V rodinách s malými dětmi strojí vánoční stromek rodiče. Obvykle večer 23.12., když uloží děti ke spánku, nebo na Štědrý den, pokud mají k dispozici dědečka/babičku, kteří se ujmou úkolu na půldne zabavit mrňouse. Větší děti, které vědí, jak to v životě chodí, se na strojení stromku sami podílejí - i to se ale odehrává v bezprostřední blízkosti Štědrého dne.
V naší rodině jsme asi před deseti lety zavedli strojení vánočního stromku už o víkendu hned po Mikuláši; v posledních letech má na tuhle práci výhradní právo Anička. Důvod tohoto nabourání vánočního stereotypu byl prostý: "užít si stromeček". Tradičně jsme totiž odjížděli hned po Štědrém dnu na Šajtavu (na Čtyřku), vraceli jsme se po Novém roce, a na Tři krále už stromek odstrojovali. Takže zprofanovaného, ale půvabného kouzla svítícího stromečku jsme si moc neužili.
Brzo po zavedení tohoto rodinného specifika, jsme začali vychutnávat i "druhotný efekt předčasného strojení": pod stromečkem se postupně začaly objevovat dárky. Ranní zkoumavý pohled pod stromek, zda nepřibyl další balíček, je příjemný i pro nás starší.
Letos přišla Jana s nápadem, že by velkou štědrovečerní večeři s kaprem, krůtím řízkem, bramborovým salátem, zeleninovým salátem.... přesunula na místo oběda (takže nikoliv štědrovečerního, ale štědrodenního): "Stejně se nacpete sýrovou roládou už odpoledne, takže večer nemáte hlad. A já bych měla aspoň klidnější vaření večeře, vlastně oběda, i uklízení po jídle. A měla bych čas si užít klid u stromečku!"
Nápad byl odsouhlasen jednomyslně. A stejně snadno a k všeobecné spokojenosti (jako vždycky, když něco dělá Jana) i uskutečněn.
Takže v této chvíli, kdy obvykle vrcholil předštědrovečerní zmatek a stres, aby bylo vše nachystáno a připraveno k večeři a rozdávání dárků, už máme za sebou uvolněný a poklidný oběd, během kterého jsme k jídlu otevřeli:
- Muscat du Cap Corse 2008, Domaine Pastricciola ... sladký, silný aperitiv si pochvaluje především Anička (i když po čase volí i nealkoholický nápoj slovy: "Ondro, kofču!")
- Veltlínské zelené 2007 p.s. z vinařství Šilinek Jiří ... prostě skvělé
- bílé cuveé z Domaine Pastricciola (hlavní díl z odrůdy Vermentino) ... no, měli jsme ho nasadit před "veltlínem".
24. 12. 2009
5. 12. 2009
Film Víno roku (Bottle shock)
Večer jdeme s Janou na film Víno roku (2008). Na existenci filmu mě upozornil rozhovor s jakýmsi francouzským sommelierem, který ve Francii doporučuje kalifornská vína. Vlastně, vína z určité malé části Kalifornie; jak ten chlapík v rozhovoru správně zdůrazňuje, rozloha Kalifornie je jako tři čtvrtiny Francie, takže je otázka, kolik tam existuje dalších, dosud nezpopularizovaných oblastí produkujících skvělá vína..
Příběh filmu je založen na skutečné události: V roce 1976 proběhla ve Francii porovnávací soutěži vybraných kalifornských a francouzských vín. V soutěži, kterou organizoval obchodník s vínem S.Spurrier (Brit žijící ve Francii), zvítězila kalifornská vína v kategoriích červené i bílé.
Je půvabné, jak renomovaní porotci jsou zcela zmateni (ve filmu jsou citovány skutečně pronesené výroky):
- One judge noted, “That is definitely California. It has no nose.” He was speaking of the 1973 Batard Montrachet, which at the time, was regarded as one of the finest wines in the world.
- Another said, “Ah, back to France!” after tasting a Chardonnay from Napa Valley’s Freemark Abbey Winery.
Detailní popis soutěže lze najít na Wikipediii.
Stránky vinařství Montelena upozorňují, že příběh tohot filmu je fiktivní. Reálný popis událostí uvádí kniha Mínění Paříže (Judgment of Paris), autor George Taber (je ve filmu Bottle shock také zobrazen).
V každém případě průběh hodnocení posilil moje pochybnosti o jednoznačnosti hodnocení kvality vín, byť profesionály. Člověk se musí spoléhat jen na sebe! :-)
Mandle mi zvedají hodnotící posudky (spíše odsudky) hlasovatelů na čsfd.
Jo, máte pravdu, experti, jsou tam hluchá místa a nedůvěryhodné momenty (hladový Bobo na návštěvě u matky, otvírání lahve Chardonnay mečem...).
