11. 4. 2015

Za Dandym

Spánkem, z kterého se už neprobudí, usnul Dandy, náš zlatý retrívr.
V posledních týdnech spal skoro neustále. Mnohokrát někdo z nás řekl, že už neslyší nebo skoro nevidí, a on vzápětí dokázal opak tím, že se přišoural z obýváku do kuchyně k právě otevřené ledničce, aby mohl zkontrolovat, co je tam nového.
Žil s námi skoro šestnáct roků a obohatil náš život jako ten nejlepší kamarád.

Dandy se narodil 1.7.1999; my ho poprvé viděli, když mu bylo čtrnáct dní.
No, viděli … otevřeným víkem chovatelské boudy jsme koukali na kupku štěněcích hlaviček, bříšek, tlapek a ocásků, kterou tvořilo devět propletených, spících tvorečků, ostražitě hlídaných mámou Bárou ze Zahrádek.
Takže přesněji: tenkrát jsme z Dandyho viděli jen část a ani nevíme kterou.

V polovině srpna jsme si jeli Dandyho vyzvednout. Spal v rodné boudě a na něm jeho sestřička, ostatní štěňata už byla ve svých nových domovech. Na medvídkovské srsti měl něco hnědého seschlého - asi kousek hovínka od ségry. Bylo zřejmé, že to není dominantní alfa jedinec – tím se přesně zapadl do standardu naší rodiny.
Na jeho převoz jsme měli kartonovou krabici od tenisek. Jenže on za měsíc vyrostl mnohem víc než jsme čekali a tak krabici svým širokým bříškem a zadnicí rozvalil.
Do nového domova cestoval na zadní sedačce mezi Janou a Aničkou. Pokud byl vzhůru, tak se bojácně rozhlížel; když začal klimbat, přišla zatáčka, odstředivá síla ho překotila a probudila, takže zase seděl a vyplašeně se rozhlížel.

Janě i dětem zbývalo ještě pár dnů prázdnin a tak měl Dandy do začátku průvodce pro seznamování s novým prostředím.
Jeden den byl nacvičován seskok z obrubníku (asi 10 cm vysokého). Zkoušky vycházely na výbornou, po návratu z práce jsem byl hned volán jako divák představení celodenního nácviku: Dandy se rozběhl, odrazil a dopadl ... přední tlapky se podlomily a on si o narazil bradu o dlažbu. S kvikotem utíkal skrýt tu potupu za velký proutěný koš.

Dandy měl na zahradě boudu s výběhem, kam byl vyšupován v době našich pracovních a školních povinností; s příchodem prvního člověka domů se přesouval dovnitř.
Zprvu měl povolený přístup pouze do pracovny - kuchyň a obývák mu měly být nepřístupné. Jenže obývák jsme poté přestali obývat a kuchyň/jídelna fungovala jen jako “fast-food room” – rodina žila v pracovně. Proto Dandy dostal povolení užívat celé přízemí. Vyjma příslušenství!
Pelíšek měl na chodbě, ale nepřijal ho za svůj – tam jen chodil trucovat, když jsme ho hodně naštvali. Na spaní si zabral koberec v obýváku.

V létě 2000 jsme šli rodinný “puťák” Ramzová - Kralický Sněžník – Králíky: Ondra 12, Áňa 10, 3 etapy chůze, každý nesl něco. Jana s dětmi spala pod stanem, já s Dandym pod širákem.
První noc Dandy nemohl uvěřit, že při spaní nad námi nebude střecha, pořád se snažil zalézt pod můj spacák. Druhou den už byl tak utahaný, že usnul už před večeří a spal do rána … Anička taky, ale ta přece jen trochu večeře snědla :-)

Měl rád stereotypy, vyhovovalo mu (jako všem zvířatům), když věci neměnily svou polohu a denní děje se opakovaly.
Jednou odpoledne Jana sázela nové jahody k zakořenění před zimou, Dandy ležel vedle na trávě a soustředěně ji pozoroval. Janu to těšilo, jednotlivé pracovní kroky mu komentovala – tak dřív dětem. 
Druhý den, během čekání na lidi, Dandy obnovoval původní stav – všech 25 sazenic vytahal ze záhonu a odnosil na kupu před hlavní vchod do domu. Jana po návratu ze školy nevěřila svým očím a pak mluvila na Dandyho hodně přísným hlasem. A on byl rád, že má zase společnost.

Do postele ani na gauč se Dandy nikdy necpal.
Na podlaze v naší ložnici spal jen dvakrát – když přišla náhlá bouřka a s ní silný vítr; dveře do ložnice se prudce rozletěly a vběhl vyděšený pes (Dandy se samostudiem naučil skočit na kliku tak, že dveře otevřel). Zalehl na zem těsně u Janiny postele a bylo jasné, že tuhle noc bude tady!
Kolikrát spal v pokoji s Aničkou nevím.

