Dolomity 2013: Plose

Plose, středně velké středisko na kopcích východně nad Brixenem (Bressanone), patří k našim hodně oblíbeným.
Lanovky vedou z 1067 do 2505 m.n.m.
Pohledu z vrcholu Plose na Brixen (565 m.n.m), ležící přímo pod námi, i na široké a hluboké údolí táhnoucí se k jihu, které bylo od nepaměti hlavní cestou pro poutníky ze severních zemí do “Svatého města”, se nemůžeme nabažit.

Jsme tu počtvrté (vloni dvakrát, předloni poprvé) a zase máme kliku na počasí:
-5°C, ráno jasno, odpoledne občasné velké bílé mraky, přidávající pohledům na okolní hory dramatičnost.

8:15 Odjezd z Rodenegg, 8:45 příjezd na parkoviště střediska Plose.
Na parkovišti u dolní stanice vleku stojí 6 autobusů, 5 z nich má za čelním sklem štítek CK Víkend

Gratuluju, cestovko, ať se daří i nadále, ‘produkt’ “lyžování každý den v jiném středisku plus tyrolská polopenze” nemá chybu!
No, vlastně pro nás mimopražské vidláky jednu chybu má!
Ale už jsme našli řešení :-)

Než se průvodci podaří koupit skipasy, než se na mě dostane řada a než vyjedeme “úvodní” lanovkou, je skoro deset.

Nepokračujeme dalšími lanovkami, zůstáváme na sjezdovce Trametsch, která vrací lyžaře až k dolní stanici “úvodní” lanovky (délka 6.7 km, převýšení 1048 m).

Jezdíme její horní část - 1A Trametsch (délka 2.8 km, převýšení 498 m), která stojí na našem žebříčku sjezdovek hodně vysoko.
Skvělý sníh, členitá trať, úžasný výhled, pramálo lidí (většina pokračovala na další lanovky), 6-sedačka s bublinou – tak asi vypadá lyžařské nebe!

Ještě vloni byl celý Trametsch značený jako černá sjezdovka, letos je “degradován” na červenou.
Správně, je to ukázková červená!

11:00 Žaludky se hlásí, sjíždíme celý Trametsch, před jeho koncem po levé straně zastavujeme v Trametschhütte.
Standardní volba k doplnění tekutin a k zasycení, které nebude bránit dalšímu lyžování: Speckknödelsuppe, pivo, vinný střik.
Sedáme venku, stůl u stěny chaty, výhled na desítky kilometrů údolí.
Sympatická tmavovláska zdraví německy, ale po mých prvních slovech přechází do rodné slovenštiny.
Před odchodem ji žádáme o tip, co pít na zahřátí: “Jagertee! Oni to pijú už od rána.”

12:30 Vyjíždíme úvodní kabinkou a pozorujeme trsy azalek vykukující z nevysoké vrstvy sněhu. V květnu a červnu tu asi září. :-)

Přejíždíme až na konec střediska. 3x sjedeme navazující sjezdovky 11 a 12; při jízdě nahoru vždycky dost ztuhneme – ochladilo se, -9°C, občas nepříjemný vítr.

Při jednom z dojezdů k dolní stanici si vyměníme pozdrav a úsměvy s dámou z našeho zájezdu, která tu čeká na svou kamarádku. Ta, ač důchodkyně, vzápětí dojíždí elegantním obloukem.
I když jsme pár metrů vzdáleni a právě dosedáme na sedačku, slyšíme její nespokojený hlas: “To je ale blbá modrá, sem už nejedu! Stejně, nejlepší je ta černá na nahoře!”

Inspirujeme se a přejíždíme na černou 6.
Teploměr ukazuje už -11°C, při jízdě dolů štípou tváře.
Větší problémy ale způsobuje světlo rozptýlené velkým mrakem - tahle sjezdovka je “houpačková” a v difuzním světle je sklon svahu špatně vidět.
Jízda pod prase :-(

14:00 Jdeme se ohřát do Plosehütte, která je u horní stanice lanovky C.
Stejně jako vloni tu parkuje sněžný skútr s označením CARABINIERI, stejně jako vloni se 2 opálení fešáci v tmavých kombinézách natřásají před dívkou za barem. Rozdíl: vloni byli na terase, letos jsou uvnitř, protože je zatraceně vlezlá zima.
Zaujaly mě lyže vetknuté do zádi skútru – výrazné nápisy CARABINIERI před i za vázáním hlásají, že tohle nejsou lyže pro zábavu, tohle jsou lyže pracovní! Hodně mě mrzí, že jsem si je nevyfotil :-(
2x Jagertee, 20 minut pauza a mrak odfoukaný o kus dál – opakovanou jízdu na 6 si užíváme.

Dvakrát si sjedeme bleděčervenou 4, která se kroutí dolů borovým lesem.
U dolní stanice “dvoukotvové” lanovky huláká hip-hop stejně hlasitě jako vloni a stejně jako vloni mám pocit, že dredatý mládenec v malé prkenné putice prodává espressa a marihuanové jointy zhruba ve stejném počtu.
I tak může vypadat pohoda!

15:15 Přejíždíme zpátky na Trametsch; po 3 jízdách máme dost; předposlední jízda dolů.

Před 4. jdeme do naší oblíbené pizzerie Plosestodl na “veneciano” a espresso.
Sezóna venkovního sezení asi ještě nezačala - personál se tváří nevrle a transport zavírajícími se dveřmi mi nijak neusnadňuje.
Druhou rundu “veneciana” (dělají tu skvělé) pijeme uvnitř, přisedáme k dámám, které dnes po poledni tak rezolutně odsoudili příliš mírnou modrou sjezdovku. Jsou tu jedinými hosty, během následujících 20 minut se dozvíme spoustu informací:
- Dámám je 69 a jsou z Prahy, ta sportovnější (a dominantnější) dělala horolezectví, ale v 65 začala dostávat závratě a tak skončila; lézt jako druhá by si ještě troufla. 
- Parta 4 seniorů, co sedí poblíž nich v autobuse k nim tak úplně nepatří; jsou od Kolína, jsou o deset 10 let starší než dámy a dřív dělali instruktory lyžování;
- Nejhůř z nich je na tom ten nejstarší, tomu je 81 a hrozně zapomíná – dřív si vždycky než jel lyžovat  nechal vytáhnout vodu z kolena, a letos zapomněl, tak lyžoval jen 1.den, včera je dopoledne a dnes už jen chodí. Ale aspoň si na to bude příště pamatovat …  Bože dej, ať si za stejných podmínek i já vychutnám trest za zapomnětlivost :-D