18. 5. 2013

Páprda a Ježišikriste

Trasa Choceň - Vrchovina - Skořenice- Homol - Lhoty u Potštejna - Rozsocha (Horní i Dolní) - Kaliště - Brandýs - Mostek – Ch. 30 km

Odpolední vyjížďku ozvláštňují:
- Únava z včerejší svatby
- Výrazný západní vítr, kvůli kterému jedeme v protisměru vzhledem k našemu standardu - dlouhé, táhlé stoupání z Lhot u Potštejna na Rozsochu se díky větru v zádech “zkrátilo a zploštilo”.

Kostelík na Homoli (1.pád Homol) je opravován, stromy na severním úbočí jsou vykácené, v dnešním vyfoukaném vzduchu je krásný výhled na hřeben, kterému dominují vrchy Kapraď a Vrbice … tahle vyjížďka je tréninkem na “tradiční celodeňák”, při které pojedeme i na tyhle 2 kopce.

Stoupání z Horní Rozsochy na Dolní Rozsochu (světový unikát, Dolní je o dobrých 30 metrů výš než Horní) není dlouhé, ale výživné; v nohách cítíme včerejší svatbu.

Krávy na “náhorních” pastvinách u Kaliště mají krásný výhled daleko do kraje: Železné hory, Kunětická Hora, komín Chvaletic…
Při pohledu na sílu proudu vypouštěné moči si uvědomuji, že Áňa nijak nepřeháněla, když mi nedávno sdělovala zkušenosti z odběru vzorku pro veterinární vyšetření.
Smích: “Musíš číhat! Jak se začne tvářit zamyšleně a zvedne ocas, přiskočit z boku, nastavit šampusku a pevně držet - ten proud je fakt silnej!”
”Ale vždyť to musí stříkat do stran… ?!”
”To víš, že to stříká!”, chechtá se na celé kolo. “Proto musíš zavřít pusu a koukat stranou!
A radši zavřít oči!!”
”No, jak poznáš, že už máš nabráno, když koukáš jinam … nebo radši nekoukáš?”
”Začne tě hřát rukáv!”, smíchy brečí.
”Jo, a taky musíš hlídat ocas. Ona s ním došvihne hrozně daleko. Nejlepší je, když jí ho někdo drží.
A při rektálním vyšetření … ”
”Děkuju, dobrý, tohle know-how já snad potřebovat nebudu” :-P 

Sjezd do Brandýsa nad Orlicí zahřívá brzdy.
Poprvé zastavujeme u vyhlášené cukrárny Na výsluní – kupujeme minerálku. Inu, máme trochu “sušák”.

Jana má nápad: ”Na cyklostezce bude plno, vezmeme to přes Mostek.”
Překvapeně polknu, protože stoupání do “brandejšáku” je hodně strmé. Ale je to přání dámy, tak jedeme.
Skoro nahoře, kde mám před Janou trochu náskok, jedou proti mně dva mladíci.
Vzápětí se mineme a oni se rychle narůstající rychlostí blíží k Janě, která zaslechne, jak první z nich překvapeně volá na kamaráda za sebou: “Tyjóó, viděls toho páprdu, jak si to hasil?!”
Vzápětí zaregistruje i šlapající Janu a ještě expresívnějším tónem doplní: ”Ježišikriste…. !”
Možná toho řekl víc, ale jeho slova zmizela i s ním.
A my teď nevíme, jestli se máme urazit nebo dmout pýchou.
A hodně by nás zajímala jeho reakce, kdyby věděl, že jsme jeli do Chocně – kam by nás dovedla i cyklostezka po rovině podle řeky.  

1. 5. 2013

1.máj na Králickém Sněžníku

Trasa Pod Klepáčem – Zbojnická chata – Jaskolcze Skaly – Králický Sněžník – Pramen Moravy –Slůně – Franciska – Sněžná chata – Morava – Pod Vilemínkou – Dolní Morava – Horní Morava – P.K. 25 km, doba 6:15, min-max výška: 755 - 1424 m.n.m.
Nahoře mlha, nevlídno, +8°C, v údolí slunce, teplo a májově.

Hodinka klidné jízdy autem přes Žamberk, Pastviny a Mladkov do Králík.
V místě, kde potřebujeme odbočit na Hanušovice, jsou rozkopané ulice a příkaz jízdy na Červenou Vodu - otáčím a kličkuji ulicemi a po místních silničkách kolem železniční zastávky Prostřední Lipka
(“Vzpomínáš, sem jsme tenkrát došli při 3-denním puťáku z Ramzové, dětem bylo tak 8 a 6 … to už je dávno!”)
dojedeme do Horní Lipky (“Tudy jsme taky šli”).
Auto necháváme ve společnosti dalších tří na parkovišťátku Pod Klepáčem.

10:30 Po neznatelně stoupající lesácké asfaltce vede červená značka přes rozcestí Nad Sršňovkou (10:45) kolem Zbojnické (!) chaty na rozcestí U zbojnické chaty, kde asfaltka končí.

11:30 Stoupání po cestě rozbité lesáckou technikou, rozbahněné a se zbytky sněhu, zahřeje tak, že čelenku, které se domáhaly studící uši, nechám v batohu.

11:45 O 100 metrů výše, na rozcestí Nad zbojnickou chatou, stoupání končí.
Široká písčitá cesta, která je součástí Evropské dálkové trasy E3 vedoucí o+d Atlantiku k Černému moři, je ideální pro treková kola (zřejmě vede od rozcestí Pramen Lipkovského potoka – musíme někdy prozkoumat!)

