro o 200 m vyšší.
Jenže údolí Rýna, necelých 10 km vzduchem na východ, má nadmořskou výšku sotva 200 metrů … takový ‘stožár’ u nás nemáme, takový výhled výhled “pod sebe” se jen tak nevidí. A ještě jinými slovy: čeká nás parádní sjezd.
Koule na vrcholu není restaurace, ale radar řízení civilních letadel; stejnému účelu zřejmě slouží i dva vysokánské stožáry.
Z teras kolem kulové kontrukce je za dnešního počasí krásný výhled. Pořídím spoustu fotek, ale … to se musí vidět.
Úzkou cestičkou obcházející vrchol ze severu se vracíme ke kolům, pod sebou závěrečné dopolední stoupání.
Dobře my! :-)
12:00 Začíná 14 km sjezd: nejprve 6 km klesání na jihozápad po frekventované Route des Crétes do sedla Col Amic (já vím, že Col znamená průsmyk, jo, je to sedlo). Odtud 8 km klesání na východ po lesní silničce až k městečku Soultz-Haut-Rhin (na objevení téhle malebné cesty jsem pyšný – francouzská mapa IGN 3719 OT ji dost maskuje).
Vezeme se, vezeme se, vezeme se.
A líbí se nám to!
13:15 Oběd na kempingovém místě (přístřešek, ohniště, voda, varování před klíšťaty) u Croix Zimmermann - kříž tu připomíná nikoliv utrpení největšího z Čechů, ale smrtelnou dopravní nehodu jeho jmenovce v roce 1866.
13:40 Pořád z kopce;
kolem autokempu La Sapiniere – nevím proč, ale připadá mi divnej.
kolem Memorial du Rote-Rain – památník padlých a vyhnaných z 1870-1918 a 1940-1945, Francouzů i Němců, s výhledem na lesy a vinice …
13:45 Před Soultz-Haut-Rhin je potřeba začít šlapat.
Ale my přestáváme - kvůli pohledu na sloupy s čapími hnízdy. A s čápi černými!
Jsou menší než jejich bílí bratranci, mají tmavé zobáky a nohy.
Kompakt na maximální zvětšení, ruce opírám o řidítka, abych se zaměřený foťák nechvěl, když slyším Janino šeptání: “Nad tebou. Koukni nad sebe! Ale pomalu, je nervozní!’” Sotva pět metrů přede mnou, na uříznutém kmeni stojí na hnízdě čáp. Čáp černý. Peří na voleti se mu ježí, mám strach, že uletí než zaostřím. Ale povedlo se! Pár fotek a pomalými kroky obloukem obcházíme jeho stanoviště.
Pozoruje nás ostražitě, ale neodletí :-)
14:15 Luxusní kemp na jihovýchodě Guebwiller, nezůstaneme - je brzo, ale bereme vodu.
14:30 Za Issenheim se kocháme výhledem na vrchol, z kterého jsme sjeli.
15:00 Orschwihr - pauza. Sezení u hříště, opodál v Domaine Francois Schmitt kupujeme 3 lahve, růžové vyzunkneme na lavičce s pohledem na kvetoucí platan.
16:30 Pot mi podrážil oči, nucená pauza, jedeme pomalu.
V Hattstatt má být kemp, ale není.
17:30 Hledání kempu v Equisheim dává zabrat, směrovky zmatečné, domorodý Asiat o něm neví, naštěstí jiní ano.
Chvíle nervozity ve frontě v recepci – stojím jako čtvrtý, jsou dvě poslední místa, ochotná recepční obvolává okolí, shánějíc místo pro Švédy s příliš velkým karavanem, další čekatel vypadne, protože už není kempovací místo s elektrikou. Jako neautař bez elektriky dostávám nabídku na místo na kraji; s ohledem na vedro a naši únavu ji neodmítám navzdory varování “Well, it is slightly dowhill”. Kola zaparkujem tam, kam jiní dávají stan, na místě auta shodíme bagáž a otevřeme druhou lahev pana Schmitta. Bílé, opět zlatá!
Stan postavený na místě bagáže, večeře, trocha červeného z poslední lahve.
Večerní procházka s pozorováním romantické siluety Les Trois Chateaux nad vinicemi. Ale ještě hlubší dojem na mě udělá dopravní semafor, který nemá zelenou. Červená nohoře, žlutá uprostřed, blikající žlutá dole. Francie.
A pak čáp, který přiletí na hnízdo nad malým náměstím, a aby na sebe upozornil, zaklape zobákem tak hlasitě, že Jana nadskočí.
Žádné komentáře:
Okomentovat