Alsasko 2012 - Kopce nad Barr

Navzdory "alsaskému srážkovému stínu" v noci lilo.

Déšť přinesl příjemné ochlazení, ale také důkladně promáchal větrovky, šusťáky a další výbavu trvale umístěnou v brašnách na kolech, protože ta strávila noc na střeše auta.

Snídani je až v 8:30, zavařeniny jsou stejně skvělé jako na minulé "štaci".

Na závěr snídaně kupujeme od paní domácí 3 lahve vína. Na večer.
Jana si přitom všimla, že včerejší favorit "Pinot Gris 2006 AGC" je přeškrtnutý.
Snad proboha "nedošel"? :-(

Kolmo jedeme do supermarketu v Gertwiller (2 km) nakoupit něco k večeři - dnes nechci alsaské speciality ani vidět.

Minerálky, chleba, sýr, zelenina.
A okouzlí mě pohled na grilující se kuřata.
S křupavou kůrkou zdobenou kořením, ještě horké, s trochou "sosu" v plastové krabičce za 6.5 Eura... kdo by odolal.
Zářivě zelený obal, který slouží ochrana řidítkové brašny proti dešti, poslouží jako ideální obal pro transport této pochoutky na kole!

Vracíme se "na byt", Jana ukládá věci do ledničky a připravuje přesnídávku (stehýnko+zeleninu), ke které načínáme Riesling Clos Feyel AAC 2009.

Dnes chceme “někam do kopců” a k hradu Chateau du Spesburg, který se tyčí západně od Barr (210 m.n.m.).

11:00 – Šlapeme po strmé turistické cestě, stoupající od našeho bydliště po severní straně vinic Kirchberg.   

Asi po 100 metrech se proti Janě velkými skoky a s hlasitým bafáním vyřítí Bernský salašnický (pes).
Možná chtěl chránit domácí území, ale spíš byl rozradostněný z příjezdu "svých lidí", kteří právě vysedli z auta, a tak chtěl pozdravit každého, kdo se hýbal.
V každém případě (s ohledem na poměr hmotností) by fyzický kontakt Jana dost odskákala.
Naštěstí se zastavil už na třetí povel svých páníčků.

Dál se asfaltka mění na úzkou kamenitou cestičku,
sesedáme z kol a tlačíme.

V prudkém stoupání rychle získáváme výšku.

Jana říká: "Teda, táto!" tónem, který znamená: "Můžeš mi ksakru vysvětlit, proč na vysokohorskou turistiku tlačíme kola!?!"

V 11:40 jsme u památníku zakladatele zdejší geologie a turistiky; 
pokračujeme příjemně stoupající asfaltkou mezi vinicemi, později lesem.

12:10 Lesovna Moenkalb (640 m.n.m.)
Pokračujeme na západ po mírně, ale trvale stoupající lesní asfaltce, která se tu shoduje s trasou GR5.

Pohodová cesta krásným lesem, místy zajímavé kamenné útvary, porosty osladiče - exemplář do herbáře, nutného k získání zápočtu v prváku na Veterinární fakultě, tu lze utrhnout bez obav z nevratného zničení vegetace :-)

12:45 Chateau du Spesburg vidíme dost hluboko pod sebou, na jiném hřebeni.
Křižujeme silnici, ve stejném směru pokračujeme stoupáním po lesní asfaltce. 

13:15 Vlevo odbočuje značená lesní cesta do Barr, vedoucí po koruně krásné kamenné zdi.

Najíždíme na silnici.

13:40 Dojíždíme do sedla Welschbruch (780 m.n.m.),
poutač propaguje "chatu" - Auberge du Welschbruch. Životem to u ní příliš nekypí.

Nemůžeme na mapě najít, kde jsme; nakonec bereme na pomoc navigaci.
Pod jejím vedením se vracíme necelý kilometra pak odbočíme doprava na lesní asfaltku.

Strmým sjezdem ztratíme 350 výškových metrů.
Po pravé straně míjíme Fontaine LAQUIANTE; a po chvíli vyjíždíme zpět na silnici.

Kousek dál (a níž) dojíždíme na křižovatku se značenou odbočkou k hradům Chateau d`Andlau a Chateau du Spesbourg (14:20).