Po pár stech metrech docházíme k místu, kde je vedle cesty prostor dostatečný na postavení stanu, o kousek dál podtéká cestu potok … tady jsme při našem puťáku s dětmi spali: děti s Janou ve stanu, já s Dandym pod kuse igelitu vedle.

Po kilometru přichází zleva státní hranice; cesta mění na úzkou lesní cestu, sice romantickou, ale dost bahnitou.
Na mokrých větvích sebou dvakrát praštím.

Cesta kličkuje mezi hraničními kameny;
co chvíli vidíme na jejich bocích jiné písmeno .

12:30 Na odpočinkovém místě s vytesanými sedačkami svačíme a odpočíváme.
Jana, jako správná učitelka, stále něco povídá :-)

12:50 Blížíme se k horní hranici lesa.
Vím, že vlevo od nás je kamenité pole Vlaštovčí kameny, které stojí za vidění.
Ale v údolí pod nimi tušíme mlhu, z husté hradby propletených smrkových větví nevlídně kape, tak někdy jindy.

Přecházíme souvislé sněhové pole, přelézáme velké balvany, potkáváme první protijdoucí – rodiče s dcerou na kraji puberty, na pozdrav neodpoví ani se neusmějí. Asi se moc nebaví.

13:00 Naše stezka se napojuje na širokou kamenitou cestu, vedoucí od polské chaty vzdálené slabé 2 kilometry.
Je tu živo, na 500 metrech k vrcholu potkáme několik velkých skupin Poláků.

Lidmi je obsypaná i vrcholová kupa kamení (někdejší rozhledna) na polské straně;
u sezení na české straně kousek od rozcestníku svačí osamělý pár. 
Horskou chatu s rozhlednou, jsem ještě zažil … v roce 1969, to byl můj první vandr -
týdenní puťák, který navazoval na skautský tábor v Údolí hřmících vod (mezi Kláštercem nad Orlicí a Zemskou bránou).
Během puťáku jsme s plnou polní přešli od Zemské brány přes masiv Králického Sněžníku a hřeben Jeseníků (Šerák, Praděd, Petrovy kameny) do Losin.
Bylo mi 12, počasí nic moc, spali jsme pod společným stanem ze spojených celt nebo na seně u dobrých lidí. A tenkrát jsem si vysloužil svou první přezdívku: Snížená viditelnost :-)

13:15 Čaj a sušenky u pramene Moravy;
výhled do krásného údolí směrem ke Králíkům a Suchému vrchu je zakrytý mlhou.

13:30 Mám velikou radost!!!
Žulovou sochu slůněte, kterou tu k poctě německého “chataře” postavili jeho kamarádi už v 30. letech 20. století, zatím nikdo nerozbil, nepočmáral ani neukradl !!!

Po žluté značce klesáme směr Horní Morava.
Místy dlouhá sněhová pole;
potkáváme i dost českých turistů - potěší, že většina z nich se usměje a odpoví na pozdrav.

13:45 Na prahu chaty Horské služby leží zlatý retrívr a tváří se netečně.
Cesta = potok.

13:55 Od lesácké Sněžné chaty je obvykle krásný výhled na údolí, zakončené zalesněným hřebenem Bouda – Suchý vrch.
Ale dnes je bohužel “snížená viditelnost” :-D 
Odsud jsme s Jardou (OK1DUO) a ostatními členy kolektivní radiostanice OK1KHQ nesli k vrcholu Králického Sněžníku elektrocentrálu, která napájela radioamatérskou výbavu během Polního dne mládeže 2002
Bylo to sice “jen 2 km a asi 150 metrů převýšení”, ale elektrocentrála (naplněná benzínem) vážila přes 40 kg … ještě dnes je to hřejivá vzpomínka!
Jardo OK1DUO i Miloši OK1TMI, vřelý dík a hluboké uznání za čas, vědomosti a zážitky, které jste dětem dali ! 

14:45 Rozcestí Pod Vilemínkou – tady stál čtvrthodiny ve studené říčce po horkém dni Ríša při našem pánském puťáku v roce 1998 … i to už je dávno.

Poslední kilometry po lesní asfaltce jsou “na morálku”;
ale mlha mizí, přichází slunce a modro, navzdory žízni a únavě je pohoda.

Pohled na dva mostky přes Kamenitý potok je skvěle nasvětlený, ale mobilový foťák to nevystihne.

Hotel Vilemína, kde jsem původně plánoval začít i skončit, a teď si aspoň chtěl dát pivo, má zavřeno.

15:40 Zachraňuje nás Hotel Sněžník o 300 m dále.
Sedíme na terase pod blankytným nebem, pivo Holba a vinný střik tiší žízeň, ozývají se puchýře na patách, na horských stráních svítí v zeleni lesů a hnědi luk bílé ostrovy posledního sněhu - i tohle znamená “být šťastný”. I když bez puchýřů bych se obešel.

Dlouhovlasá mladá žena v maskáčových kalhotách a v bílém, podmanivě oblém tričku staví kousek od terasy z velkých polen dřevěnou konstrukci.
“Amazonka”, napadne mě při pohledu na tu krásu, kterou si vychutnává i postarší Polák, sedící s manželkou u sousedního stolku.
Ale vzápětí to přirovnání zaženu jako nesmyslné – název národa bojovných žen z řecké mytologie byl odvozen od slova „amazoi“ = bezprsé.
Ne, tohle Amazonka rozhodně není!

16:10 Poslední 2 km procházíme Horní Moravu;
začínáme trochu ztěžka, ale postupně se rozejdeme.
V závěrečném stoupání potkáváme dnes už podruhé pár zjevně manželský (nic proti manželství, ale nikdy si nepořídíme stejné bundy!); prvně jsme se míjeli kousek pod vrcholem

16:40 Jsme u auta. To byl krásnej celodeňák!