PF 2017

Ranní pohled od Refuge du Hahnenbrunnen na severní část hřebenu Vogéz – 5. den cyklopuťáku.

Studená krása

Po včerejším mrazu přišla v noci mlha
a tak poslední den roku 2016 narostla všude spousta křehké, bílé, studené krásy. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odpoledne jsme Janou vzali “fofrklacky”, šli Pelinami do Hradník, přes Zářeckou Lhotu a kolem Kopanin a užívali si koukání, jak suchá tráva, zvětralé sklály a opadané stromy jsou v kontrastu s bílou jinovatkou najednou plné barev.

Po návratu padla únava (zřejmě kumulovaná s včerejší vycházkou na oběd do Mýta), takže před tradiční silvestrovskou partií Scrabble byl hodinový “klid na lůžku”.  

Osmička nad Zdobnici

 

 

 

 

Naše běžkařská klasika kolem Deštné

Trasa: Deštné – vrchol sjezdovek – Luisino Údolí – Pod Velkou Deštnou – Šerlich – Polomské Sedlo – Sedloňovský Černý Kříž – Deštné, 20.5 km, nastoupáno 700 m;

Slunce, -2°C, nahoře vítr, ale celkově: snové počasí.

Parkujeme kousek za benzinkou v Dešté; vpravo nebylo místo, tak jsem zahájil parkování na straně k Bělé, než se stihnou obout a utáhnout ortézu (už standardní součást mého běžkařského outfitu), jsou kolem další auta.

10:30 Vycházíme z parkoviště u sjezdovek. Pochybnost o fyzické připravenosti zaháníme s mžouráním do slunce na modré plání: “Kvůli takovému počasí si přece našinec pořizuje běžky. Když To nepůjdeme dnes, tak kdy?”
11:15 Nad sjezdovkami (předtím několik kašlacích zastávek);
11:30 Luisino Údolí; směr Velká Deštná jako obvykle ‘direttissimou’ 
12:10 U studánky (Jana na mě semtam trpělivě čeká).
12:15 ‘Severozápadní obchvat’ Velké Deštné - vrchol vypouštíme (“Fouká tam a vůbec”), svačíme 
13:00 Šerlich.

Pokračování přes Bukačku, Polomské Sedlo (13:30) a kolem Sedloňovského vrchu (včetně odbočky k Černému Kříži, 14:00) skoro běžíme.
V závěrečním dlouhém sjezdu do Deštné dokonale ztuhneme a tak k autu docházíme (14:40) krokem trochu komickým.

Dnes ‘vařím’ = od Častolovic telefonát do choceňského fastfoodu: “Prosím, šlo by 2x kejpíčko za 20 minut?”.
(Ta technika. Ale ’… když ty týmy vědců to pro nás vymysleli, tak přece nebudeme tak krátkozrací, abychom jejich úsilí bojkotovali’  -volný citát, Srslení Borna+Dušek). 

 

 

 

Mňága a Žďorp v M-Klubu

Mňága a Žďorp: “Všeho víc pro každého”
Adventní koncert snů, absolutní odvaz a další nejlepší koncert mého života!
Poctivá muzika, u které by se nedalo sedět – ještě že v M-Klubu se sedět nemusí!
Muzika, u které i našinci (60-, 55+) zpívají, skákají/tancují, mávají a tleskají.
Verši “Tlusté koberce plné prachu…”  začaly dvě hodiny radosti, většinu písniček zpíváme s kapelou;
samozřejmě zazněly “Chtěl jsem te jenom pohladit”, “To je ta písnička”, “Jako je sama skála” … i Matahari. 
Už za hodinu jsme propocení ‘durch’ a dlaně bolí. Ale daří se výskoky sounož ... pravda, jen chvíli a jen kousek na zem :-(
Snad tohle ještě někdy zažijeme!!!!

P.S.1: Jak píše Petr na fc ‘mňágy’: Všechno je před námi, tak jako vždycky bylo: Kde jinde?!