Máme čas i síly, tak znovu šlapeme do kopce.
Asi po 2 km dojíždíme k restauraci Auberge du Hungerplatz s velkým parkovištěm, kde autoturisté odkládají své vozy.

Podle ukazatele je to na bližší z obou hradů 800 m.
Jedeme po příjemné lesní cestě, trochu stoupající, asi 1.5 km. Nic.
Pokračujeme další kilometr.
Zase nic.
Obracíme se, vracíme se na parkoviště.

Nedaleko od restaurace vidíme mezi stromy na bočním hřebeni hrad. Zase na něj koukáme zhora.

Potupu smýváme espresem v restauraci, přes mobil dostávám zprávu o problémech v práci.
Dopíjíme, přejíždíme do místa s lepším signálem. Hrady už vypouštíme, vracíme se do penzionu, telefonujeme. Závěr: dovolená pokračuje i zítra.

Kupujeme 2 lahve Riesling 2008 AGC.
Jsou skvělým doplňkem ke grilovanému kuřeti, které od rána čekalo v ledničce, k zeleninovému salátu i k sýru s kousky bagety, který dojídáme po zbytek večera.

Alsasko 2012 - Přejezd do Barr

Snídani korunují malinová a meruňková zavařenina.
A chlazené červené mirabelky!

Balíme a platíme (55 euro/noc+snídaně);
kupujeme 3 kartony vína: 12x Riesling (jasně zvítězil v ochutnávkách) a po 2 lahvích Pinot Blanc, Muscat a Pinot Noir rose. Všechno ročník 2011, ceny 6-9 Euro/lahev.

Než paní Chantal připraví krabice, povídáme s pánem domu. Varuje nás před předpovědí horkého dne, má být 35°C. On to má vyřešené: pařák stráví ve svém vinném sklepě :-) 

Loučíme se "na shledanou" a myslíme to upřímně.

Došly nám minerálky, proto míříme do Sélestat (větší město asi 6 km na severovýchod), kde předpokládáme, že bude nějaký supermarket.

Předpoklad správný, je jich tu několik, ale všechny zavřené. To platí i pro všechny další obchody a krámky, které během dne vidíme.
Později se od nové paní domácí dozvíme, že v Alsasku je tu dnes svátek k uctění Panny Marie.

Míříme na sever, chceme se ubytovat někde poblíž Obernai; navigaci nastavuji na městečko Ottrott (leží na úpatí Vogéz, na severním okraji pásma vinic).

Brzo ji ale vypnu, protože nás stále navádí na dálnici.
My chceme cestovat po malebné silnici Route de Vin (případně Rouetes des Vins d'Alsace), která prochází vinařskými vesnicemi na východním úbočí Vogéz (Vosges).
Pozn. Nejde o žádnou cyklostezku, ale dost frekventovanou silnici.

Projíždíme Chatenois, Scherwiller, Dieffenthal, Dambach-la-Ville, Blienschwiller, Nothalten, Itterswiller, Eichhoffen, Barr, Heiligenstein.
Často zastavujeme a fotíme: malebné hrázděné domy, spousty kytek a vinice všude kolem.

U Ottrot ubývá výhledů na svahy s vinicemi.
Procházíme vesnici - zdejší hotýlky a penziony patří do vyšší kategorie než my.
Ani žádné nabídky "chambres d'hotels" na poutačích nás nezaujmou.
Rozhodujeme se vrátit trochu na jih.

Je těsně před polednem.
Na severním okraji Barr se ptáme ve vinařství Bachert na dvojlůžkový pokoj se snídaní na 3 noci.
A máme štěstí větší než velké – dostáváme prostorný apartmán s velkým balkonem.
A taky pozvání na právě začínající degustaci domácích vín.

Degustace probíhá pod pergolou na zahradě.
Kromě nás jsou tu 2 francouzské páry už postarší (tj. našeho věku) a jeden mladý německý.

Všechna degustovaná vína jsou z vinic Kirchberg mající apelaci Alsace Grand Cru, ročníky 2006 – 2009,
podle ceníku z nich většina stojí méně do 10 Euro/láhev.
Ta vína mi moc chutnají. Strašně moc!!! A není to kvůli těm třem kouzelným slovům, opravdu jsou skvělá.
Odsud povezeme hodně lahví :-)

V půl druhé degustace končí.
Německý pár sedá na motorku a odjíždí do Schwarzwaldu.
Přejeme jim šťastnou cestu a jdeme se zabydlet.

