Alsasko 2013 8/8: Vinice u St.-Hippolyte; Cesta domů

Dopoledne St.Hippolyte – Chatenois – Seléstat – Orschwiller – S.H. 25 km
Odpoledne S.H. – Ribeauvillé – Bergheim – S.H. 18 km;
silně podmračeno, odpoledne přeháňky.

7:45 V zahrádce pod oknem našeho pokoje se odehrává další kurs zahrádkaření: 
včera byla budována opěra pro rajčata, dnes je na programu zalévání.
Starý pán si drobné práce na své nevelké zahrádce opravdu užívá.
Když jdeme na snídani, on také odkládá konev a odchází … nevidíme kam, proto fabuluji … si sednout pod pergolu se sklenkou červeného.

10:00 Změna plánu, protože:
vypadá to na déšť, bolí nás nohy, zítra jedeme domů a hlavně - vůbec jsme si neužili poezii vinic.
Proto: Ze Saint-Hippolyte dnes pojedeme v horní třetině pásma vinic někam...

Klid a pohoda, sem tam mezi liniemi révy vrčí traktor provádějící postřik nebo strojový řez.
”Nordic-walkerka”, pár cyklistů i tatík, nesoucí ‘na koni’ potomka se usmívají a zdraví už zdálky.

Na kamenné studánce je vytesaný nápis “GRAND CRU” :-)
Z pásma lesů nad prudkým svahem vinic vykoukne zřícenina hradu.

Přes vesničky Orschwiller a Kintzheim
(přidávat přívlastek ‘malebné’ k jejich názvu je oprávněné, ale neoriginální, tak raději přívlastek vypouštím)
dojíždíme do (teď už se neudržím) malebného městečka Chatenois (alsasky Keschtaholz, německy Kestenholz).

11:00 Odpočíváme a svačíme u “bächle” (voda tu moc neteče) před informačním centrem;
na tabuli čteme o velkém požáru, který v 16. století zničil přes polovinu obce, sotva obnovené po řádění “armagnaků”.

11:15 Po silnici se vracíme do Kintzheim; na jehož okraji zahýbáme na východ do Seléstat.
Objedeme celé centrum než se konečně strefím na výpadovku k jižnímu okraji města, u kterého jsou soustředěné obchodní domy.
V “zeleninovém obchoďáku” je vysloveně zima, klimatizace tu jedou na plný výkon.

12:00 Vracíme se po silnici, kterou jsme do Seléstat přijeli;
za dálnicí odbočíme doleva;
silnicí mezi poli míříme do Orschwiller.

I když je stoupání jen velmi mírné, odpor, který mi klade šlapání, se prudce zvyšuje – píchnul jsem zadní kolo.
Nerad měním duši i za pěkného počasí, teď navíc začíná pršet :-(
Dopumpuji a zrychleným tempem jedeme do penzionu.

12:45 Převlečeni do “civilních” šatů jdeme neustávajícím deštěm na oběd.
Po loňském zážitku ignorujeme posezení u Josiane Bleger (sestra našeho domácího) v průjezdu a usadíme se přes ulici v restauraci La Hupsa Pfannala.
Máme poslední volný stolek, který je před deštěm chráněn plachtou. Z větší části.
Skvělé jídlo, dobré víno.    

16:00 Napumpované kolo docela drží, lepit se bude až doma.
Druhá část dnešní cyklistiky: po silnici jedeme do městečka Ribeauville, které nás nadchlo už minulý rok.
Jana zase kupuje k večeři díl z 1.5 dlouhého chleba.

17:15 Při zpáteční cestě se snažíme koupit vzorky “degustační vzorky” (vždycky 2x Riesling, 2x Pinot Gris).
Ačkoliv vinařství míjíme dost, otevřeno (bez potřeby zvonit) má jen Emile & Yvette Halbeisen na severním vjezdu do Bergheim.

