Alsasko Lotrinsko–Cyklopuťák 1/6: Z vinic pod hory

Trasa: Barr –Itterswiller – Dambach-la-Ville – Scherwiller – Liepvre – Sainte-Croix-aux-Mines – Sainte-Marie-aux-Mines, 47 km, nastoupáno asi 350 m, 90% asfalt, 2% pastvina, 1 brodění; prům.rychl. 11.3 km/h; 
Skoro jasno, chladivý větřík, v závětří vedro, závěrečných 20 km mírné, trvalé stoupání v nemilém protivětru.

Tradičně bohatá snídaně servírovaná paní Noellou pod pergolou na dvoře; největší atrakcí jsou domácí jablečný džus, v soli naložené pesto z natě česneku a nedomácí sýr.

Při balení bagáže to s teplým oblečením nepřeháníme (vloni jsme ho opravdu neužili). Zprvu ale prosazuju, že povezu i 5 mattonek, 1 cidre a 2 ‘pistole” vína. Sbalené kolo zkušebně popotlačím a změním názor: “Máš pravdu - je to moc. Ty vody budou stačit jen tři!”

Přeparkuju auto na určené místo, klíčky předám Noelle pro případ potřeby a v 10:45 vyjíždíme.
Nejprve po silnici. 
U božích muk za Eichhoffen k Itterswiller přechází cyklostezka z asfaltu na prašnou cestu mezi vinicemi.
“Ach jo, já to nemám ráda, to drncání!”.
”Pojedem až další cestou, ta je asfaltová!” 
Byla asfaltová, ale jen 20 metrů. Pak se postupně zhoršovala a zužovala, po 500 m skončila úplně.
”Přece se nevrátíme! Já se děsně nerad vracím stejnou cestou! Tudy podél vinice, na cyklostezku to bude kousek.”
”Já už jsem si zvykla!”
Tlačím raději trochu napřed.
Na cyklostezce honem tasím foťák, abych situaci zdokumentoval, ale ten zatracenej krám se ‘kousne’. Než ho vyndáním baterií zrestartuju, je už Jana vedle mě na cestě a nekompromisně odmítá se vrátit na necestu a tlačit kvůli dokumentaci. Takže na upomínkové fotce máme jen trávu, kterou jsme se protlačili, a okolní vinice :-)
Po cestě (štěrkové, ke konci asfaltové) dojedeme k dalšímu křížku, kde chvíli odpočíváme (12:00).    

Pokračujeme po silnici i mimo ni krajinou, kterou máme rádi.
I když fotek odsud máme spoustu, znovu mačkám spoušť:
- stráně s vinicemi
- další lavička císařovny
- okytkované hrázděné domy
- hrady a strážní věže na zalesněných kopcích.

V Dambach-la-Ville se nám zdá na jídlo ještě brzo (12:45);
v Scherwiller (13:15) se chvíli motáme v marném hledání restaurace, kde se sedí venku … “Najíme se někde dál, třeba v lese!”.

Až sem vedla naše cesta vinicemi na jih. Tady opouštíme pás alsaských vinic na východním úpatí Vogéz (v širokánském údolí Rýna) a míříme na západ. Jedeme po cykostezce, kteoru známe z předloňska, kdy jsme stanovali v kempu “u králíka”. 

Svačíme v lese, koukám do mapy.
”Kde jsme?”
”Tady! Jedeme po téhle cyklostezce směrem ke ‘králíkovi’ … hmm … aha … dyť my jedeme blbě! Na severozápad, ale máme jet na jihozápad!”
Porada s offline mapy.cz: “Je to dobrý, jde to napravit. Kousek dál bude kraťoučký sešup, tam asi kola povedeme! A pak přes most a po turistické cestě přes louku a jsme na silnici!”.
Jana tuší svoje a neříká nic.
Prudký sjezd sejdeme, na most kola vyhoupneme. Pak vjedeme do něčeho, co není louka. Vysoký porost s rafinovaně rozmístěnými ostružinami, kopřivami, bodláky a náletovými akátky (akorát do výše lýtek). Džungle končí, tlačíme nízkou trávou. Ze stínu lesa vyjde na světlo něco černobílého rohatého.
”Bejk!”
”Dyť má vemeno! Teda skoro nemá, ale co je vidět, to jsou struky.”
Kráva odbočí a my rychle zapadneme do lesa místo ní.
Další říčka, nad ní úzký “visutý” most bez zábradlí. Než po ní balancovat, raději s koly přebrodím. 
Z lesíkem je přes cestu ohradník a vypadá dost nabitě. Oddechneme si, když ‘bez šťouchu’ podstrkáme kola i sebe.
Po prašné cestě se dá jet, tak vesele hlaholíme … než dojedeme k dalšímu ohradníku. Ten je naštěstí je špagátový, tak ho rozvážeme, projdeme a zavážame.
Pak ještě další dva ohradníky.
A pak je konečně silnice.

Po parádní asfaltové cyklostezce, stoupající mírně, ale vytrvale,  jedeme 20 km až do kempu v Sainte-Marie-aux-Mines.
Protivítr je občas dost protivný, ke konci nás bolí zadnice – letos nemáme natrénováno.
16:30 Ale pak na okraji města nám vstoupí do cestu supermarketek, kde nakoupíme bagety a večeři a je zase pohoda :-).

Rozlehlý autokemp na břehu říčky je prakticky prázdný;
přenocování pro dva cyklisty a ranními bagetami tu vyjde na 20 Euro, sociálky čisté a příjemné.
Lákavě vypadá i zdejší restaurace, ale my už jídlo máme.

V poklidu vypijeme cidre, posedíme, postavíme stan.
Při civění do mapy dostanu skvělý nápad, jak zlehčit zítřejší etapu.
Po večeři a po prohlídce kempu si najdeme lavičku, na které si v příjemném večeru užíváme “normální sezení”.

Před usnutím se mi vybaví podvečerní pohled na naše vrstevníky-Holanďany (dovolenkují opodál s velkým obytným vozem): “Ona rozdává karty, zatímco on chytá nová papír na výsledky”. Bože můj, chraň nás!