Před druhou sundáváme kola ze střechy auta,
vyjíždíme na prohlídku okolí.

Je vedro, dusno, jsem “pod vlivem” degustovaných vín a mám trochu hlad
- jedu "na morálku" ;-)

Projíždíme Bar;
malebná hrázděná architektura jako v Colmaru, ale bez zástupů lidí.
Ze svahu jižně od Barr (samozřejmě porostlého vinicemi) si přes městečko prohlížíme vinice Kirchberg, Alsace Grand Cru.

Pokračujeme příjemnou cesta mezi vinicemi pod zalesněnými vrcholky Vogéz.

Z lesů vykukují hrady - nebo alespoň strážní věže. O tohle území se už od pradávna tvrdě bojovalo.


Kromě snídaně jsme moc nejedli,
o půl čtvrté zastavujeme v centru Barr u malé restaurace De Lion.

Sedíme venku pod slunečníkem, výhled na kašnu pomáhá tlumit pocit vedra.
A fascinuje nás hotel v sousední uličce, jehož všechna okna jsou ozdobena plastikami čápů.

Jako předkrm si dáváme dohromady bruschette: slaný koláč z bagetového těsta se zapečeným sýrem, rajčatovým pyré a prosciutem; vypadalo to jinak než jak nabízí vyhledávač, trochu se to podobá 1 cm vysoké pizze oválného tvaru, podávané na prkénku a předem rozkrájené na malé kousky.
A jako hlavní jídlo alsaskou specialitu Tarte Flambeé: nekynutý kruhový velmi tenký "koláč" pokrytý rozpečeným přírodním sýrem, cibulí a nudličkami slaniny.

Oboje mi moc chutnalo (bruschette asi víc), ale asi po hodině se dostavila zádumčivost.
Zdejší jídla jsou na mě těžká, svou roli asi hrálo i ježdění v odpoledním horku a dusnu (domorodci drželi siestu) a nemálo vína.

Večer sedíme na terase, pijeme Pinot Gris 2006 (samozřejmě Alsace Grand Cru :-) ).
Ujištěni, že doma je vše ok, pozorujeme pravidelné podvečerní představení těžkých bouřkových mraků, které hrozí průtrží, ale dají sotva 5 kapek deště a máme radost ze života.
V půl desáté začne 5 minutový liják, který přinese příjemné ochlazení.
Stahujeme se do apartmánu, otvíráme Gewurztraminer 2007 Alsace Grand Cru a z televize chvíli chytáme francouzštinu.

Alsasko 2012 - Haut-Koenigsburg, choucroute v Thannemkirch

U snídaně se krásná paní domácí ptá na náš včerejší výlet a na dnešní cíle.
Když koktavě popíšeme včerejší okruh a dnešní plán, uznale pokývne, že to jsou pořádné kopce.
Přinese kávu a ujistí se, zda opravdu jezdíme na kolech.

V 9:15 vyjíždíme ze Saint-Hippolyte (250 m.n.m.) na západ po příjemně stoupající silnici.
Před sebou, a trochu nad sebou, vidíme hrad Haut-Koenigsburg (někde Du Haut-Koenigsbourg, 780 m.n.m.).

 

Ve vinicích, pod spodním okrajem pásma lesů, nás zaujme bílá socha.
Odbočíme nejbližší cestou k ní.
Nejprve šlapeme, pak tlačíme.

Socha Panny Marie stojí na pahorku uprostřed vinic od roku 1954.
Ať její přítomnost přináší požehnání tomuhle kraji!

10:00-11:00 Šlapeme po silnici stoupající k hradu mírně, ale trvale .
Je teplo, ale příjemně.

 

Provoz je malý, řidiči jsou tu stejně jako v Německu vůči cyklistům ohleduplní.

Na vrcholu máme ujeto 8 km; poslední kilometr jsme se pomalu šinuli ve "štrůdlu" aut, která pak u hradu marně hledala místo na zastavení.

Hrad Chateau Du Haut-Koenigsbourg (GPS: 48°14'58.624"N, 7°20'46.201"E) je skvěle opravený - jako nový :-) . 
Lidí spousta, my na prohlídku nejdeme.

