PF 2014

 

Topolová alej u ostrova Reichenau (Untersee - dolní “část” Bodamského jezera)

Z Ústí do Brandýsa přes kopce

Vánoce 2013 jsou na blátě, proto na Štěpána jdeme s Janou po svých přes kopce a stráně, které “máme nakoukané” ze silnic, ale na které naše nohy ještě nevkročila: Ústí nad Orlicí – Háje – Říčky – Klopoty – Dobrá Voda – Hůrka – Rviště – Zátvor – Perná - Brandýs nad Orlicí 15 km, 10:30 – 14:00.

První překvapení: v “trafice” na nádraží v Chocni mají velký výběr turistických map!

10:30 Do Ústí nad Orlicí jedeme vlakem.
Už na nádraží, které “zachránili” profesionální aktivisté sdružení pod peticí ‘Nádraží nedáme’ musíme změnit plán – nedá se přejít přes kolejiště k cestičce pod strání, kterou bychom se rychle dostali k červené turistické značce.

Než šlapat 1.5 km po silnici přes Kerhartice, jdeme 300 k mostu přes Tichou Orlici, před kterým odbočíme vlevo.
Mírně stoupající cesta, ke které se po chvíli přidá modrá turistická značka, prochází velkou ústeckou “chatovou čtvrtí” Amerika.

11:15 Po odbočce na vršek Kubincova kopce vycházíme na louku;
bahnitá cesta (ještě, že mi Jana vyprala kalhoty) nás dovede k dvěma rozpadajícím se chalupám -osada Háje.
Jak upozorňuje informační tabule, tohle krásné místo s dalekým výhledem má jednu vadu – není tu voda.  

11:45 Obec Říčky od nás získává body za pěkné dětské hřiště na návsi a za stylový ukazatel ke 4 cílům, důležitým pro životv obci: Kaple, Hospoda, Kulturní dům a Hřbitov
(“krám” je hned za rohem, tam každý trefí i bez ukazatele).   

12:15 Chatová osada Klopoty je zazimovaná, jen u jedné z chat vidíme dědu rozmlouvajícího s dvěma špunty předškolního věku.
Uvažujeme o grogu, před zdejší hospodou stojí auto, takže možná je otevřeno, ale barák vypadá stejně zpustle jako když jsme tu byli asi před 20 lety, takže nenajdeme odvahu.

12:30 Osada s přívětivým názvem Dobrá voda má asi hodně napjatý rozpočet a šetří na všem – na popisu místní autobusové zastávky ušetřili 4 písmena, takže na tabuli se skví text D.VODA.  

13:00 Přes louku k okraji lesa, dál prudce stoupající cestou pokrytou bukovým listím.
Fouká. S rostoucí výškou rychle roste i prudkost větru; listí na cestě je větrem uhlazeno do roviny.

Buky jsou vystřídány hustou smrčinou.
Hukot větru najednou přehluší zapraskání větve vedle mě. Otáčím se, zda mě chce Jana předejít, a překvapeně koukám na srnu, která vstává sotva 5 metrů od mě.
Vítr fučí od ní ke mě, tak mě asi vůbec necítila – její odchod není nijak splašený.
Hustá smrčina je až na vrchol – vyhlídkový bod z vrcholu, značený v mapě, se téměř nekoná.
Alespoň něco, třeba kostel ve vesnici České Libchavy, je vidět z planinky na kótě 517.

13:15 Od kraje lesa pod námi se ozývá opakované “volání zvířete”.
V tom směru pod sebou vidíme ‘šíshaus’, hlasitost volání nás vede k přesvědčení ty zvuky vydává na vábničku nějaký “milovník zvířat”, nadržený něco zastřelit.
V obavě, abychom na výřadu úlovků neleželi my, nejdeme nejkratší cestou, ale blížíme se k posedu po široké lesácké cestě.
Volání vzápětí umlká, výstřel se neozval.
Raději vycházíme na pastvinu a po ní dojdeme do Rviště.
Zabahnění bot a kalhot dosáhlo stupně, jaký dává průvodčím právo nevypustit jejich nositele do vlaku.

13:30 Mezi 3 mohutnými lípami prohlížíme pěknou sochu sv. Jana Nepomuckého.
Určitě by jí prospěla údržba odlišejníkováním, ale hlavní je, že ji zatím žádný vandal nezničil ani žádný gauner neukradl.

Od dřevěné zvonice stoupání pěknou cestou na na hřeben, z kterého je krásný výhled do hlubokého údolí Tiché Orlice i do dálky k zvedající se Českomoravské vrchovině.

