Už tradiční, jarně-prázdninové lyžování v jižním Tyrolsku = v severních Dolomitech.
Koncem září se nám v nabídce CK Víkend líbil 5-denní zájezd z Pardubic, ale než jsem se rozhoupal k objednání, byl obsazený.
Naštěstí, než jsem stihl zajistit “nouzové řešení”, objevil se v jejich nabídce další zájezd:
- 5.2-10.2., 4 dny lyžování
- Odjezd z Pardubic, jízda přes den
- Polopenze
- Cena (bez skipasu) 6000,- Kč/osoba.
Anička nám ráno pomohla odnést bagáž na nádraží; rychlíkem v 6:38 jedeme do Pardubic.
Starší autobus Bova má dost malé sedačky.
7:00 Pardubice – Kolín – 9:20 Praha Nové Butovice – Plzeň – 11:30 Svatá Kateřina (zastávka 20 min).
Řidič jede svižně; s bezpečnostními přestávkami ani s fyzickými potřebami cestujících si hlavu neláme; zastaví už jen na 20 minut u hranic Německo–Rakousko. Přitom dobrou polovinu zájezdu tvoří senioři 65+ … asi už od večera nepili (skoro). Stejně jako já :-P
Průvodce, mladý muž s výkladovým stylem učitelky mateřské školy (nic ve zlém!), pustil na téměř nebarevné CRT-monitory film 2Bobule. O čem byl nevím, moji vizuální prioritu mělo “vajžlsstudio 2010 krok za krokem”, akustickou prioritu (jen do jednoho sluchátka) hrající “mamfordi”; ze zachycených útržků soudím, že štáb příliš invence filmu nevěnoval, ale ožrávačka to musela být prvotřídní.
Cesta bez komplikací, žádná zácpa u Mnichova ani u Innsbrucku;
v 17:45 vysedáme u penzionu Gasthof Rauchegger v jihotyrolské vesničce Rodeneck, asi 10 km severně od Brixenu (Bressanone).
Pokoj s příslušenstvím a dostatečně velkou skříní nemá balkón.
Opulentní večeři (3 chody + zákusek) doplňujeme litrem bílého Südtiroler Weisburgunder nejen dnes, ale i další 3 večery.
6.2.2013 Jochtal – Gitschberg
2 menší střediska (dohromady 44 km sjezdovek), propojená 4 km dlouhou kabinkovou lanovkou, nepatřila k našim nejoblíbenějším.
7:15 Snídaně; paní domácí při doplňování samoobslužných stolů “kmitá” tak rychle, až mi to bere chuť k jídlu – po ránu mi rychlý pohyb nedělá dobře. I když se na něj jen dívám :-/
8:15 Odjezd do Valles, asi kilometr za vesnicí začíná kabinková lanovka do lyžařského areálu Jochtal.
A taky spojovací “kabinka”, která s jedním přesedáním zaveze do mezistanice lanovky na střediska Gitschberg.
Tím jsme si splnili povinnosti “projet středisko”, v následující hodině plánujeme jezdit na “Talabfahrt” a zajít na občerstvení do Nockalm jak se nám osvědčilo před 2 lety.
Pohled pod sebe z “Černé 6” (=začátek Talabfahrt č.1) budí respekt, ale díky novému sněhu je to příjemné svezení. Škoda, že ve stejné chvíli tu jede i tlupa hulákajících německých mlaďasů, kteří mají s prudkostí kopce dost problémy a ohrožují nejen sebe, ale i okolí.
Spěcháme do údolí.
Ale nahoru se nevracíme – u lanovky se tísní dav, čekání odhadujeme na 15 minut. “Na to už jsem starej”.
Spojovací kabinkou přejíždíme na Gitschberg.
Dvakrát vyjedeme až do nejvyššího bodu (Gitsch 2510 mn.m.);jízda dolů připomíná jízdu po široké dálnici, mezi cáry mraků jsou kouzelné pohledy hluboko do údolí (Brixen 600 m.n.m).
Sjezdovka je skvěle upravená, není zledovatělá jako vloni.
V prudším klesání přeženu náklon a vzápětí v oblaku vířeného lehkého sněhu kloužu dolů.
Snowboardové kalhoty, které jsem před lety zdědil po dětech, se opět osvědčují – ani jsem se nepraštil ani klouzání po boku nevadí. I když jsem v bílé tmě, vím, že pode mnou nikdo není, a tak klouzání nijak nebráním; zastavím po dobrých 30 metrech. Jana dojíždí, ptá se po zdravotním stavu a dodává: “Já viděla jen mrak, vůbec jsem netušila, kde máš hlavu a kde lyže!”
11:30 Speckknödelsuppe a pivo/vinný střík jakovloni v Pichlerhütte; protože je kolem -7°C a trochu fouká, sedíme uvnitř.
Vloni byla obsluha rychlejší, ale aspoň se ohřejeme.
Objevujeme pro sebe Černou 23, na kterou jsme vloni zapomněli. Profilem je to příjemná červená, nejobtížnější je jízda nahoru “kotvou” -zvlášť pro lidi malé postavy :-)
A taky Modrou 21, i ní jsme poprvé. Je ve žlabu a je zní pěkný pohled na okolní hřebínky. Ale na konci se musí píchat :-(
14:30 Přejíždíme zpátky na Jochtal; letos hodnotíme Gitchberg velmi kladně.
Kabina nahoru už je bez fronty; dolů jedeme po Červené 4.
Potřebujeme se občerstvit - zastavujeme v Nockalm na Veneziano a Apfelschtrudel/Blueberren mit Yoghurt.
Chvíli po nás přicházejí Petr a Zdena, naši společníci od stolu – středisko je malé :-)
Při jízdě dolů je špatně vidět povrch sjezdovky – klesající slunce odrazem od protějšího kopce barví sníh do růžova. Při dalších jízdách už nepříjemný světelný efekt zmizí. Sraz je v 16:45, stihneme ještě 2 jízdy nahoru a dolů.
Je to trochu “na hraně”, zdrželo nás 5 minutové zastavení lanovky při poslední jízdě.
Dojít a přezout se ale stihneme 10 minut před limitem.
Když na palubních digitálkách naskočí minuta odjezdu, motor, který vrčel už dobrou čtvrthodinu, zmlkne.
Průvodce sděluje špatnou zprávu (problém s klínovým řemenem), ale i řešení: druhý autobus stejné cestovky pro nás přijede asi za 40 minut.
Nouzové scénáře přesunu věcí a hlavně bot, které zaznívají ze všech stran, se nenaplní – řidič během půlhodiny prasklý řemen vymění, takže sprchu i večeři stihneme podle plánu.
Žádné komentáře:
Okomentovat