Alsasko 2013 6/8: Rýnský vodopád, přejezd do Alsaska

Trasa Bietingen – Thayngen – Schaffhausen – Rheinfall a zpět 37 km;
slunce, vedro 38°C, bezvětří.

Denní plán je jasný: nejdéle v 18:00 musíme být v známém penzionu v alsaské vesničce Saint-Hippolyte (asi 180 km odsud).
Takže vlastně máme celý den na přesun, během kterého zajedeme se podívat na Rýnský vodopád (podle wiki největší vodopád v Evropě).

V poklidu balíme, z nějakého důvodu mám pocit, že dnes nemusíme spěchat … další z důkazů, že plánovat neumím.

Slunce na azurové obloze dává najevo, že včerejší předpověď hodně horkého dne se splní. 

Rýnský vodopád leží na švýcarském území u města Schaffhausen.
Nemám chuť nechat se na hranicích lustrovat (i když chápu švýcarskou ostražitost před Slovany) a případně nuceně kupovat švýcarskou dálniční známku (celoroční), proto:
- auto necháme v Německu poblíž švýcarských hranic,
- na kolách zajedeme k vodopádu a zpátky,
- přestrojíme se do civilu a pojedeme do alsaských vinic.

10:45 Parkujeme u vesnického nádraží obce Bietingen, které leží pár set metrů od švýcarské hranice.
O nádraží jsem dozvěděl z mapy, kterou mi dala česká rodačka v recepci kempu v Stochach;
Google-mapa ani mapy.cz o něm nevědí.

Poslouchám navigaci, která nás přes Bietingen vede na silniční hraniční přechod Thayngen.
Nejprve jedeme a pak vedeme kola podél fronty čekajících aut; v duchu si nadávám, že jsme měli poslechnout směrovky a jet po cyklostezce.
Němci neúřadují, jen Švýcaři.
Vytahujeme pasy před tlustou kontrolorkou, ale ta se jen zachechtá a mávne, ať se nezastavujeme a plynule procházíme.

 

První odbočkou doprava sjíždíme ze silnice na cyklostezku.
Jen mírně zvlněná asfaltová cesta vede podél slunečnicového pole a potoka plného pstruhů, průmyslovou zónou, pak podél lesa a silnice. Asi 10 km.
Skoro sami, za celou dnešní cestu potkáme asi 10 cyklistů.

11:30 Vjíždíme do Schaffhausen.
3-4 km než dojedeme k historickému centru, které jen projíždíme “směr Rýn”.
Po proudu, po pravém břehu, jedeme další 3 km a já si začínám uvědomovat, že to asi bude honička, abychom do penzionu dojeli včas.

Čiperně tekoucí čistá řeka pod velkým zdymadlem ještě zrychluje.
Není hluboká, místy vyčnívají nad hladinu pořádné balvany - pěkná vodácká dvojka.

Závistivě pozorujeme hlavy plavců, kteří se nechávají nést teplou vodou stovky metrů … ach jo, jednak nemáme plavky a druhak spěcháme.
Fotím labradorského retrívra, který “plove” spolu se svým pánem ... i o tuhle fotku jsem přišel díky chybě při promazávání zaplněné karty v mobilu :-(

Podle značek přes most na levý břeh, asfaltka se mění na písčitou pěšinu vedoucí po zalesněném břehu, střídavě nahoru/dolů.
Řeka stále zrychluje, přidává na hlasitosti, už to je poctivá trojka.
V táhlém oblouku se stáčí doprava, celé šíře řeky je jedna velká peřej.

Mezi stromy je vidět železniční most.
Prudké stoupání, po pár stech metrech jsme u parkovišť před bránou do zámku Laufen.

Je tu strašně lidí!
Zamykáme kola na parkovišti, všímáme si tabulí varujících před zloději.

12:00 Zámek ignorujeme, jdeme k železničnímu mostu a po něm na druhou stranu.
Pořád zastavuju na focení.

Jak postupně scházíme podél řeky po pravém břehu, otvírá se pohled na vodopád se skalkami a zámkem na protějším, zalesněném břehu.
Pohled, který je povědomý, protože jsem ho už mnohokrát viděl na romantických obrazech, zdobících chodby alpských restaurací a penzionů i českých zámků
(v dětství jsem byl o každých prázdninách “přinucen” aspoň 2 navštívit).

