Stývův občasník aneb Berličky paměti: 2008

V Průvodci výlet č.37 "Monte Rotondo - Hora plná zážitků se všemi krásami horské krajiny".

Už po osmé jedeme z kempu soutěskou Restonica asi 8 km do výchozího místa túry (GPS: 42°15'19.05"S, 9°04'04.83"V, 1023 m.n.m).
Přivstali jsme si, abychom minimalizovali vyhýbání se protijedoucím autům na úzké silničce. I tak se mi ale občas zapotili dlaně; třeba když silnička zahýbá přes úzký můstek, nemající ani miniaturní zábradlí...

Ve výchozím místě se chvíli pokouším zaparkovat auto, aby příliš nepřekáželo do silnice a přitom neutrhlo krajnici na strmém svahu.
Pak raději otočím (na několikrát) a zaparkuju před mostem Pont de Timozzo u restaurace, v které ještě panuje noční klid.
V 9 hodin vyrážíme (956 m.n.m).
Zdejší pes, který nám vyrazem připomene Dandyho, okamžitě pozná, že největší šanci vyloudit neco na zub má u Jany. Připojí se k ní a jako přítel nejvěrnější ji doprovází přes most. Tam teprve pochopí, že naše cesty se rozcházejí a rozloučí se s námi smutným pohledem. Áńa by s ním nejradši zůstala, aby nebyl sám :-)
Ujdeme ještě pár set metrů po silničce než směrovka "Rotondo - Lac Oriente" ukáže doleva na strmou lesní cestu.
Stoupáme asi hodinu příjemným stínem vysokého lesa.
Míjíme odobočku k salaším Timozzo, pokračujeme vpravo prudkým stoupáním. Teď už na plném slunci.

V 10:30 chvíli odpočíváme na vrcholku hřebene.
Začínají se tu otvírat výhledy do dálek. Azurová obloha a kopec před námi jsou příslibem, že zážitky a dojmy budou stále sílit :-)
Jdeme po hřebeni, pár set metrů cesta stoupá jen mírně. Pod levé ruce máme sedlo se salaší, vpravo je hluboké údolí Restonica.
Stoupání zase nabírá na prudkosti.
Cesta je místy zarostlá, má víc variant.
Na rozdíl od Průvodce soudíme, že cesta není příliš značená. U některých kupek kamenů jsme na pochybách, zda jde o "mužíky", zda nevznikly "jen tak", bez dotyku lidské ruky.

V 11:00 obědváme ve stínu několika balvanů.
Po čtvrt hodině se prudkost stoupání zmírňuje.
Křižujeme několik koryt říčky Timozzo, tekoucí v kaskádách ze strmé stěny asi půl kilometru před námi. Zase jsme ztratili cestu.
Dost času uteče než ji objevíme na původní straně říčky (měli jsme jít stále po jejím levém břehu). Cesta přechází říčku teprve kousek před skalní stěnou. Příkrým, ale bez problémovým stoupáním obejdeme stěnu, která nám připadala nad naše síly.

Rychle jsme vystoupali o 150-200 výškových metrů.
Cesta pokračuje mírným stoupáním po balvanech a skalních plotnách. Jsou tu už jen nízké porosty, občas zakrslé stromky. Mírný větřík příjemně ochlazuje.

Před 13.hodinou jsme u jezera Oriente (2060 m.n.m).
Leží na dně úchvatného přírodního amfiteátru, kterému dominuje Monte Rotondo. K jeho vrcholu nám zbývá ještě 500 výškových metrů, to už při téhle túře nedáme.
Koupeme si nohy v jezeře a čtvrthodiny odpočíváme.

Obcházíme jezero zleva. Přelézáme velké balvany, jdeme po skalních deskách a měkkých zelených pažitech, nakrátko spasených kravami nebo ovcemi - občas slyšíme v cinknutí jejich zvonců, ale nikde je nevidíme.

Později slyšíme také zvuk kroků odněkud z úbočí Monte Rotondo - někdo schází dolů. Trvá dost dlouho než objevíme 2 postavičky na pozadí skal. Zvuky se tu fantasticky nesou.

Jdeme k velkému sněhovému poli užít si nezvyklou letní atrakci.

A občas koukáme k vrcholu!

Dokončujeme 'obcházku' jezera.
Na mělčinách pozorujeme velké pstruhy.

Ve 14:00 vyrážíme na zpáteční cestu.

Zase sejdeme z "cesty pravé", tentokrát míříme strmým svahem přímo k salaši. Nepříjemné zdolávání zarostlých průchodů mezi keři a pichlavou macchií i nastupující únava spolu se žízní (dopíjíme zbytek 4.láhve) se projevuje mírně zhoustlou atmosférou.
Ale pod hřebínkem, kde jsme dopoledne prvně odpočívali, je zase slunce nejen na obloze.

O půl páté jsme u auta.
Pes nás uvítá jako dobré známé.
Když se u otevřeného kufru přezouváme z pohorek, dá nekompromisně najevo, že tentokrát mu jeho přízeň musíme oplatit. Nejprve očichá boty a pak strčí hlavu do pootevřeného batohu. To jsme mu sice promptně zatrhli, ale dostal zbylou housku s paštikou!
Rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé!

Jízda soutěskou zpět už neobešla bez pomalého objíždění; jednou jsem musel i couvat na místo vhodné k vyhnutí.

V kempu, jako obvykle, udělala Jana namísto čaje o páté kupu zeleninového salátu, zapilili jsme ho spoustou vinného střiku a šli se koupat a brodit tůňkami a vodopádky říčky Restonica.