Sardinie 2010 - Capo d'Orso a cesta zpět

Vycházka k bizardně tvatované skalce na Capo d'Orso, cesta zpět.

Balíme a odjíždíme v pohodě, cenou 115 Euro/2 noci se kemp řadí k těm levnějším (tady na Sardinii).
Jedeme asi 30 km na sever podívat se na "The Bear Rock" (medvědí skálu). Nalákala nás fotka v průvodci, kde 2 lidské postavy stojí na velkém skalisku, majícím tvar medvěda ... no, nám ten tvar připomínal spíš psa, ale přizpůsobujeme se oficiálnímu vidění :-) .
Nevíme, kde přesně hledat, ale Capo d'Orso je malý mys a tak se trefíme bez problému. Ukazatel vede na parkoviště, ochotný pán nás kasíruje (1 Euro/hod) a vysvětluje, že máme obejít tuhle zeď a jít po schodišti na tu skálu nad námi.
Pod schodištěm se vybírá vstupné (3 Euro/osoba), kromě letáku dostáváme dlouhé poučení, že nesmíme chodit mimo vymezený prostor a hlavně lézt na žádnou skálu ani nikam. A taky, že žádného medvěda/psa neuvidíme, protože tak se skála jeví jen z vedlejší skalky, na kterou se nesmí :-(((
Tak to nás teda paní pěkně rozladila.
Skála bizarní je, o to nic, pohled z ní je taky pěknej, ale tohle jsme si užívali i včera na naší vycházce - zadarmo a hlavně bez tlupy uřvaných plážáků kolem sebe. Tak sem už nepáchnu!

Do Olbie se vracíme v půl druhé. Skoro nechtěně zajedeme přímo do přístavu do příjezdové fronty na trajekt Moby Lines - naváděcí chlapík nás vyhání ať přijedeme až v osm (odplouvat máme v 22:00).
Parkujeme pod mostem a zabíjíme čas.
Olbia nemá tak pěkné náměstí jako Bastia, není moc na co koukat. Zajímavou atrakcí je návštěva pošty (potřebujeme poslat pohled domů): 40 minut čekání, 6 úřednic za přepážkou se různě přeskupuje, baví a společně řeší - v jednu chvíli 4 naráz - zřejmě složité případy. Ještě že máme času nazbyt a je to tu klimatizované :-/
V různých kavárničkách dáváme tu kafe, tu pivo, sedíme na ulici a pozorujeme cvrkot. S potěšením sledujeme, jak si drobná pohledná policajtka v tmavých brýlích poradí se suverénem nejtěšího kalibru, který se svým "terénním" BMW odbočil přes gumové směrníky a pevnou čáru, aby mohla k němu mohla přistoupit atraktivní společnice. Policajtka ho rázným gestem zastaví v rozjezdu a cosi mu říká. Borec chvíli oponuje s velmi dominantním úsměvem a rameny přes celá záda; pak se úsměv vytratí, borec se smrskne a zapne si bezpečnostní pás. Ona vypíše jakýsi lístek, předá mu ho, a s úsměvem ukáže, že může jet. Borcovo ozdobné peří dost pobledlo :-)

Je vedro! I v osm, kdy jedeme do přístavu k nalodění. Čeká tu hodně aut. Trajekt připlouvá po deváté; odplouvat máme v 22:00, to teprve končí vyloďování připluvších. :-(
Při odplutí máme hodinu zpoždění. To už jsme v kajutě, ani nejdu na palubu, snažím se co nejrychleji usnout.
V noci mě několikrát vzbudí vedro, zdá se, že Moby Lines kajuty neklimatizují - zlatá Corsica Ferries.
V Janově přistáváme na čas v 8:00; než vyjedeme z lodi je skoro devět.
Počasí dává odpověď na otázku, kterou jsme si na Sardinni občas pokládali: proč Italové, kteří celý den jen leží na pláži, na Sardinii vlastně jezdí; vždyť podobné pláže určitě mají i kempy na kontinentě?
Nojo, ale tady prší! Co prší, leje.
Po dálnici se valí proudy vody, dokonce i Italové zpomalují.

Domů jedeme přes Brenner, Mnichov, Prahu. 3 zácpy, v Rakousku omezení na 100 km/h... domů dojíždíme v noci na pátek 30.7.2010 v 1:30.

Byla to dlouhá dovolená, jsme hodně unavení.

Sepisování vzpomínek na "Sardinii 2010" bylo pro mě natolik příjemné, že si zpětně dopíšu i Korsiku 2009, Korsiku 2008, 2007" a "Švýcarsko 2005". Howgh!

Sardinie 2010 - Monte Pino

Túra: brána polesí – vrchol Monte Pino (v průvodci trasa č.45)
Jízda z kempu: 23 km
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 7 km, 2:53
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 410 - 736
Celkové převýšení: 326 m

Spíme dlouho, po 10. jedeme na směr Olbia.
Ondra, který se už několik dní mluví o tom, že bychom si tady měli ještě jednou dát k večeři mořské ryby, asi 1 km od kempu zahlédne nápis Pescheria. Samoobsluha (supermercato) Crai, jejíž součásti je i prodejna ryb, je nejlepším obchodem, který jsme tady na ostrově navštívili. Skvělá zelenina, rybárna, sardinské speciality a hlavně velký výběr vín, otevírací doba 8:30-20:30.
Spokojeni, že pro ryby se tu můžeme zastavit až při návratu z výletu, jdeme platit.
U kasy je sympatická dívčina velmi drobné postavy (inu Sardiňanka), v jejichž očích se 4 úkony stanu méněcenným:
- nejprve přehlédnu její několikrát opakovaný tázací posuněk, zda zboží z Janina i mého košíku patří dohromady
- pak marně očima hledám displej, na kterém bych zjistil, kolikže mi to říká že mám zaplatit (je vedle ní)
- potom nejsem schopen vyhrabat požadovadé drobné mince k bankovce, kterou platím (bez brejlí na čtení jsem při takovýchto operacích dost bezmocnej)
- když mi prstem ukáže, které mince si přeje, podám jí je a s úlevou prchám za rodinou, která mezitím posbírala nákup z pultu. Po pár krocích mě zastaví její hlas: "Signore!" a gesto, kterým mi vrací 10 € s účtenkou, to vše doprovázené velmi despektivním pohledem. Zmůžu se jen na: "Today isn't my best day!" a s obnoveným komplexem méněcennosti opuštím obchod.
Od té chvíle jsem s funkcí platiče definitivně skončil!

Túra vede na vrchol západně od Olbie po neznačených cestách.
Díky rovnoměrnému stoupání rychle nabíráme výšku, i když jdeme pohodlnou chůzí. Obdivujeme nádherné výhledy do vnitrozemí, na pobřeží a blízké ostrovy (ostrov Tavolara je dominantní), ale i bizardně formované skalky u cesty.
Z vrcholu s 360° výhledem je vidět i jižní okraj Korsiky.
Jak správně uvádí průvodce, dojem kazí jen ty "...příšerné antény." (je tu jakási radiová stanice), "Jinak by byl vrchol pětihvězdičkový". Naprosto souhlasíme!
Prvotřídní dojmy z krásné přírody umocňuje i osobní pocit pohody: Byl to první výlet, kdy mě vůbec nemačkaly puchejře!!! :-]

Při návratu se stavujeme pro ryby - bohužel oddělení "rybárna" má přes poledne zavřeno, otevírá v půl páté.
V kempu se koupeme v bazénu (moře má písčité pláže a vypadá mělce), sníme zeleninový salát a jedeme pro ryby.
S večeří se Jana se opět vyznamenala, byly skvělé (spolu s bagetou a červeným vínem)!
Protože je to náš poslední večer na Sardinii, vytahujeme kytaru.

Sardinie 2010 - přejezd do Cugnano

Po snídani balíme a jdeme platit. Recepční prohrabal kupu papírů, na kterých má okopírované 2 stránky z pasu (tomu říkám práce s osobními údaji) a účtuje nám za 4 noci 148 € – skvělá cena.
V Sigma nakupujeme místní vína a jedeme zpět na sever po panoramatické silnici SS125.

Cestou zastavujeme na rozhlédnutí, výhledy na okolní hory v úseku Baunei – Dorgali jsou nádherné.
Abychom měli nějakou kulturu a také proto, že na mnoha vypitých lahvích byl slogan „Víno z ostrova nuragů“, zastavujeme na prohlídku „nuragské“ vesnice.
Kdo byli „nuragové“ se moc neví, starověká prý civilizace, kterou sužovali Kartáginci a později Římané.
Procházíme kruhovými kamennými základy, možná domů, možná chrámů, kdoví co to vlastně bylo (Nuragové nezanechali žádné písemné památky).... jo, takhle skončí civilizace, která nezaznamenává informace „hmatatelně“, ale jen virtuálně :-)
U Siniscola nás zastihne jediný déšť, který jsme na Sardinii zažili. Je to pořádný liják a jsem za něj vděčný – spláchne z auta i z rakve tu lepkavou hmotu ze stromů v kempu.
V hypermarketu Auchan v Olbia nakupujeme potraviny, mimo jiné i 2 grilovaná kuřata k večeři.
Jedeme dál na sever po hlavním tahu směr Costa Smeralda (Smaragdové pobřeží).

Kemp Cugnano vypadá příjemně, recepční mluví dobře anglicky, ale šokují nás zdejší „bezpečnostní opatření“:
- musíme předložit všechny pasy
- pro každého vystaví kempingový průkaz, kterým se každý musí prokázat při každém vstupu do kempu - třikrát zdůrazněno!
- auto pustí dovnitř jen na počáteční vyložení, pak už musí parkovat mimo kemp :-P
Další šok: Ve sprchách teče teplá voda jen po vhození žetonu, který se kupuje v recepci :-[

Po zabydlení se jdeme projít.
Vzadu v kempu je velký bezén - opravdu moc pěkný, s potěšením ho užíváme.
Přístup k moři ale z kempu není, hranicí je řeka, která vypadá velmi nevábně na koupání, ale která se zdá přeplněná rybami. A my nechali udici doma :-(

Sardinie 2010 - Perda Longa

Túra: Santa Maria Navaresse – skalní jehla Perda Longa
Jízda z kempu: 2 km
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 11.8 km, 6:00
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 10
Celkové převýšení: 370 m

Jana nás budí v 7:30 už k hotové snídani. Při jídle si vyměňujeme dojmy z noční „kulturní akce“ – moc se nám to líbilo :-/
Jedeme na „horní náves“ v Santa Maria Navaresse stejně jako předevčírem.
Autorádio je stále „kouslé“ na stanici RADIOLIN. Asi ho bude nutné „resetovat“ odpojením od napájení :-(

V deset hodin vycházíme stejným směrem jako minule, ale neprojdeme „dírou ve zdi“ (jak odbočku do prudkého kopce identifikoval průvodce), jdeme vpravo po stoupající asfaltce, kterou lemují výstavné rezidence s nádherným výhledem na zdejší turistický přístav a na celý dlouhý záliv zakončený výběžkem Arbatax (u Tortoli).
Příjemná cesta po skalnatém pobřeží, střídavě na slunci a ve stínu malých hájků, krásné výhledy na moře.
Občas – hlavně v suťových polích - není cesta příliš zřetelná a musíme správný směr chvíli hledat. V jednom místě se dostáváme na nepříjemný sráz, který vznikl sesuvem svahu. Snaha o pokračování cesty v původním směru hrozí pádem - a to hodně hlubokým. Kousek se vracíme a objevujeme obcházkovou trasu. Než na ni vyrazíme, z větví a kamení stavíme překážku, aby bránila dalším turistům v opakování naší chyby.
Při výhledech na postupně se přibližující skalní špici Perda Longa fotíme jako blázni. Je hodně fotogenická :-)
Je vedro. Úsek 5 km jdeme něco přes 2 hodiny (včetně zastávek na oběd a pití), často odpočíváme, jsme už celkově dost unavení.
Na parkovišti pod Perda Longa parkuje dost aut, které přijely po odbočce z SS125. Jejich posádky se koupou pod skálou, nás od koupání odrazuje velmi kamenitý břeh.
V restauraci si dáváme kafe. Na Ondrovo přání Áňou a Janou nesčetněkrát focen tak, aby v záběru byla skála a on s GPS v ruce – potřebuje to pro „kešku“, která je tady umístěna (virtuální cache).
Po 13.hodině se vracíme stejnou cestou. Co chvíli se otáčíme a znovu fotíme impozantní skalní špici.
Potkáváme starší německý pár (odkud jsme pochopí teprve když jim řekneme „From Čekoslovákia“). Dáma nás varuje, že cesta do Santa Maria N. je dlouhá. Oni že odtamtud vyšli v 10:30, že ztratili cestu a bloudili strašlivým stoupáním do svahu. Teď že už jen dojdou ke špici, kterou vidí před sebou a zpátky pojedou stopem. Ptá se, jestli máme dost vody, oni že původně měli 4 litry a všechnu vypili. Chápeme ten dotaz jako zdvořilou prosbu a tak Ondra podává dámě jednu láhev s vodou, že my máme ještě dvě.
Dáma s díky odmítá, oni že už dojdou, ale my abychom měli dost vody na cestu. Teprve teď nám dojde, že paní se domnívá, že z parkoviště pod Pedra Longa náš výlet teprve startujeme. Vysvětlujeme, že my jsme z Santa Maria vycházeli v deset a teď že se už vracíme, že do S.M.N. dojdeme tak za hodinu a půl. Poté paní konstatuje, že jejich bloudění tedy bylo ještě horší než si mysleli. Převádí řeč, jestli prý známe Cala Goloritze, oni že tam včera byli. Flekujeme: „Jasně, byli jsme tam včera, z planiny Golgo.“ (uvědomuju si, že jsem je tam viděl přijít, když jsme se balili k odchodu). A hned trumfujeme: „A předevčírem jsme šli se S.M.N. na Monto Oro!!“. Když na její dotaz, zda je začátek té trasy nějak značený odpovídáme záporně, uznale říká: „You are very good hikers!“ Hrudníky se nám pnou pýchou :-)

Napadlo mě v autorádiu vypnout režim RDS (automatické přepnutí na stanici, která aktuálně vysílá dopravní zpravodajství). Tím je problém vyřešen, zase je možné přepínat na CD nebo ladit jiné stanice. Inu, ‚italian style’ aneb jak si snadno zvýšit poslouchanost! :-)

