U snídaně se krásná paní domácí ptá na náš včerejší výlet a na dnešní cíle.
Když koktavě popíšeme včerejší okruh a dnešní plán, uznale pokývne, že to jsou pořádné kopce.
Přinese kávu a ujistí se, zda opravdu jezdíme na kolech.
V 9:15 vyjíždíme ze Saint-Hippolyte (250 m.n.m.) na západ po příjemně stoupající silnici.
Před sebou, a trochu nad sebou, vidíme hrad Haut-Koenigsburg (někde Du Haut-Koenigsbourg, 780 m.n.m.).
Ve vinicích, pod spodním okrajem pásma lesů, nás zaujme bílá socha.
Odbočíme nejbližší cestou k ní.
Nejprve šlapeme, pak tlačíme.
Socha Panny Marie stojí na pahorku uprostřed vinic od roku 1954.
Ať její přítomnost přináší požehnání tomuhle kraji!
10:00-11:00 Šlapeme po silnici stoupající k hradu mírně, ale trvale .
Je teplo, ale příjemně.
Provoz je malý, řidiči jsou tu stejně jako v Německu vůči cyklistům ohleduplní.
Na vrcholu máme ujeto 8 km; poslední kilometr jsme se pomalu šinuli ve "štrůdlu" aut, která pak u hradu marně hledala místo na zastavení.
Hrad Chateau Du Haut-Koenigsbourg (GPS: 48°14'58.624"N, 7°20'46.201"E) je skvěle opravený - jako nový :-) .
Lidí spousta, my na prohlídku nejdeme.
Výhled do kraje je dech-beroucí;
pohled na druhou stranu Rýna je romanticky zahalen oparem z řeky. 
Opar je tu skoro pořád, dostatečná vlhkost při malém množství srážek také asi přispívá k zdejšímu výjimečnému "terroir", svědčícímu pěstování révy.
Další zajímavosti (kromě hradu):
- větrný mlýn, vykukující nad hradbami
- suvenýry na téma "čáp": čáp-motorkář, čáp-pilot, čáp-kuchařka...
- mladá policajtka dohlížející, aby jednosměrnou silnici nikdo nezablokoval a proud aut, která na její úrovni přecházela ze stavu "přijíždějící" do stav "odjíždějící", trvale plynul.
Fronta aut narostla na 1.5 km; někteří obracejí, aniž by projeli vrcholovým bodem kolem pohledné policajtky :-)
11:30 sjíždíme zpátky po stejné silnici asi 3 kilometry.
Na křižovatce (GPS: 48°14'40.988"N, 7°20'13.317"E) zahýbáme doprava směr Thammenkirch do sedla Col du Schaetzel.
Poblíž opuštěné restaurace je přírodní parkoviště a skvělý výchozí bod na příjemnou vycházku po hřebeni na hrad Haut-Koenigsburg (asi 1.5 km).
Prudkým sjezdem se dostáváme do vesnice Thammenkirch.
12:15 Máme hlad.
Zastavujeme u zelené restaurace "Auberge", slibující Terrasse Panoramique.
A taky alsaskou specialitu choucroute (=čti šukrut).
Už když jsem před cestou sbíral informace o Alsasku, měl jsem pocit, že zdejší kulinářské speciality mě asi nenadchnou.
Stalo se! Talíř blemcavého zelí do sladka (styl moravského zelí) s 3 drobnějšími bramborami, klobásou, párkem, plátem uzeného a plátkem “bůčku” jsem sice zdolal, ale od té doby se věnuji výhradně alsaským vínům :-)
13:30 Sjíždíme dolů, vyjíždíme z pásma lesů, kolem silnice jsou vinice.
Na okraji městečka Bergheim zajíždíme na polní cestu.
Údolí a kopce,
nahoru a dolů,
pohoda a klid,
vinice a vinice….
14:00 Přijíždíme do Ribeauvillé.
Jako včera projíždíme malebnou hlavní ulicí, korunovanou zdejším hradem (hrad nebo aspoň strážní věž je tu skoro na každém kopci).
V pekárně si Jana všimne chlebů dlouhých 1.5 metru.
Prodavačky z nich na přání ukrajují, v řezu jsou vidět ořechy a rozinky – nelze odolat.
Nakupujeme i ostatní potraviny, pak jdeme na espreso a sklenku bílého.
15:30 Jako pravidelně se zatahuje;
vyjíždíme k domovu “zadem” přes
vinice.
Některá stoupání jsou pořádně prudká;
nechce se nám rušit okolní klid hlasitým funěním a tak občas slezeme a tlačíme.
Na kraji lesa nad Rodern přeběhne přes cestu něco velkého, chlupatého, s dlouhým ocasem. 
Jana moc nevěří mého vzrušenému volání, ale i matka čtyřčlenné rodiny, kterou jsme právě v tu chvíli potkali, cosi hlasitě volá na děti a přitom ukazuje jako rybářka, které “upadla” z udice kapitální štika.
Naše bezeslovná komunikace:
“Máte pravdu, paní, já to taky viděl !”
“Aspoň metr dvacet to mělo !”
“No, metr určitě !”
“A jestli pod metr, tak jen o takových 20 cm !”"
Dojíždíme k penzionu a prohlížíme vitrínku s nabídkou vín.
Vitrínku “zdobí” dřevořezba dívky ve večerní róbě s nápisem “Laetitia Bleger - Miss France 2004”.
Zjištění, že dcera našich domácích je “miskou” Francie je zajímavým příspěvkem do debaty, kterou jsme vedli s Janou nad šukrůtem.
Téma bylo “Zdejší Francouzky nejen že nejsou štíhlé, ale – a to je horší - nemají šmrnc”.
Pozn. Už je to dávno, kdy personifikací slov “Krásná Francouzka mající šmrnc” pro mně byla inženýrka elektroniky z Lyonu jménem “ganel_kilykiny”. Teprve rok poté, co jsem změnil zaměstnání a ztratil tak šanci s ní komunikovat, jsem se dozvěděl, že byla ze Siciílie.
To zjištění byl šok… my, co máme rádi film “Nebožtíci přejí lásce (Avanti!)”, přece víme, že “Jestli je něco horšího než Siciliánka, tak je to…” :-D
Sedíme na terase, jíme koupený díl chleba metrapůldlouhýho, ’přechutnáváme’ vzorky vín na zítřejší nákup.
Už je skoro tma, když pan domácí přijíždí na traktůrku s vlekem plným odřezaných akátových větví a ostružinových šlahounů.
Jana si všímá, že na lýtkách má krvavé šrámy a tak u ní získává další body za mužnost ;-)
Ujeto 64 km, převýšení odhaduju na 1100 m.
Žádné komentáře:
Okomentovat