Abychom využili cyklomapu Shocart 116 “Orlické hory – Góry Slolowe”, jedeme autem do Orlického Záhoří.
Odkud plánujeme okruh, který jsem vytipoval z mapy a jehož hlavními zajímavostmi mají být:
- rozhledna nad rašeliništěm Topielisko a Czarne bagno
- 5 km rovná cesta Wiecznošc zakončená sochou Stražnik Wiecznošci alias Grauer Man.
9:45 Auto necháváme u kostela, dělíme se na 3 skupiny:
- Ánja jede na své silničce do Chocně
- Ondra jede po polské straně k hraničnímu přechodu poblíž Čihalky a přes Deštné a Šerlich zpátky na start
- Jana a já jedeme hlouběji do Polska.
Přes hraniční přechod O.Z. – Mostowice po mírně stoupající silnici podél hranice (=Divoká Orlice) na severozápad přes obec Lasówka (vlevo za hranicí je vidět chata Bedřichovka, vyslovuju Dája).
Asi po 12 km sjíždíme ze silnice na cestu, která je nejprve prašná, pak asfaltová a hodně klesající.
10:30 Odbočujeme na štěrkovou lesní cestu;
asi po kilometrovém stoupání pohodlně přijíždíme k rašeliništím Topielisko a Czarne Bagno.
Po dřevěných “hatích” se jdeme podívat na rozhlednu.
Má 4 patra a zřejmě prošla v poslední době důkladnou opravou – je v dobrém stavu.
Nahoru jdeme trochu v zástupu – sešli jsme se s větší partou cyklistů (zřejmě z Pardubic).
Po zelené značce jedeme širokou cestou na severovýchod;
občas sjedeme projít vyhlídkové, dřevem zpevněné cesty po rašeliništi.
Na těch kola raději vedeme, nechceme jízdou zhoršovat jejich stav, který už v některých úsecích volá po renovaci.
Pod modrou oblohou je pěkný pohled na typicky temněhnědá jezírka čisté vody, na plochy rašeliníků ozdobená bílým chmýřím suchopýru. Ale v mlhavém soumraku bych tady jít nechtěl.
11:15 Po necelém kilometru odbočuje zelená značka na jih, ale pokračovat po značené cestě nemůžeme.
Alespoň ne s kolem, protože cesta je jedna velká bažina.
My to ani v plánu neměli, jedeme v původním směru až na “téčko” s modře značenou trasou.
cesta je s pomocí mapy bezproblémová - barevné značení na stromech se nám občas ztratilo.
Tahle stará formanská cesta je “dlážděná”!
I když máme odpružené přední vidlice, 5 km drncání po přímé, mírně, ale trvale stoupající cestě se zdá nekonečných.
Dřív tady všude kolem byly vesnice, mluvilo se tu především německy, inu Sudety.
Představu o výšce sochy dává fotka v první třetině článku polského turisty.
Na druhé straně cesty stojí “boží muka” s obrázkem postavy se svatozáří a s nápisem “Ścieżka Wielkiego Strachu”, pod obrázkem je vytesán letopočet 1814. V té době byly v blízkém okolí toho místa sudetské vesnice, které spojovala se světem ta právě projetá cesta.
Na tom obrázku, to asi není madona...
Taky mi připadá, že okolí je nepříjemně tiché a že se zatáhlo … na kola a jedeme odsud!
Po 300 m odbočujeme na křižovatce na jih (doprava) a začínáme drncat z kopce.
Po dalších 400 metrech odbočuje značená trasa na západ (doprava) po “dlážděné cestě”, zatímco v přímém směru pokračuje širší a lépe zpevněná silnička.
Nemám brejle na čtení, s lupou nevidím na vrstevnice, ale říkám si, že po neznačené cestě si snad tolik nezajedeme a že bude lepší jet ještě chvíli na jih a pak teprve odbočit směr Mostowice.
To byla chyba!
To už cesta neklesá, ale padá.
13:15 Dojíždíme chlápka s koněm.
Neví o nás, cvakání kopyt je hlasité. Navíc se zdá, že není úplně střízlivý.
Bojíme se ho předjet, aby se nelekl on nebo kůň a nedošlo k nějakému maléru; jedeme za ním dobrých 500 metrů.
V místě širší cesty najedu po druhé straně cesty na jeho úroveň, zakašlu a pozdravím ho.
Chlap se lekne, vyhodí rukama do výšky a zařve; naštěstí nepustí opratě.
Honem uvolním brzdy a rychle se odjíždím, Jana za mnou.
”Byl v pohodě! Něco ještě volal, když jsem kolem něj jela, ale chechtal se u toho!”
13:20 Brzdíme u velkého kostela sv. Márie Magdaleny ve Wójtovicích.
Na 4 kilometrech jsme klesli o 440 metrů.
Masová turistika zdejší oblast ještě neobjevila.
Odbočíme na lesní cestu; stoupání postupně nabírá grády.
Cesta je dobrá, stoupá ale únava.
14:30 Najíždíme na silnici směr Mostowice;
dostáváme sms od Ondry, že je na místě srazu a jede nám naproti.
15:00 U auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat