V 9:30 vyjíždíme z Villingenu do Freiburg im Breisgau, kde jsou bächle asi nejznámější. Navigace nás vede krásnými lesy Černého lesa přes Unterkimach a Vöhrenbach, kvůli objížďce skoro až do Neustadt/Titisee.
Dál pokračuje silnice B31 na severozápad, dlouze klesajícím krásným údolím, které se postupně zužuje do skalnaté "vlásenky" Hirschsprung. Za ní se krajina se otevírá do širokého, plochého údolí Rýna.
Auto necháváme v průmyslové zóně Freiburgu u benzinky Aral (47°59´28"N, 7°47´53"E). Sundáváme ze střechy kola; do historického centra, odsud vzdáleného asi 4.5 km, jedeme převlečeni za cyklisty.
Ce nás ve Freiburgu zaujalo:
- Bächle ... kvůli nim jsme sem jeli; jejich síť je mnohem větší než ve Villingenu (několik kilometrů ?) - Katedrála ... tak vysoká, že ji do foťáku nedostanu ani na 2x
- Starodávná věž s městskou bránou, na které se "skví" nápis Mc'Donalds; (pravda, nápis je barevně přizpůsobený barvě věž).
- Unikátní dlažba z malých oblázků
- To, že se v poledne na několik minut zastavily tramvaje i autobusy ... šlo o pietní vzpomínku, stávku nebo nějaký happening ?
Kola umožňují rychlý přesun. I tak ale dost dlouho hledáme místo, kde se najíst.
Ve venkovních zahrádkách je plno, dovnitř se nám nechce.
Nakonec si dáme pizzu, víno a nealkoholické pivo v italské restauraci západně od nádraží; dojem nic moc, tak jsem jméno podniku ani neregistroval.
Navigace Nokia nás v režimu "Pěšky" bez problémů zavede zpátky k autu; dokonce "ví", že za benzinkou je průchod v plotě! Navigace, ovšem už v režimu "Autem", nás vede i dál, do Alsaska.
Míříme do vesničky Rodern, kterou jsem namátkově vybral jako první bod našeho poznávání Alsaska.
Kritéria výběru byla:
- nevelká vesnice
- oblopená vinicemi
- poblíž města Colmar (správní centrum jihu Alsaska, údajně i centrum zdejšího vinařství).
14:30 Přejíždíme Rýn - jsme ve Francii.
Po chvíli chci zastavit na odpočívadle u silnice. Při pohledu na vstupní "výškovou kontrolu 2m", tvořenou 15 cm ocelovým profilem, mi naštěstí v hlavě zabliká červená kontrolka, že na střeše auta jsou kola.
Tak stojíme mimo oficiální odpočívadlo, protahujeme se a pozorujeme čápa na louce.
Do Rodern dojíždíme ve tři hodiny odpoledne. Je neděle, slunce svítí, 26°C, vesnička spí.
Procházíme hlavní ulici s krásným názvem Rue de Pinot Noir, všude je mrtvo.
Najdeme zdejší hotel, zajedeme do dvora. Přítomnost života kdesi za starými zdmi prozradí jen krátké cvaknutí zamykaných dveří.
"No, na webu francie.info zdůrazňovali, že 14:30-17:30 je tu siesta, nikdo nepracuje."
Jedeme asi 2 km na sever, do větší vesnice Saint Hippolyte.
Na "hlavním parkovišti" je sice dost aut, ale i tady je úplně mrtvo; jediným živým tvorem se zdá být stará dáma, čtoucí si na terase hotelu.
Skoro hodinu obcházíme vesnici a hledáme místo, pohostinně otevřené návštěvníkům. Marně! Tabule "Chambre d´Hotes", případně rozšířené o "Zimmer frei" nacházíme, ale příslušné dveře jsou vždy zavřené.
V půl páté se unaveně vrátíme k autu. Po krátké poradě jedeme 7 km na jih do města Ribeauville, odkud si vzpomínám na emailový kontakt s dámou Dominique-Marie, pronajímající ubytování v Rue... číslo 11.
V Ribeauville právě vrcholí středověký karneval:
- všude spousta lidí,
- silnici přecházejí šašci a hradní dámy v róbách, jaké nosí bílé paní při strašení na našich hradech,
- v parku u unáměstí stojí dlouhá řada stánků s dobovými tretkami;
- kapitánův křik rovná zbrojnoše s halapartnami do čtyřstupu, za kterým markytánka nese praporec (jestlipak zítra zamíří do Burgund ?)
Odstavujeme auto poblíž místa, ktaré nám před měsícem ukázal Google Earth v režimu StreetView.
V příslušné ulici najdeme dům, který se mi zdá podobný tomu, co StreetView ukázalo jako objekt pronajímaný emailovou Dominique-Marie. Jenže má číslo 17, vypadá opuštěně a o nabídce pronájmu nikde ani zmínka. A dům číslo 11 v ulici prostě není! Asi ho zbourali :-(
(Teprve doma zjistím, že jsem si spletl Ribeauvillé a Ottrott).
Prohlížíme zdejší 4-hvězdičkový autokemping P.Coubertina; necháváme si ho jako nouzovou alternativu.
Je po 17:15, jedeme zpátky do St.Hippolyte.
Vesnice už žije podvečerním životem! Jana domlouvá ubytování.
První potenciální bytná nás sice odmítne: "Nous cett complete!", ale ve vinařství Domaine de Windmuehl - Claude Bleger uspějeme. Elegatní švihák v nejlepších letech (prostě v mém věku :-) ) se hned hrne ukázat Janě volný pokoj, i když v prodejně má několik potenciálních zájemců o víno.
Příjemný pokoj s příslušenstvím, k dispozici velká terasa se stoly, ledničkou a výbavou pro 'piknik', víno z majitelovy produkce v kategorii AAC.
Chodba netradičně ozdobená konstrukcemi ze starého dřevěného žebříku a suchých šlahounů révy; z okna pokoje výhled do vinic pod vsí přecházejících do roviny Rýna a na horský hřeben protilehlého Schwarzwaldu.
Postel s rámem pro nebesa (v dalších dnech na nich suším cyklistickou výbavu) a polštáře s vyšitým názvem Domaine du Windmuehl ... no, absolutní paráda!
Do půl sedmé sedíme na terase, upíjíme Riesling 2011 ( tj. u nás Rýnský Ryzlink; na rozdíl od našich ryzlinků není v jeho chuti dominantní kyselost, po které si člověk dokáže zašuškat do ucha, ale příjemná ovocná svěžest a dlouhatááááánská dochuť meruněk, broskví, angreštu a vanilky) a Muscat D'Alsace 2010 (nevím, k čemu přirovnat, takovou explozi vůně a chutí Muškát moravský nedává).
Dovolená v nejkrásnější podobě!
Pak se přihlásí hlad. Těšíme se na zeleninový salát a trochu vína. Ignorujeme restauraci 3-hvězdičkového hotelu, která přesahuje naše finanční možnosti.
V zatáčce "hlavní ulice", vedle pekařství, si Jana všimne otevřeného průjezdu do dvora, kde stojí stoly a židle. V průjezdu sedí dáma, kterou mi představivost překreslí do podoby čarodějnice, míchající v kotlíku smrtící lektvar. Ale hlad je hlad, dáma říká, že je otevřeno, takže usedáme. Jsme tu jedinými hosty.
Objednáváme bez jídelního lístku, jen podle ústní nabídky. Komunikujeme francouzsky, pak přejdeme na němčinu. "Salát, ano, máme... no, mixovaný, z rajčat a ... (nerozumím); víno do sklenic nebo do karafy, jojo, do karafy, takže půllitr.".
Dostáváme víno. "Riesling ist das. Aus Domaine Windmühl!"
Netrklo mě to :-(
"A odkud jste? Dánsko? Švédsko?"
"Nene, wir sind aus Tschechai. Česká republika.".
Dáma chápavě přikývne a odejde.
Popíjíme, povídáme si s Janou. Registrujeme pár středního věku, který zašel do průjezdu, chvíli studoval vyvěšený jídelní lístek a odešel.
Dáma přináší jídlo - salát z dobře zralých rajčat, výborně ochucený pažitkou a zálivkou. K tomu vyzrálý sýr a opečené kousky bagety - skvělá večeře. "Hmm, so, sind Sie aus Jerusalem? Izrael?"
"Eeee?"
"Oder aus Egypt?"
"Nein, nein, Czech republic. Bohemia. Czechoslowakia."
"Ach so."
Během jídla vidíme další 2 páry, které po zhlédnutí vyvěšené nabídky dost rychle odešly.
Dojídáme, dopíjíme, platíme.
"Das macht, hmmm, zweiundreissig Euro, bitte."
"Panebože," říkám si v duchu, "ta čarodějnice chce 23,- Euro za pár rajčat a trochu vína!? To je drsný!"
Holt za chyby se platí, dávám jí 25 Euro s velkorysou hláškou: "Das is ok!"
"Nein, das is nicht ok! Noch 7 Euro, bitte!"
Tyjo, tak je víc než drsný, 32 Euro. Ale co horšího, dyť já už nerozumím ani jednoduchým číslům, alzhajmr se blíží, za chvíli začnu zapomínat, kde jsem odložil flašku :-(
Zcela demoralizován jí podávám dalších 10 Euro.
"So, jetzt is das ok?"
"Oh ja, danke sehr ... Wissen Sie, das Wein is teuer, das macht mindestens 12 Euro!"
Než stihnu pobrat věci a poníženě odtáhnout, ptá se, kde bydlíme.
"Ah so, Domaine Windmühl, Claude Bleger. Na ja, to je můj bratr! To je jeho víno!"
Naštěstí od bratra Clauda kupujeme víno za 6-8 Euro/láhev.
A tak večer sedíme na terase, popíjíme a zkoušíme slovně popsat rozdíl mezi třemi "vzorky" jeho ryzlinku.
Žádné komentáře:
Okomentovat