Sardinie 2010 - Cala Goloritze

Túra: náhorní plošina Golgo – zátoka Cala Goloritze (v průvodci trasa č.31)
Jízda z kempu: 20 km
Výlet (včetně koupání) vzdálenost, doba: 7.7 km, 5:36
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 400 - 0
Celkové převýšení: 460 m

V noci foukal vítr a bylo slyšet velké vlnobití, ráno je už ale moře zase klidné. Voda se příjemně ochladila.
Ze stromů (nevím, jak se jmenují, mají dlouhé úzké listy a holý kmen, jejich kůra se odlupuje v tenkých cárech), pod které jsem přeparkoval, skapala na auto lepkavá mazlavá hmota podobná smůle, na kterou se chytá prach. Přes okna není moc vidět :-(
Jedeme na sever po SS125.
Autorádio je stále "kousnuté" na stanici RADIOLIN, nelze přepnout na cd.
V Baunei (v úzkých uličkách se potkáme s protijedoucím autobusem) odbočíme doprava na prudce stoupající silničku, která nás zavede na náhorní plošinu Golgo.
Podle ukazatelů jedeme dál po prašné cestě až na parkoviště (placené, 4 €). Italsky mluvící mládenec mě jednak žádá o přeparkování,jednak kasíruje. Jeho vysvětlování, kudy jít, nese Ondra mávájící svou GPS vysloveně s nevolí :-)
Asi čtvrthodinu stoupáme pro udržované horské cestě do sedla v nadmořské výšce 470 metrů.
Odtud klesáme až k moři nádhernou, fotogenickou soutěskou, která chvílemi vyvolává dojem divokého kaňonu tísněného vysokými skalami s velkými převisy, chvílemi zase pečlivě aranžovaného a udržovaného zámeckého parku staletými kamennými duby (tak tyto stromy označuje průvodce; já bych, že je to dub, nepoznal).
Fotíme, fotíme, fotíme a říkáme si, že tohle si ti Italové za svoji lenost nezaslouží :-)
Třešničkou na dortu je bílá oblázková pláž s průzračnou vodou lemovaná vysokými skalami.
Pláž je vyhrazena jako soukromá - bójkami, rozmístěnými 300 metrů od břehu, je definována hranice, za kterou nesmějí lodě. Obec Baunei, která udržuje jedinou přístupovou cestu soutěskou, tu vybírá 1 €/osobu.
Nejkrásnějši koupání, jaké jsme zatím poznali, absolutní špička, která je pro mě srovnatelná jen koupáním pod Capu Pertusato na Korsice.
V hluboké vodě s vápencovou deskou na dně jsou spousty ryb. Některé jsou tak velké, že bychom je k večeři ani nesnědli :-)
Jsme opravdu překvapení, jak se pláž postupně plní (460 metrů převýšení není pro úplné lenochy). Po poledni tu odhadujeme přes 80 lidí. Někteří návštěvníci přišli v pohorkách (jako my), většina v teniskách (hlavně Francouzi), ale i v plážových tlapkách (několik Italů). Tak to bych nedokázal :-P

Při večerní debatě mě Ondra upozorní na zmínku v průvodci, po které beru zpět všechny svoje znevažující hlášky o turistické lenosti Italů: Známá vysokohorská turistická trasa G20na Korsice, je jen slabým čajem ve srovnání se "Sentiero Italia". Tato dálková trasa prochází celou Itálií včetně ostrovů: z Terstu přes Apeniny do dolní části "kozačky" v Kalábrii, od jihu přes Sicílii až do nejsevernějšího cípu Sardinie na Capo Testa. V roce 1995 se prvního přechodu této přes 6000 km dlouhé trasy, který trval několik měsíců, zúčastnilo pět tisíc turistů (i když ne ve všech etapách)!! :-O
Jestlipak by nešlo udělat dákovou turistickou trasu "Kolem Česka" po hraničních horách?

V noci mě kolem jedné hodiny vzbudí kravál diskotéky, která se rozpoutala opodál. Prý začala v 23:00, vím, že trvala do 3:00.

Sardinie 2010 - Monte Oro

Túra: Santa Maria Navaresse – Monte Oru (v průvodci trasa č.28)
Jízda z kempu: 2,5 km
GPS info:
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 12 km, 5:28
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 650
Celkové převýšení: 610 m

Očekáváme další "horký" výlet, proto snídáme už po sedmé. V 8 jsme na výchozím místě naší trasy - "horní náves" v Santa Maria Naveresse. Cílový vrchol se tyčí přímo nad námi.
Příkře stoupající asfaltka vede až k posledním domkům. Pak se stoupání zmírňuje, asi 2 km jdeme po prašné cestě, která obchází vrcholky Monte Oro a Monte Scoine.
Otvírají se nádherné výhledy na zátoku k přístavu Arbatax i do širokého údolí ve vnitrozemí.
Z dvora osamělého stavení na nás štěkají dva malí pejsci; starší žena je okřikuje. Pak se ozve pisklavejší štěkot a na cestu se vyřítí o polovinu menší štěně s velikýma ušima. Běží za námi a štěká s pocitem vítěze, které zahnal vekého protivníka. Se smíchem zastavujeme a čekáme, až paní přijde a zažene malého bojovníka zpět do dvora, aby se někde neztratil. Mává nám na cestu a volá: "Arrivederci!"
Procházíme bránou uzavřenou provázkem, oddělující výběh pro dobytek. Provázek zase pečlivě zavazujeme.
Kus dál uvázl na drátěném plotě velký kus igelit, který vítr roztrhal do nepravidelných cárů - zajímavý vizuální efekt z malebným širokánským údolím obklopeným horami. Kdyby to viděl dostatečně avantgardní umělec nebo dokonce mistr Knížák nepochybně by vytvořil podobný artefakt, Národní galerie by byla o pár set tisíc chudší a celý národ kulturně bohatší :-/

Ze 450 mnm prudce stoupá kamenitá cesta ke skalní průrvě. Z ní pokračuje nádherná horská cesta, na zdejší poměry skvěle značená červenou značkou a mužíky.
Na vrcholu jsme v 11:30, dopíjíme čtvrtou lahev vody a pot z nás leje.
Fotíme o sto šest, v poledne jdeme dolů.
Ve 14:00 jsme zpátky ve výchozím místě.
Na zdi venkovního posezení pizzerie obdivujeme výjev ze zdejšího života :-)
Jedeme do kempu, koupání, odpočinek.

Navečer přijela vedla nás velká skupina Italů. Se zájmem sledujeme jejich úsilí při umísťování karavanu (na jejich žádost jsem přeparkoval).
Po zabydlení Jana úsměvem, vrtěním hlavou, vztyčeným ukazovákem a slovy: "Ne, ne, ne" vysvětlila jejich dětem, že od této chvíle se jejich míčové hry budou odehrávat mimo náš stan a mimo naše pověšené prádlo.
Od té chvíle nás rodiče velmi přátelsky zdravili.

U večerních lahví vína řešíme plán dalšího pobytu.
Rozhodujeme se zrušit plánovaný přejezd na západní pobřeží a zůstat i nadále jen na severovýchodním pobřeží ostrova.
Sbohem, trpasličí palmy! :-(

Sardinie 2010 - přejezd do Tancau

Balíme; po desáté platíme 216 € za 3 noci v kempu - překonán rekord :-/
Před odjezdem z Cala Gonone u "včerejšího rottissera" a kupujeme 4 lahve zdejších červených vín.

Jedeme na jih po východním pobřeží. "Panoramatická silnice" SS125 'Orientale Sarda' (=Východní sardinská) nabízí nádherné pohledy na rozlehlé údolí zdobené vinicemi a olivovými sady, kterým jsme předevčírem projízděli při cestě k soutěsce Gorropu.
Silnice stoupá až do průsmyku přes 1000 m.n.m. I když se horsky kroutí, dobře se po ní jede, je široká.
To ale neplatí v Baunei, městě položeném v úbočí hor, kde najednou ztrácím jistotu, zda jsem nějakým omylem nesjel na nějakou městskou boční uličku; podle dlažby bych soudil, že je někde u náměstí :-)
Tady je najednou problém vyhnout se i protijedoucímu osobáku.
4 km za Baunei, kdy se silnice S125 vrátí k svému běžnému stylu, odbočujeme doleva.
Při dojezdu k Santa Maria autorádio zastaví přehrávání cedéčka a přepne na zdejší rádio RADIOLIN. Přepnout ho zpátky nejde, tak autorádio vypnu.
Projíždíme Santa Maria Navaresse a hledáme kemp; ten najdeme v bezprostředně navazující obci Tancau.

Kemp je poloprázdný, hodně stíněný hustě rostoucími stromy. Leží přímo u dlouhé písčité pláže, která se táhne několik kilometrů až k trajektovému přístavu Arbatax, zátoku zdobí několik ostrovů - pěkný pohled. S ohledem na rozlohu kempu se nám zdá dost málo záchodů (ale nikdy se nestalo, že by někdo z nás čekal frontu).
Recepční i oba jeho pomocníci mluví jen italsky, ale komunikace je přesto bez problému. Vyžádá si 1 pas, oskenuje 2 stránky a jeho pomocník pak s námi jde na místo, které jsme si vybrali, přitom ukazuje, kudy nejlépe kličkovat mezi stromy. Pohoda!
Krásné koupání - řadíme ho hned za Cala Luna! Ve vodě vidíme spoustu ryb.
Kolem 4. jdeme do S.M.N. koupit zeleninu a bagety. Je pořád velké vedro.
Najdeme dvě samoobsluhy (supermercato), obě zavřené - polední pauza.
Supermeracto Sigma otvírá v 17:00 (otvírací doba 8:00-13:00 17:00-20:30), zatím čekáme na pobřeží ve stínu staré věže.
Sigma je dobře zásobený obchod, pěkná zelenina. V regálech s vínem v šoku zjišťuju, že stejnou značku+ročník vín, které jsem ráno koupil u rottissera v Cala Gonone tu prodávají o 2-3 € levněji :-O
Končím s podporou drobných prodejců! :-)