Vítr naklání smrky na hřebeni dost děsivě, některé nevydržely.

Scházíme do Perné.
Netrénované nohy bolí a tak podruhé měníme plán – stoupání pod Kaliště se vypouští, do Brandýsa nad Orlicí na vlak jdeme po silnici.

Doma, po obědě/večeři jsme si před spaním chvíli zdřímli :-)

Akvadukty u Sezemic

Vycházka k Velkému akvaduktu (50°03’35.30”S 15°51’33.67”V), převádějícímu Mlýnský potok  přes Zadní Lodranku (1.5 km) a k Malému akvaduktu (50°03’02.24”S 15°51’34.55”V), převádějícímu Zmínku přes bezejmenou strouhu, (2 km);
nostalgicky mlhavo, 7°C.

V rámci oslavy 29. výročí našeho manželství děláme tradici z loňské pondělní vycházky mlhou kolem Sečské přehrady, tj. bereme si jednodenní dovolenou v pondělí poblíž 17. listopadu, což je den, kdy to v roce 1984 začalo.

Zabydlování po rekonstrukci kuchyně zatím není úplné, proto část dne padne na návštěvu prodejny ratanového nábytku v Kostelci nad Orlicí a prodejny veškerého nábytku poblíž Hradce Králové.
A tak je dobře, že dnešní vycházka je výrazně kratší než loňská.

Akvadukt jsem zatím zblízka viděl jen jednou – na Korsice poblíž Ajaccio. 
A to zcela nečekaně, protože nebyl “prezentovaný” žádnými tabulemi ani poutači … při podjíždění vysoce klenutého, dlouhého viaduktu mě najednou udivilo, jak úzká je jeho mostovka.

Že tohle nevšední technické zařízení je i poblíž našeho bydliště jsem zjistil také náhodou – slovo akvadukt mi padlo do oka, když jsem v předjaří na mapy.cz plánoval expedici Machovská Lhota.
Během cyklistické sezóny jsme ”trénovali “kopce” a tak jsem potenciální cíl výletu jen nosil v hlavě.
A minulý týden jsem na stejné mapě s překvapením zjistil, že u Sezemic jsou akvadukty 2.

Akvadukt na Korsice postavili staří Římané (jejich otroci) už před naším letopočtem; vedli jím vodu z okolních kopců přes údolí do města.
Sezemické akvadukty postavili naši předkové v 19.století (1892); vedli jimi vodu přes koryta jiných toků k mlýnu.
Bližší popis obou akvaduktů je na webu Sdružení přátel Pardubického kraje.

13:45 Parkujeme v Sezemicích u mostu přes Loučnou.
Po pravém břehu jdeme proti proudu asi 10 minut až k ústí potoka Zadní Lodranka.

Pak 300 m chůze proti jejímu toku a docházíme k Velkému akvaduktu.
Jeho technický stav, množství i čistota proudící vody mě příjemně překvapí.
A dostal jsem děsnou chuť zase sednout do lodě.

K druhému akvaduktu přejíždíme autem po silnici, odbočující kousek za mostem přes Loučnou směr Veská.

14:30 Auto parkujeme na kraji lesa.
Po pár krocích dubinou k lesní cestě zobrazené na mapě nacházíme ve spadaném listí krásný hřib.
”Moje ženo Jano, moc děkuju ti za ty roky, co jsme spolu! A tohle máš místo kytky!”  

Za lesem jdeme po kraji pole znatelnou stezkou (ke konci podél potoka) až k Malému akvaduktu.
Při současném stavu vody se zdá být příslovečným kanónem na vrabce. Ale asi to tu před sto lety vypadalo jinak.

Pohodová vycházka.
A taky dobrý příspěvek k večeři, i když ne zcela bezproblémový…

Jana ráno: “Ta houba mi nesedla. Bylo mi těžko a nemohla jsem usnout. Pořád jsem myslela na to, že je teprve pondělí a jestli jsme se otrávili, tak že nás tady děti najdou až ve čtvrtek večer … a co chudák Dandy, kterej bude tu celou dobu zavřenej v kuchyni!”  :-P

Svatováclavský víkend 2013 3/3: Standardní kolečko na závěr

10:00 – 13:30; trasa Perná – Bavory – Kočičí skála – Pavlov – Dolní Věstonice – Perná 23 km;
slunečno 5 - 12°C.

Balíme, loučíme se a prosíme paní domácí, aby s námi počítali touhle dobou i na příští rok.