Vodní tříšť dělá vedro trochu snesitelnějším.

13:00 Po druhé straně železničního mostu se vracíme ke kolům.
Zamítám Janin návrh, ať se jdu podívat k vodopádu ještě z levé strany zámku, kam táhne většina davu.
Proto, že nesnáším pobyt v davu,
a proto, že tuším, že se bude vybírat tučné vstupné (a ono jo, jak mi doma potvrdil kamarád).
Ale hlavně proto, že cítím časový pres.

V zatáčce pod prudkým sjezdem od zámku stojí uprostřed cesty pohledná blondýnka a sleduje dítě, které hlasitým křikem dovádí v řece.
Vedle ní stojí elektrický invalidní vozík, na kterém sedí asi desetiletý kluk.
Když zaslechnou šustění mého kola, matka se rychle otočí k vozíku.
Ale kluk reaguje dřív než mu stačí cokoliv říct – hubenou ručkou, sotva silnější než opěra ke květinám, se dotkne ovladače.
Vozík popojede a stočí se rovnoběžně s okrajem cesty, takže máme dost místa na průjezd.
Kluk se na mě podívá hnědýma, utrápenýma očima, poděkuju mu zvednutou dlaní a pokusem o úsměv.
Jeho oči před sebou vidím ještě dnes, ten pohled mně utvrzuje v přesvědčení, že jestli Bůh existuje, tak nemá rád lidi!
Až budu mít někdy pocit, že se mi stala strašná křivda nebo že stojím před neřešitelným problémem, ať si vždycky vzpomenu na toho kluka a jeho mámu!

Vracíme se stejnou cestou.
Zase závistivě sledujeme plavce plynoucí řekou, ale hlavně šlapeme.
Cesta rozpálenými ulicemi je utrpením.
Navíc jsem netrefil místo, kde jsme původně přijeli k řece, takže si trochu zajedeme historickou částí.

Od okraje Schaffhausen až k Thayngen jedeme z mírného kopce - při cestě tam jsme stoupání vůbec neregistrovali.

Po cyklostezce dojedeme až na hraniční přechod – hranici přestavuje žlutě označený kámen uprostřed cyklostezky (bohužel i jeho fotka vzala za své).

14:15 Kousek před nádražím Bietingen zastavujeme na oběd v Landgasthof Wider.
Na parkovišti před budovou je několik aut, v rozlehlé zahrádce je prostřena řada stolů, ale nikde nikdo.
Vejdeme dovnitř – velmi korpulentní servírka tam řeší nějaké obchodní záležitosti.
Než naberu vzduch k otázce, zda mají otevřeno, odfrkne: “Komme gleich!”. Tak si jdeme udělat pohodlí do stínu slunečníku.
Poctivý vinný střik (jen Jana, já cucám alkoholfreies Bier) a ještě poctivější řízek (přesněji několik řízků) se zeleninovým salátem nemají chybu.
K tomu espresso a džusy, to vše za 25€ včetně dýška. Jen čekání na účet se trochu protáhlo.

15:15 Kola upevněna, převlečeni vyrážíme. A hned několikakilometrová objížďka.
Víme, že dead-line 18:00 musíme stihnout, protože potom paní Chantal zavře a my budeme spát někde ve vinici :-)
Naštěstí:
- nebyla žádné bouračka ani zácpa u Titisee a ve Freiburg 
- nebyli policajti tam, kde jsem šlapal na plyn o něco víc než bylo povoleno
- jsme v jediném možném místě předjeli ten zatracenej traktor
a tak se nám podařilo dojet do cíle v 17:50.

Paní Chantal nás v penzionu Domaine du Windmuehl uvítala jako staré známé.
Dala nám klíče od ještě hezčího pokoje než minule, otevřela 2 lahve a popsala je číslem pokoje jako minule.
A pak už popřála hezký pobyt a šla za svými podvečerními povinnostmi ;-)

Na terase popíjíme ‘zdejší’ Pinot Blanc 2010 a hlavně Riesling 2011 a je nám skvěle.
U vedlejšího stolu si pohodu užívá starší francouzský pár; pán vypadá jako mustr pro sympatickou figurku ze seriálu Haló, haló - čekáme, kdy se ozve ”Sst, to jsem já, LeClerc”.