Zrušili jsme další vánoční stereotyp

V rodinách s malými dětmi strojí vánoční stromek rodiče. Obvykle večer 23.12., když uloží děti ke spánku, nebo na Štědrý den, pokud mají k dispozici dědečka/babičku, kteří se ujmou úkolu na půldne zabavit mrňouse. Větší děti, které vědí, jak to v životě chodí, se na strojení stromku sami podílejí - i to se ale odehrává v bezprostřední blízkosti Štědrého dne.
V naší rodině jsme asi před deseti lety zavedli strojení vánočního stromku už o víkendu hned po Mikuláši; v posledních letech má na tuhle práci výhradní právo Anička. Důvod tohoto nabourání vánočního stereotypu byl prostý: "užít si stromeček". Tradičně jsme totiž odjížděli hned po Štědrém dnu na Šajtavu (na Čtyřku), vraceli jsme se po Novém roce, a na Tři krále už stromek odstrojovali. Takže zprofanovaného, ale půvabného kouzla svítícího stromečku jsme si moc neužili.
Brzo po zavedení tohoto rodinného specifika, jsme začali vychutnávat i "druhotný efekt předčasného strojení": pod stromečkem se postupně začaly objevovat dárky. Ranní zkoumavý pohled pod stromek, zda nepřibyl další balíček, je příjemný i pro nás starší.
Letos přišla Jana s nápadem, že by velkou štědrovečerní večeři s kaprem, krůtím řízkem, bramborovým salátem, zeleninovým salátem.... přesunula na místo oběda (takže nikoliv štědrovečerního, ale štědrodenního): "Stejně se nacpete sýrovou roládou už odpoledne, takže večer nemáte hlad. A já bych měla aspoň klidnější vaření večeře, vlastně oběda, i uklízení po jídle. A měla bych čas si užít klid u stromečku!"
Nápad byl odsouhlasen jednomyslně. A stejně snadno a k všeobecné spokojenosti (jako vždycky, když něco dělá Jana) i uskutečněn.
Takže v této chvíli, kdy obvykle vrcholil předštědrovečerní zmatek a stres, aby bylo vše nachystáno a připraveno k večeři a rozdávání dárků, už máme za sebou uvolněný a poklidný oběd, během kterého jsme k jídlu otevřeli:
- Muscat du Cap Corse 2008, Domaine Pastricciola ... sladký, silný aperitiv si pochvaluje především Anička (i když po čase volí i nealkoholický nápoj slovy: "Ondro, kofču!")
- Veltlínské zelené 2007 p.s. z vinařství Šilinek Jiří ... prostě skvělé
- bílé cuveé z Domaine Pastricciola (hlavní díl z odrůdy Vermentino) ... no, měli jsme ho nasadit před "veltlínem".

Film Víno roku (Bottle shock)

Večer jdeme s Janou na film Víno roku (2008). Na existenci filmu mě upozornil rozhovor s jakýmsi francouzským sommelierem, který ve Francii doporučuje kalifornská vína. Vlastně, vína z určité malé části Kalifornie; jak ten chlapík v rozhovoru správně zdůrazňuje, rozloha Kalifornie je jako tři čtvrtiny Francie, takže je otázka, kolik tam existuje dalších, dosud nezpopularizovaných oblastí produkujících skvělá vína..

Příběh filmu je založen na skutečné události: V roce 1976 proběhla ve Francii porovnávací soutěži vybraných kalifornských a francouzských vín. V soutěži, kterou organizoval obchodník s vínem S.Spurrier (Brit žijící ve Francii), zvítězila kalifornská vína v kategoriích červené i bílé.

Je půvabné, jak renomovaní porotci jsou zcela zmateni (ve filmu jsou citovány skutečně pronesené výroky):
- One judge noted, “That is definitely California. It has no nose.” He was speaking of the 1973 Batard Montrachet, which at the time, was regarded as one of the finest wines in the world.
- Another said, “Ah, back to France!” after tasting a Chardonnay from Napa Valley’s Freemark Abbey Winery.
Detailní popis soutěže lze najít na Wikipediii.
Stránky vinařství Montelena upozorňují, že příběh tohot filmu je fiktivní. Reálný popis událostí uvádí kniha Mínění Paříže (Judgment of Paris), autor George Taber (je ve filmu Bottle shock také zobrazen).
V každém případě průběh hodnocení posilil moje pochybnosti o jednoznačnosti hodnocení kvality vín, byť profesionály. Člověk se musí spoléhat jen na sebe! :-)

Mandle mi zvedají hodnotící posudky (spíše odsudky) hlasovatelů na čsfd.
Jo, máte pravdu, experti, jsou tam hluchá místa a nedůvěryhodné momenty (hladový Bobo na návštěvě u matky, otvírání lahve Chardonnay mečem...).
Ale je tam taky scéna na letišti, je vykalkulovaná na city a děsně pozitivní. Ale mě se moc líbila, já doufám, že takové situace se stávají. Nebo aspoň se mohou stát! (Hrozně mi připomněla závěr filmu Krokodýl Dundee, kdy lidé nacpaní na nástupišti metra se dobrovolně stávají chodníkem, po kterém hlavní hrdina může dojít ke svojí dámě).
Zajímá mě, kterým filmům dali nejvyšší hodnocení ti hlasovatelé z čsfd, kteří Víno roku strhali. Stačí pár kliknutí k zjištění, že vesměs jde o snímky, kde minimálně hlavní hrdina je psychopat.
To mi evokuje zhruba 30 let starý bonmot Jana Vodňanského, který komentoval, že právě v kinech letí především filmy s psychicky poznamenanými jedinci: "Asi je to tím, že lidi kolem sebe vidí příliš mnoho normality... tak chtějí ty blázny vidět aspoň ve filmu" :-)