Vinicemi se vracíme do Saint-Hippolyte. 
S blížící se 18. hodinou zrychluji, abych tam stihl otevřené ještě aspoň jedno vinařství.
Janě trochu ujedu, ale stálo to za to - úderem šesté vbíhám do vinařství ‘Domaine Huber & Bléger’ (Blégerovi jsou zřejmě velký rod).
Dostávám “vzorky” a platím, když Jana dorazí. Omlouvám se: “Promiň, chtěl jsem chytit než zavřou, tak jsem jel. Říkal jsem si, že na křižovatce na kraji vesnice nepřehlídneš, že přijíždíš po vedlejší.”
”Neé, dobrý to bylo! No, auto sice zrovna po hlavní přijíždělo, ale já měla strach, aby’s mi neujel, tak jsem na něj zamávala, smála se a jela jsem první! On se taky smál!” 8-0

Během sezení na terase mi pan LeClerc dává důležitou informaci – v prostoru pod schodištěm k pokojům jsou uložené slunečníky, takže se dá sedět na terase i mírném dešti. Konverzaci začal posunkovou řečí, pak jsme přešli k názorné ukázce.

Nakoupené vzorky degustujeme až doma společně s dětmi: nejvíc hlasů dostává ryzlink vinařství Halbeisen a rulandské šedé od Huber & Bléger, náš domácí Claude Bléger má nejvyrovnanější minikolekci … takže vyhráli všichni :-) 

 

30.7.2013  Cesta domů

Ranní zahrádkářský kurs pokračuje tématem “přesazování jahod”.
I když jde jen o 4 sazenice, ‘lektor’ má speciální nástroj – ‘rýpátko’, kterým snadno vydloubne dírku potřebnou pro usazení rostlinky.
Díky za tip!

Večer připravenou objednávku na mi ranní sen přikázal zvýšit o karton u každého druhu; celkem tak kupujeme 10 kartonů: Riesling 2011, Pinot Gris 2011, Pinot Noir 2010, Pinot Noir 2011 Barrique.
Paní Chantal nás příjemně zaskočí – díky tomu, že účtuje “velkoobchodní” ceny, platíme o 200 Euro méně než jsme čekali :-)

Přes Selestat jedeme do Wittisheim, kde si kupujeme keramického čápa.
Doma ho postavíme do levandule, aby nám připomínal tenhle příjemný kousek světa.

Navigace nás místními silničkami vede do Rhinau k trajektu přes Rýn.
Trvá na svém cestovním plánu, i když volba “Použít trajekt” je vypnutá.
Stálo nás to asi hodinu cesty navíc, ale byla to příjemná zajížďka.

Na dálniční křižovatce Weinsberg mi v rozhodující chvíli vypadne plomba.
Zatímco jazykem sonduju rozsah katastrofy, promeškám odbočovací pruh a místo na východ na Frankfurt jedeme na jih na Stuttgart.
Naštěstí šlo chybu rychle opravit: sjet z dálnice a přejet na správný směr.

V 20:00 jsme zase doma.

Alsasko 2013 7/8: Cikcak podél Rýna a kanálu Rhona - Rýn

Trasa St.Hippolyte – Sélestat - oklikou Sundhouse – Rýn – kanál R/R –Heidolsheim – Sélestat – St/H 90 km;
polojasno postupně do zataženo až déšť, 26°C.

Snídaně se zavařeninami, mirabelkami a bez uzeniny jako vloni.
Při odchodu si u krásné paní domácí (letos vypadá dost ‘utahaně’) kupujeme 2 lahve z jejich vinařství (domaine du Windmuehl): Pinot Noir 2010 “Prix de Haut-Koenigsburg” a Pinot Noir 2009 Barrique. 

Plán: odpočinkový den.  
Konkrétně: zkusit dojet k Rýnu, když to nevyjde, nevadí, hlavní je odpočinek před zítřejším výletem na Grand Baloon – nejvyšší vrchol Vogéz. 

10:00 Šlapeme 6 km do Sélestat (zdejší centrum) koupit mapu hor.
K informační kanceláři poblíž velkého chrámu (katedrála to není – do foťáku se mi “vešla” celá věž) nás dovedly směrovky.
Vstřícná dáma mi věnovala 2 cyklomapy s omluvou, že bohužel mapují něco jiného, než já sháním.
Ale co, darovanému koni… Tak jsem přikoupil detailní ign-mapu Seléstat – Ribeauvillé (rozlišení 1:25000, za 11€).

11:30 Směr Rýn - po okresce i po polních cestách míříme na východ.
Vesnice Muttersholz a Wittisheim zdobí záplavy květin;
za výkladem prodejny CATENA prohlížíme keramické čápy.
Vzápětí “vyjíždíme z mapy”.