Do boudy ve výběhu ho po ránu obvykle vodila Anička – dala si na záda tašku, Dandy se postavil vedle ní, bok po boku došli k výběhu.
Jednou byla Jana nemocná a zůstávala doma, ale Dandy trval na svém stereotypu – postavil se vedle Aničky, došel s ní k výběhu … a pak celý tumpachový stál, proč dostal pohlazení už před výběhem a proč ho jeho malá velitelka a kamarádka nezavedla jako vždycky tam, kde má být.   

Rostl jako z vody. První čtyři měsíce mu Jana každý druhý den přilepšovala stravu o vařenou zeleninu s tvarohem, velký úspěch měly i vařené kuřecí krky s těstovinami.
Dívat se, s jakou chutí Dandy spořádá svou večeři, chodil každý, kdo byl doma. Doba krmení se poznala snadno díky akustické signalizaci – těžká kameninová miska, dočista vytíraná Dandyho jazykem, hlasitě bouchala o zeď.
Ale na představení bylo nutné spěchat, žrádlo v Dandym mizelo rychle.

Miloval vodu! Do řek i potoků se vrhal bez rozmyslu … až do svého prvního Štědrého dne.
Šli jsme na obvyklou odpolední procházku, sněhu bylo po kotníky, –5°C, kolem říčních břehů ledová krajka.
Poblíž řeky Dandy vyrazil a s odrazem skočil do vody. Šplouchlo to, vlny rozbily krajový led a my viděli, jak v té čistě studené vodě se Dandyho pohyby zpomalují a jak – navzdory úsilí – se jen pomalu otáčí ke břehu.
Než jsme k němu doběhli, byl už na břehu, tvářil se ukřivděně (“Kdo mi to udělal?”) a snažil se osušit oklepáváním. Moc mu to nešlo. Domů jsme skoro utíkali, polovinu cesty nám do kroku cinkaly rampouchy, které namrzly na jeho dlouhých, meruňkově zbarvených chlupech.
Na vodu nezanevřel, ale od té doby do ní lezl mnohem opatrněji a uvážlivěji.

Proto jsme ho další rok vzali sebou ‘na vodu’.
Jeli jsme Vltavu, začínali v Lenoře. Háčka mi jela Anička, Dandy měl v kánoi vyhrazené místo porculánka pod mýma nohama (abych ho mohl v případě potřeby “blokovat”).
U Mrtvého luhu jsem zavelel “Doleva!”, Áňa okamžitě přitáhla, což bylo úplně špatně, protože já jako obvykle popletl strany –  potřebovali jsem “Doprava!”. Loď zadrhla o mělčinu a stáčela se, já hulákal na Áňu “Proč přitahuješ?”, ona se otočila, aby její obhajoba “No, dyť řikáš doleva!!!” měla větší váhu.
Dandy rozhodl, že u tohle on nebude, a vyskočil z lodi. Ta se naklonila, voda šla přes borty a my museli taky honem vystoupit.
Vylévání vody a přemlouvání Dandyho, že do lodi k Janě a Ondrovi se nevejde a ať to s námi ještě zkusí, zabralo dost času. A tak kamarádi na nás museli čekat o hodný kus níže.
”No, Stýve, kde jste? No, hehe, a proč jste mokrý?”
”Cvakli jsme se, Richarde!” 
“Cvakli? Tady?”, Ríša se rozhlížel po mělké a bezproblémově tekoucí řece, jeho úžas byl nelíčený.
“Jo, Richarde, tady!”
(Ríšu mám rád, ale jsou chvíle, kdy bych ho přerval. To byla jedna z nich.) 

Měnil naše životy – jen kvůli němu se Anička nestala klavirní virtuózkou.
Na závěr třetího ročníku měla nacvičit Chodský tanec. Dandy při klavírním cvičení obvykle ležel na koberci a pospával. Ale když začal Chodský tanec, posadil se, vytáhl krk jak nejvýš mohl, sešpulil tlamu do úzké trubičky a začal výt.
Anička hrála, Dandy vyl v měnících se tónech. Druhý den znovu. Třetí to začalo stejně, ale pak Anička rozbrečela, s prásknutím zavřela klávesnici a klavírní kariéra byla vniveč.   

