Trasa: Rheinweiler – proti Rýnu – Basilej – po Rýnu – Rheinweiler, 52 km;
polojasno, občas liják.
polojasno, občas liják.
8:45 Balíme ve Waldshut, platíme (30,- Euro), odjíždíme.
Navigace v Nokia E52 i silniční značení spolehlivě vedou stále po pravém břehu Rýna, po státovce a později po dálnici; za hodinu jsme v cíli.
10:00 Autokemp Lug ins Land poblíž Bamlach - i když sám sebe klade poblíž Bad Bellingen. Je velký a honosný, ale je blízko Basileje, kam se dnes chceme podívat.
Jsme tu jen na den, tak hned platíme: 23.5 Euro.
Místo pro stanování je dost mokré; stanů jen pár, všechny typu Duhový hrad XXXL s holandskými obyvateli.
11:00 Vybaleno, stan postaven, převlečeni za cyklisty vyjíždíme. Už bez bagáže, cyklopuťák skončil.
Do Rheinweiler sjezd z kopce, chvíli hledáme kudy podjet dálnici; pak po písčité pěšině přímo po břehu Rýna na jih.
Po pár kilometrech jedeme podél dlouhých, uměle vyhloubených oblázkových van – slouží ke snížení a ‘rozplyznutí’ zvýšeného průtoku, především při jarním tání. Ale i teď je hladina Rýna zvýšená a stále roste.
Na dně oblázkových van jsou jezírka krásně čisté vody – určitě skvělé koupání … až se oteplí.
Do Rheinweiler sjezd z kopce, chvíli hledáme kudy podjet dálnici; pak po písčité pěšině přímo po břehu Rýna na jih.
Po pár kilometrech jedeme podél dlouhých, uměle vyhloubených oblázkových van – slouží ke snížení a ‘rozplyznutí’ zvýšeného průtoku, především při jarním tání. Ale i teď je hladina Rýna zvýšená a stále roste.
Na dně oblázkových van jsou jezírka krásně čisté vody – určitě skvělé koupání … až se oteplí.
12:00 Odpočíváme a pozorujeme kormorána, stojícího na balvanu uprostřed proudu. Během deseti minut voda znatelně zmenšila jeho ostrůvek. Kormorán se ještě chvíli rozhlíží, a dřív než mu řeka namočí nohy, roztáhne křídla a letí si po svém.12:30 Jez, u kterého vzniká padesátikilometrový ‘náhon’ – Grand Canal d’Alsace.
Klidná voda nad jezem působí klidným, idylickým dojmem ve srovnání s hučícím a pěnícím živlem níže.
Přispívá k tomu i spousta ptačích rodičů, kteří tu ukazují opeřeným potomkům, co a jak dělat, aby byly připraveny pro život.
Klidná voda nad jezem působí klidným, idylickým dojmem ve srovnání s hučícím a pěnícím živlem níže.
Přispívá k tomu i spousta ptačích rodičů, kteří tu ukazují opeřeným potomkům, co a jak dělat, aby byly připraveny pro život.
Bílý pták letící nad hladinou má tu typickou siluetu, která ve mně vždycky probudí vášeň lovce beze zbraně:
“Volavka! Úplně bílá!! To sem eště neviděl!”
Snažím se dostat co nejblíž k místu, kde si sedla, zoomuju a sakruju, jak to tomu foťáku dlouho trvá.
Ta káča ví, že po ní jdu, a postupně třikrát popoletí dál. Pak jí hra přestane bavit, obletí mě nad řekou a přistane pětset metrů pod námi. Vrátím se za ní, ale už nejdu moc blízko, nechci ji už znovu plašit.
Teprve při tomhle psaní (tj. o půl roku později) zjišťuji, že šlo o volavku stříbřitou, která má – na rozdíl od volavky bílé – dlouhá pera vzadu na hlavě.
“Volavka! Úplně bílá!! To sem eště neviděl!”
