Alsasko Lotrinsko - Cyklopuťák 5/6: Na Grand Ballon a dolů do vinic

Trasa: Refuge du Hahnenbrunnen - Auberge du Hahnenbrunnen – Grand Ballon – Guebwiller – Rouffach - Eguisheim, 65 km, nastoupáno asi 300 m, naklesáno asi 1200 m, 90% asfalt, 10% šotolina, prům. rychlost 13 km/h;
Slunce, vedro.

V půl osmé, potichu jak dokážeme, balíme bagáž rozloženou kolem našich postelí a postupně ji stěhujeme z šestnáctilůžkového dvojpokoje do přízemí.
Než zabalíme na jízdu, naložíme kola, namažeme se proti slunci, pokocháme se ranní verzí pohledu na okolí a rozloučíme se se správcem, uteče hodina.

8:30 Vyjíždíme na lačno (trocha vína se nepočítá), protože snídaně bude na Ferme Auberge du Hahnenbrunnen – těšíme se na míchaná vajíčka. Nebo bude omeleta?
Po skvělé obědovečeři nastává zklamání, snídani hodnotíme trojkou. Jídla dost, naslano i nasladko, ale mléko trochu se srážející a hlavně žádná vajíčka :-(
Ale na hlavní jídlo se tu určitě ještě někdy zastavíme.

O radu, kudy jet, žádám off-line mapy.cz na mobilu jen v lyžařském středisku Le Markstein.
Ale spíš jen z hračičkovství, na křižovatce je ukazatel (schovaný jen trochu).

10:30 Pití a krátký odpočinek před závěrečným stoupáním u Ferme Auberge du Haag – podle halasu z terasy je tu taky příjemně.

11:00 Přivazujeme kola k informační značce parkoviště pod Grand Ballon (1350 mnm, parkují tu hlavně obytná auta a tlupy motorkářů); po kamenité pěšince šlapeme k vrcholu.

11:20 Mohyla památce Les Diables Bleus – vojákům, kterým se po začátku první světové války podařilo vybojovat vrcholy Vogéz, tehdy patřících Německu, a za cenu obrovských ztrát je udržet až do konce války.
Les Diables Bleus (Modří ďáblové) - elitní jednotky francouzské armády existují dodnes, jejich výcvik je zaměřený na boj v horách a ve městech. Svou historii počítají od roku 1888, kdy Francie zformovala pluky ‘horských myslivců’ (horské pěchoty) pro ochranu hranice s Itálií v Savojských Alpách.

11:30 Jsme na vrcholu Grand Ballon!
Nadmořská výška 1424 m se na metr shoduje s mým oblíbeným kopcem, s Kralickým Sněžníkem.
Samotný údaj příliš neohromí … vždyť Sněžka je skoro o 200 m vyšší.
Jenže údolí Rýna, necelých 10 km vzduchem na východ, má nadmořskou výšku sotva 200 metrů … takový ‘stožár’ u nás nemáme, takový výhled výhled “pod sebe” se jen tak nevidí. A ještě jinými slovy: čeká nás parádní sjezd.
Koule na vrcholu není restaurace, ale radar řízení civilních letadel; stejnému účelu zřejmě slouží i dva vysokánské stožáry.
Z teras kolem kulové kontrukce je za dnešního počasí krásný výhled. Pořídím spoustu fotek, ale … to se musí vidět.
Úzkou cestičkou obcházející vrchol ze severu se vracíme ke kolům, pod sebou závěrečné dopolední stoupání.
Dobře my! :-)  

12:00 Začíná 14 km sjezd: nejprve 6 km klesání na jihozápad po frekventované Route des Crétes do sedla Col Amic (já vím, že Col znamená průsmyk, jo, je to sedlo). Odtud 8 km klesání na východ po lesní silničce až k městečku Soultz-Haut-Rhin (na objevení téhle malebné cesty jsem pyšný – francouzská mapa IGN 3719 OT ji dost maskuje).
Vezeme se, vezeme se, vezeme se.
A líbí se nám to!