Maturitní ples SZŠ

Zažité sobotní činnosti, akce a rituály jsou dnes rozbité tím, že jsme se s Janou vrátili až těsně před čtvrtou ráno z maturitního plesu její třídy.
Ples proběhl (z mého pohledu) docela dobře:
- kapela Letrando hrála tak, že se dobře tancovalo
- moderátor byl vtipný, aniž by svými hláškami někoho z přítomných zesměšňoval
- na parketu bylo stále přiměřeně plno a když sebou někdo praštil, tak se vzápětí bez zranění a bez větších problémů sebral
- po nikom jsme nemuseli uklízet eklhaft (kromě střepů z rozbitého půllitru na schodišti)
- nikdo se (veřejně) nepral
- peníze pro kapelu mi nikdo neukradl.
Takže největší vzrušeni vlastně nastalo už dopoledne před plesem (kolem jedenácté, maturující třídy si právě nacvičovaly nástup), kdy stavební firma, provádějící zemní práce na prostranství před "popráčem", překopla přívod vody do požárního hydrantu. Pitná voda do budovy sice stále šla, ale dalo se očekávat, že "nízký" tlak v potrubí pro hašení tohoto kulturního zařízení bude důvodem, aby službu konající hasič z moci úřední rozpustil ples ještě dříve než začne.
Když mi po příchodu z práce Jana tuhle novinku sdělovala, nechtěl jsem ji v jejich chmurných myslenkách utvrzovat a používal jsem výrazy pro udržení naděje. Stejně jako ona jsem ale v duchu nepochyboval, že orgán státní správy v tomto případě zafunguje rychle, nekompromisně, "padni komu padni", ačkoliv standardem státní správy je přesný opak.
Naštěstí po příjezdu na místo akce (pořadatelé a jejich doprovod měli sraz už v 17:00), správce "popráče" se zjevnou úlevou v tváři Janě oznamuje, že hasicí voda je zase napojená, takže ples se může konat.

Zločin v šantánu

Po několika týdnech (možná měsících) jsme měli včera puštěnou televizi.
Na ČT2 dávali Zločin v šantánu - film z roku 1968 (režie J.Menzel) postavený na písničkách Semaforu jsem viděl poprvé. Ale písničky, které v něm zazněly, mám naposlouchané z magnetofonových pásků obehrávaných na koleji před 30 lety (Strahovské koleje, blok 5, pokoj 334).
Film je příjemný, občas rýpe do socialistických sraček, ale pro ty, kteří nemají v lásce poetiku J.Suchého, kteří neznají naivistické herectví J.Šlitra a kteří považují AKCI, KREV a VYŚINUTOST za základní atributy hodnotného filmu, pro ty to podívaná opravdu není.
Proto mě ani moc nepřekvapily spíše negativní posudky hodnotitelů na webu ČSFD . Ale dostalo mě v těchto posudcích vícekrát citované prohlášení pana režiséra, že se k tomuto filmu moc nehlásí, že se ten film nepovedl. Mondijé, pane Menzele, v porovnání s Vaším produktem "Obsluhoval jsem anglického krále" je Zločin v šantánu pastva pro duši.

Nejlepší hlášky z filmu "Život Briana"

Na Memorable quotes for Life of Brian jsou vypsány nejlepší hlášky ze skvělého filmu Život Briana.

Svatováclavský víkend 2009 - Závěr

Ještě ležíme, když slyším, že Ondra tiše vstává a mizí v koupelně. Za chvíli se vrací a lehá si. Znovu tiše vstává; tentokrát se vrací až po delší době.
U snídaně sedí dost pobledlý a jí jen málo. Připouští, že mu je dost blbě, ale drží se statečně a v pohodě snáší legrácky.
Balíme, platíme, odjíždíme.

V Pavlově u Šilinků nakupujeme 6 kartonů vín a stavujeme se na oběd v restauraci naproti Obecní vinotéce.
Stejně jako vloni: rychlá a ochotná obsluha, dobré jídlo za dobou cenu.

V Brně zajíždíme ke koleji, v které bude bydlet Anja, která další den zahajuje studium na zdejší ‘veterině’.
Tak ať se Ti daří, Anni!

Svatováclavský víkend 2009 – Přes Pálavu kolem nádrží

Další krásné ráno, pohoda, snídani doplňuje Šilinkův veltlín a müllerka.

Jedeme do Pavlova, zase funíme v prudkém stoupání, pro burčák zastavujeme až skoro na konci obce po pravé straně silnice, kde k posezení před vinárnou zve pár lavic ve stínu pergoly porostlé vínem.
Jdu s dvěma „petkama“ dovnitř a zatímco mi je mladá paní plní, rozhlížím se po příjemné místnosti.
„Jé, vy tu prodáváte Šilinkovo víno?“
„No... my jsme Šilinkovi!“
Pokračujeme v povídání i na venkovním sezení, kde je do debaty vtažen i manžel, který odněkud přináší velký plastový barel. „A kde bydlíte?“, zajímá se.
Když mu odpovíme, srdečný tón hlasu výrazně zchladne do despektu: „Hmm, znám jejich vína...“ a vzápětí zmizí uvnitř.
Hergot, dyť my tam jen bydlíme, my nemůžeme zato, že prodávají takové patoky!

Jedeme ke Klentnici, na jejím začátku odbočujeme vlevo a sjíždíme do Perné.
S častými zastávkami na upití burčáku jedem přes Dolní Dunajovice a Březí až k želeniční zastávce.

Za tratí jedeme vpravo podél lánů s řádky žlutých dýní až k hraničnímu přechodu Nový Přerov … obec na rakouské straně se jmenuje Alt-Prerau, Inu, Slované přišli z východu až v 5.-7.století :-)

Máme hlad, ale nikde nic.
V Novosedlech se ptáme domorodě vypadajícího pána. Jeho popis cesty působí hodně zmateně, jsme rádi, že iniciativu převezme jeho dcera („Ale tato, tak ne....“ ), která doporučuje restauraci Kovacs na kopci za pravou zatáčkou.