P.S.2: Kompletní citát hlášky z úvodu písničky ‘Matahari’ (jedné ze 150 našich nejoblíbejnějších písní M&Z):
“Na počátku byla tma. A ta tma byla prázdná a beztvará. A kromě té tmy jsem byl také já. A já jsem se vznášel nad tou tmou a viděl jsem, že jsem sám. Budiž světlo!” (bomba #20 před výbuchem v kosmické lodi Temná Hvězda) - viz wikipedia.

První běžkování po zákroku

 

Trasa: Deštné (sjezdovky) – rozcestí na Sv. Tomášem – Zámeček – Luisino Údolí – Deštné; 13 km, 420 m převýšení
Mlha - mrholení, mokrý sníh, +1°C. 

Absťák od lyží, způsobený “odlehčením kolena”, už trvá rok – je čas na změnu.
Na horách nachumelilo, jedeme s Janou zkusit ‘procházku na běžkách’.
Předpověď počasí zněla ‘nic moc’ – skutečnost byla horší: sníh mokrý, občas mrholení nebo aspoň “silně snížená viditelnost”.
Proti dřívějšku jsme výrazně pomalejší, ‘stylovým’ doplňkem je ortéza na levém koleni. 
Ale stejně to byla paráda!!!

A navíc jsem vařil – kousek za Solnicí zavolal do choceňského fástfůdu: “Dvakrát hamburgr, prosím, takovej ten standardní”
”Jakej??? Myslíte kejpíčko?”
”Aha, jo, asi jo, za půlhodiny může bejt?”
Debata o novince v mém jídelníčku mě tak vyvedla z míry, že jsem se ani nepředstavil. Ale burgr byl skvělý.
Jsa v tomto oboru novic, věřím mínění svých potomků: “Kam se na to hrabou McDonald’s”.

Podzimní plískanicí kolem Velké Deštné

Trasa: Sedlo pod Šerlichem - Velká Deštná - Pod Jelenkou - Pod Velkou Deštnou - Sedlo; 11.5 km, 350 m převýšení, 2.5 hodiny klidné chůze s holemi.
+2 - +4°C, mrholení se sněhem, pak polojasno.

Podzimní práce jsme skoro dokončili, tak na závěr prodlouženého víkendu jedeme na procházku do Orlických hor.
Na parkoviště v sedle pod Šerlichem vezeme i Áňu s kolem (bráchovým), která se odsud nechá vézt; s ohledem na teplotu blízkou mrazu musí dost šlapat, aby se zahřála.
Ondra sedí u vysílačky – 48-hodinového radioamaterského závodu CQ World Wide DW Contest v tomhle termínu se zúčastňuje pravidelně, i když jinak toho moc nenavysílá :-).

9:00 Vycházíme v mrholení se sněhem, “softšelka” s kapucí a běžkařskými rukavicemi je ideální budiž pochválena.

9:30 Útulek Horské služby se z původního srubu změnil na pěkný domek, z vrcholku zmizela rozhledna – už jsem tu dlouho nebyl. Ale betonová skruž jako originální idetifikátor vrcholu Velké Deštné zůstala!

9:45 Rozcestí Pod Jelenkou je křižovatka, jak se sluší a patří – křížová.
Dolů kolem “lovecké chaty” běžkařskou dánicí směrem k Luisinu údolí - krátký odpočinek se svačinou.

Od rozcestí Pod Velkou Deštnou ke studánce (10:45), kterou si ve stejné podobě pamatuju už 50 let – díky tomu, kdo se o to postaral a stará!
Ještě kousek vystoupat a pak jihozápadním úbočím zpět k autu (11:30).
Nastartovat, teplo nasměrovat na mokré boty a domů. Moc pěkný!!!

Alsasko Lotrinsko - Cyklopuťák 5/6: Na Grand Ballon a dolů do vinic

Trasa: Refuge du Hahnenbrunnen - Auberge du Hahnenbrunnen – Grand Ballon – Guebwiller – Rouffach - Eguisheim, 65 km, nastoupáno asi 300 m, naklesáno asi 1200 m, 90% asfalt, 10% šotolina, prům. rychlost 13 km/h;
Slunce, vedro.