13:15 Oběd na kempingovém místě (přístřešek, ohniště, voda, varování před klíšťaty) u Croix Zimmermann - kříž tu připomíná nikoliv utrpení největšího z Čechů, ale smrtelnou dopravní nehodu jeho jmenovce v roce 1866.
13:40 Pořád z kopce;
kolem autokempu La Sapiniere – nevím proč, ale připadá mi divnej.
kolem Memorial du Rote-Rain – památník padlých a vyhnaných z 1870-1918 a 1940-1945, Francouzů i Němců, s výhledem na lesy a vinice …
13:45 Před Soultz-Haut-Rhin je potřeba začít šlapat.
Ale my přestáváme - kvůli pohledu na sloupy s čapími hnízdy. A s čápi černými!
Jsou menší než jejich bílí bratranci, mají tmavé zobáky a nohy. 
Kompakt na maximální zvětšení, ruce opírám o řidítka, abych se zaměřený foťák nechvěl, když slyším Janino šeptání: “Nad tebou. Koukni nad sebe! Ale pomalu, je nervozní!’” Sotva pět metrů přede mnou, na uříznutém kmeni stojí na hnízdě čáp. Čáp černý. Peří na voleti se mu ježí, mám strach, že uletí než zaostřím. Ale povedlo se! Pár fotek a pomalými kroky obloukem obcházíme jeho stanoviště.
Pozoruje nás ostražitě, ale neodletí :-)

Na další cestě kromě “IGN-tisku” pomáhají i off-line ‘mapy.cz’ –směrovky cyklotrasy E5 jsou jen místy. A jen místy smysluplně.   
14:15 Luxusní kemp na jihovýchodě Guebwiller, nezůstaneme - je brzo, ale bereme vodu. 
14:30 Za Issenheim se kocháme výhledem na vrchol, z kterého jsme sjeli.
15:00 Orschwihr - pauza. Sezení u hříště, opodál v Domaine Francois Schmitt kupujeme 3 lahve, růžové vyzunkneme na lavičce s pohledem na kvetoucí platan. 
16:30 Pot mi podrážil oči, nucená pauza, jedeme pomalu.
V Hattstatt má být kemp, ale není.
17:30 Hledání kempu v Equisheim dává zabrat, směrovky zmatečné, domorodý Asiat o něm neví, naštěstí jiní ano.
Chvíle nervozity ve frontě v recepci – stojím jako čtvrtý, jsou dvě poslední místa, ochotná recepční obvolává okolí, shánějíc místo pro Švédy s příliš velkým karavanem, další čekatel vypadne, protože už není kempovací místo s elektrikou. Jako neautař bez elektriky dostávám nabídku na místo na kraji; s ohledem na vedro a naši únavu ji neodmítám navzdory varování “Well, it is slightly dowhill”. Kola zaparkujem tam, kam jiní dávají stan, na místě auta shodíme bagáž a otevřeme druhou lahev pana Schmitta. Bílé, opět zlatá!
Stan postavený na místě bagáže, večeře, trocha červeného z poslední lahve.

Večerní procházka s pozorováním romantické siluety Les Trois Chateaux nad vinicemi.
Ale ještě hlubší dojem na mě udělá dopravní semafor, který nemá zelenou. Červená nohoře, žlutá uprostřed, blikající žlutá dole. Francie.  
A pak čáp, který přiletí na hnízdo nad malým náměstím, a aby na sebe upozornil, zaklape zobákem tak hlasitě, že Jana nadskočí.

Alsasko Lotrinsko - Cyklopuťák 4/6: Od jezera snů na hřeben Vogéz

Trasa: Lac de Longemer – Le Schlucht – Route des Crétes – Auberge du Hahnenbrunnen – Refuge du Hahnenbrunnen, 35 km, nastoupáno asi 750 m, 100% asfalt, prům. rychlost 9 km/h;
Slunce, teplo.

Dneska dělám snídani já: v ‘bulanžérii’ v Longemer koupím jen “běžné” bagety a koláče; francouzské snídaňové lahůdky seženu až kousek dál řeznictví Boucherie Tisserant … opět jsem nadšený z nabídky.
A plný počet bodů dostávám i já po návratu ke stanu ;-)

10:00 Vyjíždíme na etapu, která nás od jezera Lac de Longemer (720 mnm) vrátí na hřeben Vogéz (1250 mnm). Pojedeme v loňských stopách, ale letos chceme přespat nahoře, abychom zítra ‘dali’ Grand Ballon (1430 mnm).
Jedeme po východním okraji jezera kolem soukromého jezírka Lac de Retournemer (cedule na stromě zakazuje úplně všechno), z neznalosti mineme atrakci Cascade de ReTournemer (snad příště), ale zato objevíme tunel bývalé železnice Tramway de Retournemer, která vedla tam, kam míříme i my – do průsmyku Col de la Schlucht a pod vrchol Le Hohneck.