Ale je tam taky scéna na letišti, je vykalkulovaná na city a děsně pozitivní. Ale mě se moc líbila, já doufám, že takové situace se stávají. Nebo aspoň se mohou stát! (Hrozně mi připomněla závěr filmu Krokodýl Dundee, kdy lidé nacpaní na nástupišti metra se dobrovolně stávají chodníkem, po kterém hlavní hrdina může dojít ke svojí dámě).
Zajímá mě, kterým filmům dali nejvyšší hodnocení ti hlasovatelé z čsfd, kteří Víno roku strhali. Stačí pár kliknutí k zjištění, že vesměs jde o snímky, kde minimálně hlavní hrdina je psychopat.
To mi evokuje zhruba 30 let starý bonmot Jana Vodňanského, který komentoval, že právě v kinech letí především filmy s psychicky poznamenanými jedinci: "Asi je to tím, že lidi kolem sebe vidí příliš mnoho normality... tak chtějí ty blázny vidět aspoň ve filmu" :-)
Příběh filmu je založen na skutečné události: V roce 1976 proběhla ve Francii porovnávací soutěži vybraných kalifornských a francouzských vín. V soutěži, kterou organizoval obchodník s vínem S.Spurrier (Brit žijící ve Francii), zvítězila kalifornská vína v kategoriích červené i bílé.
Je půvabné, jak renomovaní porotci jsou zcela zmateni (ve filmu jsou citovány skutečně pronesené výroky):
- One judge noted, “That is definitely California. It has no nose.” He was speaking of the 1973 Batard Montrachet, which at the time, was regarded as one of the finest wines in the world.
- Another said, “Ah, back to France!” after tasting a Chardonnay from Napa Valley’s Freemark Abbey Winery.
Detailní popis soutěže lze najít na Wikipediii.
Stránky vinařství Montelena upozorňují, že příběh tohot filmu je fiktivní. Reálný popis událostí uvádí kniha Mínění Paříže (Judgment of Paris), autor George Taber (je ve filmu Bottle shock také zobrazen).
V každém případě průběh hodnocení posilil moje pochybnosti o jednoznačnosti hodnocení kvality vín, byť profesionály. Člověk se musí spoléhat jen na sebe! :-)
Mandle mi zvedají hodnotící posudky (spíše odsudky) hlasovatelů na čsfd.
Jo, máte pravdu, experti, jsou tam hluchá místa a nedůvěryhodné momenty (hladový Bobo na návštěvě u matky, otvírání lahve Chardonnay mečem...).
Ale je tam taky scéna na letišti, je vykalkulovaná na city a děsně pozitivní. Ale mě se moc líbila, já doufám, že takové situace se stávají. Nebo aspoň se mohou stát! (Hrozně mi připomněla závěr filmu Krokodýl Dundee, kdy lidé nacpaní na nástupišti metra se dobrovolně stávají chodníkem, po kterém hlavní hrdina může dojít ke svojí dámě).
Zajímá mě, kterým filmům dali nejvyšší hodnocení ti hlasovatelé z čsfd, kteří Víno roku strhali. Stačí pár kliknutí k zjištění, že vesměs jde o snímky, kde minimálně hlavní hrdina je psychopat.
To mi evokuje zhruba 30 let starý bonmot Jana Vodňanského, který komentoval, že právě v kinech letí především filmy s psychicky poznamenanými jedinci: "Asi je to tím, že lidi kolem sebe vidí příliš mnoho normality... tak chtějí ty blázny vidět aspoň ve filmu" :-)
Maturitní ples SZŠ
Zažité sobotní činnosti, akce a rituály jsou dnes rozbité tím, že jsme se s Janou vrátili až těsně před čtvrtou ráno z maturitního plesu její třídy.
Ples proběhl (z mého pohledu) docela dobře:
- kapela Letrando hrála tak, že se dobře tancovalo
- moderátor byl vtipný, aniž by svými hláškami někoho z přítomných zesměšňoval
- na parketu bylo stále přiměřeně plno a když sebou někdo praštil, tak se vzápětí bez zranění a bez větších problémů sebral
- po nikom jsme nemuseli uklízet eklhaft (kromě střepů z rozbitého půllitru na schodišti)
- nikdo se (veřejně) nepral
- peníze pro kapelu mi nikdo neukradl.
Takže největší vzrušeni vlastně nastalo už dopoledne před plesem (kolem jedenácté, maturující třídy si právě nacvičovaly nástup), kdy stavební firma, provádějící zemní práce na prostranství před "popráčem", překopla přívod vody do požárního hydrantu. Pitná voda do budovy sice stále šla, ale dalo se očekávat, že "nízký" tlak v potrubí pro hašení tohoto kulturního zařízení bude důvodem, aby službu konající hasič z moci úřední rozpustil ples ještě dříve než začne.