Snažím se dostat co nejblíž k místu, kde si sedla, zoomuju a sakruju, jak to tomu foťáku dlouho trvá.
Ta káča ví, že po ní jdu, a postupně třikrát popoletí dál. Pak jí hra přestane bavit, obletí mě nad řekou a přistane pětset metrů pod námi. Vrátím se za ní, ale už nejdu moc blízko, nechci ji už znovu plašit.
Teprve při tomhle psaní (tj. o půl roku později) zjišťuji, že šlo o volavku stříbřitou, která má – na rozdíl od volavky bílé – dlouhá pera vzadu na hlavě.
Máme hlad, zastavíme u hospůdky se zahrádkou na nábřeží, ale vzápětí si uvědomíme jasný signál – slunečníky mají připaženo! Dáma, která sedí v zahrádce ve velmi neformálním pozici, vypadá jako zdejší servírka, která teprve před chvíli vyhodila posledního včerejšího hosta.
13:00 K Mostu tří zemí (Dreiländerbrücke) jenom nahlédneme, sháníme kde se najíst.
Ještě jeden planý pokus a pak konečně italská restaurace UžNevímJakSeJmenovala s venkovním sezením.
Kousek za mostem začalo Švýcarsko, takže ravioli (špenát, parmazán) jsou o 50% dražší než kdybychom byli o 100 metrů severněji.
Ale za chuť absolutorium, espreso skvělý.
Ještě jeden planý pokus a pak konečně italská restaurace UžNevímJakSeJmenovala s venkovním sezením.
Kousek za mostem začalo Švýcarsko, takže ravioli (špenát, parmazán) jsou o 50% dražší než kdybychom byli o 100 metrů severněji.
Ale za chuť absolutorium, espreso skvělý.
”Koukej támhle, jaký tu jezdí zvláštní vlaky.”
”Hmm … ve městech se jim říká tramvaje.”
”Hmm … ve městech se jim říká tramvaje.”
K historickému centru jedeme podle směrovek; cestu krátce přeruší liják.14:30 Z mostu Wettsteinbrücke pozorujeme malý přívoz, který statečně zápasí s proudem.
Rytířskou ulicí (Rittergasse) vedeme kola k basilejské katedrále Basler Münster. Ne že by se nedalo jet ( naopak, ve středu ulice není položena historická dlažba, nýbrž asfalt!), ale připadá nám to zdvořilejší.
Naši úctu a obdiv si ale katedrála ani úprava jejího okolí nezíská. Vše nám připadá divadelně kašírované – naleštěná dlažba, omyvatelné barevné omítky.
K tomu asfalt, který v bočních ulicích kolem Münsterplatz “doplňuje” dlažbu velice často.
Nejsem žádný ‘prahofil’, ale při pohledu na Rýn a město za ním si říkám: “Jeďte se podívat do Prahy, jak má vypadat pohled na město od hlavní katedrály!”
A hlavně – skoro nikde nejsou v oknech kytky!!! :-(
Naši úctu a obdiv si ale katedrála ani úprava jejího okolí nezíská. Vše nám připadá divadelně kašírované – naleštěná dlažba, omyvatelné barevné omítky.
K tomu asfalt, který v bočních ulicích kolem Münsterplatz “doplňuje” dlažbu velice často.
Nejsem žádný ‘prahofil’, ale při pohledu na Rýn a město za ním si říkám: “Jeďte se podívat do Prahy, jak má vypadat pohled na město od hlavní katedrály!”
A hlavně – skoro nikde nejsou v oknech kytky!!! :-(
15:00 Jedeme zpátky.
Pěkné růže pnoucí se po zdi nacházíme na druhé straně řeky, než se uličkami propleteme na nábřeží.
Nejdřív pěkné korzo, postupně přijíždíme do přístavní části.
Pěkné růže pnoucí se po zdi nacházíme na druhé straně řeky, než se uličkami propleteme na nábřeží.
Nejdřív pěkné korzo, postupně přijíždíme do přístavní části.
