Trasa Gohren (D) – Bregenz (A) – Arbon (CH), 79.5 km, 9.5 hod., rovina;
pod mrakem, chvíli déšť, pak zlepšování do slunečna, 24 - 30°C.
Na závěr snídaně o 2 chodech zapíjíme trochu vína, jehož zbytek ředíme zdejší vodou na cestovní střik.
Sedíme přitom na podložkách, což budí udivené pohledy od okolních stanů – holt, židle už se na kolo nevešly :-)
9:20 Vyjíždíme, vracíme se na cyklostezku, hned v prvním městě, Kresbronn am Bodensee, trochu bloudíme.
Znervózňuje mě zástup cyklistů, do kterého jsme se připletli; zastavím, abychom vyfotili květinovou výzdobu kruhového objezdu a získali odstup.
Záměr nevyšel, zástup ještě zhoustl; v průvodu jedeme až do Lindau.
pozorujeme, jak se přes jezero od západu blíží bouřka.
Překvapuje nás, že tu hlídkuje policie.
Projedou 3 vlaky než se závory zvednou.
Všichni cyklisté – kromě nás – zahýbají hned za přejezdem doleva na ostrov, my pokračujeme v původním směru.
Na dalším nábřeží zastavíme a fotíme ostrov. Z něj zaznívá dechovka. Zdroj zvuku se pohybuje, za chvíli vidíme, že na most, spojující ostrov s pevninou vyšel průvod: ”Ženo, zdrháme!”
Houstnoucím davem, jehož nemalé velké procento tvoří ženy v dirndlech, se proplétáme na kruhový objezd, kam ústí i vozovka z mostu.
Sotva projedeme, policie zastavuje dopravu, aby měl průvod volnou cestu.
Trochu mě mrzí, že nezjistím, o jakou slávu jsme přišli, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Dál už jedeme skoro sami, ranní nával na cestě měla na svědomí slavnost v Lindau, z které jsme právě ujeli. Stejné to je i v dalších dnech;
i když je vrchol sezóny, nikde nejedeme v davu, jaký se vyskytuje o víkendu třeba cyklostezce Choceň – Ústí nad Orlicí – Letohrad.
Za námi zůstává tabule Freistaat Bayern (= Svobodný stát Bavorsko),
před námi není tabule “Rakousko”, ale jen trochu barevně změněné ukazatele cyklotrasy.
Obsluhuje nás vyplašeně působící dívka; je příjemná, káva moc dobrá, ale čekací doba je dlouhá
(náš putovní ‘outfit’ za to nemohl, skupina zazobaně vypadajících důchodců, kteří přišli hned po nás, se svých nápojů během našeho sezení nedočkala vůbec).
– mnohem definitivněji to tu vyhodnotil jakýsi mladý kapitán, jehož památku tu náhrobkem připomínají jeho kamarádi.
Rádi bychom doplnili zásoby ještě za eura, proto hledáme supermarket v městečku Hard.
Starší domorodkyně ochotně vysvětluje a ukazuje cestu: “Rovně, doleva, na konec silnice, doprava a tam je SPAR!”
Hodnou chvíli šlapeme a koukáme, kde zahnout, abychom nepřejeli, až to Jana nevydrží: “A nemluvila ta paní o tom, že ona jezdí do toho krámu autem ani ne za 20 minut?”
To je výzva, které nedokážu odolat, a Jana to ví: “Ale kde si umejeme ruce?”
”No kde, v rybníku"!
Lavičky na břehu čekají na pořádný piknik!”
pak venku grilované kuře (8 €), které nám pán rozstříhá, zabalí do alobalu a pytlíku a doplní 2 houskami.
Ale nikoliv bez ptáků – postupně se na nás připlave/přiletí podívat:
- 2 lysky se 3 mláďaty,
- 1 kachna se 7 mláďaty
- hejno vrabců různého věku (až zvýšený hlas zabrání jednomu z nich sednou si na lavičku mezi nás)
- 2 labutě.
Kuře je výborně udělané a skvěle se k němu hodí suchý Zweigelt z vinařství Wellanschnitz (vína z okolí Neusiedlersee získávají další body do soutěže “kam pojedeme příští rok” ).
Klidný průběh oběda je ke konci rušen hlasitou šarvátkou, kterou na hladině svádějí 2 páry lysek; doufám, že rvačky svedli vždy jedinci stejného pohlaví.
13:40 Po kryté dřevěné lávce přejíždíme řeku Dornbimer Ach, která je tu regulovaná do naprosté přímky. Tenhle typ lávek jsem pro sebe vždycky nazýval ‘rechle’, teprve při psaní tohoto textu se z wiki dozvídám, že rechle je jen jedna, ta naše, u Lenory.
na leteckých snímcích je zřetelně odlišná je barva vody vtékající řeky a barva vody jezera.
