Pod stromeček jsme dostali od dětí lístky na koncert naší skupiny Mumford & Sons.
O skupině jsem poprvé četl v Respektu asi před 3 lety.
Na YouTube jsem si pustil koncert z festivalu Pinkpop, chvíli nevěřícně zíral na 4 chasníky, rockující na akustické nástroje před obrovským, nadšeným davem, a vzápětí měl jasno, co chci k vánocům či k narozeninám.
Tak jsem postupně dostal všechna 3 dosud vydaná alba. Počet jejich přehrání jde do stovek.
Lístky na koncert skupiny v Praze jako vánoční dárek mě ale trochu zaskočily.
Jsem už starý jezevec a ‘večerní akce v Praze’ není můj ideál jak strávit páteční večer.
Ale aspoň zas jednou “bude kultůra”!
Vlakem jsem nejel už hodne dlouho, ale lístky jsem koupit zvládnul. I s místenkou.
Podle plánu řazení vlaku jsme vytipovali, kam se máme postavit na peroně … a už během brždění vlaku jsme kvačili ve směru jeho jízdy, protože jsme stáli na délku dvou vagonů za jeho koncem. 
Naskočili jsme posledními dveřmi: “Kašleme na číslo vagonu, někde sedneme a počkáme na průvodčího.”
Vlak byl hodně zaplněný, ale dvě místa jsme na konci posledního vagonu našli.
Za nedlouho přišel průvodčí. Mladý, usměvavý, sympatický.
Kouknul na místenku: “No … pane … je to tak … ty vagony tu výjimečně nejsou. Oni je potřebovali v Brně do jiného vlaku!”
“Aha, a my s tou jízdenkou?”
”Jestli chcete, vystavím vám voucher.”
”Nechci voušér, stejně bych ho ztratil. Mě stačí vědět, jestli tu můžeme sedět a jestli nás v příští stanci nevyhodí někdo, kdo má místenku na tahle sedadla.”
Průvodčí upřel pohled na rezervační lístky, umístěné nad našimi místy: “No, pane, co vám mám říct …”.
”No jo, dyť my víme.”