12:15 Na konci prašné polní cesty vystoupáme na násep.
Za náspem je “stojatá voda” - kanál Rhona – Rýn (Canal du Rhone au Rhin).
Po hřebeni náspu vede parádní asfaltka: přímá, výškově dokonale rovná, s kvalitním asfaltem … inline dálnice.
Směrové tabule “Strasbourg 37 km”, “Colmar 34 km” slibují, že to bude dlouhá jízda! 

Po kilometru rychlé jízdy na severovýchod za vysloužilým zdymadlem přejedeme po mostě na východní břeh.
Polní cesta mezi lány kukuřice potěší milovníky zvířat (čápi, poštolky, ondatry/nebo jezevci :-) ), vojenské historie (betonové bunkry) i našince, hledající pohodu.
I když, jak tiše mrmlá Jana, dost to tu hrká.

13:00 Po silnici na jihozápad;
u malého rybníčka se marně snažím vyfotit volavku;
odbočujeme do Sundhouse na oběd.
Chvíli váháme před rustikálně a snobácky vypadající restaurací na návsi a raději pokračujeme kousek dál.

Usedáme pod slunečníky v průjezdu příjemné hospůdky Au Tonneau d’Or Rohmer. A udělali jsme hodně dobře!
Zdejší zajímavosti:
- “starověké hovězí” = šťavnatě propečený stejk z mletého hovězího s vajíčkem
- “brambory na loupačku” s řadou dochucovadel
- servírka, která nerozumí německy
- papírové prostírání s mapou okolí, díky kterému měníme plán: namísto návratu a odpočinku na terase penzionu pokračujeme k Rýnu.

Fakt, že “mapa” zakresluje realitu jen přibližně, jsme zjistili “až pak”.

14:50 Po málo frekventované okresce vesničkami Seesenheim a Schoenau dojíždíme k mohutnému, téměř 10 metrů vysokému valu, který formuje náhon Rýna k elektrárně u vesnice Diebolsheim (Rhinau).

Po náspu vede štěrková cesta, po které drncáme 10 kilometrů až k elektrárně.
Kromě říční kilometráže míjíme i tabuli zakazující plavbu malých lodí v náhonu – vzápětí nám nad hlavou proletí kontrolující vrtulník.
Asi už se nějaký vodák zarazil o česla. Nebo nezarazil?

Líbí se mi říčka, která teče pod náspem rovnoběžně s řekou.
Je dost široká a rychlá na rekreační jízdu kánoí … problém by nastal až u elektrárny, kde říčka tiše mizí v tunelu.
Zřejmě se pod zemí vrací do řeky, protože její pokračování jsme neobjevili ani o hodný kus níže. 

15:45 U elektrárny “pro úplnost” přejedeme na ‘ostrov’ mezi náhonem a hlavním tokem.
Parkuje tu český autobus, jeho pasažéři k němu právě dojíždějí z cyklo-etapy.
Vesměs se tváří česky nevlídně a tak se ani nepokoušíme o konverzaci.

16:00 Diebolsheim je stejně malebná a květinovou výzdobou zaplavená vesnice jako všechny ostatní.
Ale navíc má kinetickou instalací ve středu kruhového objezdu: figurky dívky a mládence v alsaských krojích se houpají na houpačce, kterou “překlápí” voda vytékající ze skrytého přívodu.

16:15 Po okresce směrem na Bidernheim znovu dojíždíme ke kanálu Rhóna – Rýn.
Pečlivě udržované truhlíky s kytkami jsou i na zábradlí mostu, z kterého prohlížíme asi 20 metrů dlouhé zdymadlo s již nefungujícími “vraty plavebních komor”.
Během 20 kilometrové jízdy podél kanálu míjíme zdymadel asi 5 - vždy jsou těsně u mostu a vždy je u nich domek, v kterém žili správci zdymadel.
Zdymadla, ale i koryto kanálu jsou v tomto úseku nepoužívané – koryto místy je silně zarostlé, blokované spadlými stromy.

Ani příjemně rychlá jízda nás nezachrání před deštěm.
Je teplý, ale postupně houstne; po čase přece jen vytahujeme pláštěnky.
17:00 Pod silničním mostem u Hessenheim chvíli odpočíváme. 

Chceme co nejkratší cestou k našemu penzionu.
Ale moje důvěra v přesnost “mapy” na prostírání, nám prodlouží cestu o dobrých 10km;
nakonec jedeme po silnici, po které jsme včera přijeli od hranic se SRN.

Déšť slábne na poprchávání.
Na louce poblíž odpočivadla pro osobní auta, které nemají nic na střeše, pozorujeme skupinu čápů. Stejně jako vloni.
Je jich tu aspoň 50 a je to moc hezký pohled!

18:00 Seléstat.
Sundáváme pláštěnky, odpočíváme na břehu říčky, s kterou jsme se vloni seznámili v přírodním parku při cestě do Colmar.
Pozorujeme vodáky na otevřených deblkanoích, kteří prokličkovali část tréninkové trati na vodní slalom a nakládají lodě na přívěs.

18:15 Klidný průjezd podvečerním městem.
Zaujmou nás fontány tryskající přímo z dlažby na prostranství, která většinu dne slouží jako pěší zóna. Jestli pak před spuštěním vodotrysku dostanou chodci, nacházející se v prostoru, nějaké varování? :-)

19:00 Dáváme mokrá kola do nosiče za autem a jdeme se odměnit vínem.
Ujetých 90 kilometrů by na odpočinkový den skoro dost.

Večeříme na terase.
Ke stolu přichází paní ’LeClercová’ a naléhavě nám něco sděluje.
Francouzské drmolení doprovází rychlým ťukáním palce do špiček ostatních prstů na pravé ruce.
Co to má být? Zobák? Že by něco kvůli krmení ptáků?
Když vidí naše nechápavé výrazy, mluví zřetelněji = víc nahlas.
Až po chvíli zachytíme v proudu její řeči slovo “…velo…”.
A jó, na kolech jsme zapomněli vypnout blikající koncová světýlka! Moc díky za upozornění!

Zapadající slunce barví Haut-Königsburg na vrcholku první hradby Vogéz do červenofialova.
Načínáme druhý “vzorek” Pinot Noir, tentokrát barrique - je jasné, že tahle vína povezeme i domů.

Zase začíná pršet.
Láhev dopíjíme na pokoji; k příjemné atmosféře večera přispívá i 7 starosvětských obrázků z alsaského venkova i vrhací “kameny” (asi na curling), umístěné na skříni.

Alsasko 2013 6/8: Rýnský vodopád, přejezd do Alsaska

Trasa Bietingen – Thayngen – Schaffhausen – Rheinfall a zpět 37 km;
slunce, vedro 38°C, bezvětří.

Denní plán je jasný: nejdéle v 18:00 musíme být v známém penzionu v alsaské vesničce Saint-Hippolyte (asi 180 km odsud).
Takže vlastně máme celý den na přesun, během kterého zajedeme se podívat na Rýnský vodopád (podle wiki největší vodopád v Evropě).

V poklidu balíme, z nějakého důvodu mám pocit, že dnes nemusíme spěchat … další z důkazů, že plánovat neumím.

Slunce na azurové obloze dává najevo, že včerejší předpověď hodně horkého dne se splní. 

Rýnský vodopád leží na švýcarském území u města Schaffhausen.
Nemám chuť nechat se na hranicích lustrovat (i když chápu švýcarskou ostražitost před Slovany) a případně nuceně kupovat švýcarskou dálniční známku (celoroční), proto:
- auto necháme v Německu poblíž švýcarských hranic,
- na kolách zajedeme k vodopádu a zpátky,
- přestrojíme se do civilu a pojedeme do alsaských vinic.

10:45 Parkujeme u vesnického nádraží obce Bietingen, které leží pár set metrů od švýcarské hranice.
O nádraží jsem dozvěděl z mapy, kterou mi dala česká rodačka v recepci kempu v Stochach;
Google-mapa ani mapy.cz o něm nevědí.

Poslouchám navigaci, která nás přes Bietingen vede na silniční hraniční přechod Thayngen.
Nejprve jedeme a pak vedeme kola podél fronty čekajících aut; v duchu si nadávám, že jsme měli poslechnout směrovky a jet po cyklostezce.
Němci neúřadují, jen Švýcaři.
Vytahujeme pasy před tlustou kontrolorkou, ale ta se jen zachechtá a mávne, ať se nezastavujeme a plynule procházíme.