Poslušnost nebyla Dandyho silnou stránkou.
Nebyla to jeho chyba, byl nedocvičený. Odborná literatura uvádí, že “retrívra vycvičí i úplný začátečník”. Nedokázal jsem to já ani nikdo z naší rodiny. Je ale pravda, že jsem tak moc nechtěl. Připadalo mi hloupé opakovaně přikazovat a nutit ho, že má někam jít nebo něco udělal, když on zjevně nechtěl a mě už to mezitím taky připadalo zbytečné. Zavedli jsme režim, že já mu něco navrhl, ale chápal jsem, že může mít svůj důvod, proč to neudělá. Obvykle jsem mu to navrhl ještě jednou … a pak jsme se nějak domluvili.
Určitě takhle nelze vychovávat služební psy. Ale my neměli a nechtěli jsme mít psa-zbraň, my chtěli kamaráda. Když jsem sám sobě obhajoval tenhle špatný přístup k výcviku pejska, vždycky mě napadlo vyprávění M. Horníčka o jejich kolii (M. Horníček: Dobře utajené housle): “Nemohu se, jako jiní majitelé psů, chlubit tím, že by … poslechl na slovo a slepě. Jsem rád. Slepota je vždy tragická – i jako projev kázně.”
Dandy měl zažité dva povely, oba nestandardní:
”Tlapky’!” … povel se používal ve vchodových dveřích, když byl venku marast a bylo třeba aspoň trochu suplovat člověčí přezouvání.
”Vpravo!” … povel se používal na běžkách, aby se Dandy, běžící/jdoucí na vodítku, držel u ‘našeho’ kraje cesty a nečmuchal na druhé straně cesty, což by ostatní lyžaře určitě rozladilo.
Proto jsme Dandyho venku pouštěli z vodítka jen zřídka. Nehrozilo, že by Dandy někoho napadl nebo někomu ublížil. Ale spousta lidí není potěšená, když se k nim blíží neznámé, nepřivázané psisko.

Měl rád děti a děti měly rády jeho.
Při jedné vycházce, už v pozdním věku, šla proti nám asi čtyřletá holčička s dvěma staršími bratry. Měla dlouhé vlásky, malá princezna. Podívala se na mě, obešla mě  a zezadu přistoupila k Dandymu, který zkoumal nějaký eklhaft v trávě a vůbec nevnímal okolí. Čekal jsem, že chce psa pohladit, a stáhl jsem vodítko nakrátko, aby se po ní Dandy, který o její blízkosti neměl tušení, v leknutí neohnal. Ona ale nenatáhla ruku. Přistoupila těsně k němu a dala mu pusinku na hřbet. Ani moc nemusela sklánět hlavu, obličej měla jen těsně úrovní nad Dandyho zad. Znova se na mě podívala velkýma vážnýma očima, pak se otočila a utíkala za bratry, kteří volali ať sebou hodí.

Moc rád jsem s ním chodil na zimní výlety na běžkách po okolí Šajtavy.
Věřím, že on měl tyhle vycházky taky rád, i když před nasazením postroje se obvykle snažil schovat za kamna. Samonavíjecí vodítko míval upevněné ke karabině na hřbetu, já si ho připínal k bederními pásu batohu nebo ‘ledvinky’.
Od chalupy Dandy vždy vybíhal a táhl jako lanovka. Často jsem slyšel závistivé volání: “Ty se máš! To se to jede s takovým tahounem!”.
Jenže sotva jsme vyjeli z louky do lesa a tím zmizeli pozorovatelům z očí, pořadí se obrátilo - Dandy se zařadil za mě a zbytek výletu mi zezadu šlapal na lyže. Takže to nebyl pes tažný – spíš tlačný :-) Teprve v úplném závěru zaspurtoval a v cíli býval první.
Jednou, ve chvíli odpočinku na hřebeni Orlických hor, nás předcházela skupina běžkařů. Starší dáma mě změřila přísným pohledem: “Myslíte si, že je ten pes spokojenej?” Otázka mě tak překvapila, že dáma už dávno zmizela za zatáčkou, když jsem teprve byl schopen odpovědět: “Jo, myslím si, že je!”
Ale už mě párkrát napadlo: “A co když není! Co když to jenom předstírá. Vždyť nikdy neřekl: Jsem spokojenej!”

A taky že nikdy neřekl ani “Erlbacher”. A proto s námi nejezdil jinam než na šajtavskou Čtyřku, při výjezdech do Amadé čekával na nás u dědy. A my naše dovolené končívali zvoláním “Za Daníkem!”.
To bylo vítání!   

Chlupy pouštěl celoročně, ale dvakrát do roka bylo jeho línání kalamitní – už šest hodin po důkladném vyluxování celého příbytku byly všude v koutech závěje jeho dlouhých, hebkých chlupů.
”Žijeme v psí boudě”, říkala Jana.
Ale nikdy by nepřipustila změnu ke snížení “rozsahu škod” z Dandyho přítomnosti v domácnosti. 

Poslední tři roky dostával trvale antibiotika – měl sníženou imunitu na prevíta jménem Demodex. Polykání léku mu zpříjemňovalo balení do Lučiny … ale nebyl vybíravý, sýry měl rád všechny :-) 

Dandy, bylo nám s tebou dobře!
Díky za všechno!