Jdeme s Ondrou ráno do práce a kousek za tunýlkem pod železnicí slyšíme typický zvuk.
”Strakapoud nebo datel, někde buší do stromu. Že ho nebolí hlava při takový kadenci.”
Marně se rozhlížíme po okolních stromech, teprve při další daávce bušení ho objevíme – je to strakapoud.
Sedí na lampě a buší zobákem do plastového krytu až to drnčí!
Než stihnu připravit mobil na focení, odletí.Druhý den jedu autem, ale Ondra spokojeně hlásí: “Byl tam zase a vyfotil jsem ho. Sice né když bušil, ale zato na zapnuté lampě!”
Přicházející jaro zřejmě oblbuje nejen lidi, ale i opeřence.
Jestli strakapoud svého cíle dosáhl, mohla to být “…. poslední chyba, kterou v životě udělal” (T. Pratchett: Erik).