Sardinie 2010 - Cala Luna

Túra: zátoka Caletta Fuili – zátoka Cala Luna (Ondrův nápad, vychází z tras 32 a 33)
Jízda z kempu: 4 km
GPS info:
Výlet (včetně koupání a jízdy člunem) vzdálenost, doba: 10 km, 5:30
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 0
Celkové převýšení: 250 m

Vstáváme kolem osmé a dlouze startujeme, hekáme a naříkáme na bolavé nohy. Do batohů k jídlu a vodě přidáváme plavky. Ondra při plánování této trasy ještě doma předpokládal, že půjde o utajenou, nepřístupnou zátoku, kde budeme sami obdobně jako v horách. Názor změnil, když velké poutače zvoucí na lodní výlet do fantastické Měsíční zátoky (jméno dostala podle svého srpkovitého tvaru) viděl u silnice už 30 km před Dorgali :-)
V půl desáté jedeme po kvalitní široké asfaltce, která najednou ve skalách nad mořem prostě končí.
Jsme nad zátokou Cala Fuili, parkuje tu už dost aut. Pohled na moře se spoustou lodí mířících podél pobřeží na jih dává tušit, že náš cíl opravdu nebude liduprázdný.
Turistická cesta vede dolů k pláži v zátoce Cala Fuili, kde většina z těch, kdo přijeli, končí.
Rozhlížíme se, kudy jít, když se z houští před námi ozve: "Cala Luna, this way!". Na skryté cestičce sedí opálený chlapík. V duchu ho tipujeme na potomka zdejších loupežníků, ale vypadá docela sympaticky. Chlapík nabízí odvoz lodí ze zátoky Cala Luna zpět sem, do Cala Fuili. Jeho expresivní projev se hemží výrazy "new service" (všechny ostatní společnosti jezdí z Cala Luna do Cala Gonone, takže pak musíte pěšky 4 km sem zpátky pro auto), "very difficult trip", "today action" (= normálně se platí 10 €/osoba, ale dnes jenom 5 €).
Starší, sportovně vypadající pár odmítá. Já přešlápnu na bolavé patě, odfouknu pot z čela (už je pořádné vedro) a nabídku přijímám. Chlapík chce vědět, v kolik chceme odplouvat, jejich lodi odplouvají vždy v půl. V duchu počítám: "Je 10:30, cesta 2 až 2.5 hodiny, chvíli na koupání.... no, čekat na molu do 15:30, to už je dost pozdě, co kdyby něco vybouchlo...". Domluvíme se, že chceme odplouvat lodí v 14:30.
Dávám mu 20 €, on nám vystavuje účtenku: "Jsme jediná společnost, která zajíždí k molu s gumovými loděmi "zodiac", buďte na molu 10 minut před odplutím".
Snažím se ještě na účtence rozluštit jméno společnosti, ale bez brejlí na čtení mi to nejde. Civím na cedulku, kterou chlapík má na krku, a ptám se, zda se jejich společnost jmenuje Tony P. "Ne, to je moje jméno!", směje se spolu s mojí rodinou.
Dál už nechci být za lamu, takže se loučíme a vyrážíme.
Členitá, zajímavá cesta, více po slunci než ve stínu.
Postupně se otvírají pěkné pohledy na moře i na pobřežní hory.
Pohodlným tempem docházíme za 2.5 hodiny do zátoky Cala Luna.
Do zátoky vstupujeme ústím krásné říčky, přitékající z hor.
Je tu dost lidí, ale pláž je dlouhá, takže mačkanice tu není.
Nejlepší koupání, jaké jsme zatím na Sardinii poznali!!
Při plavání k bójkám vidíme pod sebou ryby, jejichž soukmenovce jsme předevčírem s chutí večeřeli.
Velké skalní převisy dávají stín. Moc se nám to tu líbí.
V 14:25 jsme na molu, připraveni k odplutí zpět do Cala Fuili. Ale žádný "zodiac" tu není. Jana říká, že nafukovací člun odjížděl v 14:20 jen s dvěma děvčaty, zatímco jsme s Ondrou fotili; Áňa opodál zarytě mlčí.
Zkouším se ptát chlapíka na molu, který pomáhá připlouvajícím/odplouvajícím lodím, zda mu něco říká lístek, který nám vystavil Tony P., ale ten krčí rameny.
Všimnu si, že od pláže odrazil "zodiac", v kterém sedí 4 lidé, a mávám na něj. Člun zahne k molu, volám na něj, že máme lístek k dopravě do Cala Fuili. Muž v nejlepších letech sedící uprostřed odpoví, že oni mají tamhle svou loď a plují, zatímco syn-kormidelník jen zakroutí hlavou co je to socku a vrátí kormidlo do původního směru.
Znovu civím na lístek. Ondra mi potvrdí, že jméno firmy tu sice není, ale že nahoře je rukou psané telefonní číslo o kterém Tony P. řikal, že na něj máme zavolat, kdyby se něco stalo. Vůbec si na to nevzpomínám (nevím, zda za to může moje skleróza nebo ubohá angličtina). Ale volám tam; dámský hlas připustí, že rozumí anglicky. Když dámu informuji, že sedíme na molu v Cala Luna, čekáme na odvoz do Cala Fuili a "zodiac" nikde, kupodivu reaguje vstřícně. Uklidňuje mě, že mají problém s lodí, ať jsme trpěliví a ještě chvíli počkáme. Děkuju, automaticky vypnu mobil a uklidňuju i rodinu, že o nás vědí a že přijedou.
Po 10 minutách (mezitím přistály 3 lodě plné turistů; na jedné z nich asi taky neměli dobrý den: nejdřív z ní skoro vypadl chlapík házející lano na molo, pak se zase zablokovalo vyloďování kvůli korpulentní dámě, která uvázla v úzkém skalním průchodu na pláž) mě trkne, že vypínat mobil byla asi pitomost. Zapínám ho... a opravdu mám nepřijatý hovor z čísla 0039... (jiného než které jsem volal předtím). Volám zpět, dáma se představuje jako Paola a říká, že problém s lodí stále pokračuje a za 5 minut pro nás čtyři připluje jejich zaměstnanec s náhradním člunem "zodiac".
Po několika minutách se skutečně k molu přiřítí člun s mládencem, který si prohlédne lístek a kývne, ať nastoupíme.
Přidržím člen pro nástup rodiny, pak nasednu já a člun vyrazí.
Co se děje dál, je hodně adrenalinové! Chtěl jsem během plavby fotit. Nejde to, skáčeme na sedačkách jako gumové míče, při nárazech na šikmé vlny (po výjezdu ze zátoky mají některé skoro metr) se z nich vzájemně shazujeme. Jana s Áňou to mají horší (sedí proti směru jízdy), ale chechtají se jako blázni.
Snažím se nacpat mobil do batohu a ten zapnout, ale v tom skákání a mlácení mi to trvá hodně dlouho. Mám 30 let vodácké praxe na kormidle, na háčku nebo snad nedejbože na porculánku se prostě bojím!!
Podle Ondrovy GPS jsme pluli rychlostí 45 km/hod.
Na pláži Cala Fuili vyskakujeme do vody obutí (Ondrovy pohorky jsme starými novinami sušili ještě 2 dny) vyjma Jany, která - poněkud váhavě - přelezla bok člunu bosá
20 € za takovejhle zážitek, no nekupte to!! :-))