Vinařství Kovacs samozřejmě známe. 
Venkovní sezení je dost zaplněné, volný je jen stůl na sluníčku. Zaujme nás speciální guláš (za 160 Kč), který zvítězil na jakési mezinárodní soutěži, tak si ho s Ondrou objednáváme, Jana s Anjou si dávají těstoviny.
Chceme objednat i lahev zdejšího vína, ale jsme odkázáni na nákup ve vínotéce opodál.
To nám připadá komplikované, takže objednáváme bílý střik. Pití dostáváme vzápětí; víno a vodu zvlášť, takže můžeme libovolně míchat. Víno je opravdu dobré, upíjíme i "nasypko" a přiobjednáváme další litr.
Zato z guláše jsme hodně zklamaní; možná, že porotě v oné soutěži přišlo originální, že guláš obsahuje i osmažené vejce a opečený špekáček. Už nikdy!

Ani svérázný „guláš“ nás nepřipravil o skvělou náladu, kterou kromě krásného počasí a bezstarostné pohody podporují další 3 litry burčáku, zakoupené u sklípku na výjezdu z Novosedel směr Brod nad Dyjí. Tenhle burčák je tmavě hnědy, hustý.... asi ode dna :-/

Při odbočování ze silnice na „občerstvovačku“ si na prašné cestě Ondra „ustele“, naštěstí bez zranění.
Za Brodem nad Dyjí přejedeme na levý břeh horní nádrže, po pobřežní asfaltce jedeme do Pasohlávek a dál do Ivaně.
Anja pokračuje po silnici Vranovice – Pouzdřany – Strachotín, ostatní prašnou cyklotrasou podél Svratky a po břehu prostřední nádrže do Strachotína; tam se zase sejdeme.
Společně jedeme přes Dolní Věstonice na ubytování.
Celkem 63 km velmi příjemné jízdy.

Sedíme u stolu před okny našeho bydlení, povídáme, dopíjíme víno od rána.
V sousední zahradě začal kdosi pracovat s motorovou pilou. Jekot pily, který ruší krásný podvečer neustává, spolu s hladinou alkoholu mě žene k jednání, na které bych za střízliva neměl odvahu:
Stavím se na jakousi bedničku, abych viděl přes cihlový plot do sousední zahrady. Chlapík - zjevně lufťák jako my - tam ořezává a rozřezává skácený strom. Je zřejmé, že mu to vydrží do tmy a ještě zbyde na zítřek. Řez přitom dělá středem pily; k čemu slouží 2 velké zuby na těle skříně, asi neví. Když pila na chvíli zmlkne, volám:
"Nezlobte, že vám do toho mluvím, ale jak vás tak sleduju, bojím se, že si brzo ublížíte!"
Chlapík se otočí a civí na mě. Opodál sedící žena (asi manželka) mě překvapí svým souhlasem:
"Že jo, taky si to myslím!"
Povzbuzen nečekaným spojencem pokračuju:
"Radši si tu pilu při řezání zapírejte o ty dva zuby a pak případně jemňounlice pačte...."
Jestli jsem něco říkal dál si už nepamatuju - Ondra si myslí, že jo, ale taky si nepamatuje co.
Proč ten chlapík nešel a nedal mi pár facek, nevím; možná si myslel, že jsem o hodně větší než on, protože neviděl bedničku, na které stojím.
Je ale fakt, že další řezání už podvečerní a večerní pohodu nerušilo.
Pak jsme - už jen já s Ondrou - načnuli Šilinkovu Frankovku a nakonec dopili i zbytky burčáku.

Svatováclavský víkend 2009– Po hřebeni Pálavy

Všechny nás bolí hlava (kromě Anji, která abstinovala): “Panebože, co to bylo za humus, dyť jsme toho zas tolik nevypili“.
Naštěstí ibuprofen zabere, sluníčko svítí a počasí je nádherné ... chystáme kola a nálada se zlepšuje.

Za plotem velké zatravněné zahrady chovají domácí několik zakrslých koz. Malý kozlík se neuvěřitelným pohybem provlnil škvírou ve vratech a začal spásat trávu, zatím jeho větší družky na něj skrz plot závistivě pobekávají. Potom odběhnou někam, kam nevidíme. Malý kozlík za nimi volá, ať ho tady nenechávají, že jde s nimi. Jenže zpátky to nejde, i když se mu snažíme pomoci a vrata trochu roztáhnout. Po několika marných pokusech (hrozícími, že vrata vyvrátíme), přijdeme na způsob, jak se vrata otevírají. Kozlík krátce bekne a je pryč.

Z Milovic vyjíždíme po desáté do Pavlova.
V Obecní vinotéce se rudovláska omlouvá, že burčák z Rakvic zatím nepřivezli. Abychom neztráceli čas, kupuju dvě dvojky „müllera“ a dvě dvojky tramínu. Sedíme na betonových blocích nad vínotékou a popíjíme. Asi jsem nasadil na začátek příliš rychlé tempo - moje holky mi s díky nechávají dopít svoje „příděly“.

Prudké stoupání na horní část Pavlova nás hodně zadýchá.
Zastavujeme u tabule Burčák na pravé straně a kupujeme "na cestu" do jedné „petky“ (40 Kč/l).
Na protější straně ulice mě zaujme tabule Vinařství Šilínek Jiří. Vína z tohohle vinařství známe (kupuju je prostřednictvím e-shopu Réva Rakvice) a považujeme je za jistotu kvality. Tak takže kupujeme 4 „vzorky“ na večer: MT kabinet 2007, RR 2008, VZ 2008 a FR p.s. 2008.