V půl osmé, potichu jak dokážeme, balíme bagáž rozloženou kolem našich postelí a postupně ji stěhujeme z šestnáctilůžkového dvojpokoje do přízemí.
Než zabalíme na jízdu, naložíme kola, namažeme se proti slunci, pokocháme se ranní verzí pohledu na okolí a rozloučíme se se správcem, uteče hodina.

8:30 Vyjíždíme na lačno (trocha vína se nepočítá), protože snídaně bude na Ferme Auberge du Hahnenbrunnen – těšíme se na míchaná vajíčka. Nebo bude omeleta?
Po skvělé obědovečeři nastává zklamání, snídani hodnotíme trojkou. Jídla dost, naslano i nasladko, ale mléko trochu se srážející a hlavně žádná vajíčka :-(
Ale na hlavní jídlo se tu určitě ještě někdy zastavíme.

O radu, kudy jet, žádám off-line mapy.cz na mobilu jen v lyžařském středisku Le Markstein.
Ale spíš jen z hračičkovství, na křižovatce je ukazatel (schovaný jen trochu).

10:30 Pití a krátký odpočinek před závěrečným stoupáním u Ferme Auberge du Haag – podle halasu z terasy je tu taky příjemně.

11:00 Přivazujeme kola k informační značce parkoviště pod Grand Ballon (1350 mnm, parkují tu hlavně obytná auta a tlupy motorkářů); po kamenité pěšince šlapeme k vrcholu.

11:20 Mohyla památce Les Diables Bleus – vojákům, kterým se po začátku první světové války podařilo vybojovat vrcholy Vogéz, tehdy patřících Německu, a za cenu obrovských ztrát je udržet až do konce války.
Les Diables Bleus (Modří ďáblové) - elitní jednotky francouzské armády existují dodnes, jejich výcvik je zaměřený na boj v horách a ve městech. Svou historii počítají od roku 1888, kdy Francie zformovala pluky ‘horských myslivců’ (horské pěchoty) pro ochranu hranice s Itálií v Savojských Alpách.

11:30 Jsme na vrcholu Grand Ballon!
Nadmořská výška 1424 m se na metr shoduje s mým oblíbeným kopcem, s Kralickým Sněžníkem.
Samotný údaj příliš neohromí … vždyť Sněžka je skoro o 200 m vyšší.
Jenže údolí Rýna, necelých 10 km vzduchem na východ, má nadmořskou výšku sotva 200 metrů … takový ‘stožár’ u nás nemáme, takový výhled výhled “pod sebe” se jen tak nevidí. A ještě jinými slovy: čeká nás parádní sjezd.
Koule na vrcholu není restaurace, ale radar řízení civilních letadel; stejnému účelu zřejmě slouží i dva vysokánské stožáry.
Z teras kolem kulové kontrukce je za dnešního počasí krásný výhled. Pořídím spoustu fotek, ale … to se musí vidět.
Úzkou cestičkou obcházející vrchol ze severu se vracíme ke kolům, pod sebou závěrečné dopolední stoupání.
Dobře my! :-)  

12:00 Začíná 14 km sjezd: nejprve 6 km klesání na jihozápad po frekventované Route des Crétes do sedla Col Amic (já vím, že Col znamená průsmyk, jo, je to sedlo). Odtud 8 km klesání na východ po lesní silničce až k městečku Soultz-Haut-Rhin (na objevení téhle malebné cesty jsem pyšný – francouzská mapa IGN 3719 OT ji dost maskuje).
Vezeme se, vezeme se, vezeme se.
A líbí se nám to!

