Podél Rýna 5/9: 4.etapa cyklopuťáku

Dopoledne vlakem do Stockach pro auto;
odpoledne kolečko Waldshut – (CH)- Felsenau – Klingnauer Stausee – Kleindöttingen – Leibstadt – (D) - W., 26 km;
nejdřív přeháňky, pak polojasno, 20 °C.

Zamračeno, ale neprší; na nádraží jdeme asi 1.5 km.
Peron špinavý, nepořádek, vajgly; vagony mají samoobslužné otvírání, ale interní displeje neukazují aktuální zastávku – to by se ČD nestalo. 
U 5. koleje je celní odbavení – odsud jezdí vlaky přes most do Švýcarska.
Jízdenka Waldshut – Stockach pro 2 osoby == 29 Euro; až doma jsem zjistil, že jsem měl vyplnit svoje jméno a příjmení na výtisk jízdenky zepředu a jméno Jany (spolujezdců) z druhé strany. Žádný průvodčí si nestěžoval :-)

Na “náš” vlak čeká dost lidí. 
Kousek od nás stojí pohledná Ruska. Má krásně formovaný svetřík a asi desetiletého syna, který nezvedá oči od herní konzole; po chvíli se k nim připojí chlápek, který mi připomíná knihovníka Neviditelné univerzity na Prattchetově Zeměploše. Nejen výrazem, i barvou vlasů. Ale strach z něj jde větší.
9:14 Vlak přijíždí na čas. Je dost obsazený, pasažéři - vesměs domorodci – sedí vždy do uličky. Asi zdejší zvyk blokovat místo u okna :-P
Na volné místo se jich neptám, raději postojíme. 
Stojím nad dvousedačkou s Ruskou a jejím synem; její partner sedí za mými zády.
Vlak se rozjede, ona mě zatahá za triko a ukazuje o 2 místa dopředu na dvousedačku, z níž jeden a půl místa zabírá velice tlustá domorodkyně. Veden mužským reflexem se začnu naklánět, abych ji mohl tiše říct, že tam se teda fakt nevejdu (a přitom byl blíž tomu nádherně tvarovanému hrudníku). Ale hned si uvědomím upřený pohled orangutana v týle, sdělení, které dost dobře nelze říct nahlas, spolknu a jen děkovně zavrtím hlavou.

10:03 Radolfzell am Bodensee. 50 minut čekání na přestup si krátíme procházkou, která nás zavede:
- k okapu,o který jsme opírali kola první den
- i k jezeru, které opravdu neláká ke koupání – jeden z cílů dovolené nesplníme. Snad někdy příště!P

11:10 Stockach nádraží
11:40 Došli jsme do kempu. Právě včas, od 12:00 je polední pauza.
Recepční u které platím: “Už jsem si říkala, kde jsou ti lidi. Ale manžel říkal, že tu auto nenecháte”.
Tak nevím: je tak blbá moje němčina nebo ona? Vždyť před 3 dny kývala, že rozumí mému obsáhlému vysvětlování našich plánů. A teď neví, proč tam zůstalo auto samo :-0
Platíme: 1 noc spaní a 3 dny auto = 60 Euro … znám i nižší ceny, ale na druhou stranu “byl klid”.

Přejezd ke stanu: Směr na Waldshut – Tiengen je dobře značený, aby trasa vedla výhradně po Německu; zajet do CH znamená zaplatit švýcarskou celoroční dálniční známku.
Ujeto 88 km.

Nákup zásob v Rewe u nádraží (malý výběr místních vín);
než otevřou recepci kempu (14:00) abychom mohli s autem dovnitř, obědváme v restauraci v kempu (grilovaná žebírka z menu + střik + espresso = 37 Euro/2).

15:15 Jedeme na kratší okruh k jezeru/přehradě, která je na mapě zobrazena jako močál.
Přes rozestavěný most a rozestavěnou celnici přejedeme na levý břeh Rýna.
Značením cyklostezky se necháme převést přes most na levý břeh řeky Aare; 
most stojí v místě, kde se tato řeka, nejdelší ze všech co ve Švýcarsku pramení i “končí”, vlévá do Rýna.

Po silnici dojedeme do Gippingen,
mezi domky na okraji obce hledáme kudy projet k přehradě, která už tady má začínat. Vlastně končit.
Prší, navlékáme pláštěnky.

15:45 Příjemné piknikové místo s výhledem na jezero i na hráz nepochybně s elektrárnou.
Na vodě je vidět spousta ptáků.
Kachňatům by voda padající zhora asi vadit neměla, ale moc spokojeně nevypadají; krčí se samy do sebe.
Podél jezera teče široká “strouha”, na které se v protiproudu udržuje pár labutí s osmi labuťaty. Před deštěm je kryje okraj lesa, vypadají spokojeně.

Na horní okraj dojíždíme po asfaltové cyklostezce podél přehradného jezera za deset minut.
Stojí tu “ptačí pozorovatelna”: dřevěná, s ideálním výhledem na jezero. Na zábradlí jsou tabule zobrazující ptáky – jen kachen napočítáme 36.

Úsek z Kleindöttingen do Leuggern je dost nepříjemný: není tu cyklostezka, musíme jet po kraji silnice. Provoz sice není příliš hustý, jenže Švýcaři jsou stejně ohleduplní řidiči jako Východočeši, tj. bezohlední.
Naštěstí na zbytku cesty už je zase oddělená stezka.

Nevelké stoupání nám postupně odkrývá původce bílého závoje vodní páry – chladící věž. Čeho? Elektrárny. Cože? Vždyť je to u Rýna, jenže vodní elektrárna přece nepotřebuje chladit. Tak asi není vodní. Tepelná taky ne, když nemá komín (má ho, ale malej). Takže nezbývá než … jaderná elektrárna Kernkraftwerk Leibstadt.
Jakožto absolvent Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT (byť v nejaderném oboru) mám k “atomkám” kladný vztah a tak mě tohle ‘setkání’ velice těší.
A ještě větší radost mi udělá dodatečné zjištění, že:
- v současnosti funguje ve Švýcarsku 5 atomových elektráren
- žádnou z nich nehodlají v brzké době odstavovat.
Zdroj: Wikipedie “Liste der Kernreaktoren in der Schweiz”.

Prudký sjezd k řece a pak přejezd přes zdymadlo, které tu plní úlohu i vodní elektrárny a regulátoru hladiny pro chlazení reaktoru.
Masa vody, padající přes hranu jezu a pěnící pod našima nohama, vzbuzuje respekt.

Sjíždíme kousek podél řeky kvůli focení, hukot vody slábne, zato sílí občasné záchvaty vzteklého pláče. Tipuju, že nějaký mrňous se rozhodl, že prosadí svou za každou cenu.
Přejíždíme hráz náhonu a dojíždíme ke zdroji kraválu. Nebyl to žádný vztekloun, ale velká modelářská autodráha, na které několik chlápků zkouší svoje modely.
Pěkné pokoukání.

Po cyklostezce vedoucí těsně podle pravého břehu Rýna dojedeme do kempu.
Už to není čistě zelená přátelská řeka; teď je to silný živel, s kterým není legrace.