Přejíždíme do Perné; auto necháváme u fotbalového hřiště.

10:00 Do Bavor je rovina;
ale stoupání za vesnicí na hřeben Pálavy nás zadýchá jako vždycky.

10:30 Od Kočičí skály po silnici přes Klentnici, Pavlov až na odvrácený konec Dolních Věstonic, kde odbočujeme na oběd do penzionu Hájovna. 
Candáta tu mají za rozumnou cenu stejně jako vloni, sedíme venku také jako vloni … tak ať to vyjde i příští rok!

13:30 Konec rekreace, vyjíždíme k domovu,
od zítřka začíná rekonstrukce kuchyně.

Svatováclavský víkend 2013 2/3: Do Znojma pro skleničky

9:30 – 18:30; trasa Březí – Dyjákovice – Jaroslavice - Znojmo – Hodonice – Hevlín – Nový Přerov - Březí 109 km;
po ranní zimě a oparu slunečno, 1 – 11°C.

Úkol dne: Ve vinařství Znovín zakoupit skleničky k náhradě těch, které jsem v létě vyklopil z tácu ve snaze pomoci při grilování.

9:30 Ranní mlha, na trávě “šedivák” – oblékáme se jako na běžky. Včetně podvlíkaček a rukavic.

U nádraží Březí vjíždíme na asfaltovou “grýnvej” (asfaltovou dálnici, pro jejíž projekci a stavbu bylo rozhodující co nejvíc “vydojit” evropské fondy a ne ohleduplnost k přírodě), po které míříme na západ.

11:00 U Hevlína se zajedeme podívat na most přes Dyji, zda by se “řeka dala jet”.
Dala by se, ale byla by to nuda!
Vracíme se “do směru”, dál vede prašná cesta mezi poli.

11:30 Na kraji Dyjákovic slyšíme dechovku vyhrávající “… co ten pivovar, co tu hospodu..”.
Á, mají tu hody a nemají předsudky ani k českému repertoáru.
Za zatáčkou nás zastavují 2 krojovaní šohajové, nabízejí víno a zvou na hody.
Chvíli povídáme o hodech (jsou to Michalské hody) a vůbec, gratulujeme k skvěle vybranému počasí - po dlouhé době máme uklidňující pocit, že i v naší domovině lze zažít příjemné setkání s úplně neznámými lidmi.
Děkujeme za pohoštění, mládenci nás propouštějí s tím, že musíme ochutnat i na druhé straně průvodu, který prochází vsí, hraje, tančí a zve na hody. Tož, ochutnali jsme i na druhé straně!
Teprve při psaní tohoto příspěvku jsem se na stránce akce dozvěděl, že bylo vhodné krojované chase finančně přispět. Je mi líto, to nás netrklo, příště to napravíme!

12:15 V Jaroslavicích najíždíme na silnici, po které už dojedeme až do Znojma;
je tu i první větší stoupání.

13:30 Kde je prodejna/sídlo Znovín si pamatujeme z “akce Havraníky 2011-07”,
Loucký klášter nacházíme snadno.
Ve vchodu do areálu se ale vybírá – probíhá tu Burčákfest 2013, vstupné 200 Kč.
Asi desetičlenná cykloparta starších chlápků, která se o pokladnu zarazila těsně před námi, formuluje i naše myšlenky: “Nejdýl za 2 hodiny musíme odjet, to máme každej zaplatit 2 kila za 4 kelímky burčáku s doprovodem šramlu?”.
Ne, tohle je akce pro jiné publikum, skleničky letos nebudou.

14:00 Oběd v penzionu Eden: příjemné sezení pod pergolou, dobré jídlo za slušnou cenu, rychlá obsluha.

Po výpadovce směr Pohořelice dojedeme k Dyji a po jejím levém břehu míříme zpátky.
Asi 6 km do Tasovic, dalších 20 km do Hevlína jedeme po silnici.

16:30 Odpočíváme v Hevlíně na návsi, ptáme se po burčáku – prý nejspíš ve Znojmě :-P

Před nájezdem na grýnvej, po které jsme dopoledne přijeli, křižujeme železniční trať do nikam.

Asfalt cyklostezky je na kilometrovém úseku zanesený bahnem a močkou –
zdejší traktoristé si tuhle cestu, vedoucí poblíž velké skládky, kam vyvážejí hnůj a kejdu z kravína, zjevně oblíbili.

