Městečko Alta Badia (přesněji jeho součást Corvara) je jedním nástupních bodů na unikátní lyžařskou “rundrfahrt” Sella Ronda – více než 40 kilometrový okruh kolem skalního masivu Sella Group.
Rok od roku stoupá věhlas tohoto okruhu a prodlužují se fronty u lanovek, které jsou součástí okruhu. Corvara nabízí i spoustu sjezdovek, většinou bleděmodrých.
“Loučkaření” si necháváme na důchod, jízda “v kruhu” byla zajímavá, ale dnes chceme nahoru - stejně jako před 2 roky si chceme sjet z Marmolada - nejvyšší hory Dolomit.
Cesta autobusem bude trvat hodinu, proto snídaně i ranní odjezd jsou o 15 minut dříve (7:00/8:00).
9:00 Je jasno, občasné řasy, -3°C. 
Než se náš pedantský průvodce zakoupí skipasy a nachystá se je vydávat podle jmenného seznamu, vytvoří se u “výdejního místa” v přední části autobusu skrumáž, z které jsem bojovnými spoluúčastníky vytlačen ven.
Nevadí, holt chvíli počkáme.
Lístky “Dolomity Superski”, nutné na vleky mimo region Alta Badia (potřebné na okruh Sella Ronda nebo na Marmolada, cena 48 Euro, tj. příplatek 7 Euro proti skipasu jen na region Alta Badia), kupoval průvodce jen 2 a proto nejdříve volá k jejich vyzvednutí. Volám “Tady” a spoluúčastníci mi dělají uličku s mírným vrčením.
před desátou začínáme sjíždět první dnešní sjezdovku směrem k Arabba.
Fantastický výhled na skály masivu Sella Group po levé straně i hory na druhé straně rozlehlého údolí. Přímo před námi v druhém sledu hřebenů Marmolada.
Sjezdovka, vedoucí z jejího vrcholu Punta di Rocca, je zatím ve stínu, žádné tmavé body se na ní nepohybují.
V zástupu sjíždíme do Arabby, před silnici lyže dolů, 500 metrový pochod k dolní stanici, z níž vyjíždějí 2 lanovky.
Jdeme dlouhou chodbou k levé z nich, 10 minut mačkání ve frontě, 10 minut houpavého získávání výšky - hlavně nezapomenout vystoupit na mezistanici.
Vystupují téměř všichni, závodíme v rychlosti nasazení lyží a honem do fronty na pomalou, dlouhou dvojsedačku.
10:30 V širokém, postupně se zužujícím zástupu se suneme 15 minut (méně než předloni), tichý ale urputný zápas o každý centimetr :-)
11:00 Přes 2 další vleky vyjíždíme na poslední hřbet Passo Padon (2401 m.n.m.) – nepříjemně tu fouká, -7°C.
Následuje více než 5 kilometrový modrý, později bleděmodrý sjezd až “úplně na konec” – k dolní stanici kabinové lanovky na Marmolada.
11:15 Řadíme se do fronty, končící u zadní stěny budovy lanovky.
S přestávkami postupujeme před čelní stěnu, kde začíná “labyrint”: řetězové vedení vytvářející koridor široký pro pohodlnou chůzi jedné osoby, po 10 metrech obrat o 180°.
Koridorem už jdeme plynule, bez přestávek.
Míjení stále stejných tváří v protisměru působí úsměvně, mračí se tu jen několik zarputilých staříků.
Nejspíš je “prudí” chumelenice lehkého sněhu, který víří vítr ze šikmé střechy budovy přímo na frontu.
11:30 Procházíme turniketem, jsme v dávce určené k nástupu do lanovky.
Organizovaná tlačenice, “Postupujte dále do vozu !”.
Dvakrát přesedáme.
Na druhé mezistanici opět ignorujeme tabule zvoucí na prohlídku muzea Velké války, ale opět (=stejně jako předloni) se pod vlivem výhružných tabulí: “Nahoře už záchod není !” kolíbáme o 2 patra níž.
Proběhla tu rekonstrukce, záchody už nejsou výhradně turecké!
12:00 Jsme nahoře": Marmolada – vrchol Punta di Rocca, 3265 m.n.m.
Slunce je v mracích, tak ani nejdeme na horní vyhlídkovou plošinu, ale rovnou dlouze sestupujeme po nepříjemných schodech.
Jejich nepříjemnost má 2 důvody:
- máme lyžáky
- údolí kolem jsou hluboká …. pravda, schodiště má sotva 10 výškových metrů.
Sjíždíme;
sníh je parádní, ale v difuzním světle splývá povrch sjezdovky.
Bezproblémový parádní sjezd;
několikrát zastavujeme: fotíme, odpočíváme, čekáme až odjede tlupa, do které jsme se připletli.
Překvapuje nás množství “důchodců” (= spoluobčanů zřetelně 60+).
12:30 Najíždíme na trať, po které jsme sjížděli k lanovce nahoru.
Důležitý moment: včas přejet doleva, abychom nemusel křižovat dráhu šlepru jako minule … letos by to ani nešlo, je tu plůtek (samozřejmě by to nebyl problém, sjelo by se o 2 kilometry dál a přes 2 navazují kotvové lanovky bychom se dostali do místa umožňující ho chybu napravit. Trvalo by to tak 15 minut).
13:00 Sundáváme lyže před restaurací u mezistanice lanovky z Arabba a doufáme, že minestroni tu bude stejně hustá a stejně skvělá jako minule.
Byla! :-)
A stejně jako minule jsou tu zřetelně k poznání ruští turisté –ruština je k tomu účelu předurčená. Obdobně jako němčina ke klení a nadávání ;-)
14:15 Červenou a černou do Arabba (“Tam se to stalo Honzovi!”).
Začíná chumelit.
Po zelených šipkách “protihodinového okruhu” Sella Ronda se vracíme do Corvara.
Je ještě brzo, ale na další lyžování nějak není nálada.
Bombardino nám nesedne (rošťáci do něj přestali dávat kávu), jiný bar, kam bychom se vešli a dali si něco jiného, hledáme marně.
Lyže i lyžáky odložíme do autobusu (řidič za sklem se tváří jako nabob, přitom po něm nic nechci), a uděláme důkladný okruh po Corvara.
V 17:00 vyjíždíme.
Po 5 kilometrech pošmourný mrak, z kterého vytrvale depresívně posněžovalo, končí a zbytek cesty je idylické azuro.
Žádné komentáře:
Okomentovat