 

První odbočkou doprava sjíždíme ze silnice na cyklostezku.
Jen mírně zvlněná asfaltová cesta vede podél slunečnicového pole a potoka plného pstruhů, průmyslovou zónou, pak podél lesa a silnice. Asi 10 km.
Skoro sami, za celou dnešní cestu potkáme asi 10 cyklistů.

11:30 Vjíždíme do Schaffhausen.
3-4 km než dojedeme k historickému centru, které jen projíždíme “směr Rýn”.
Po proudu, po pravém břehu, jedeme další 3 km a já si začínám uvědomovat, že to asi bude honička, abychom do penzionu dojeli včas.

Čiperně tekoucí čistá řeka pod velkým zdymadlem ještě zrychluje.
Není hluboká, místy vyčnívají nad hladinu pořádné balvany - pěkná vodácká dvojka.

Závistivě pozorujeme hlavy plavců, kteří se nechávají nést teplou vodou stovky metrů … ach jo, jednak nemáme plavky a druhak spěcháme.
Fotím labradorského retrívra, který “plove” spolu se svým pánem ... i o tuhle fotku jsem přišel díky chybě při promazávání zaplněné karty v mobilu :-(

Podle značek přes most na levý břeh, asfaltka se mění na písčitou pěšinu vedoucí po zalesněném břehu, střídavě nahoru/dolů.
Řeka stále zrychluje, přidává na hlasitosti, už to je poctivá trojka.
V táhlém oblouku se stáčí doprava, celé šíře řeky je jedna velká peřej.

Mezi stromy je vidět železniční most.
Prudké stoupání, po pár stech metrech jsme u parkovišť před bránou do zámku Laufen.

Je tu strašně lidí!
Zamykáme kola na parkovišti, všímáme si tabulí varujících před zloději.

12:00 Zámek ignorujeme, jdeme k železničnímu mostu a po něm na druhou stranu.
Pořád zastavuju na focení.

Jak postupně scházíme podél řeky po pravém břehu, otvírá se pohled na vodopád se skalkami a zámkem na protějším, zalesněném břehu.
Pohled, který je povědomý, protože jsem ho už mnohokrát viděl na romantických obrazech, zdobících chodby alpských restaurací a penzionů i českých zámků
(v dětství jsem byl o každých prázdninách “přinucen” aspoň 2 navštívit).

Vodní tříšť dělá vedro trochu snesitelnějším.

13:00 Po druhé straně železničního mostu se vracíme ke kolům.
Zamítám Janin návrh, ať se jdu podívat k vodopádu ještě z levé strany zámku, kam táhne většina davu.
Proto, že nesnáším pobyt v davu,
a proto, že tuším, že se bude vybírat tučné vstupné (a ono jo, jak mi doma potvrdil kamarád).
Ale hlavně proto, že cítím časový pres.

V zatáčce pod prudkým sjezdem od zámku stojí uprostřed cesty pohledná blondýnka a sleduje dítě, které hlasitým křikem dovádí v řece.
Vedle ní stojí elektrický invalidní vozík, na kterém sedí asi desetiletý kluk.
Když zaslechnou šustění mého kola, matka se rychle otočí k vozíku.
Ale kluk reaguje dřív než mu stačí cokoliv říct – hubenou ručkou, sotva silnější než opěra ke květinám, se dotkne ovladače.
Vozík popojede a stočí se rovnoběžně s okrajem cesty, takže máme dost místa na průjezd.
Kluk se na mě podívá hnědýma, utrápenýma očima, poděkuju mu zvednutou dlaní a pokusem o úsměv.
Jeho oči před sebou vidím ještě dnes, ten pohled mně utvrzuje v přesvědčení, že jestli Bůh existuje, tak nemá rád lidi!
Až budu mít někdy pocit, že se mi stala strašná křivda nebo že stojím před neřešitelným problémem, ať si vždycky vzpomenu na toho kluka a jeho mámu!

Vracíme se stejnou cestou.
Zase závistivě sledujeme plavce plynoucí řekou, ale hlavně šlapeme.
Cesta rozpálenými ulicemi je utrpením.
Navíc jsem netrefil místo, kde jsme původně přijeli k řece, takže si trochu zajedeme historickou částí.

Od okraje Schaffhausen až k Thayngen jedeme z mírného kopce - při cestě tam jsme stoupání vůbec neregistrovali.