18:00 Hlásí se únava a hlad.
Odbočujeme do Nového Přerova a doufáme, že bude mít otevřeno zařízení, kde jsme v minulých letech vídali velké cyklistické bandy.
Dobrý - penzion Jáňův Dvůr má otevřeno. 

A mají nejenom burčák, ale i doma dělané moučníky.
Mřížkový koláč s tvarohem a pak ještě Hraběnčiny řezy spolu s 2 litry burčáku jsou přesně ta večeře, jakou dnes potřebujeme.
Ceny tu nejsou nejnižší, ale když počítáme i pěkné prostředí a příjemnou obsluhu, poměr “výkon/cena” je velmi dobrý.

Před odjezdem zase oblékáme veškerou běžkařskou výbavu.

18:45 Dojíždíme “domů” a honem zatápíme, protože teplota je výrazně pod průměrem této roční doby.

Svatováclavský víkend 2013 1/3: Do burčákového centra

12:00 – 20:15; trasa Březí – Kraví Hora – Dolní Věstonice – Strachotín – Drnholec – Novosedly - Březí 55 km;
slunečno, vítr, 10 – 15°C.

Do Březí přijíždíme před polednem, domácí jsou v práci.
Parkujeme před “sklípkem”, vyndáváme kola z nosiče a převlékáme se do cyklistického.

12:00 Po silnici směr Dolní Dunajovice;
před hřebenem pokrytým vinicemi odbočíme na polní cestu, abychom si jízdu tou požehnanou krajinou co nejdéle užívali.
Ale je čas dozrávání hroznů a nejsme v Alsasku – idyla se nekoná. 
Pravda, první srážce vinic odpoví na pozdrav bez váhání a docela přátelsky ukáže cestu ke Kraví Hoře.
Ale ti další výrazem tváří i postojem dávají najevo, že jsou taky Češi a že tudíž vědí, že jsme tu kvůli kradení hroznů, a tak ať táhnem odkud jsme přitáhli :-(

14:00 Raději odbočujeme na silnici a jedeme po ní asi kilometr;
na prašnou cestu se pak vracíme na odbočce přes Kraví Horu.
Prohlížíme ‘střílící’ zařízení na plašení ptáků – jako zdroj munice slouží protan-butanová ‘bomba’.

14:15 Po prašné cestě kolem rybářských ‘slumů’ na břehu horní dolnomlýnské nádrže;
pak po asfaltce kolem rybářských stanů na břehu střední dolnomlýnské nádrže do Dolních Věstonic.
Během jízdy telefonuje paní domácí, že už jsou doma a můžeme se stavit pro klíče; domlouváme se kolem 18. hodiny.

14:30 V “burčákovém centru” na východním okraji Dolních Věstonic pijeme náš první letošní burčák.
Je tu dav cyklistů jako každoročně;
proti předchozím rokům vzrostl počet prodejních míst i komfort (skládací lavice).

A přibyla i dřevěná plastika Věstonické Venuše.
V italské Veroně se turisté fotí u sochy Julie tak, že sochu drží za ňadro (vyjma Japonců, ti dávají Julii ruku na rameno). Chudák bronzová Julie má proto levé ňadro téměř vyhlazené.
V analogické póze se fotí návštěvníci i tady.
I když dřevo vzdoruje lidským dotekům hůře než bronz, myslím, že této plastice problém vyhlazení poprsí nehrozí ani za desítky let.

15:15 Oběd v strachotínské restauraci Isis si užíváme stejně jako vloni.
Příjemná obsluha přiznává, že davy lidí, které se tu střídají už od jara, už unavují a že se hodně těší na konec sezóny.

16:30 Po hladkém asfaltu na levém břehu střední i horní nádrže jedeme rychle;
přesto je jasné, že slíbený termín nestíháme a tak volám paní domácí, že přijedeme kolem 19. hodiny.

17:30 Po hrbolatém asfaltu na břehu Dyje se až k mostu na okraji městečka Drnholec vysloveně trápíme.

18:00 V Novosedlech máme žízeň a chceme si chvíli odpočinout.
U penzionu Kovácz jsme se stavovali v minulých letech, nastal čas na změnu – hledáme otevřený sklípek v uličce na protější straně silnice.
Úspěšní jsme ale až na druhý pokus.