Další cesta Pavlov – Klentnice – Mikulov je prokládána pitím rychle ubývajícího burčáku.
A tak pozdravy, které si vyměňujeme s protijedoucími cyklistickými partami, jsou oboustranně stále vřelejší.

Mikulov křižujeme ze severu na jih, za železniční tratí odbočujeme po cyklistické stezce doleva na jihovýchod k Novému rybníku, přes jehož hráz vyjedeme za silnici vedoucí do Sedlece.
V areálu zemědělského podniku prodávají burčák i zdejší vína – pod altány i na slunci tu posedává a postává snad stovka (cyklo)turistů.
Potkáváme se s kamarádem Milanem; je tu na kole se svou přítelkyní, která ale zůstává skrytá někde v davu.

Obědváme v motorestu uprostřed Sedlece (jídlo dobré a za slušnou cenu, obsluha příjemná a rychlá);
měli jsme kliku: příchozí nedlouho po nás jsou odmítáni, protože tu odpoledne mají nějakou akci.

Další trasa: Seldec – Hraniční zámeček – mezi vinicemi na silnici k Lednici – vlevo stoupání (dost na morálku) až ke křižovatce – Bulhary – benzinka u Milovic.

Je půl čtvrté a nám se ještě nechce ukončit výlet.
Jedeme vpravo po silnici přes Dyji, na kraji Nových Mlýnů vlevo po prašné cestě na břeh nádrže a dál po jejím břehu až k okraji Šakvic (Anja se dost mračí, protože na mizerné cestě plné ostrých kamenů má strach o pologalusky svojí „silničky").
Po úzké asfaltce stoupáme k Zaječí, před kterým odbočujeme doleva k povědomým budovám vinařství „U kapličky“ (povědomé mi jsou z etiket na lahvích jejich vín), a dále po silnici zpět do Milovic.
Celkem 65 km příjemné jízdy.

Večer pořádá domácí ve svém sklepě řízenou degustaci, na kterou jsme také přizváni (k partě asi 25 lidí).
S pitím se držíme zkrátka - vzpomínka na ranní hlavobol je příliš živá.
Mě zaujme z bílých vín jen jedno veltlínské, Ondru tramín a s Janou se shodneme na frankovkách (červené i růžové).
K jídlu jsou kromě jiného připraveny na malé kousky nakrájené jitrnice, jelita a škvarky.
Škvarky Ondru vyloženě nadchly!!
Po návratu na pokoj kolem půlnoci vzbudí Anju, která si šla lehnout už kolem desáté: "Já měl škvarky, Anni, heč!"

Svatováclavský víkend 2009 – Příjezd

Máme rezervovaný 4-lůžkový apartmán ve vesnici Milovice na severní straně Pálavy (rezervováno v únoru, cena 250 Kč/osoba/noc, polovina zaplacena předem jako záloha).
Předpověď: ustálené, slunečné počasí.

S koly na střeše vyjíždíme až po 17 hodině; raději voláme majitelům apartmánu, že přijedeme až po sedmé. Jsme ujištěni, že to nevadí a upozorněni, že za Zaječí je neprůjezdný most přes Dyji a tak máme jet přes Věstonice. 
Cesta ubíhá v pohodě až do Hustopečí, kde uvázneme v zácpě hned po sjezdu z dálnice.
Po půlhodinovém týrání spojky při popojíždění na jedničku se centrální ulicí dostaneme až na náměstí (nebo náves?), které/ou právě asfaltují….
Na výjezdu z Dolních Věstonicích zastavujeme u známého výčepního místa burčáku - pili jsme tu burčák loni i předloni.

I když je po osmé a na obloze svítí spousta hvězd, posedává tu několik part cyklistů, dohromady alespoň 25 lidí.
Zatímco kupuju bílý i červený burčák do lahví od matonky, vesele na nás volají, ať už nikam nejezdíme a jdeme si sednout k nim. Pořádnými loky pijeme burčák, omluvně máváme na všechny, že se určitě někde potkáme.

Než najdeme paní bytnou a než se dostaneme k našemu apartmánu, jsou 3 litry burčáku téměř vypité.

Apartmán je malý pokoj se 4 postelemi, skříní a malým kuchyňským koutem, koupelna a úzká chodbička - žádný komfort, ale stačí.

Na uvítanou jsme dostali láhev domácího vína (Veltlínské zelené), přikupujeme si ještě láhev Sauvignonu a Frankovky (?).
Nedočkavě otvírám veltlín … a očekávání je silně zklamáno: vůně ani chuť nejsou nic moc - diplomaticky vyjádřeno. „No, ono je to dost teplý!“, snažím se zahladit nepříjemný dojem, který vyjadřují i tváře ostatních členů rodiny.

Venku je krásná noc, sedíme u zahradního stolu před okny našeho pokoje (kde by se stejně moc sedět nedalo). Na druhé straně velké zahrady sedí u dalších stolů obyvatelé sousedních apartmánů.
Otvíráme i ostatní lahve z domácí produkce - bohužel, i z nich je dojem stejný: „Asi si myslej, že sme pražáci“ :-(