Výhled do kraje je dech-beroucí;
pohled na druhou stranu Rýna je romanticky zahalen oparem z řeky. Opar je tu skoro pořád, dostatečná vlhkost při malém množství srážek také asi přispívá k zdejšímu výjimečnému "terroir", svědčícímu pěstování révy.

Další zajímavosti (kromě hradu):
- větrný mlýn, vykukující nad hradbami
- suvenýry na téma "čáp": čáp-motorkář, čáp-pilot, čáp-kuchařka...
- mladá policajtka dohlížející, aby jednosměrnou silnici nikdo nezablokoval a proud aut, která na její úrovni přecházela ze stavu "přijíždějící" do stav "odjíždějící", trvale plynul.
Fronta aut narostla na 1.5 km; někteří obracejí, aniž by projeli vrcholovým bodem kolem pohledné policajtky :-)

11:30 sjíždíme zpátky po stejné silnici asi 3 kilometry.

Na křižovatce (GPS: 48°14'40.988"N, 7°20'13.317"E) zahýbáme doprava směr Thammenkirch do sedla Col du Schaetzel.
Poblíž opuštěné restaurace je přírodní parkoviště a skvělý výchozí bod na příjemnou vycházku po hřebeni na hrad Haut-Koenigsburg (asi 1.5 km).

Prudkým sjezdem se dostáváme do vesnice Thammenkirch.
12:15 Máme hlad.
Zastavujeme u zelené restaurace "Auberge", slibující Terrasse Panoramique.
A taky alsaskou specialitu choucroute (=čti šukrut).
Už když jsem před cestou sbíral informace o Alsasku, měl jsem pocit, že zdejší kulinářské speciality mě asi nenadchnou.
Stalo se! Talíř blemcavého zelí do sladka (styl moravského zelí) s 3 drobnějšími bramborami, klobásou, párkem, plátem uzeného a plátkem “bůčku” jsem sice zdolal, ale od té doby se věnuji výhradně alsaským vínům :-)  

13:30 Sjíždíme dolů, vyjíždíme z pásma lesů, kolem silnice jsou vinice.

Na okraji městečka Bergheim zajíždíme na polní cestu.

Údolí a kopce,
nahoru a dolů,
pohoda a klid,
vinice a vinice….

 

14:00 Přijíždíme do Ribeauvillé.
Jako včera projíždíme malebnou hlavní ulicí, korunovanou zdejším hradem (hrad nebo aspoň strážní věž je tu skoro na každém kopci).

V pekárně si Jana všimne chlebů dlouhých 1.5 metru.
Prodavačky z nich na přání ukrajují, v řezu jsou vidět ořechy a rozinky – nelze odolat.
Nakupujeme i ostatní potraviny, pak jdeme na espreso a sklenku bílého.

15:30 Jako pravidelně se zatahuje;
vyjíždíme k domovu “zadem” přes
vinice.



Některá stoupání jsou pořádně prudká;
nechce se nám rušit okolní klid hlasitým funěním a tak občas slezeme a tlačíme.

 

 

Na kraji lesa nad Rodern přeběhne přes cestu něco velkého, chlupatého, s dlouhým ocasem.  
Jana moc nevěří mého vzrušenému volání, ale i matka čtyřčlenné rodiny, kterou jsme právě v tu chvíli potkali, cosi hlasitě volá na děti a přitom ukazuje jako rybářka, které “upadla” z udice kapitální štika. 
Naše bezeslovná komunikace: 
“Máte pravdu, paní, já to taky viděl !”
“Aspoň metr dvacet to mělo !”
“No, metr určitě !”
“A jestli pod metr, tak jen o takových 20 cm !”"

Dojíždíme k penzionu a prohlížíme vitrínku s nabídkou vín.

Vitrínku “zdobí” dřevořezba dívky ve večerní róbě s nápisem “Laetitia Bleger - Miss France 2004”.
Zjištění, že dcera našich domácích je “miskou” Francie je zajímavým příspěvkem do debaty, kterou jsme vedli s Janou nad šukrůtem.
Téma bylo “Zdejší Francouzky nejen že nejsou štíhlé, ale – a to je horší - nemají šmrnc”.
Pozn. Už je to dávno, kdy personifikací slov “Krásná Francouzka mající šmrnc” pro mně byla inženýrka elektroniky z Lyonu jménem “ganel_kilykiny”. Teprve rok poté, co jsem změnil zaměstnání a ztratil tak šanci s ní komunikovat, jsem se dozvěděl, že byla ze Siciílie.
To zjištění byl šok… my, co máme rádi film “Nebožtíci přejí lásce (Avanti!)”, přece víme, že “Jestli je něco horšího než Siciliánka, tak je to…” :-D