Po cyklostezce dojedeme až na hraniční přechod – hranici přestavuje žlutě označený kámen uprostřed cyklostezky (bohužel i jeho fotka vzala za své).

14:15 Kousek před nádražím Bietingen zastavujeme na oběd v Landgasthof Wider.
Na parkovišti před budovou je několik aut, v rozlehlé zahrádce je prostřena řada stolů, ale nikde nikdo.
Vejdeme dovnitř – velmi korpulentní servírka tam řeší nějaké obchodní záležitosti.
Než naberu vzduch k otázce, zda mají otevřeno, odfrkne: “Komme gleich!”. Tak si jdeme udělat pohodlí do stínu slunečníku.
Poctivý vinný střik (jen Jana, já cucám alkoholfreies Bier) a ještě poctivější řízek (přesněji několik řízků) se zeleninovým salátem nemají chybu.
K tomu espresso a džusy, to vše za 25€ včetně dýška. Jen čekání na účet se trochu protáhlo.

15:15 Kola upevněna, převlečeni vyrážíme. A hned několikakilometrová objížďka.
Víme, že dead-line 18:00 musíme stihnout, protože potom paní Chantal zavře a my budeme spát někde ve vinici :-)
Naštěstí:
- nebyla žádné bouračka ani zácpa u Titisee a ve Freiburg 
- nebyli policajti tam, kde jsem šlapal na plyn o něco víc než bylo povoleno
- jsme v jediném možném místě předjeli ten zatracenej traktor
a tak se nám podařilo dojet do cíle v 17:50.

Paní Chantal nás v penzionu Domaine du Windmuehl uvítala jako staré známé.
Dala nám klíče od ještě hezčího pokoje než minule, otevřela 2 lahve a popsala je číslem pokoje jako minule.
A pak už popřála hezký pobyt a šla za svými podvečerními povinnostmi ;-)

Na terase popíjíme ‘zdejší’ Pinot Blanc 2010 a hlavně Riesling 2011 a je nám skvěle.
U vedlejšího stolu si pohodu užívá starší francouzský pár; pán vypadá jako mustr pro sympatickou figurku ze seriálu Haló, haló - čekáme, kdy se ozve ”Sst, to jsem já, LeClerc”.

Bodamské jezero 5/8: 4.etapa cyklopuťáku

Trasa Allensbach - Hegne - Wallhausen - Mainau - Wallhausen - Güttingen – Stockach, 55 km, asi 1000 m převýšení, vedro 38°C.

Tiché “Gagaga” a tlapkání u hlavy způsobuje, že ráno lezu ze stanu brzo. Dokonce ještě před Janou.
Vkleče (jak jinak, stan je malý) vystrčím hlavu ven a před nosem mám kachní zobák. Kachna nevzrušeně zopakuje “Gaga” a odkolíbá se spolu se čtyřmi družkami k sousednímu stanu prohlédnout, co zbylo od večera tam.
Jeho obyvatelky, blondýnka a tmavovláska asi dvacetileté, každá s potenciálem půvabu dostatečným na rozvalení i nejpevnějšího klukovského přátelství, nechaly na dece nějaké keksy.
Tiše máchám rukama, abych nebudil, ale kachny při hodování na dece aspoň neseděly. Marně … zapůsobí až praskání mých narovnávaných kolen při vstávání.
Kačeny se zvednou a šlapou dál, ale po 20 minutách se přikolíbají zpět z druhé strany.
To už jsou dívky vzhůru - kupodivu neztropí scénu, ranní kontakt s živou přírodou je upřímně rozesmál.

Slunce je nízko nad jezerem a krásně nasvětluje topolovou alej, toho pohledu se nemůžu nabažit.

V téměř vybitém mobilu objevuji žádost o radu od kolegy z práce - ze včerejška. Spěchám k toaletám, naštěstí tu mají vedle zrcadel zásuvky na holící strojky. 5 minutová konzultace stačila, odpojuji nabíječku, vycházím na centrální chodbu. 
A ztuhnu, protože proti mě míří šipka se siluetou postavy v sukni … já šel z opačné strany než jindy, takže ‘na pány’ jsem měl zahnout doleva. No, hlavně že mě žádná nepřistihla!
Ale k čemu mají dámy tolik zásuvek vedle zrcadel? Asi na dobíjení mobilů.