Cyklobusem na Šerlich

Cyklobusem Choceň (6:40) - Šerlich, parkoviště pod Masarykovou chatou (9:20) se necháváme vyvézt na hřeben Orlických hor.
Zataženo, sotva 15°C, na hřebenovce fouká, dole se oteplí, neprší.
Z Chocně jede asi 10 cestujících, na další trase Kostelec n.O. - Vamberk - Rychnov n. Kn. - Solnice - Skuhrov - Deštné v Orl.h. - Šerlich se autobus s ohledem na nic moc počasí plní jen pomalu (loni bylo plno už Chocně), pan řidič-pohodář přibírá cestující i ve Skuhrově. Starší pár (asi v mém věku) chtěl vystoupit v Deštné, ale po marné snaze tam vyprostit naložená kola, dojel s námi až na hřeben.
Anja se svou pologaluskovou silničkou nemůže na neupravené cesty, a tak jede po silnici po trase Orlické Záhoří - Bartošovice - Rokytnice - Rychnov. Sejdeme se s ní až doma.
V bundách zatažených až ke krku vyfuníme po asfaltce kolem Malé Deštné k útulku Horské služby pod Velkou Deštnou; i dál jedeme po "bunkrovce" podél červené: Koruna, Tetřevec, Pěticestí. Stále se držíme asfaltky, která nejdřív příjemně klesá, pak nás zapotí na stoupání pod Komáří vrch a zase sveze dolů pod Mezivrší, kde se křižuje se silničkou, propojující Orlické Záhoří a Říčky. Pokračujeme po červené, kamenitou a prašnou cestou k Anenskému vrchu a dolů k pevnosti Haničce (kam omylem zahneme) na silnici, spojující Bartošovice a Rokytnici.
Po pěkné silnici dlouhým sjezdem se dostaneme do ROkytnice (v Orlických horách) a protože je po poledni a máme hlad, zastavujeme v Restauraci Eduard na oběd. Počasí se vylepšilo, tak sedíme u stolků venku. Příjemná a usměvavá obsluha, dobré a rychle připravené jídlo (kuřecí stejk s broskvemi) za slušnou cenu, prostě pohoda. Takže jedinou pihou na kráse jsou dotěrné vosy.
Na náměstí studujeme mapu. Po silnici přes Pěčín do Helvíkovic jsme jeli loni, letos máme tip na romantickou stezku podél říčky Rokytenky. Důležité je jet k nádraží a za ním dál do polí, a nechat se svézt silnici na Kunvald.
Pivo (nebo dvě?) ale zapůsobilo na můj orientační smysl (a taky neochotu šlapat) a jsem ..... bude dokončeno :-)

Korsika 2009 - Murato, Mariana, Bastia a odjezd

V pohodě balíme a jedeme na jih po západním pobřeží Cap Corse - toho "vztyčeného palce" na severu Korsiky.
Projíždíme Nonzu a St-Florent k vesele barevnému kostelu ve vesnici Murato.

Dál přes Ortale, kolem letiště Bastia-Poreta ke katedrále La Canonica.
V bezprostřední blízkosti katedrály (zvažuju zda nevložit do úvozovek, tahle krabicovitá stodola je fakt katedrála?) jsou zbytky římské osady Mariana - spolu s osadou Aléria to byla nejvýznamější římská osada na ostrově.

Přejíždíme do Bastia a těšíme se na pizzu.
Je půl třetí ... a my do 18 hod hladově chodíme po přístavu a okolí a marně hledáme, kde nám udělají pizzu. V téhle době se prostě nevaří :-(
Pizzu nakonec dostaneme v restauraci blízko hlavní přístavní budovy.
Jíme u stolku na ulici, občas odbíháme k televizi uvnitř, kde běží dramatický závěr horské (pyrenejské) etapy Tour de France. Zvítězil v ní Contador, favorit a pozdější vítěz.

Čekání ve frontě Corsica Ferries na pokyn k nalodění se nečekaně protahuje, naštěstí podvečerní vánek je příjemný.
Z trajektu už sice vyjeli všichni pasažéři, vjezdu ale brání vysoké štafle. U nich se postupně shluklo 5 lodních důstojníků, kteří spolu s dvěma chlapíky v montérkách, asi hodinu řeší výměnu jedné ze zářivek.
Z lodi také několikrát vyjíždí malý náklaďák s odpadky... zřejmě proběhla nečekaná kapitánská kontrola, zaměřená na pořádek. Nebo snad inspekce zhora?
No, podle stavu, který vidíme na chodbách po nalodění, by kontrola měla probíhat častěji :-/
Spací kajuta na nejvyšší palubě je ale čistá a v pořádku.
Spíme klidně celou noc.
Příjezd do Savona v 6:00, polojasno příjemné na cestu.
Cesta domů kolem Benátek a přes Vídeň je dlouhá (příště raději na Mnichov), naštěstí je neděle, takže kamionů je pomálu.
Domů dojíždíme kolem 23.hodiny.

Korsika 2009 - Sentier des Douaniers (západní pobřeží)

4 hodinová vycházka z kempu přes Port de Centuri po západním pobřeží po "Stezce celníků".
Slunečno až polojasno, vítr, velké vlny.
V noci byl slyšet příboj a občasné větrné poryvy dávaly tušit, že moře bude divoké. A bylo.
Ráno vidíme 5-6 metrové vlny, i když vítr se už téměř utišil a obloha je blankytně modrá. Dnes to na koupání nebude.
Jdeme se projít po staré celnické stezke - v protisměru k včerejšímu výletu.
Západní pobřeží celého Cap Corse je skalnatější než východní.
Cesta je proto náročnější, části stezky jsou místy poškozené, několkrát lezeme s pomocí rukou přes místa, kde se části skal utrhly a sjely do moře.
Po dvou hodinách otáčíme, i když jsme nedošli do místa, kde cesta zahýbá na východ a kopíruje severní stranu Cap Corse. Inu, je to dlouhá dovolená a už jsme unavení ;-)

Korsika 2009 - "Sentier des Douaniers" (z východního pobřeží)