Ptáme se po burčáku, starší pán nezávazně přikývne, pozve nás dovnitř a vzápětí rozpoutá řízenou degustaci.
Po sedmém vzorku musí odběhnout “nahoru”, kam mu přišli návštěvníci na plánovanou degustaci – přestávku využívám k telefonátu paní domácí o tom, co se nám stalo a že přijedeme dýl.
Zřejmě na nás čekali a tak ji to nepotěšilo :-(
Ochutnáme ještě 3 vzorky, koupíme 2 lahve (pomáháme s jejich stočením ze sudu) a v začínající tmě honem šlapeme nejkratší cestou – tj. po silnici.

19:30 Vyzvedáváme klíče u domácích, zabydlujeme se ve známém ‘letním bytě’ (letos trochu omezeném, protože ho dlouhodoběji obývá jejich syn s přítelkyní) a “koštujeme” vzorky.
Zase fungoval “sklípkový efekt” – teď nám to víno připadá mnohem horší.

YES, WE HEN

Pracovní cesta do oblasti, kterou mám rád, která se mi líbí a kde se cítím dobře – v Černém lese se s kolegou učíme programovat ‘fleksklastr’.
Příslušné vývojové prostředí má ještě ‘mušky’, některé z avizovaných funkcí nefungují nejen podle výkladu přednášejícího, ale ani jinak…
Podvečerní procházku po okolí našeho penzionu Gasfhof Schweitzerhof (ve vesničce s kouzelných názvem Obereschach) jdeme trochu v chmurách.
Dokud nenarazíme na poutač zdejší farmy: “YES, WE HEN!” :-D

Jinak se během této ‘akce’ nic zvláštního nestalo … jen jsem při cestě zpátky poprvé v životě:
- v rádiu slyšel slovo “orkán”,
- jel po dálnici bez kamionů, protože tyto stály podél krajnic
- voda, valící se po dálnici, dosahovala k dolní hraně dveří naší oktávie.

Ríšových 55

Příjemná oslava Ríšových narozenin na jejich chalupě v Jizerkách:
- parta ze starých "vod" (bez dětí - vyjma 'domácích') a studií: Ríša se Zuzkou, Honza,  Mařenka s Jiříkem, Pavel s Janou, Jirka s Lenkou, Michal s Jitkou a Jirka. 
- parádní počasí
- harmonie grilovaného masa, zeleninových salátů a točeného piva
- povídání a zpívání s kytarou

Alsasko 2013 8/8: Vinice u St.-Hippolyte; Cesta domů

Dopoledne St.Hippolyte – Chatenois – Seléstat – Orschwiller – S.H. 25 km
Odpoledne S.H. – Ribeauvillé – Bergheim – S.H. 18 km;
silně podmračeno, odpoledne přeháňky.

7:45 V zahrádce pod oknem našeho pokoje se odehrává další kurs zahrádkaření: 
včera byla budována opěra pro rajčata, dnes je na programu zalévání.
Starý pán si drobné práce na své nevelké zahrádce opravdu užívá.
Když jdeme na snídani, on také odkládá konev a odchází … nevidíme kam, proto fabuluji … si sednout pod pergolu se sklenkou červeného.

10:00 Změna plánu, protože:
vypadá to na déšť, bolí nás nohy, zítra jedeme domů a hlavně - vůbec jsme si neužili poezii vinic.
Proto: Ze Saint-Hippolyte dnes pojedeme v horní třetině pásma vinic někam...

Klid a pohoda, sem tam mezi liniemi révy vrčí traktor provádějící postřik nebo strojový řez.
”Nordic-walkerka”, pár cyklistů i tatík, nesoucí ‘na koni’ potomka se usmívají a zdraví už zdálky.

Na kamenné studánce je vytesaný nápis “GRAND CRU” :-)
Z pásma lesů nad prudkým svahem vinic vykoukne zřícenina hradu.

Přes vesničky Orschwiller a Kintzheim
(přidávat přívlastek ‘malebné’ k jejich názvu je oprávněné, ale neoriginální, tak raději přívlastek vypouštím)
dojíždíme do (teď už se neudržím) malebného městečka Chatenois (alsasky Keschtaholz, německy Kestenholz).

11:00 Odpočíváme a svačíme u “bächle” (voda tu moc neteče) před informačním centrem;
na tabuli čteme o velkém požáru, který v 16. století zničil přes polovinu obce, sotva obnovené po řádění “armagnaků”.

11:15 Po silnici se vracíme do Kintzheim; na jehož okraji zahýbáme na východ do Seléstat.
Objedeme celé centrum než se konečně strefím na výpadovku k jižnímu okraji města, u kterého jsou soustředěné obchodní domy.
V “zeleninovém obchoďáku” je vysloveně zima, klimatizace tu jedou na plný výkon.