Během snídaně, jejíž standardní 2 chody doplňuje červené cuvée od včerejška, se opodál odehrává partnerská etuda na téma “Jak chci začít den”:
Na židličkách před stanem sedí dívka se svým přítelem.
Zatímco ona ztělesňuje “slogan” All You need is love, mládenec zjevně preferuje něco k snědku.
Dívka v rychlém sledu sehraje několik mikro-rolí (‘Trhni si nohou’, ‘Veselý diblík’, ‘Skončili jsme’, ‘Erotická diva’, ‘Tichá domácnost’), ale bez valného výsledku – mládenec zůstává v roli “Já mám hlad”, asi v polovině dívčina představení si vezme knížku.
Dívka vytáhne zpod tropika gril a čeká až se sám zapálí … patovou situaci vyřeší ťukání rovnaných židlí a stolků od kempové restaurace – už brzy otevřou.

9:00 Kachny naposledy zkontrolují naše kola a my vyjíždíme.

Od části Bodamského jezera zvané Untersee, kde leží ostrov Reichenau, chceme přejet na severovýchod k části nazývané Überlinger See (podle města na protějším břehu; projížděli jsme ho 1.den našeho puťáku) podívat se na ostrov Mainau.

Fotovoltaickému stožáru s mechanikou otáčení za sluncem zřejmě navečer došla “ekologická” energie - panely jsou teď po ránu otočené ke slunci ‘zády’.
Jestlipak tahle monstra, která hyzdí krajinu k potěše zelených mozků, vyrobí během svého života aspoň polovinu energie, která byla spotřebovaná na jejich postavení.
Díky dotacím ale svému majiteli zisk určitě přinesou.

Potěšila přívětivá lesnaté a lučinatá pahorkatina, kterou projíždíme po liduprázdné cyklostezce.
Vyděsil pohled na mapu v městečku Dettingen - do něj jsme vůbec přijet neměli.
Na vině je - kromě mojí hlouposti a slepoty - i nešikovná mapa z Google. 
Bilance: proti plánu jsme si zajeli asi 20 km . 

10:30 Prudký sjezd do městečka Wallhausen nás přivádí na břeh jezera; dál pokračujeme po důvěrně známém značení dálkové trasy na jihovýchod: Ostrov Mainau – 10 km.
Holt, za chyby se platí.

Cesta se kroutí, stoupá a klesá, vůbec to to není nudná rovina, občas řadíme 1 : 1.
Slunce praží, je vedro, naštěstí části trasy vedou stínem alejí nebo lesíků.

11:00 Na "květinový ostrov” Mainau se na kolech nesmí.
Zamykáme kola na parkovišti, nedaleká tabule varuje před kapesními zloději.
Cestou k pokladně užasle zíráme na panely, prezentující atrakce ostrova:
- z květin vytvořené obří sochy pávů a kačen,
- zoologická zahrada, kde dětičky mohou hladit kozičky a ovečky,
- dechový šraml preludující k promenádě…
To všechno můžeme vidět, pokud zaplatíme 17.5 €! Každý!! 
”Přece nedáme tolik peněz za takovou hrůzu!!!”, říká Jana. 
Sedáme v restauraci vedle kasy – espreso, vinný střik a radost z pěkného dne kousek od ostrova.

Od toalet přináší Jana zážitek, který tohle lákadlo cestovních kanceláří v našich očích definitivně pohřbívá: “Tam stojí baba, v ruce roličku hajzlpapíru, a když zaplatíš, tak ti ho kus odtrhne! No, to je jak v Rusku!” Soudíme, že ostrov asi patří rusky mluvícímu oligarchovi. Nebo Kellnerovi s Kočkou?
Až doma na wiki zjistíme, že ostrov vlastní jakási švédská hraběcí rodina :-P

11:30 Zpočátku se vracíme stejnou cestou; projíždíme platanovou alejí.
Kam se na tuhle krásu hrabou květinové kačeny!

Po kilometru neodbočíme na značenou trase nad jezerem, ale stoupáme na pražícím slunci ‘krpál’ do městečka Litzelstetten. 
Na jeho okraji chvíli marně hledáme značkami avizovanou prodejnu, nakonec oslovíme kolemjdoucí dámu. S pobaveným úsměvem vysvětluje a ukazuje, ať pokračujeme podél silnice na druhý konec městečka. Před prodejnou zaparkujeme kola … a ve vchodu dáváme přednost téže dámě, která sem mezitím došla.
Kromě standardních potravin kupujeme i balíček svíček, které by měly odpuzovat hmyz.