5 hodinová vycházka po "Stezce celníků" z Macinaggia na sever Cap Corse k Tour Santa Maria.
Polojasno až oblačno, vítr místy "na větrovku".
Cesta vychází z městečka, ležícího na východním pobřeží Cap Corse, přes dlouhou pláž z jemného bílého písku a velkými kupami uschlých mořských rostlin a vede úbočím mírných strání nad pobřežím.
Výhled na neobydlené ostrůvky, které jsou chráněnou ptačí rezervací, působí v dnešním oblačném počasí trochu melancholicky.
V zatáčce nad mořem stojí vedle staré dělové hlavně stožár z malého člunu. Na stožáru je přitlučená tabule, která informuje, že tady v roce 1790 přistál korsický národní hrdina a pozdější hlava samostatného korsického státu Pascal Paoli. Tabule je psaná velmi amatérsky a navíc anglicky! ("To psal snad Robinson Crusoe a to ještě ve spěchu")
No nevím, nějak se mi nechce věřit, že by Korsičané, tolik pyšní na svého Pascala (do dneška je to prý na ostrově nejrozšířenější chlapecké jméno), neupravili tak významné místo svých dějin více reprezentativně.

O kus dál svačíme; jako obvykle bagety se sýrem a skvělou francouzskou šunkou. Na pláži pod námi je vytažený kajak a u něj starší pán. Pán mává na blížící se motorový člun Pobřežní stráže. Dva svalnatí chasníci zastaví člun kousek od břehu a brodí na břeh k němu. Pán asi přecenil své síly nebo má zdravotní problém, protože chlapíci po chvíli přivazují kajak za člun a pomáhají pánovi se dostat do člunu.
Řízení člunu se ujímá mladší z nich. Nejprve mi připadá, že v záchranářském kurzu při výuce "vlečení kajaku" nedával pozor, protože má značné problémy 'soulodí' otočit a rozjet směrem, který potřebuje. Ale mi dojde, že spíš má problém soustředit se na řízení.
Celou scénku totiž sleduje opodál stojící pár: asi třicetiletá dlouhovláska se svým přítelem. Dáma je "nahoře bez", k tomu džíny vyhrnuté kolenům. Je na ní moc hezký pohled.
Dokud byli záchranáři daleko, věnovala se svému příteli opravdu naplno. Ale potom ji zjevně velice zajímalo, jakým způsobem se připevňují kajaky za motorové čluny. Přítel se sice snažil i nadále ji k sobě tisknout tak, aby záchranáři viděli hlavně její lopatky, ale jeho snaha je marná. Ani s přehozením svetru přes její ramena nadlouho neuspěl, dámě je stále teplo ;-)

Asi po hodině chůze se cesta stočí doprava, jsme na severní výspě Korsiky. Před námi je v mělkém zálivu částečně poškozená strážní věž - začátkem 19.století si do zastříleli z lodních děl Angličané.
V jednom ze zálivů narazíme na krávy, vychutnávající polední siestu. Vždycky, když u nás vidím ty chuděry s mouchami kolem očí, jak třepou hlavou a mávají ocasem v marné snaze je odehnat, vzpomenu si na tahle krásná, nacpaná a psychicky vyrovnaná zvířata. Tady je štěstí být krávou!

Přes "vnitrozemí" se vracíme do Macinaggia, kde kupujeme grilovaná kuřata, víno a zeleninu. Taková večeře se mi snad nikdy nezevšední.
Do kempu na západní pobřeží nejedeme po hlavní silnici, ale zkratkou přes hory, přes průsmyk nad vesnicí Rogliano (asi 600 m.n.m.). Silnička byla hodně úzká a samozřejmě v nejexponovanějším místě jsme potkali dodávku. Řídila ji starší dáma, která byla na vyhýbání nad hlubokým srázem zjevně zvyklá.
Já se s Octavií tisknul ke skále (měl jsem lepší stranu :-]), ona najela až na okrajový štěrk, s úsměvem mi pokynula, ať se "šustnu" dopředu, pak popojela ona, pak zase já a bylo to.
No, bylo to pěkný, ale mě to stačilo a touhle cestou už nepojedu!

Po večeři ochutnáváme 3 druhy vín a chválíme kempovou mrazničku, díky které mají "vzorky" správnou konzumační teplotu.
Ondra, vracející se ze záchodu, neuváženě poslechne příkaz své trochu ovíněné mysli a s výkřikem "Eagle!" se pokusí zkrátit si cestu ke stanu výskokem na kamennou zídku. Pokus se nezdařil, krve bylo dost, šrámy na holeních se hojily skoro 2 měsíce :-P