11:15 Na křižovatce (910 mnm) na rozdíl od loňksa odbočujeme doprava, po chvíli stoupání a klesání jsme u dolní stanice lyžařských vleků na Le Hohneck – podle mapy by odtud měla vést ‘přípojka’ na cyklotrasu 15. Tour de La Bresse. ‘Přípojka’ je šotolinová cesta, po které bychom dokázali kola chvíli tlačit. Ale ne moc dlouho. Okruh se jezdí na horksých kolech a to v opačném směru. 
Takže jsem v plánování zase jednou ulítl :-P
Vracíme se na křižovatku a pokorně šlapeme k průsmyku Col de la Schlucht (13:00, 1150 mnm) a výš na hřebenovou silnici Route de Crétes.

13:30 Svačíme na odpočívadle s výhledem na jezero, od kterého jsme dnes vyjeli.
Po dvaceti minutách nás z laviček vytlačí zájezd důchodců.

Silnice příjemně osciluje kolem vrstevnice, vhledy do jezer hluboko pod námi jsou fascinující, nepříjemné jsou tlupy některých motorkářů.

15:15 Chvíli rovnáme zadnice u silnice s výhledem do dálky i do hloubky. Sotva vypnu foťák, zazní řev leteckého motoru a z údolí pod námi vyletí stíhačka Dassault Rafale. Za ní druhá a ještě jedna ... impozantní pohled.

Kousek dál je cíl etapy – horská chata (=refuge) Touring Club Mulhouse. Vloni jsem si tu všiml na tabuli zmínky o možnosti ubytování, ale z domova už jsem nebyl schopen najít kontakt. Dnes je na dveřích papírek, že správce přijde v 17:00; z vývěsky soudíme, že ubytování bude možné.
Prima, jedeme na (pozdní) oběd!

400 metrů dál je farma s restaurací (=auberge)  Auberge du Hahnenbrunnen, kde jsme vloni měli skvělý farmářský oběd: uzené s bramborovou kaší a salátem.
Dokonalé netřeba měnit – volbu opakujeme a opět ambrozie!
Navíc zjišťujeme, že jsme měli štěstí – příchozí sotva čtvrhodinu po nás už ostrouhají, teplé jídlo se už nevydává, jen dezerty a nápoje.
A ještě navíc, k Janě přijde pro drbání pejsek, který nás vloni bavil tím, jak si usilovně chtěl hrát s kravami. Letos už tak čiperný není – pochopil, že na dlažbě v jídelně je taky dobře. Ale všechna čest, vůbec neškemral o jídlo!

Poptáme možnost přijít ráno na snídani (ano, od 8:00) a vrátíme se k ‘refuge’.
Správce už tam je, přespat můžeme. Přezouvání nutné hned v hale, v přízemí komfortně kuchyně, jídelna, sprchy a tolety; spí se v patře.
Dostáváme pokoj 1, na dvojce bude čtveřice, která přijede večer. Při prohlídce pokoje nás napadne otázka, proč se mluví o pokoji 1 a 2, když jde o jednu místnost s 16 postelemi, částečně rozdělnou skříní. Ale je fakt, že místnost má 2 dveře :-)

Až do tmy sedíme venku a vstřebáváme klid a krásu krajiny.
V noci mě co chvíli budí cinkání kravských zvonců na pastvině pod oknem. A taky Jana … abych přestal chrápat a nebudil mladé Francouzky za skříní.

Alsasko Lotrinsko–Cyklopuťák 3/6: Malebným údolím k jezeru snů

Trasa: Anould – Ban-sur-Meurthe-Cletcy – Xonrupt-Longemer - Lac de Longemer, 30 km, nastoupáno asi 400 m, 100% asfalt, prům.rychl. 9.2 km/h;
Slunce, 20-25°C, dopoledne příjemné cyklopočasí, pak teplo.