13:15 Oběd na kempingovém místě (přístřešek, ohniště, voda, varování před klíšťaty) u Croix Zimmermann - kříž tu připomíná nikoliv utrpení největšího z Čechů, ale smrtelnou dopravní nehodu jeho jmenovce v roce 1866.
13:40 Pořád z kopce;
kolem autokempu La Sapiniere – nevím proč, ale připadá mi divnej.
kolem Memorial du Rote-Rain – památník padlých a vyhnaných z 1870-1918 a 1940-1945, Francouzů i Němců, s výhledem na lesy a vinice …
13:45 Před Soultz-Haut-Rhin je potřeba začít šlapat.
Ale my přestáváme - kvůli pohledu na sloupy s čapími hnízdy. A s čápi černými!
Jsou menší než jejich bílí bratranci, mají tmavé zobáky a nohy. 
Kompakt na maximální zvětšení, ruce opírám o řidítka, abych se zaměřený foťák nechvěl, když slyším Janino šeptání: “Nad tebou. Koukni nad sebe! Ale pomalu, je nervozní!’” Sotva pět metrů přede mnou, na uříznutém kmeni stojí na hnízdě čáp. Čáp černý. Peří na voleti se mu ježí, mám strach, že uletí než zaostřím. Ale povedlo se! Pár fotek a pomalými kroky obloukem obcházíme jeho stanoviště.
Pozoruje nás ostražitě, ale neodletí :-)

Na další cestě kromě “IGN-tisku” pomáhají i off-line ‘mapy.cz’ –směrovky cyklotrasy E5 jsou jen místy. A jen místy smysluplně.   
14:15 Luxusní kemp na jihovýchodě Guebwiller, nezůstaneme - je brzo, ale bereme vodu. 
14:30 Za Issenheim se kocháme výhledem na vrchol, z kterého jsme sjeli.
15:00 Orschwihr - pauza. Sezení u hříště, opodál v Domaine Francois Schmitt kupujeme 3 lahve, růžové vyzunkneme na lavičce s pohledem na kvetoucí platan. 
16:30 Pot mi podrážil oči, nucená pauza, jedeme pomalu.
V Hattstatt má být kemp, ale není.
17:30 Hledání kempu v Equisheim dává zabrat, směrovky zmatečné, domorodý Asiat o něm neví, naštěstí jiní ano.
Chvíle nervozity ve frontě v recepci – stojím jako čtvrtý, jsou dvě poslední místa, ochotná recepční obvolává okolí, shánějíc místo pro Švédy s příliš velkým karavanem, další čekatel vypadne, protože už není kempovací místo s elektrikou. Jako neautař bez elektriky dostávám nabídku na místo na kraji; s ohledem na vedro a naši únavu ji neodmítám navzdory varování “Well, it is slightly dowhill”. Kola zaparkujem tam, kam jiní dávají stan, na místě auta shodíme bagáž a otevřeme druhou lahev pana Schmitta. Bílé, opět zlatá!
Stan postavený na místě bagáže, večeře, trocha červeného z poslední lahve.

Večerní procházka s pozorováním romantické siluety Les Trois Chateaux nad vinicemi.
Ale ještě hlubší dojem na mě udělá dopravní semafor, který nemá zelenou. Červená nohoře, žlutá uprostřed, blikající žlutá dole. Francie.  
A pak čáp, který přiletí na hnízdo nad malým náměstím, a aby na sebe upozornil, zaklape zobákem tak hlasitě, že Jana nadskočí.

Alsasko Lotrinsko - Cyklopuťák 4/6: Od jezera snů na hřeben Vogéz

Trasa: Lac de Longemer – Le Schlucht – Route des Crétes – Auberge du Hahnenbrunnen – Refuge du Hahnenbrunnen, 35 km, nastoupáno asi 750 m, 100% asfalt, prům. rychlost 9 km/h;
Slunce, teplo.