Korsika 2009 - přejezd na sever Cap Corse

Při odjezdu z Plage d´Arone na skalách nad Golfe du Porto opět neodoláme a fotíme tu neuvěřitelnou modř moře a oblohy.
Projíždíme Piana a znovu si připomínáme krásu Calache.
U Porto fotíme pláž, na kterou jsme se dívali z kilometrové výšky vrcholku Capu d´Orto, který si na rozloučenou fotíme o kousek dál. Capu d´Orto je opravdu ten nejvyšší vrcholek na 4. fotce!
Stoupáme k Evisa, chvíli čekáme než dělnící, zajišťující silnici proti padání balvanů, shodí dolů pořádný skalní blok.
V krásném lese za Evisa, ještě před parkovištěm, z kterého jsme vycházeli do
sedla Cuccavera, parkuje podél silnice spousta aut.
Podle mapy tu má být přírodní koupaliště. Asi by stálo vyzkoušení, ale není kde zaparkovat, tak jedeme dál. Třeba tu nejsme naposled ;-)
Přejíždíme sedlo ..... a klesáme na rozsáhlou náhorní plošinu, ze všech stran obklopenou vysokými horami, jejímž centrem je město Calacuccia.
Ještě před výjezdem z lesa nás zaujme na levé straně šedá zeď s nápisem "Legio Patria Nostra" a za zatáčkou úhledný domek s doširoka otevřenými okny ... 2.výsadkový pluk francouzské cizinecké legie větrá. Jen aby je nevykradli, kasárna vypadají opuštěně :-)
Zastavujeme asi po 5 km u hráze přehrady. Málem nás porazí vedro.
Ondra je z nás nejaktivnější: aby získal co nejlepší fotky vrcholu Paglia Orba (="Matterhorn Korsiky"), pobíhá po celé hrázi. Slézá i pod hráz k výstražným tabulím varujícícm před náhlými přívaly vody. Přináší odtud fotku starého mostu - do dneška mě mrzí, že jsem tam s ním nešel.
Jedeme dál úzkou silnicí podél říčky Golo. Jsem opravdu rád, když přede mnou jedoucí kamion s 18m návěsem zastaví na vhodném místě (jediném na 10 km) a nechá mě předjet. O kousek dál jede jiný kamion v protisměru - pánové, držím vám palce, ale jsem rád, že nebudu u vašeho vyhýbání.
Další cesta přes Ponte Leccia (nejvýznamější železniční uzel Korsiky :-), větví se tu trať od Corta na Bastia a Calvi), Ortale, Oletta a St-Florent do Patrimonio je v pohodě. Zastavujeme pro víno v našem známém vinařství, nakupujeme zásobu a ujišťujeme se, že v neděli budou mít otevřeno.
Po západním okraji Cap Corse jedeme přes Nonza, kolem mojí oblíbené černé pláže až na úplný sever korsiky.
Cestu končíme v kempu u osady Mute. Pozoruhodnosti kempu:
- stará dáma v recepci, mluvící plynule anglicky, italsky a španělsky (francouštinu nepočítáme)
- množství silně skloněných míst na kempování (my máme štěstí na rovinku)
- malá kapacita toalet a sprch (tento nedostatek je právě napravován dokončováním další budovy. Líbí se mi, že řemeslníci ctí rekreanty a začínají bušit kladivy až v 10 hodin)
- sympatický, vysoký a dobrou angličtinou mluvící Čínan v prodejně baget
- mrazící box, který je k dispozici zdarma
Výhled na okolní hory hyzdí 'větrníky' - ekologisti tu nepochybně slintají blahem. Naštěstí pro Korsiku zdejší tzv. ekologické =nátlakové skupiny nejsou bigotní jako jejich čeští souvěrci a nebrání stavbě silnic.
K moři je asi 500 metrů, pláž oblázková, dno mělké a plné "chorýšů" :-(

Korsika 2009 - Col de Cuccavera

Túra z parkoviště v lese do sedla Col de Cuccavera
(Průvodce trasa č.12, doba 5 hod, převýšení přes 315 m).
Slunečno, příjemno, odpoledne hodně teplo.

Z kempu na Plage d'Arone jedeme před Porto a Évisa na parkoviště v lese poblíž střediska Village de vacances d´Aitone (skoro 50km). Parkoviště i okolní les jsou obsazeny tlupou divokých korsických vepříků, kteří čekají na něco dobrého. Nebo aspoň na podrbání.
Jdeme po lesní cestě, odbočující od silnice doprava, z lesa nás zkoumavě sleduje stádo krav. Korsické safari!
Zatímco Áňa při spatření zvířat volá: "Jé, prasátka!", případně "Jé, krávy!", Ondra používá konzumnější termíny: "Hele, vepřový, koukej, hovězí!" :-)
Prašná cesta se asi po hodině mění na kamenitou lesní cestu. Křižujeme vysokohorskou dálkovou trasu G20.
Je teplo, borovice omamně voní pryskyřicí.
Místy les ustupuje, převládají skalky a skály, ale pak zase jdeme mezi stromy.
Zpěv ptáků je najednou přehlušen rychle se blížícím řevem tryskových motorů - pod námi (!) se nepříliš širokým údolím proženou 2 stíhačky francouzké armády. :-P
Krásné výhledy do okolí - jako vždycky, žádní lidé - jako obvykle.

Docházíme k horské útulně: pěkný velký domek nabízí úkryt před nepohodou a odpočinek ve dvou velkých místnostech se stoly a lavicemi, pohodlné přespání pro 10-20 lidí na prkenném patře. Jak pak by takové zařízení asi vypadalo po jedné sezoně u nás? :-(

Postupně získáváme výšku, i když místy jsou i výrazná klesání.

Fascinuje nás mohutné skála na druhé straně rokliny: je lesklá, hladká, zbrázděná liniemi přerušovaných děr jako umrzlá sněhová pláň, po které se valily ledové koule. Místy se na ní zachytily borovice - bonsaje v přírodní velikosti!

Přicházíme na horskou loučku, pak kousek doleva a jsme v cíli - v průsmyku Cuccavera.

Výhledu dominuje jihozápadní strana vrcholu Paglia Orba. I když upřímně řečeno, z tohoto pohledu si Paglia Orba svůj přívlastek "Matterhorn Korsiky" nezaslouží).

Svačíme se, fotíme, odpočíváme.

Vracíme se stejnou cestou.
Na parkovišti zase čekají na podrbání vepříci.
Ještě že nevědí, co budeme mít k večeři; to by se asi od nás odtahovali:
za studena uzené maso z vepříků je zdejší specialitou; v obchodech visí mírně oplesnivělé a nepříliš vábně vypadající bochánky s názvem "coppa". Ale stejně jako stará moudrost radí nesoudit lidi podle šatů, i tady je potřeba nedat na vizuální dojem a ochutnat. A zapíjet červeným vínem!

Korsika 2009 - plážování u Sagone a na Plage d'Arone

Úplně odpočinkový den.