Po úzké asfaltce mezi loukami a jabloňovými sady, s krásným výhledem na jezero pokračujeme do Dingelsdorf a pak alejí - pro změnu březovou – do Wallhausen.

12:45 Oběd a odpočinek v pizzerii na nábřeží – samozřejmě s pizzou (‘německý styl’ = hodně těsta) a vinným střikem;

k tomu se zájmem sledujeme ‘jeřábování’ člunů z automobilních přívěsů na jezero.

13:45 Zkoušíme pokračovat po značce vedoucí podél břehu, ale cesta je jen pro pěší … nejen proto, že je tu značka “zákaz cyklistům”, ale především proto, že po schodech.
S naší bagáží schody “nedáme” a tak šlapeme po silnici prudké stoupání, které jsme si před 3 hodinami vychutnali ve sjezdu.

14:30 Jsme na kopci nad Dettingen; je úmorné vedro a máme dost.
Po krátkém sjezdu kamenitou polní cestou najíždíme na asfaltovou cyklostezku podél silnice. A zase stoupáme.

V úvoze před Langenrain chceme odpočívat ve stínu keřů; pijeme a zkoušíme sedět na prudké stráni, ale mouchy nás brzy donutí jet dál.

V Liggeringen projíždím kolem stojící trojice cyklistů v okamžiku, kdy jeden říká: “…. se zeptám jestli tudy!”. 
A s rukou napřaženou do směru, z kterého přijíždíme, volá na Janu: “Konstanz, Konstanz ?”.
Zastavuju a odpovídám místo ní: “Jojo, vede to do Kostnice!” :-)

Chvíli povídáme. Zjišťujeme, že jsme skoro sousedi – my z Chocně, oni od Hronova.
“Tam jsme nedávno byli, v Machovské Lhotě!”, vzpomínám na skvělou ‘expedici’.
“Já jsem ze sousední vesnice. Kde jste bydleli?” 
“V penzionu U Lidmanů“, říkám a pěju ódu na fantastickou koprovku k večeři a palačinku s jahodami ke snídani.
Pánové jedou pánskou jízdu, od Curychu do rakouských Alp, severně kolem Bodensee. Ještě 5 dní než se kruh uzavře. Stan nevezou, spí pod širákem. A večerní nálety komárů je taky sužují!
Tak šťastnou cestu!

15:30 Táhlý sjezd z směr Bodman.
Za vesnicí prodává farmář jablečný mošt. Do pet-lahví kupujeme 2.5 litru (3.5 €) a žíznivě pijeme.
Je poctivý, výživný, sladký. Ale žízeň se brzy vrací.

Kolem jabloňových sadů a kolem hejna čápů dojedeme do Wahlwies. 
V pondělí jsme tu ‘narazili’ na plný kemp, dnes se marně dobýváme do zdejší nejlepší, protože jediné (alespoň podle tvrzení ztepilé hnědovlásky kráčející kolem) restaurace ve snaze dát si espreso a chvíli posedět – otvírají v 17:00, na hodinách je teprve 16:25.
Vedro a únava rozhodnou – počkáme na lavičce u památníku naproti restauraci.
Až po hodné době si všimneme pekárny opodál. Jdu se zeptat, zda nemají aspoň coca-colu … a oni tam dělají i espreso!

S doplněnou hladinou kofeinu hravě vyšlapeme poslední stoupání a v 17:30 dojíždíme k naše autu, ‘hlídajícímu’ místo v kempu Stockach.
V recepci se zdravím s naší rodačkou a zaplatím za pobyt (za auto, blokující 1 stanovací místo platím 5 € – paráda).

Vedro opadá jen zvolna, teploměr ukazuje stále přes 30°C.
K večeru se kemp trochu plní, předpověď hlásí tropický víkend.

Večerní degustaci – Müller Thurgau z vinařství Hagnauer opět dostává absolutorium - opět naruší komáří útok.
Asi si nevšimli zapálených odpuzujících svíček.

Puťák kolem jezera skončil, zítra přejíždíme do alsaských vinic.
“Byla to paráda"! To jsem zvědavá na příští rok, laťku jsi dal hodně vysoko!”