K hlavní večeři plánujeme koupit 2 grilovaná kuřata v samoobsluze "Bergita".
Jenže když jdeme nakupovat chvíli po čtvrté, kuřata nejsou, z konverzace s pouze italsky mluvícími dívkami nabýváme dojmu, že budou po páté.
Jdeme tam po páté, ale zase marně. Pokladní nám píše na lístek 17:30. Je nám divné, že to bude už za 15 minut, ale grilovací box je prázdný. A pokladní na naše otázky jen krčí rameny :-0
Jdeme zpátky ke kempu a dumáme co dál. Naštěstí si Ondra vzpomene, že grilované pochutiny se prodávají v "rottisserie" - a takovou tabuli vidíme o kus dál před sebou.
Vlezeme do krámku, vypadá jako řeznicvtví, ale v pultu opravdu vidíme i grilovaná kuřata. Drobný chlapík (sardinští domorodci jsou opravdu velmi malých postav, jak přesně poznamenává Sedloňka) na moji sloganovou objednávku "pollo, due, caldo" přikývne a prsty naznačí střih. Kývu, že jo, že nám je má rozčtvrtit. Rozčtvrtí je, narovná do jednoúčelové misky, ohřeje v mikrovlnce, my zaplatíme 15 € a máme skvělou večeři.
Během ohřevu jsem navíc v regálu za sebou objevil nabídku místních vín. Přibrali jsme láhev červeného Cannounau di Sardegna, Rosso 2008 (DQPRD), Cantine Dorgali FILIERI... a bylo skvělé!!!
Večer udělá Ondra skvělou večerní fotku přístavu, zatímco my sedíme s kytarou.