Sedíme na terase, jíme koupený díl chleba metrapůldlouhýho, ’přechutnáváme’ vzorky vín na zítřejší nákup.
Už je skoro tma, když pan domácí přijíždí na traktůrku s vlekem plným odřezaných akátových větví a ostružinových šlahounů.
Jana si všímá, že na lýtkách má krvavé šrámy a tak u ní získává další body za mužnost ;-)

Ujeto 64 km, převýšení odhaduju na 1100 m.

Alsasko 2012 - Colmar, čápi, vinařské vesnice u Ribeauvillé

Snídani "na sladko" korunují 2 pohárky s "domácími" marmeládami a miska chlazených mirabelek.
Marmelády asi domácí nejsou, obdobná kvalita se dá koupit ve francouzských supermarketech, ale jsou z pravého ovoce a jako od babičky.
Francouzi si jídla váží, "umí ho" a užívají si ho - to víme už z Korsiky. Už dávno pochopili, že za poctivé věci se poctivě platí.

Na kolech jedeme na jih prohlédnout si správní centrum regionu Haut Rhin a největší město oblasti - Colmar.
Sjíždíme vinicemi do roviny Rýna.
Za zády a pak po pravici se otvírá kýčové panorama vršků a údolí zelených řadami vinic, z kterých vykukují vinařské vesničky.
Celý ten "ráj to na pohled" strmě přechází do pohoří Vogézy (Vosges), které tenhle požehnaný kraj chrání před dešťovými mraky od Atlantiku a vytvářejí klima, jež svědčí vinné révě.
(Díky Vogézám tu vzniká "srážkový stín"; u nás obdobně funguje České Středohoří, na jehož východním úbočí se révě také daří.)

Vinice končí, střídají je velké lány kukuřice. Na mnoha místech běží zavlažovací čerpadla. Zastavujeme na "křižovatce" polních cest.
Asi 50 metrů od nás vyjde z kukuřice na cestu liška.
Nehnutě stojíme, liška (spíš lišák, pořádný macek) se rozbíhá směrem k nám.
"Co když má vzteklinu!"
"Nemá!"
"Já se bojím!"
Liška pokračuje v běhu k nám.
Dialog se opakuje.
Když je 20 metrů od nás, Jana se pohne, liška změní směr a zmizí v kukuřici.

Narazíme na železniční trať, kousek se vracíme; v Bergheim najíždíme na "okresní" silnici.
Navigace v režimu "Pěšky" nás vede po silnici na kraj města Guemár, díky tomu se dostaneme přes železniční trať, za což ji chválím.
Vzápětí nás ale navádí, abychom šli po dálnici.
Za trest ji vypnu; podle ukazatelů jedeme po cyklostezce přírodní rezervací u říčky La Fecht do úpravné vesnice Ostheim.

Po prašné cestě podél dálnice pokračujeme do Houssen a dál na severní okraj Colmar.
Orientační tabule "Centre Ville" nás dovedou do historického centra (jen s jednou zajížďkou).

Jízda na kole po městě je bezproblémová, skoro všude jsou pruhy pro cyklisty.
I na kruhových objezdech!

Všechny články o Alsasku, které jsem doma četl, popisovaly Colmar jako půvabné starobylé město s typickou architekturou, které přitahuje spoustu turistů.
To je pravda.

Pro sebe si ukládám do paměti: stejně půvabně starobylé, s typickou architekturou, jsou i všechny vinařské vesnice a vesničky na úpatí Vogéz, které jsme projeli nebo projíždět teprve budeme. Ale není v nich tolik lidí!

 

Držíme se kol; zástupem turistů míříme historickým centrem k velkému kostelu (katedrále).

Zakončení střechy hlavní budovy zdobí velké čapí hnízdo, z kterého právě vzlétá jeho obyvatel.