Dneska dělám snídani já: v ‘bulanžérii’ v Longemer koupím jen “běžné” bagety a koláče; francouzské snídaňové lahůdky seženu až kousek dál řeznictví Boucherie Tisserant … opět jsem nadšený z nabídky.
A plný počet bodů dostávám i já po návratu ke stanu ;-)

10:00 Vyjíždíme na etapu, která nás od jezera Lac de Longemer (720 mnm) vrátí na hřeben Vogéz (1250 mnm). Pojedeme v loňských stopách, ale letos chceme přespat nahoře, abychom zítra ‘dali’ Grand Ballon (1430 mnm).
Jedeme po východním okraji jezera kolem soukromého jezírka Lac de Retournemer (cedule na stromě zakazuje úplně všechno), z neznalosti mineme atrakci Cascade de ReTournemer (snad příště), ale zato objevíme tunel bývalé železnice Tramway de Retournemer, která vedla tam, kam míříme i my – do průsmyku Col de la Schlucht a pod vrchol Le Hohneck.

11:15 Na křižovatce (910 mnm) na rozdíl od loňksa odbočujeme doprava, po chvíli stoupání a klesání jsme u dolní stanice lyžařských vleků na Le Hohneck – podle mapy by odtud měla vést ‘přípojka’ na cyklotrasu 15. Tour de La Bresse. ‘Přípojka’ je šotolinová cesta, po které bychom dokázali kola chvíli tlačit. Ale ne moc dlouho. Okruh se jezdí na horksých kolech a to v opačném směru. 
Takže jsem v plánování zase jednou ulítl :-P
Vracíme se na křižovatku a pokorně šlapeme k průsmyku Col de la Schlucht (13:00, 1150 mnm) a výš na hřebenovou silnici Route de Crétes.

13:30 Svačíme na odpočívadle s výhledem na jezero, od kterého jsme dnes vyjeli.
Po dvaceti minutách nás z laviček vytlačí zájezd důchodců.

Silnice příjemně osciluje kolem vrstevnice, vhledy do jezer hluboko pod námi jsou fascinující, nepříjemné jsou tlupy některých motorkářů.

15:15 Chvíli rovnáme zadnice u silnice s výhledem do dálky i do hloubky. Sotva vypnu foťák, zazní řev leteckého motoru a z údolí pod námi vyletí stíhačka Dassault Rafale. Za ní druhá a ještě jedna ... impozantní pohled.

Kousek dál je cíl etapy – horská chata (=refuge) Touring Club Mulhouse. Vloni jsem si tu všiml na tabuli zmínky o možnosti ubytování, ale z domova už jsem nebyl schopen najít kontakt. Dnes je na dveřích papírek, že správce přijde v 17:00; z vývěsky soudíme, že ubytování bude možné.
Prima, jedeme na (pozdní) oběd!

400 metrů dál je farma s restaurací (=auberge)  Auberge du Hahnenbrunnen, kde jsme vloni měli skvělý farmářský oběd: uzené s bramborovou kaší a salátem.
Dokonalé netřeba měnit – volbu opakujeme a opět ambrozie!
Navíc zjišťujeme, že jsme měli štěstí – příchozí sotva čtvrhodinu po nás už ostrouhají, teplé jídlo se už nevydává, jen dezerty a nápoje.
A ještě navíc, k Janě přijde pro drbání pejsek, který nás vloni bavil tím, jak si usilovně chtěl hrát s kravami. Letos už tak čiperný není – pochopil, že na dlažbě v jídelně je taky dobře. Ale všechna čest, vůbec neškemral o jídlo!

Poptáme možnost přijít ráno na snídani (ano, od 8:00) a vrátíme se k ‘refuge’.
Správce už tam je, přespat můžeme. Přezouvání nutné hned v hale, v přízemí komfortně kuchyně, jídelna, sprchy a tolety; spí se v patře.
Dostáváme pokoj 1, na dvojce bude čtveřice, která přijede večer. Při prohlídce pokoje nás napadne otázka, proč se mluví o pokoji 1 a 2, když jde o jednu místnost s 16 postelemi, částečně rozdělnou skříní. Ale je fakt, že místnost má 2 dveře :-)

Až do tmy sedíme venku a vstřebáváme klid a krásu krajiny.
V noci mě co chvíli budí cinkání kravských zvonců na pastvině pod oknem. A taky Jana … abych přestal chrápat a nebudil mladé Francouzky za skříní.