12:00 Vracíme se po silnici, kterou jsme do Seléstat přijeli;
za dálnicí odbočíme doleva;
silnicí mezi poli míříme do Orschwiller.

I když je stoupání jen velmi mírné, odpor, který mi klade šlapání, se prudce zvyšuje – píchnul jsem zadní kolo.
Nerad měním duši i za pěkného počasí, teď navíc začíná pršet :-(
Dopumpuji a zrychleným tempem jedeme do penzionu.

12:45 Převlečeni do “civilních” šatů jdeme neustávajícím deštěm na oběd.
Po loňském zážitku ignorujeme posezení u Josiane Bleger (sestra našeho domácího) v průjezdu a usadíme se přes ulici v restauraci La Hupsa Pfannala.
Máme poslední volný stolek, který je před deštěm chráněn plachtou. Z větší části.
Skvělé jídlo, dobré víno.    

16:00 Napumpované kolo docela drží, lepit se bude až doma.
Druhá část dnešní cyklistiky: po silnici jedeme do městečka Ribeauville, které nás nadchlo už minulý rok.
Jana zase kupuje k večeři díl z 1.5 dlouhého chleba.

17:15 Při zpáteční cestě se snažíme koupit vzorky “degustační vzorky” (vždycky 2x Riesling, 2x Pinot Gris).
Ačkoliv vinařství míjíme dost, otevřeno (bez potřeby zvonit) má jen Emile & Yvette Halbeisen na severním vjezdu do Bergheim.

Vinicemi se vracíme do Saint-Hippolyte. 
S blížící se 18. hodinou zrychluji, abych tam stihl otevřené ještě aspoň jedno vinařství.
Janě trochu ujedu, ale stálo to za to - úderem šesté vbíhám do vinařství ‘Domaine Huber & Bléger’ (Blégerovi jsou zřejmě velký rod).
Dostávám “vzorky” a platím, když Jana dorazí. Omlouvám se: “Promiň, chtěl jsem chytit než zavřou, tak jsem jel. Říkal jsem si, že na křižovatce na kraji vesnice nepřehlídneš, že přijíždíš po vedlejší.”
”Neé, dobrý to bylo! No, auto sice zrovna po hlavní přijíždělo, ale já měla strach, aby’s mi neujel, tak jsem na něj zamávala, smála se a jela jsem první! On se taky smál!” 8-0

Během sezení na terase mi pan LeClerc dává důležitou informaci – v prostoru pod schodištěm k pokojům jsou uložené slunečníky, takže se dá sedět na terase i mírném dešti. Konverzaci začal posunkovou řečí, pak jsme přešli k názorné ukázce.

Nakoupené vzorky degustujeme až doma společně s dětmi: nejvíc hlasů dostává ryzlink vinařství Halbeisen a rulandské šedé od Huber & Bléger, náš domácí Claude Bléger má nejvyrovnanější minikolekci … takže vyhráli všichni :-) 

 

30.7.2013  Cesta domů

Ranní zahrádkářský kurs pokračuje tématem “přesazování jahod”.
I když jde jen o 4 sazenice, ‘lektor’ má speciální nástroj – ‘rýpátko’, kterým snadno vydloubne dírku potřebnou pro usazení rostlinky.
Díky za tip!

Večer připravenou objednávku na mi ranní sen přikázal zvýšit o karton u každého druhu; celkem tak kupujeme 10 kartonů: Riesling 2011, Pinot Gris 2011, Pinot Noir 2010, Pinot Noir 2011 Barrique.
Paní Chantal nás příjemně zaskočí – díky tomu, že účtuje “velkoobchodní” ceny, platíme o 200 Euro méně než jsme čekali :-)

Přes Selestat jedeme do Wittisheim, kde si kupujeme keramického čápa.
Doma ho postavíme do levandule, aby nám připomínal tenhle příjemný kousek světa.

Navigace nás místními silničkami vede do Rhinau k trajektu přes Rýn.
Trvá na svém cestovním plánu, i když volba “Použít trajekt” je vypnutá.
Stálo nás to asi hodinu cesty navíc, ale byla to příjemná zajížďka.

Na dálniční křižovatce Weinsberg mi v rozhodující chvíli vypadne plomba.
Zatímco jazykem sonduju rozsah katastrofy, promeškám odbočovací pruh a místo na východ na Frankfurt jedeme na jih na Stuttgart.
Naštěstí šlo chybu rychle opravit: sjet z dálnice a přejet na správný směr.

V 20:00 jsme zase doma.