Snídani "na sladko" korunují 2 pohárky s "domácími" marmeládami a miska chlazených mirabelek.
Marmelády asi domácí nejsou, obdobná kvalita se dá koupit ve francouzských supermarketech, ale jsou z pravého ovoce a jako od babičky.
Francouzi si jídla váží, "umí ho" a užívají si ho - to víme už z Korsiky. Už dávno pochopili, že za poctivé věci se poctivě platí.
Na kolech jedeme na jih prohlédnout si správní centrum regionu Haut Rhin a největší město oblasti - Colmar.
Sjíždíme vinicemi do roviny Rýna.
Za zády a pak po pravici se otvírá kýčové panorama vršků a údolí zelených řadami vinic, z kterých vykukují vinařské vesničky.
Celý ten "ráj to na pohled" strmě přechází do pohoří Vogézy (Vosges), které tenhle požehnaný kraj chrání před dešťovými mraky od Atlantiku a vytvářejí klima, jež svědčí vinné révě. 
(Díky Vogézám tu vzniká "srážkový stín"; u nás obdobně funguje České Středohoří, na jehož východním úbočí se révě také daří.)
Vinice končí, střídají je velké lány kukuřice. Na mnoha místech běží zavlažovací čerpadla. Zastavujeme na "křižovatce" polních cest.
Asi 50 metrů od nás vyjde z kukuřice na cestu liška.
Nehnutě stojíme, liška (spíš lišák, pořádný macek) se rozbíhá směrem k nám.
"Co když má vzteklinu!"
"Nemá!"
"Já se bojím!"
Liška pokračuje v běhu k nám.
Dialog se opakuje. 
Když je 20 metrů od nás, Jana se pohne, liška změní směr a zmizí v kukuřici.
Narazíme na železniční trať, kousek se vracíme; v Bergheim najíždíme na "okresní" silnici.
Navigace v režimu "Pěšky" nás vede po silnici na kraj města Guemár, díky tomu se dostaneme přes železniční trať, za což ji chválím.
Vzápětí nás ale navádí, abychom šli po dálnici.
Za trest ji vypnu; podle ukazatelů jedeme po cyklostezce přírodní rezervací u říčky La Fecht do úpravné vesnice Ostheim.
Po prašné cestě podél dálnice pokračujeme do Houssen a dál na severní okraj Colmar.
Orientační tabule "Centre Ville" nás dovedou do historického centra (jen s jednou zajížďkou).
Jízda na kole po městě je bezproblémová, skoro všude jsou pruhy pro cyklisty.
I na kruhových objezdech!
Všechny články o Alsasku, které jsem doma četl, popisovaly Colmar jako půvabné starobylé město s typickou architekturou, které přitahuje spoustu turistů.
To je pravda.
Pro sebe si ukládám do paměti: stejně půvabně starobylé, s typickou architekturou, jsou i všechny vinařské vesnice a vesničky na úpatí Vogéz, které jsme projeli nebo projíždět teprve budeme. Ale není v nich tolik lidí!
Držíme se kol; zástupem turistů míříme historickým centrem k velkému kostelu (katedrále).
Zakončení střechy hlavní budovy zdobí velké čapí hnízdo, z kterého právě vzlétá jeho obyvatel.
Obcházíme kostel, hledám nejlepší pozici pro fotografování. Marně se snažím dostat do objektivu naráz věž i hlavní budovu s hnízdem.
Z davu turistů, kteří tu stojí se zakloněnými hlavami, se šíří neklid.
Ozývá se volání, ruce ukazují nahoru .... na obloze, vysoko nad kostelní střechou s hnízdem, krouží několik desítek čápů.
Zdá se, že čekali až se k nim připojí jejich kamarád hnízdící na kostele.
A teď všichni společně plachtí, nechávají se nést a užívají si krásu dne i svobodu letu.
A lidé, kteří je zdola s obdivem a možná trochou závisti pozorují, jim tleskají.
