Svatováclavský víkend 2009 - Závěr

Ještě ležíme, když slyším, že Ondra tiše vstává a mizí v koupelně. Za chvíli se vrací a lehá si. Znovu tiše vstává; tentokrát se vrací až po delší době.
U snídaně sedí dost pobledlý a jí jen málo. Připouští, že mu je dost blbě, ale drží se statečně a v pohodě snáší legrácky.
Balíme, platíme, odjíždíme.

V Pavlově u Šilinků nakupujeme 6 kartonů vín a stavujeme se na oběd v restauraci naproti Obecní vinotéce.
Stejně jako vloni: rychlá a ochotná obsluha, dobré jídlo za dobou cenu.

V Brně zajíždíme ke koleji, v které bude bydlet Anja, která další den zahajuje studium na zdejší ‘veterině’.
Tak ať se Ti daří, Anni!

Svatováclavský víkend 2009 – Přes Pálavu kolem nádrží

Další krásné ráno, pohoda, snídani doplňuje Šilinkův veltlín a müllerka.

Jedeme do Pavlova, zase funíme v prudkém stoupání, pro burčák zastavujeme až skoro na konci obce po pravé straně silnice, kde k posezení před vinárnou zve pár lavic ve stínu pergoly porostlé vínem.
Jdu s dvěma „petkama“ dovnitř a zatímco mi je mladá paní plní, rozhlížím se po příjemné místnosti.
„Jé, vy tu prodáváte Šilinkovo víno?“
„No... my jsme Šilinkovi!“
Pokračujeme v povídání i na venkovním sezení, kde je do debaty vtažen i manžel, který odněkud přináší velký plastový barel. „A kde bydlíte?“, zajímá se.
Když mu odpovíme, srdečný tón hlasu výrazně zchladne do despektu: „Hmm, znám jejich vína...“ a vzápětí zmizí uvnitř.
Hergot, dyť my tam jen bydlíme, my nemůžeme zato, že prodávají takové patoky!

Jedeme ke Klentnici, na jejím začátku odbočujeme vlevo a sjíždíme do Perné.
S častými zastávkami na upití burčáku jedem přes Dolní Dunajovice a Březí až k želeniční zastávce.

Za tratí jedeme vpravo podél lánů s řádky žlutých dýní až k hraničnímu přechodu Nový Přerov … obec na rakouské straně se jmenuje Alt-Prerau, Inu, Slované přišli z východu až v 5.-7.století :-)

Máme hlad, ale nikde nic.
V Novosedlech se ptáme domorodě vypadajícího pána. Jeho popis cesty působí hodně zmateně, jsme rádi, že iniciativu převezme jeho dcera („Ale tato, tak ne....“ ), která doporučuje restauraci Kovacs na kopci za pravou zatáčkou.

Vinařství Kovacs samozřejmě známe. 
Venkovní sezení je dost zaplněné, volný je jen stůl na sluníčku. Zaujme nás speciální guláš (za 160 Kč), který zvítězil na jakési mezinárodní soutěži, tak si ho s Ondrou objednáváme, Jana s Anjou si dávají těstoviny.
Chceme objednat i lahev zdejšího vína, ale jsme odkázáni na nákup ve vínotéce opodál.
To nám připadá komplikované, takže objednáváme bílý střik. Pití dostáváme vzápětí; víno a vodu zvlášť, takže můžeme libovolně míchat. Víno je opravdu dobré, upíjíme i "nasypko" a přiobjednáváme další litr.
Zato z guláše jsme hodně zklamaní; možná, že porotě v oné soutěži přišlo originální, že guláš obsahuje i osmažené vejce a opečený špekáček. Už nikdy!

Ani svérázný „guláš“ nás nepřipravil o skvělou náladu, kterou kromě krásného počasí a bezstarostné pohody podporují další 3 litry burčáku, zakoupené u sklípku na výjezdu z Novosedel směr Brod nad Dyjí. Tenhle burčák je tmavě hnědy, hustý.... asi ode dna :-/

Při odbočování ze silnice na „občerstvovačku“ si na prašné cestě Ondra „ustele“, naštěstí bez zranění.
Za Brodem nad Dyjí přejedeme na levý břeh horní nádrže, po pobřežní asfaltce jedeme do Pasohlávek a dál do Ivaně.
Anja pokračuje po silnici Vranovice – Pouzdřany – Strachotín, ostatní prašnou cyklotrasou podél Svratky a po břehu prostřední nádrže do Strachotína; tam se zase sejdeme.
Společně jedeme přes Dolní Věstonice na ubytování.
Celkem 63 km velmi příjemné jízdy.