Když mi po příchodu z práce Jana tuhle novinku sdělovala, nechtěl jsem ji v jejich chmurných myslenkách utvrzovat a používal jsem výrazy pro udržení naděje. Stejně jako ona jsem ale v duchu nepochyboval, že orgán státní správy v tomto případě zafunguje rychle, nekompromisně, "padni komu padni", ačkoliv standardem státní správy je přesný opak.
Naštěstí po příjezdu na místo akce (pořadatelé a jejich doprovod měli sraz už v 17:00), správce "popráče" se zjevnou úlevou v tváři Janě oznamuje, že hasicí voda je zase napojená, takže ples se může konat.
Ples proběhl (z mého pohledu) docela dobře:
- kapela Letrando hrála tak, že se dobře tancovalo
- moderátor byl vtipný, aniž by svými hláškami někoho z přítomných zesměšňoval
- na parketu bylo stále přiměřeně plno a když sebou někdo praštil, tak se vzápětí bez zranění a bez větších problémů sebral
- po nikom jsme nemuseli uklízet eklhaft (kromě střepů z rozbitého půllitru na schodišti)
- nikdo se (veřejně) nepral
- peníze pro kapelu mi nikdo neukradl.
Takže největší vzrušeni vlastně nastalo už dopoledne před plesem (kolem jedenácté, maturující třídy si právě nacvičovaly nástup), kdy stavební firma, provádějící zemní práce na prostranství před "popráčem", překopla přívod vody do požárního hydrantu. Pitná voda do budovy sice stále šla, ale dalo se očekávat, že "nízký" tlak v potrubí pro hašení tohoto kulturního zařízení bude důvodem, aby službu konající hasič z moci úřední rozpustil ples ještě dříve než začne.
Když mi po příchodu z práce Jana tuhle novinku sdělovala, nechtěl jsem ji v jejich chmurných myslenkách utvrzovat a používal jsem výrazy pro udržení naděje. Stejně jako ona jsem ale v duchu nepochyboval, že orgán státní správy v tomto případě zafunguje rychle, nekompromisně, "padni komu padni", ačkoliv standardem státní správy je přesný opak.
Naštěstí po příjezdu na místo akce (pořadatelé a jejich doprovod měli sraz už v 17:00), správce "popráče" se zjevnou úlevou v tváři Janě oznamuje, že hasicí voda je zase napojená, takže ples se může konat.
2. 12. 2009
Zločin v šantánu
Po několika týdnech (možná měsících) jsme měli včera puštěnou televizi.
Na ČT2 dávali Zločin v šantánu - film z roku 1968 (režie J.Menzel) postavený na písničkách Semaforu jsem viděl poprvé. Ale písničky, které v něm zazněly, mám naposlouchané z magnetofonových pásků obehrávaných na koleji před 30 lety (Strahovské koleje, blok 5, pokoj 334).
Film je příjemný, občas rýpe do socialistických sraček, ale pro ty, kteří nemají v lásce poetiku J.Suchého, kteří neznají naivistické herectví J.Šlitra a kteří považují AKCI, KREV a VYŚINUTOST za základní atributy hodnotného filmu, pro ty to podívaná opravdu není.
Proto mě ani moc nepřekvapily spíše negativní posudky hodnotitelů na webu ČSFD . Ale dostalo mě v těchto posudcích vícekrát citované prohlášení pana režiséra, že se k tomuto filmu moc nehlásí, že se ten film nepovedl. Mondijé, pane Menzele, v porovnání s Vaším produktem "Obsluhoval jsem anglického krále" je Zločin v šantánu pastva pro duši.
Na ČT2 dávali Zločin v šantánu - film z roku 1968 (režie J.Menzel) postavený na písničkách Semaforu jsem viděl poprvé. Ale písničky, které v něm zazněly, mám naposlouchané z magnetofonových pásků obehrávaných na koleji před 30 lety (Strahovské koleje, blok 5, pokoj 334).
Film je příjemný, občas rýpe do socialistických sraček, ale pro ty, kteří nemají v lásce poetiku J.Suchého, kteří neznají naivistické herectví J.Šlitra a kteří považují AKCI, KREV a VYŚINUTOST za základní atributy hodnotného filmu, pro ty to podívaná opravdu není.
Proto mě ani moc nepřekvapily spíše negativní posudky hodnotitelů na webu ČSFD . Ale dostalo mě v těchto posudcích vícekrát citované prohlášení pana režiséra, že se k tomuto filmu moc nehlásí, že se ten film nepovedl. Mondijé, pane Menzele, v porovnání s Vaším produktem "Obsluhoval jsem anglického krále" je Zločin v šantánu pastva pro duši.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