Tleskám taky, krk mám stažený dojetím a jsem rád za tmavé brýle na očích - my, velký kluci, se přece nenecháme jen tak něčím dojmout...
Obrázky, sošky či plastiky čápů tu vidíme i za okny, na vývěsních štítech a na fasádách domů.
A samozřejmě ve stáncích se suvenýry.
Velké čápi i malá čápata.
A našince napadne kacířská otázka:
Jak se asi liší mentalita národa, který za svůj symbol považuje tyhle mile a přátelsky vypadající ptáky, se kterými sdílí krajinu i vzduch, od mentality národa, který má ve znaku šelmu se dvěma ocasy a domovinu na druhé straně rovníku ?
(A jehož nejvyšší reprezentant ukradne na oficiální akci propisku a ani po letech nepřipouští, že dělá ostudu nejen sobě)
Oběd pod slunečníkem na náměstíčku; větší část cesty máme před sebou, tak objednáváme jen zeleninový salát se sýrem a šunkou z oddílu Předkrmy. A samozřejmě 2 dcl bílého.
Za chvíli dostáváme kupu jídla s kalorickou hodnotou oběda těžce pracujícího horníka.
Co si počnou chudáci, kteří si objednali i hlavní chod?
Vedeni navigací, vracíme se na sever.
Místní letiště po pravé ruce, snažíme se překonat železnici a dostat se do pásu vinic v podhůří Vogéz.
Marně.
Třikrát se otáčíme a hledáme správnou cestu, třikrát skončíme na rozlehlém staveništi nových provozů firmy Liebherr (má tu ústředí).
Je mi vedro.
Zuřím, že místo idylické jízdy ve vinicích bloudíme po rozpálených asfaltkách mezi stavebními stroji. Proklínám "francouzský lemply, který zfušujou i mapový podklady", vypínám navigaci a jedu "podle sebe"; Jana trpí tiše a mlčky šlape za mnou.
U kruhového objezdu stojí povědomá socha - z Colmaru pochází autor Sochy svobody, kterou v roce 1886 darovala vláda Francie Spojeným státům.
Po prašné cyklostezce se vracíme do vesnice Houssen, kde se nám konečně podaří podjet dálnici.
V hustém provozu turistických karavanů i aut "domorodců" jedeme po "Route de Vins" do Bennwihr.
Teprve před další vesnicí Mittelwirh se nám podaří odbočit na cestu vedoucí vinicemi.
Cesta je místy prašná, kolem zvlášť kvalitních "tratí", označovaných "grand cru" je obvykle dlážděná.
Kouzelná vesnice Zellenberg je usazená na vrcholku kopce. Domy jsou stejně rázovité jako ty historické části Colmar, ale nejsou tu davy.
Samozřejmě nechybí čapí hnízdo na věži kostela.
Křižujeme "Cestu vína" a stoupáme na kopec, pokrytý vinicemi na severní straně další pohádkové vesnice jménem Riquewirh.
Příjemný dlouhý sjezd nás přivádí do vesničky Hunawihr, jejíž dominantou je kostel obklopený vinicemi.
A přes další, vinicemi pokrytý hřeben se dostáváme do Ribeauvillé.Procházíme se krásnou historickou částí, dlouhou ulicí pozvolna stoupající k středověkému hradu.
V jednom z mnoha malebných obchodů kupuje Jana pečivo, zeleninu a sýry k večeři; já se postaral o vzorky vín.
Přichází pravidelný podvečerní deštík (asi 10 minutový).
Cítíme únavu, takže nejkratší cestou (tj. po silnici) jedeme přes Bergheim a Rorschwihr "domů".
Večer sedíme na terase a zkoušíme stejný "výzkum" jako včera, ale s odrůdou Pinot Gris.
Ujeto 75 km, převýšení do 400 m.
Žádné komentáře:
Okomentovat