Sedíme u stolu před okny našeho bydlení, povídáme, dopíjíme víno od rána.
V sousední zahradě začal kdosi pracovat s motorovou pilou. Jekot pily, který ruší krásný podvečer neustává, spolu s hladinou alkoholu mě žene k jednání, na které bych za střízliva neměl odvahu:
Stavím se na jakousi bedničku, abych viděl přes cihlový plot do sousední zahrady. Chlapík - zjevně lufťák jako my - tam ořezává a rozřezává skácený strom. Je zřejmé, že mu to vydrží do tmy a ještě zbyde na zítřek. Řez přitom dělá středem pily; k čemu slouží 2 velké zuby na těle skříně, asi neví. Když pila na chvíli zmlkne, volám:
"Nezlobte, že vám do toho mluvím, ale jak vás tak sleduju, bojím se, že si brzo ublížíte!"
Chlapík se otočí a civí na mě. Opodál sedící žena (asi manželka) mě překvapí svým souhlasem:
"Že jo, taky si to myslím!"
Povzbuzen nečekaným spojencem pokračuju:
"Radši si tu pilu při řezání zapírejte o ty dva zuby a pak případně jemňounlice pačte...."
Jestli jsem něco říkal dál si už nepamatuju - Ondra si myslí, že jo, ale taky si nepamatuje co.
Proč ten chlapík nešel a nedal mi pár facek, nevím; možná si myslel, že jsem o hodně větší než on, protože neviděl bedničku, na které stojím.
Je ale fakt, že další řezání už podvečerní a večerní pohodu nerušilo.
Pak jsme - už jen já s Ondrou - načnuli Šilinkovu Frankovku a nakonec dopili i zbytky burčáku.

Svatováclavský víkend 2009– Po hřebeni Pálavy

Všechny nás bolí hlava (kromě Anji, která abstinovala): “Panebože, co to bylo za humus, dyť jsme toho zas tolik nevypili“.
Naštěstí ibuprofen zabere, sluníčko svítí a počasí je nádherné ... chystáme kola a nálada se zlepšuje.

Za plotem velké zatravněné zahrady chovají domácí několik zakrslých koz. Malý kozlík se neuvěřitelným pohybem provlnil škvírou ve vratech a začal spásat trávu, zatím jeho větší družky na něj skrz plot závistivě pobekávají. Potom odběhnou někam, kam nevidíme. Malý kozlík za nimi volá, ať ho tady nenechávají, že jde s nimi. Jenže zpátky to nejde, i když se mu snažíme pomoci a vrata trochu roztáhnout. Po několika marných pokusech (hrozícími, že vrata vyvrátíme), přijdeme na způsob, jak se vrata otevírají. Kozlík krátce bekne a je pryč.

Z Milovic vyjíždíme po desáté do Pavlova.
V Obecní vinotéce se rudovláska omlouvá, že burčák z Rakvic zatím nepřivezli. Abychom neztráceli čas, kupuju dvě dvojky „müllera“ a dvě dvojky tramínu. Sedíme na betonových blocích nad vínotékou a popíjíme. Asi jsem nasadil na začátek příliš rychlé tempo - moje holky mi s díky nechávají dopít svoje „příděly“.

Prudké stoupání na horní část Pavlova nás hodně zadýchá.
Zastavujeme u tabule Burčák na pravé straně a kupujeme "na cestu" do jedné „petky“ (40 Kč/l).
Na protější straně ulice mě zaujme tabule Vinařství Šilínek Jiří. Vína z tohohle vinařství známe (kupuju je prostřednictvím e-shopu Réva Rakvice) a považujeme je za jistotu kvality. Tak takže kupujeme 4 „vzorky“ na večer: MT kabinet 2007, RR 2008, VZ 2008 a FR p.s. 2008.

Další cesta Pavlov – Klentnice – Mikulov je prokládána pitím rychle ubývajícího burčáku.
A tak pozdravy, které si vyměňujeme s protijedoucími cyklistickými partami, jsou oboustranně stále vřelejší.

Mikulov křižujeme ze severu na jih, za železniční tratí odbočujeme po cyklistické stezce doleva na jihovýchod k Novému rybníku, přes jehož hráz vyjedeme za silnici vedoucí do Sedlece.
V areálu zemědělského podniku prodávají burčák i zdejší vína – pod altány i na slunci tu posedává a postává snad stovka (cyklo)turistů.
Potkáváme se s kamarádem Milanem; je tu na kole se svou přítelkyní, která ale zůstává skrytá někde v davu.