Obcházíme kostel, hledám nejlepší pozici pro fotografování. Marně se snažím dostat do objektivu naráz věž i hlavní budovu s hnízdem.
Z davu turistů, kteří tu stojí se zakloněnými hlavami, se šíří neklid.
Ozývá se volání, ruce ukazují nahoru .... na obloze, vysoko nad kostelní střechou s hnízdem, krouží několik desítek čápů.
Zdá se, že čekali až se k nim připojí jejich kamarád hnízdící na kostele.
A teď všichni společně plachtí, nechávají se nést a užívají si krásu dne i svobodu letu.
A lidé, kteří je zdola s obdivem a možná trochou závisti pozorují, jim tleskají.
Tleskám taky, krk mám stažený dojetím a jsem rád za tmavé brýle na očích - my, velký kluci, se přece nenecháme jen tak něčím dojmout...

 

Obrázky, sošky či plastiky čápů tu vidíme i za okny, na vývěsních štítech a na fasádách domů.
A samozřejmě ve stáncích se suvenýry.
Velké čápi i malá čápata.
A našince napadne kacířská otázka:
Jak se asi liší mentalita národa, který za svůj symbol považuje tyhle mile a přátelsky vypadající ptáky, se kterými sdílí krajinu i vzduch, od mentality národa, který má ve znaku šelmu se dvěma ocasy a domovinu na druhé straně rovníku ?
(A jehož nejvyšší reprezentant ukradne na oficiální akci propisku a ani po letech nepřipouští, že dělá ostudu nejen sobě)

Oběd pod slunečníkem na náměstíčku; větší část cesty máme před sebou, tak objednáváme jen zeleninový salát se sýrem a šunkou z oddílu Předkrmy. A samozřejmě 2 dcl bílého.
Za chvíli dostáváme kupu jídla s kalorickou hodnotou oběda těžce pracujícího horníka.
Co si počnou chudáci, kteří si objednali i hlavní chod?

Vedeni navigací, vracíme se na sever.
Místní letiště po pravé ruce, snažíme se překonat železnici a dostat se do pásu vinic v podhůří Vogéz.
Marně.
Třikrát se otáčíme a hledáme správnou cestu, třikrát skončíme na rozlehlém staveništi nových provozů firmy Liebherr (má tu ústředí).
Je mi vedro.
Zuřím, že místo idylické jízdy ve vinicích bloudíme po rozpálených asfaltkách mezi stavebními stroji. Proklínám "francouzský lemply, který zfušujou i mapový podklady", vypínám navigaci a jedu "podle sebe"; Jana trpí tiše a mlčky šlape za mnou.

U kruhového objezdu stojí povědomá socha - z Colmaru pochází autor Sochy svobody, kterou v roce 1886 darovala vláda Francie Spojeným státům.

Po prašné cyklostezce se vracíme do vesnice Houssen, kde se nám konečně podaří podjet dálnici.
V hustém provozu turistických karavanů i aut "domorodců" jedeme po "Route de Vins" do Bennwihr.
Teprve před další vesnicí Mittelwirh se nám podaří odbočit na cestu vedoucí vinicemi.

Cesta je místy prašná, kolem zvlášť kvalitních "tratí", označovaných "grand cru" je obvykle dlážděná.

Kouzelná vesnice Zellenberg je usazená na vrcholku kopce. Domy jsou stejně rázovité jako ty historické části Colmar, ale nejsou tu davy.
Samozřejmě nechybí čapí hnízdo na věži kostela.

Křižujeme "Cestu vína" a stoupáme na kopec, pokrytý vinicemi na severní straně další pohádkové vesnice jménem Riquewirh.

Příjemný dlouhý sjezd nás přivádí do vesničky Hunawihr, jejíž dominantou je kostel obklopený vinicemi.

A přes další, vinicemi pokrytý hřeben se dostáváme do Ribeauvillé.
Procházíme se krásnou historickou částí, dlouhou ulicí pozvolna stoupající k středověkému hradu.
V jednom z mnoha malebných obchodů kupuje Jana pečivo, zeleninu a sýry k večeři; já se postaral o vzorky vín.

Přichází pravidelný podvečerní deštík (asi 10 minutový).
Cítíme únavu, takže nejkratší cestou (tj. po silnici) jedeme přes Bergheim a Rorschwihr "domů".
Večer sedíme na terase a zkoušíme stejný "výzkum" jako včera, ale s odrůdou Pinot Gris.
Ujeto 75 km, převýšení do 400 m.