Přejíždíme hranici s Německem; jedeme se podívat na druhou stranu Mostu tří zemí (délka 229 m = nejdelší oblouková konstrukce pro pěší lávku na světě); jsme ve Francii.
Koukáme proti proudu na švýcarskou část Basileje: “Vidíš, i ty labutě a kachny jsou raději u francouzského břehu, taky se jim ve Švýcarsku nelíbí!”
Je to nespravedlivé, ale argument, že zato možná může ta pravotočivá zatáčka, která ptáky vynáší k levému břehu řeky, spolknu a souhlasím.
16:15 Uvažuju přejet přes jez a jet po pruhu, který odděluje Grand Canal a Rýn. Ale nejbližší most, který by umožnil se vrátit na pravý břeh je asi 8 km za naší odbočkou, a je to dálniční most, takže není jisté, zda se po něm dá jít (i když pravděpodobné to je).
Takže stejnou cestou podél Rýna, který proti dopoledni mírně poklesl.
Informační tabule o prováděných protipovodňových a rekultivačních opatřeních píše, že po dokončení v roce 2018 by uměle vytvořené zachytné vany měly zadržet 2.8 Mm3 vody – více na webu prezidia ve Freiburgu.
Takže stejnou cestou podél Rýna, který proti dopoledni mírně poklesl.
Informační tabule o prováděných protipovodňových a rekultivačních opatřeních píše, že po dokončení v roce 2018 by uměle vytvořené zachytné vany měly zadržet 2.8 Mm3 vody – více na webu prezidia ve Freiburgu.
Zajímavý svaz s vinicemi, končí srázem na dálnici. Snad ty vinice vydrží ještě dlouho.
Jede se tak pěkně, že přehlédnu odbočku k podjezdu pod dálnicí na Rheinweiler. Zarazí mě až kotvení lanovky přes řeku: ”Hergot, tady jsme nejeli, museli jsme přejet!”
”To víš že jo; ta odbočka už byla.”
”A že’s nic neřekla?”
”Když ono se tak pěkně jelo. A já si myslela, že chceš jet jinudy ... jako vždycky!”
Vrátíme se asi půl kilometru.
V Rheinweiler se zamotám ještě jednou a vyženu nás tak zbytečně do krpálu převod 1:1. Musím se zeptat domorodce, kudy na Bamlach.
Sjedeme zase dolů a před dalším stoupáním na konci vesnice chvíli odpočíváme.
18:00 Vinaři mají ve vesnici mají zavřeno, tak kupujeme místní vzorek v obchůdku v kempu, k tomu i něco snídani.
Ve vedlejší “kulturní místnosti” je už nával před televizí – večer hraje ve finále brazilského fotbalového MS Německo proti Argentině.
Vyjdeme ven. Poblíž svého služebního mercedesu tam stojí pohledná německá policajtka a cosi domlouvá s kempovou recepční. Hádám jí 30-, sportovní postava, slámové vlasy do ohonu, na pravém prsu mluvítko vysílačky, na opasku rozšířenou policejní výbavu, kanady. Fakt bych jí nechtěl naštvat.
Ve vedlejší “kulturní místnosti” je už nával před televizí – večer hraje ve finále brazilského fotbalového MS Německo proti Argentině.
Vyjdeme ven. Poblíž svého služebního mercedesu tam stojí pohledná německá policajtka a cosi domlouvá s kempovou recepční. Hádám jí 30-, sportovní postava, slámové vlasy do ohonu, na pravém prsu mluvítko vysílačky, na opasku rozšířenou policejní výbavu, kanady. Fakt bych jí nechtěl naštvat.
21:30 Při večerní procházce s nadějí pozorujeme roztrhané mraky na západě jako příslib lepšího počasí. A marně se snažíme podle jásotu nebo nešťastných vzdechů rozpoznat, zda se německým fotbalistům daří ve finále MS v Brazílii.
Že by to skončilo nerozhodně? :-0
Žádné komentáře:
Okomentovat