Obědváme v motorestu uprostřed Sedlece (jídlo dobré a za slušnou cenu, obsluha příjemná a rychlá);
měli jsme kliku: příchozí nedlouho po nás jsou odmítáni, protože tu odpoledne mají nějakou akci.

Další trasa: Seldec – Hraniční zámeček – mezi vinicemi na silnici k Lednici – vlevo stoupání (dost na morálku) až ke křižovatce – Bulhary – benzinka u Milovic.

Je půl čtvrté a nám se ještě nechce ukončit výlet.
Jedeme vpravo po silnici přes Dyji, na kraji Nových Mlýnů vlevo po prašné cestě na břeh nádrže a dál po jejím břehu až k okraji Šakvic (Anja se dost mračí, protože na mizerné cestě plné ostrých kamenů má strach o pologalusky svojí „silničky").
Po úzké asfaltce stoupáme k Zaječí, před kterým odbočujeme doleva k povědomým budovám vinařství „U kapličky“ (povědomé mi jsou z etiket na lahvích jejich vín), a dále po silnici zpět do Milovic.
Celkem 65 km příjemné jízdy.

Večer pořádá domácí ve svém sklepě řízenou degustaci, na kterou jsme také přizváni (k partě asi 25 lidí).
S pitím se držíme zkrátka - vzpomínka na ranní hlavobol je příliš živá.
Mě zaujme z bílých vín jen jedno veltlínské, Ondru tramín a s Janou se shodneme na frankovkách (červené i růžové).
K jídlu jsou kromě jiného připraveny na malé kousky nakrájené jitrnice, jelita a škvarky.
Škvarky Ondru vyloženě nadchly!!
Po návratu na pokoj kolem půlnoci vzbudí Anju, která si šla lehnout už kolem desáté: "Já měl škvarky, Anni, heč!"

Svatováclavský víkend 2009 – Příjezd

Máme rezervovaný 4-lůžkový apartmán ve vesnici Milovice na severní straně Pálavy (rezervováno v únoru, cena 250 Kč/osoba/noc, polovina zaplacena předem jako záloha).
Předpověď: ustálené, slunečné počasí.

S koly na střeše vyjíždíme až po 17 hodině; raději voláme majitelům apartmánu, že přijedeme až po sedmé. Jsme ujištěni, že to nevadí a upozorněni, že za Zaječí je neprůjezdný most přes Dyji a tak máme jet přes Věstonice. 
Cesta ubíhá v pohodě až do Hustopečí, kde uvázneme v zácpě hned po sjezdu z dálnice.
Po půlhodinovém týrání spojky při popojíždění na jedničku se centrální ulicí dostaneme až na náměstí (nebo náves?), které/ou právě asfaltují….
Na výjezdu z Dolních Věstonicích zastavujeme u známého výčepního místa burčáku - pili jsme tu burčák loni i předloni.

I když je po osmé a na obloze svítí spousta hvězd, posedává tu několik part cyklistů, dohromady alespoň 25 lidí.
Zatímco kupuju bílý i červený burčák do lahví od matonky, vesele na nás volají, ať už nikam nejezdíme a jdeme si sednout k nim. Pořádnými loky pijeme burčák, omluvně máváme na všechny, že se určitě někde potkáme.

Než najdeme paní bytnou a než se dostaneme k našemu apartmánu, jsou 3 litry burčáku téměř vypité.

Apartmán je malý pokoj se 4 postelemi, skříní a malým kuchyňským koutem, koupelna a úzká chodbička - žádný komfort, ale stačí.

Na uvítanou jsme dostali láhev domácího vína (Veltlínské zelené), přikupujeme si ještě láhev Sauvignonu a Frankovky (?).
Nedočkavě otvírám veltlín … a očekávání je silně zklamáno: vůně ani chuť nejsou nic moc - diplomaticky vyjádřeno. „No, ono je to dost teplý!“, snažím se zahladit nepříjemný dojem, který vyjadřují i tváře ostatních členů rodiny.

Venku je krásná noc, sedíme u zahradního stolu před okny našeho pokoje (kde by se stejně moc sedět nedalo). Na druhé straně velké zahrady sedí u dalších stolů obyvatelé sousedních apartmánů.
Otvíráme i ostatní lahve z domácí produkce - bohužel, i z nich je dojem stejný: „Asi si myslej, že sme pražáci“ :-(