Po snídani jedeme přes Piana asi 20 km na jih pod město Sagone, kde se do moře vlévá řeka U Liamone. Při přůjezdu jsme tam viděli hodně odstavených aut, asi je tam pěkné koupání.
Auto necháváme u silnice, k moři a k ústí řeky jdeme hlubokým pískem, který občas vytváří vysoké duny.
Koupání v moři je příjemné, zajímavé i plavání do řeky. Připadá nám, že voda v řece trochu ...no, nevoní - za to může asi mírný spád a hlavně to, že protéká pastvinami. Takže preferujeme moře.
Asi po 2 hodinách sedáme do auta. Zkoušíme projet prašnou cestou směr Coggia, kde Ondra podle mapy vytipoval krátkou vycházku s koupáním v řece v její horské části. Ale cesta končí u ohradníků pastvin, tak otáčíme.
Vracíme se do kempu, zbyek dne se placatíme u stanu nebo na pláži.

Korsika 2009 - Capu d´Orto

Túra Piana - Capu d´Orto (Průvodce trasa č.14, doba 8 hod, převýšení přes 820 m).
Nejkrásnější túra, jakou jsem kdy šel !!!
Slunečno, teplo až vedro :-P

Při cestě z kempu kolem Capu Rosso k Piana neodoláme (jako už několikrát), zastavujeme na parkovišti a fotíme záliv Golfe du Porto. Modrá, modrá, kam se podíváš, modrá moře přechází do modré oblohy, temně rudé skály pokrývají tmavá zeleň stromů a keřů.
Auto necháváme za Piana (směr Calanche) na pěkném parkovišti u hřiště.

Asi hodinu jdeme po pěšině příjemným borovým lesem, který v horku nádherně voní.
Stoupání postupně nabírá na prudkosti.

Během svačiny nás dochází starší manželé. Každý z nich si jde svým tempem, strojovým a vytrvalým, takže normální chůzí je sice předejdeme, ale když zastavíme na focení, pořadí se zase obrátí. A těch zastávek na focení děláme spoustu, protože okolí je fantastické!! I když jsou naši souputnící sympatičtí, dost se nám uleví, že na rozcestí na konci lesa jdou jiným směrem.

My pokračujeme ve stoupání po kamenité horské cestě, chvílemi po skalních plotnách.

Prudké stoupání je střídáno několika dlouhými rovinatými úseky.

Na kamenech jsou místy značky, většinou jdeme podle mužíků.
Po levé ruce máme Calanche. Bizardní skály jsou červené v široké škále odstínů: od oranžové až po temně rudou.
Obědváme na kraji borového (piniového?) hájku. Vzduch voní mořem, nikde žádná hovada ani komáři.
Jak se dostáváme nad úroveň okolních vrcholů, otevírají se úžasné, dechberoucí (!) pohledy na moře s výběžkem Capu Rosso, na záliv Golfe de Porto i na hory ve středu Korsiky.

Často zastavujeme na pití, 4 jedenapůllitrové láhve vody se rychle vyprazdňují.

Několikrát se zdá, že už zbývá jen poslední skalka, ale nahoře se ukáže ještě jedna.

A pak ještě jedna.

A pak jsme nahoře, na vrcholu 1294 m.n.m.

Kilometr pod námi leží městečko Porto s písečnou pláží, na které ústí do moře říčka Spelunca, vytékající ze stejnojmenné soutěsky.

Kde není moře nebo pobřeží, tam jsou hory.
Dominantní je pohled na severovýchod k centrální části korsických hor s impozantním vrcholem Paglia Orba.

Rohlížíme se a fotíme jako blázni. A taky pijeme a svačíme. A užíváme si naprostou samotu!




Asi po čtvrthodině přichází na vrchol dlouhými kroky další návštěvník, sympaticky vypadající mládenec s černými dredy.
Pořídí spoustu fotek, pak nás anglicky požádá o vrcholovou fotku jeho foťákem.
Když mu ho vracím, trochu hledá slova k dotazu, jak dlouho jsme šli: "What time did you spent ...hmm... when did you started...?"
Můj dotaz k rodině: "V kolik jsme vychá..." přeruší mládencovo "Do prdele, dyť vy ste taky Češi!" :-)




Chvíli si vyměňujeme dojmy a zážitky; mládenec je asi vysokohorský turista par excellence, říká, že tu putuje po horách už týden, sám, předevčírem byl na Paglia Orba.
Teď jde do Piána a za zítřek potřebuje stopem přejet až na úplný jih do Bonifacio, kde má sraz s kamarádem.
Loučíme se a přejeme mu štěstí!

Vracíme se stejnou cestou.
Na jedné skalní plotně chvíli bloudíme, zahnuli jsme příliš doprava a musíme traverzovat napříč skloněnou skalní plošinou.
Slunce už urazilo po obloze pořádný kus své cesty, okolní krajina je nasvětlena jinak než při cestě nahoru, takže zase je co fotit!!
Poslední trochu vody dopíjíme už cestou; otevření nové láhve s vodou je první činností, kterou děláme po návratu k autu.

V "supermarche Coccinella" v Piana kupujeme kromě jiného také dvě grilovaná kuřata k večeři. Když chlapík, který mi je přes pult podal, vidí, že je ukládám k ostatnímu nákupu do vozíku, naléhavě na mě něco volá - francouzsky. Nechápavě krčím rameny, chlapík obíhá pult a oba horké sáčky mi přemisťuje z těsného sousedství zeleniny a vína do zvláštní přihrádky na vozíku. Mezitím mi stejnou věc anglicky vysvětluje i mládenec, který tu také nakupuje. Děkuju všem a mám příjemný pocit, že lidi jsou fajn.

Při jízdě do kempu fotíme romantický pohled na moře u Capu Rosso.
Krásná Italka i se svým přítelem nás při příjezdu přátelsky zdraví, kuřata voní a vína je dost. Na světě je krásně!
Večer se jdeme projít k pláži a fotíme další romantický pohled na Capu Rosso. Dnes jsme si ale užili světa!! :-)