Sardinie 2010 - Soutěska Gorropu

Túra: most Sa Barva – soutěska Gorropu (v průvodci trasa č.35)
Jízda z kempu: 19 km
GPS info:
Výlet vzdálenost, doba: 14.4 km, 5:52
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.m]: 200 - 390
Celkové převýšení: 400 m

V očekávání dalšího horkého dne vstáváme brzy, už v 7:00 :-).
Během snídaně hekáme, jak nás bolí nohy!
Po osmé vyjíždíme serpentinami nahoru k tunelu, po silnici SS125 jedem asi 1 km na jih a pak místní cestou klesáme na dno rozlehlého malebného údolí asi 10 km k mostu "Sa Barva".
Krásná cesta vede vinicemi a olivovými sady. Nádhera!
Nikde ale nevidíme tabuli o prodeji místního vína :-(
Auto necháváme u mostu Sa Barva, jsou tu asi 3 auta, starší chlapík nám ukazuje směr ke kaňonu Gorropu.
Zkouším se ho zeptat na prodej místního vína slovy "Vente vino?". Ondra se mi směje, že mi stejně nerozumí, ale v jeho odpovědi pochytíme slova "...agri...turistico...", přitom ukazuje na směrovou tabuli k jakési agrofarmě.
Po hodině chůzi střídavě na slunci i ve stínu dojdeme k vydatnému prameni, kde by skvěle tábořilo. Je tu i krb dost velký na opečení berana a zásoba dřeva. Tabule na vstupu do této oblasti ale táboření přísně zakazovaly, takže pro koho tu tohle místo je?
Po další hodině dorazíme k soutěsce.
Pohledná dívka dobrou angličtinou podává nám a 2 Dánům asi desetiminutový výklad o kaňonu: kam jít a kam ne, že vápenec je hodně kluzký, co tu roste a žije...
Za vstup se platí 3,5 € za osobu; výběrčí se ptá, odkud který návštěvník je.
Pak si jdeme samostatně na prohlídku soutěsky.
Je bombastická !!! (Máco, díky za výraz)
500 metrů hluboký kaňon má v nejužším místě 6 metrů.
Fotíme a fotíme: vápencové balvany s kvetoucími oleandry (určitě by se nám chodilo lépe v květnu nebo v září, kdy je chladněji, ale to by oleandry nekvetly), vymleté kaverny a jeskyně ve skalách, převisy...
Potkali jsme tu asi 30 lidí, opět jsme si potvrdili naši starou teorii, že v horách potkáváme Čechy, Němce, seveřany, méně často Francouze. Na plážích zdobí Italové, Španělé, Holanďané.... :-)
Po návratu k autu se koupeme v tůni pod mostem. Voda je teplá, ale příjemná.
Nakupujeme v Sisa v Dorgali; hned po příjezdu si dáváme salát.
K druhé večeři dělá Jana pšeničné placky s fazolemi, rajčaty, paprikou, boloňskou omáčkou a opečenou šunkou!!
Vůně dolehla až do recepce, takže místní rozhlas hlásí italsky a anglicky, že je přísně zakázáno vařit na otevřeném ohni a že se všichni mají stravovat v místní restauraci/pizzerii :-)
Jana mi léčí další 3 puchýře :-[

Sardinie 2010 - přejezd do Cala Gonone

Ondra si přivstal a fotil východ slunce nad mořem.
V pohodě balíme a už v 10:00 odjíždíme z kempu. Cenou 62 Euro/noc (4 lidi, stan, auto) je to s přehledem nejdražší kemp, kde jsme zatím byli :-(

V Siniscola sháníme sluneční brýle pro Ondru, ale v nepříliš dobře zásobené samoobsluze Sisa koupíme trochu zeleniny a 2 ryby. Ocenili jsme, když prodavačka začala kuchat 2 ryby námi původně vybrané, a podle nějakých znaků je označila jako špatné a vyřadila. Zkusila další stejného druhu ("spigone") a pak nás posuňky vyzvala, ať si vybereme nějaké z jiných druhů. Zvolíme 2 exempláře "orata"; ty už byly prošly vykucháním bez problému a večer z nich Jana připravila skvělou večeři. Kupujeme tu také 2 balíky sycených vod. Hned napoprvé se podaří koupit značku, která nám chutná a které se držíme až do konce (pozn. Báli jsme se, abychom nenarazili na hrůzu jako byla voda Saint George, kterou prodávali na Korsice).

Brýle kupujeme až v "hypermarketu" Sisa v Dorgali.
Jedeme ještě 8 km do Cala Gonone, což je obec = rekreační středisko ležící u moře, správou patří pod Dorgali. Po 4 km klesání v zatáčkách je Anje nedobře, tak ji při stavbě stanu zastupuje Jana.

Kemp je poloprázdný, od moře je asi 500 m. Recepční mluví dobře anglicky. Při pohledu na cenu 18 Euro/osobu/noc navrhuje Ondra jet jinam, ale to by znamenalo pokračovat 50 km na jih, tak zůstáváme.
2 hodiny koupání v moři na obecní pláži. Standard, dost mělké.
Oblázky na vstupu do moře jsou k našim zbědovaným nohám nemilosrdné, tak se vrháme do vody jak lachtani. Ondra to odnese ošklivě rozbitým kolenem.
I když byl odpočinkový den, Jana mi propíchává 3 puchýře :-[