V pěkném ránu nespěcháme s balením - užíváme si židličky :-)
Dnešní etapa bude ještě kratší než včera a povede po stejné trase, kterou jsme jeli vloni … opakování cest se vyhýbám, ale:
- jezero Lac de Longemer nás nadchlo velice velmi
- jinou trasu, aby vedla mimo frekventované silnice, jsem nenašel.

Po desáté vyjíždíme v loňských stopách. 
I když ne zcela: Letos nejedeme NEJDŘÍV nakupovat. A chybu, která nás u vesničky Ban-sur-Meurthe-Cletcy ze dna krásného údolí říčky La Petit Merthe zavedla do kopců, také neopakujeme.
Zato zase zastavíme na odpočinek u stejného mostku před vesničkou Sachemont, letos se odsud navíc Jana telefonicky objednáváme k zubaři, protože jí při snídani vypadl zub :-( 

11:45 Údolí se zúží, silnička vede lesem a stoupání nabírá na prudkosti.
Naštěstí krásné odpočívadlo je na svém místě – takže další odpočinek, který mi i va dalších měsících připomíná fotka na displeji mého hlavního pracovního nástroje.

12:45 Na konci stoupání bych zase s chutí odpočíval, ale lavička je označená “Čerstvě natřeno”. 
Sáhnu si - ano, byla čerstvě natřená’!

13:00 Xonrupt-Longemer: Na rohu, kde odbočujeme ze státovky směrem k jezeru, je řeznictví Boucherie Tisserant. Teď má zavřeno, vrátíme se sem až po ubytování v kempu – není to jen řeznictví, je to obchod snů. Takových lahůdek na jednom místě (nejen maso, uzenina a polotovary, ale i pečivo, koláče a dezerty, víno) – sem se chci vrátit! Pekárna o kousek dál tomuhle obchodu nesahá ani po kotníky.

U jezera zjišťujeme, že náš loňský kemp je zavřený :-(
Kousek dál je autokemp s minimem stínu a spoustou mastňáckých karavanů a obytných aut; raději se vracíme na začátek jezera do obecního Domaine de Longemer Camping Municipal. Spousta místa i stínem, pravda toalety za zenitem.

Po návratu od řezníka obsadíme lavičku na břehu jezera.
Pijeme nejdřív cidre, potom k jídlu (paštika zapečená v listkovém těstě) růžové, koukáme na jezero (do koupání se nám nechce, voda není úplně teplá) i cvrkot kolem a závidíme Francouzům, jak si váží jídla (a pití) a jak si ho umí užívat.

Při podvečerní procházce (už bez kol) dostáváme stejné nutkání, jako kdysi na Stvořidlech: zapálit připravenou hranici.
Ale neuděláme to; “sme měkký” stejně jako tenkrát.

Alsasko Lotrinsko–Cyklopuťák 2/6: Na hřeben Vogéz a zase dolů

Trasa: Sainte-Marie-aux-Mines – Col de St.Marie – Gemaingoutte – Raves – Sainte-Marguerite  - Anould; 36 km, nastoupáno asi 500 m, 100% asfalt; prům.rychl 10.8 km/h;
Skoro jasno, 20-25°C, příjemné cyklopočasí.

10:00 Vyjíždíme z kempu a zahajujeme první velké stoupání cyklopuťáku (z 380 mnm).

11:45 Po 7 km dojíždíme na vrcholový hřeben Vogéz – průsmyk Col de Sainte-Marie (772 m).
Je tu památník a směrovky k nedalekému hřbitovu padlých v 1. světové válce (na konci 19. stolení tu vedla hranice mezi Francií a Německem).
A naučná tabule s obrázky dávných ledovců, které zformovaly tenhle kraj. Je tu i pár ošuntělých budov: na jedné straně silnice ‘horská chata’ s technickým přístavkem, na druhé hotel, jehož tabule nepřiznávají, že už nefunguje … nejsou zákazníci, “dobrodruzi”, kteří přijedou v obytných vozech, si občerstvení, ubytování i toalety vezou s sebou.