14:00 Jedeme po hrázi, tvořící pravý břeh Rýna, k ústí hlavního toku do jezera.
Hráz je široká asi 50 metrů; po jejím vrcholu vede úzkorozchodná železnice, kterou kdysi přiváželi materiál na její stavbu z míst výše proti proudu.
Při přejíždění pod ostrým úhlem mi zadní kolo zapadne do kolejnice. S vypětím sil udržím bicykl, aby se v pádu nezkřivil ráfek; sotva ho vytáhnu, upozorní mě Jana: “Táto, seš v koleji!” :-P
Potkáváme rodinu, která se vrací z pěšího výletu. Turistické boty všech čtyř členů jsou hodně zaprášené. Zřejmě došli až na konec hráze.
Za spokojeně se tvářícím otcem - nepochybně autorem nápadu na výlet - se vlečou 2 pubescenti. Jejich tváře i pohyby vyjadřují názor: “To zas byla vypráskaná rodinná akce”.
Průvod uzavírá matka - je zjevně na straně zubožených potomků;
znovuzískání její přízně a všeho, co s ní souvisí, přijde tatíka hodně draho.
Vlevo pod ní, kousek nad hladinou řeky, vede druhá cesta, po které pár náklaďáků odváží materiál, těžený ze dna řeky lodním bagrem (kotví uprostřed řeky).
Actross, řízený vnadnou řidičkou, projede pod námi, a my máme díky prachové mlze na pár minut ‘sníženou viditelnost’ a záchvat kašle.
Hráz tvoří horizonty, několikrát klesá k úrovni řeky a pak zase stoupá.
Jana později přiznává: “V jednu chvíli jsem si říkala ’Z tohohle vrcholu už uvidíme ústí a otočíme’. Pak jsem se podívala na tebe a pochopila ‘My pojedeme až na konec!’”
Držíme se cyklostezky vedoucí poblíž břehu jezera až ke starému Rýnu (’Alter Rhein’), který tu tvoří hranici Rakousko – Švýcarsko, i když – zvlášť v závěru – se tato cesta odchyluje od dálkové trasy kolem Bodensee.
- louky, rákosí, zarostlé břehy
- hluboké zátočiny, ke kterým nesedí název ‘marína’, i když slouží jako kotviště malých plachetnic a hlavně motorových člunů,
- štěrkové cesty, občas vedoucí po koruně protizáplavových hrází.
Proti “proudu” Alter Rhein (proud tu opravdu není, jen stojatá voda, v které si libují kachny) dojedeme do Gaissau.
Od tetované, pírsingované a nehubené servírky se dozvídám název našeho oblíbeného nápoje “Weinsauer” nebo “Weinschorle“ – první variantu wiki nezná, ale druhou ano … bohužel nemám obrázky, protože fotky od Rýna až do Arbon a některé další jsem omylem smazal :-(((
Při takové koncentraci chlapů bude dnes tahle ubytovna názornou ukázkou českého významu tohoto slova :-)
Zřejmě zachycuje Věstonickou Venuši při striptýzu na hodně bouřlivém mejdanu; je modrá a ovíjí se zlatým šálem tak, aby ukázala maximum svých přebujelých partií.
Přimlouvám se za odklon od takhle brutálního realismu zpět k abstrakci! :-P
18:15 Duha, která krášlila východní oblohu během posledních kilometrů, zmizela; vyjasnilo se.
Odpočíváme na lavičce u přístavu v Arbon.
S potěšením si prohlížím na erotické, a přitom cudné sousoší na molu před námi:
poloklečící nahá dívka pokládá ruku na zadnici neoblečeného mládence. Zřejmě aby připoutala jeho pozornost, protože toho, zdá se, zatím více zajímá její družka, s kterou laškuje na opačné straně sloupku.
Ale možná, že už vzápětí hřejivé lidské teplo zapůsobí, mládenec se otočí a dívce vpředu zbydou jen vzpomínky na jeho slova.
Nebo… 
Než vymyslím jinou variantu příběhu, zaujme mě přibližující se potápka roháč, která na svých zádech veze malého potomka.
Ten se rozhlíží se z rodičova hřbetu jako z kapitánského můstku a vypadá spokojeně.
Kousek za Arbon je malý camping Buchhorn, v kterém končíme dnešní etapu.
Cena 25 CHF, nejdřív přihlásit a zaplatit, pak teprve hledat místo.
Stany jsou dost nahuštěné k sobě;
navíc z důvodu, který nechápeme, se těsně za nás vecpe chlapík, kterému jsme předtím ze slušnosti uhnuli kola, ačkoliv vpravo od nás bylo místo na 2 stany.
pozítří kolem ostrova Mainau do základního tábora; vypustíme trasu kolem Untersee – tam někdy příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat