Trasa Pod Klepáčem – Zbojnická chata – Jaskolcze Skaly – Králický Sněžník – Pramen Moravy –Slůně – Franciska – Sněžná chata – Morava – Pod Vilemínkou – Dolní Morava – Horní Morava – P.K. 25 km, doba 6:15, min-max výška: 755 - 1424 m.n.m.
Nahoře mlha, nevlídno, +8°C, v údolí slunce, teplo a májově.
Hodinka klidné jízdy autem přes Žamberk, Pastviny a Mladkov do Králík.
V místě, kde potřebujeme odbočit na Hanušovice, jsou rozkopané ulice a příkaz jízdy na Červenou Vodu - otáčím a kličkuji ulicemi a po místních silničkách kolem železniční zastávky Prostřední Lipka
(“Vzpomínáš, sem jsme tenkrát došli při 3-denním puťáku z Ramzové, dětem bylo tak 8 a 6 … to už je dávno!”)
dojedeme do Horní Lipky (“Tudy jsme taky šli”).
Auto necháváme ve společnosti dalších tří na parkovišťátku Pod Klepáčem.
10:30 Po neznatelně stoupající lesácké asfaltce vede červená značka přes rozcestí Nad Sršňovkou (10:45) kolem Zbojnické (!) chaty na rozcestí U zbojnické chaty, kde asfaltka končí.
11:30 Stoupání po cestě rozbité lesáckou technikou, rozbahněné a se zbytky sněhu, zahřeje tak, že čelenku, které se domáhaly studící uši, nechám v batohu.
11:45 O 100 metrů výše, na rozcestí Nad zbojnickou chatou, stoupání končí.
Široká písčitá cesta, která je součástí Evropské dálkové trasy E3 vedoucí o+d Atlantiku k Černému moři, je ideální pro treková kola (zřejmě vede od rozcestí Pramen Lipkovského potoka – musíme někdy prozkoumat!).
Po pár stech metrech docházíme k místu, kde je vedle cesty prostor dostatečný na postavení stanu, o kousek dál podtéká cestu potok … tady jsme při našem puťáku s dětmi spali: děti s Janou ve stanu, já s Dandym pod kuse igelitu vedle.
Po kilometru přichází zleva státní hranice; cesta mění na úzkou lesní cestu, sice romantickou, ale dost bahnitou.
Na mokrých větvích sebou dvakrát praštím.
Cesta kličkuje mezi hraničními kameny;
co chvíli vidíme na jejich bocích jiné písmeno .
12:30 Na odpočinkovém místě s vytesanými sedačkami svačíme a odpočíváme.
Jana, jako správná učitelka, stále něco povídá :-)
12:50 Blížíme se k horní hranici lesa.
Vím, že vlevo od nás je kamenité pole Vlaštovčí kameny, které stojí za vidění.
Ale v údolí pod nimi tušíme mlhu, z husté hradby propletených smrkových větví nevlídně kape, tak někdy jindy.
Přecházíme souvislé sněhové pole, přelézáme velké balvany, potkáváme první protijdoucí – rodiče s dcerou na kraji puberty, na pozdrav neodpoví ani se neusmějí. Asi se moc nebaví.
13:00 Naše stezka se napojuje na širokou kamenitou cestu, vedoucí od polské chaty vzdálené slabé 2 kilometry.
Je tu živo, na 500 metrech k vrcholu potkáme několik velkých skupin Poláků.
Lidmi je obsypaná i vrcholová kupa kamení (někdejší rozhledna) na polské straně;
u sezení na české straně kousek od rozcestníku svačí osamělý pár.
Horskou chatu s rozhlednou, jsem ještě zažil … v roce 1969, to byl můj první vandr -
týdenní puťák, který navazoval na skautský tábor v Údolí hřmících vod (mezi Kláštercem nad Orlicí a Zemskou bránou).
Během puťáku jsme s plnou polní přešli od Zemské brány přes masiv Králického Sněžníku a hřeben Jeseníků (Šerák, Praděd, Petrovy kameny) do Losin.
Bylo mi 12, počasí nic moc, spali jsme pod společným stanem ze spojených celt nebo na seně u dobrých lidí. A tenkrát jsem si vysloužil svou první přezdívku: Snížená viditelnost :-)
13:15 Čaj a sušenky u pramene Moravy;
výhled do krásného údolí směrem ke Králíkům a Suchému vrchu je zakrytý mlhou.
13:30 Mám velikou radost!!!
Žulovou sochu slůněte, kterou tu k poctě německého “chataře” postavili jeho kamarádi už v 30. letech 20. století, zatím nikdo nerozbil, nepočmáral ani neukradl !!!
Po žluté značce klesáme směr Horní Morava.
Místy dlouhá sněhová pole;
potkáváme i dost českých turistů - potěší, že většina z nich se usměje a odpoví na pozdrav.
13:45 Na prahu chaty Horské služby leží zlatý retrívr a tváří se netečně.
Cesta = potok.
13:55 Od lesácké Sněžné chaty je obvykle krásný výhled na údolí, zakončené zalesněným hřebenem Bouda – Suchý vrch.
Ale dnes je bohužel “snížená viditelnost” :-D
Odsud jsme s Jardou (OK1DUO) a ostatními členy kolektivní radiostanice OK1KHQ nesli k vrcholu Králického Sněžníku elektrocentrálu, která napájela radioamatérskou výbavu během Polního dne mládeže 2002.
Bylo to sice “jen 2 km a asi 150 metrů převýšení”, ale elektrocentrála (naplněná benzínem) vážila přes 40 kg … ještě dnes je to hřejivá vzpomínka!
Jardo OK1DUO i Miloši OK1TMI, vřelý dík a hluboké uznání za čas, vědomosti a zážitky, které jste dětem dali !
14:45 Rozcestí Pod Vilemínkou – tady stál čtvrthodiny ve studené říčce po horkém dni Ríša při našem pánském puťáku v roce 1998 … i to už je dávno.
Poslední kilometry po lesní asfaltce jsou “na morálku”;
ale mlha mizí, přichází slunce a modro, navzdory žízni a únavě je pohoda.
Pohled na dva mostky přes Kamenitý potok je skvěle nasvětlený, ale mobilový foťák to nevystihne.
Hotel Vilemína, kde jsem původně plánoval začít i skončit, a teď si aspoň chtěl dát pivo, má zavřeno.
15:40 Zachraňuje nás Hotel Sněžník o 300 m dále.
Sedíme na terase pod blankytným nebem, pivo Holba a vinný střik tiší žízeň, ozývají se puchýře na patách, na horských stráních svítí v zeleni lesů a hnědi luk bílé ostrovy posledního sněhu - i tohle znamená “být šťastný”. I když bez puchýřů bych se obešel.
Dlouhovlasá mladá žena v maskáčových kalhotách a v bílém, podmanivě oblém tričku staví kousek od terasy z velkých polen dřevěnou konstrukci.
“Amazonka”, napadne mě při pohledu na tu krásu, kterou si vychutnává i postarší Polák, sedící s manželkou u sousedního stolku.
Ale vzápětí to přirovnání zaženu jako nesmyslné – název národa bojovných žen z řecké mytologie byl odvozen od slova „amazoi“ = bezprsé.
Ne, tohle Amazonka rozhodně není!
16:10 Poslední 2 km procházíme Horní Moravu;
začínáme trochu ztěžka, ale postupně se rozejdeme.
V závěrečném stoupání potkáváme dnes už podruhé pár zjevně manželský (nic proti manželství, ale nikdy si nepořídíme stejné bundy!); prvně jsme se míjeli kousek pod vrcholem
16:40 Jsme u auta. To byl krásnej celodeňák!
“Musíš číhat! Jak se začne tvářit zamyšleně a zvedne ocas, přiskočit z boku, nastavit šampusku a pevně držet - ten proud je fakt silnej!” 