Je tu i vyhublá, tříbarevná kočka. “Májová”, řekla by Babička Boženy Němcové.
Původně se snažila skamarádit s piknikující rodinkou na druhé straně silnice, pak přeběhla k nám. Když jsme pořád nejedli, tak se vrátila zpátky … a po chvíli znovu k nám. Provoz na silnici vůbec nebyl zanedbatelný.
”Krmit tě nebudu! Ale protože odjíždíme a chci abys měla dnešní den hezký, tady máš půlku mého karamelového keksíku”.
Číča přičuchne, otevře tlamku, nechá spadnout keksík na zem a jde dál.
“S krmením hladových vogézských koček jsem skončil!”

13:00 Po desetikilometrovém sjezdu odpočíváme v Raves.
Cestou mě zaujal poutač s nakreslenou zelenou žabou a šipkou ukazující doleva.
Konečně jsem mohl mít zdokumentováno, že označení ‘žabožrouti’ má svůj pravdivý základ, a já byl tak soustředěný na brždění, že jsem zapomněl fotit.” :-(

Během sjezdu jsme zastavovali u kempu v Gemaingoutte (uvažoval jsem ho jako ‘nouzovou alternativu’) – otevřený, sympatický a prázdný.

Z Raves jedeme asi 5 km na východ v silném provozu hlavní silnice do Saint-Dié-des-Vosges … asi nejnepříjemnější část celého cyklopuťáku, už nikdy silnici Nxx, raději pár set metrů převýšení. 
Od kruháku do Sainte-Marguerite a dál do Saulcy-sur-Meurthe a Anould jedeme s pomocí off-line mapy.cz, abychom byli rychle pryč.

V Anould spěcháme do z loňska známeho hypermarketu SuperU – hrozně se těším na grilované kuře. Spěch byl namístě, v ohřívacím boxu bylo poslední a věřím, že jsem další zájemce předběhl doslova o prsa. Už v klidu přidáváme víno, cidre, sýr, zeleninu a bagety.
A v nedalekém kempu, na stejném místě jako vloni, pořádáme piknik. Sedíme na židličkách a užíváme si, moc jsme toho dnes nenajeli, ale pohoda je! Z neznámého důvodu se z té vydařené akce nezachovala ani jedna fotka, i když počáteční stav ‘tabule’ jsem určitě fotil :-(

Krásným podvečerem se jdeme projít do kopců nad kempingem.

Alsasko Lotrinsko–Cyklopuťák 1/6: Z vinic pod hory

Trasa: Barr –Itterswiller – Dambach-la-Ville – Scherwiller – Liepvre – Sainte-Croix-aux-Mines – Sainte-Marie-aux-Mines, 47 km, nastoupáno asi 350 m, 90% asfalt, 2% pastvina, 1 brodění; prům.rychl. 11.3 km/h; 
Skoro jasno, chladivý větřík, v závětří vedro, závěrečných 20 km mírné, trvalé stoupání v nemilém protivětru.

Tradičně bohatá snídaně servírovaná paní Noellou pod pergolou na dvoře; největší atrakcí jsou domácí jablečný džus, v soli naložené pesto z natě česneku a nedomácí sýr.

Při balení bagáže to s teplým oblečením nepřeháníme (vloni jsme ho opravdu neužili). Zprvu ale prosazuju, že povezu i 5 mattonek, 1 cidre a 2 ‘pistole” vína. Sbalené kolo zkušebně popotlačím a změním názor: “Máš pravdu - je to moc. Ty vody budou stačit jen tři!”

Přeparkuju auto na určené místo, klíčky předám Noelle pro případ potřeby a v 10:45 vyjíždíme.
Nejprve po silnici. 
U božích muk za Eichhoffen k Itterswiller přechází cyklostezka z asfaltu na prašnou cestu mezi vinicemi.
“Ach jo, já to nemám ráda, to drncání!”.
”Pojedem až další cestou, ta je asfaltová!” 
Byla asfaltová, ale jen 20 metrů. Pak se postupně zhoršovala a zužovala, po 500 m skončila úplně.
”Přece se nevrátíme! Já se děsně nerad vracím stejnou cestou! Tudy podél vinice, na cyklostezku to bude kousek.”
”Já už jsem si zvykla!”
Tlačím raději trochu napřed.
Na cyklostezce honem tasím foťák, abych situaci zdokumentoval, ale ten zatracenej krám se ‘kousne’. Než ho vyndáním baterií zrestartuju, je už Jana vedle mě na cestě a nekompromisně odmítá se vrátit na necestu a tlačit kvůli dokumentaci. Takže na upomínkové fotce máme jen trávu, kterou jsme se protlačili, a okolní vinice :-)
Po cestě (štěrkové, ke konci asfaltové) dojedeme k dalšímu křížku, kde chvíli odpočíváme (12:00).    

Pokračujeme po silnici i mimo ni krajinou, kterou máme rádi.
I když fotek odsud máme spoustu, znovu mačkám spoušť:
- stráně s vinicemi
- další lavička císařovny
- okytkované hrázděné domy
- hrady a strážní věže na zalesněných kopcích.

V Dambach-la-Ville se nám zdá na jídlo ještě brzo (12:45);
v Scherwiller (13:15) se chvíli motáme v marném hledání restaurace, kde se sedí venku … “Najíme se někde dál, třeba v lese!”.

Až sem vedla naše cesta vinicemi na jih. Tady opouštíme pás alsaských vinic na východním úpatí Vogéz (v širokánském údolí Rýna) a míříme na západ. Jedeme po cykostezce, kteoru známe z předloňska, kdy jsme stanovali v kempu “u králíka”. 

Svačíme v lese, koukám do mapy.
”Kde jsme?”
”Tady! Jedeme po téhle cyklostezce směrem ke ‘králíkovi’ … hmm … aha … dyť my jedeme blbě! Na severozápad, ale máme jet na jihozápad!”
Porada s offline mapy.cz: “Je to dobrý, jde to napravit. Kousek dál bude kraťoučký sešup, tam asi kola povedeme! A pak přes most a po turistické cestě přes louku a jsme na silnici!”.
Jana tuší svoje a neříká nic.
Prudký sjezd sejdeme, na most kola vyhoupneme. Pak vjedeme do něčeho, co není louka. Vysoký porost s rafinovaně rozmístěnými ostružinami, kopřivami, bodláky a náletovými akátky (akorát do výše lýtek). Džungle končí, tlačíme nízkou trávou. Ze stínu lesa vyjde na světlo něco černobílého rohatého.
”Bejk!”
”Dyť má vemeno! Teda skoro nemá, ale co je vidět, to jsou struky.”
Kráva odbočí a my rychle zapadneme do lesa místo ní.
Další říčka, nad ní úzký “visutý” most bez zábradlí. Než po ní balancovat, raději s koly přebrodím. 
Z lesíkem je přes cestu ohradník a vypadá dost nabitě. Oddechneme si, když ‘bez šťouchu’ podstrkáme kola i sebe.
Po prašné cestě se dá jet, tak vesele hlaholíme … než dojedeme k dalšímu ohradníku. Ten je naštěstí je špagátový, tak ho rozvážeme, projdeme a zavážame.
Pak ještě další dva ohradníky.
A pak je konečně silnice.

Po parádní asfaltové cyklostezce, stoupající mírně, ale vytrvale,  jedeme 20 km až do kempu v Sainte-Marie-aux-Mines.
Protivítr je občas dost protivný, ke konci nás bolí zadnice – letos nemáme natrénováno.
16:30 Ale pak na okraji města nám vstoupí do cestu supermarketek, kde nakoupíme bagety a večeři a je zase pohoda :-).

Rozlehlý autokemp na břehu říčky je prakticky prázdný;
přenocování pro dva cyklisty a ranními bagetami tu vyjde na 20 Euro, sociálky čisté a příjemné.
Lákavě vypadá i zdejší restaurace, ale my už jídlo máme.

V poklidu vypijeme cidre, posedíme, postavíme stan.
Při civění do mapy dostanu skvělý nápad, jak zlehčit zítřejší etapu.
Po večeři a po prohlídce kempu si najdeme lavičku, na které si v příjemném večeru užíváme “normální sezení”.

Před usnutím se mi vybaví podvečerní pohled na naše vrstevníky-Holanďany (dovolenkují opodál s velkým obytným vozem): “Ona rozdává karty, zatímco on chytá nová papír na výsledky”. Bože můj, chraň nás!