Alsasko 2014 9/9: Květinové vesnice a zase kanál Rhona–Rýn, Odjezd

Pohodová vyjížďka vinařskými vesnicemi v okolí Seléstat a pak stíhací jízda podél kanálu Rhona – Rýn;
trasa Saint-Pierre-Bois – Chatenois – Guémar – Marckolsheim – Sundhouse – Bindernheim – Seléstat – S.-P.-B., 82 km, letní vedro.

8:15 Včerejší nadšení z čerstvých croissantů k snídani překonává dnešní pekařská specialita - lunettes (= brejle, pekařčino gesto tlumočilo jednoznačně) s vanilkovou náplní
... další důvod k tomu, abychom sem přijeli i příští rok (i když “volání” Korsiky také cítíme).

10:00 Pomalu projíždíme Thanvillé a užíváme si květinovou výzdobu kolem. 
Nejsou to “jen” dlouhé linie muškátů v oknech a na balkonech, které zdobí alpské chalupy.
Tady jsou složité kompozice, zahrnující alespoň čtyři druhy květin různých barev a různé orientace i výšky vzrůstu nejen na zábradlích, ale i na lampách pouličního osvětlení, ve velkých i menších mísách na chodnících i dlážděných zákoutích, v záhonech.
Připravit působivou kompozici vyžaduje hodně znalostí. A taky velký výběr rostlin, pracovitost a v klimatické podmínky. Tady to mají.

Při pohledu na 200 metrů dlouhé zábradlí v Chatenois, na kterém visí 60 velkých květinových instalací (květiny v nich rostou do výše i visící dolů a kvetou bíle, růžově, červeně, fialově), si říkáme, že tohle není jen láska ke kytkám, tohle už je posedlost.

O kus dál sledujeme, co obnáší každodenní udržování téhle krásy:  z malého náklaďáku s velkou nádrží na vodu vede hadice, kterou postarší chlapík dolévá květinovým instalacím vodu.
Než voda do truhlíků a nádob nateče, prohlíží květiny ze všech stran a pečlivě otrhává uvadlé části do koše, který pak vysype na korbu auta.
Nasedne, popojede o pár metrů, kam s hadicí dříve nedostal, a celý proces se opakuje.
Stejně pečlivě a se stejnou pozorností.

Podobná auta a podobné chlapíky pak vidíme i Kintzheim či v Bergheim.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

11:30 Slunce pálí, ale ve vinicích je příjemně.
 

Stejně jako včera na Rocher du CouCou zkouším funkci “Panorama” na foťáku NIKON COOLPIX L620.
Ovládání je jednoduché (se stisknutou spouští otočit přístrojem o 180°), s výsledkem jsem velice spokojený.

Stejně jako s celým foťákem: malý, lehký, rychle připravený k akci, širokoúhlý objektiv (musím korigovat svoje kritérium “co je jen kostel a co je katedrála”, protože tenhle objektiv dostane na fotku celou věž katedrál), velký zoom.
Důležité: na 2 baterie AA, které se dají koupit i v malých obchodech. 
A modrou barvu umí skoro tak krásnou jako jeho předchůdce KODAK.

 

12:30 Vyjeli jsme z vinic, míříme ke kanálu Rhona – Rýn = Canal du Rhone au Rhin
Před toto označení přidávají na Na Google Maps přívlastek Ancien (dávný, starý, starověký); na mapy.cz přívlastek zdůrazňující věkovitost vynechávají.
  

V Illhauesern fotím čapí hnízdo zdobící střechu kostela, a vedle stojící věž se mi na fotku tak úplně nevejde.
Nic to nemění na výše uvedené chvále širokoúhlovosti foťáku, na vině je moje neumětelství.

13:00 Na okraji Marckolsheim vjíždíme na asfaltovou cyklostezku vedoucí po břehu Kanálu.
Směrové tabule uvádějí: doprava Strasbourg 44 km, doleva Colmar 23 km.

Je vedro, máme hlad a žízeň
Těšíme se, že si pochutnáme na starověkém hovězí v hospůdce v Sundhouse jako vloni.
Jedeme zvolna po dokonale přímé  a rovné cestě, užíváme pohodu.
Občas nás předjíždějí dálkoví cyklisté s naloženými koly – mají lepší počasí než my minulý týden.
Fotím zdymadla - jsou opravená a zřejmě funkční, i když kanál místy kvůli padlým stromům a keřům není průjezdný ani pro malé čluny. U každého je domek pro obsluhu - zřejmě slouží jako chalupy a letní příbytky.
Květinovými truhlíky jsou samozřejmě vyzdobené nejen jejich okna, ale i zábradlí na kraji zdymadel a na mostech přes kanál.

13:15 Uvědomíme si, že zdejší restaurace podávají oběd od jedenácti do dvou, maximálně do půl třetí. Ve všední dny pak zavírají, znovu otvírají kolem páté. Nám zbývá 5 km, možná víc - z klidné jízdy je časovka dvojic, vlastně dvojice.
13:35 Jsme v hospůdce: obložený talíř, víno, espreso. Dobrý, ale my se těšili na ‘starověký hovězí’ jako vloni. Jenže vloni byla neděla, dnes ve středa :-(

16:30 Žízniví odpočíváme na okraji Seléstat.
Nakupujeme potraviny na večeři a na zpáteční cestu v hypermarketu na severovýchodním okraji města. Dnes už se kuřata grilují, ale oběd byl vydatný, takže si chuť schováme na příští rok.

Stínem lesa do Thanvillé a do kempu, na “horní louce” jsme stále sami.

17.7.2015 Domů
U snídaně máme návštěvu – přišel si nás prohlédnout zlatý retrívr. Postavou stejný jako náš Dandy, srst má ale skoro úplně bílou.
Přičuchne si k nám, ale k tomu, aby loudil něco dobrého se nesníží, uvážlivě prohlédne okolí stanu i auto a pokračuje ve zkoumání louky.
Jdu zaplatit za pobyt, majitel (prototyp vesničana z francouzských komedií) se ptá (částečně německy, částečně gestikulací), zda je to náš pes. Vytuším, že řekne, ať se nebojíme, že ho zná a že se o něm postará.
Než dokončíme úklid našeho místa, přijede na louku se svým otřískaných peugeotem-dodávkou. Otevře zadní dveře a zavolá na psa jménem. Psisko přiběhne k němu, nechá se podrbat a naskočí do auta. Chlapík dveře zabouchne, zamává nám a odveze psího tuláka do jeho domova.

My dobalíme, naskočíme do našeho auta a po deseti hodinách klidné jízdy se dovezeme do našeho domova.

Alsasko 2014 8/9: Vycházka na Chateau du Frankenbourg a Rocher du Coucou

Dopoledne autem na nákupy vína; odpoledne na kolech 15 km do výchozího bodu pěší vycházky z Dieffenbach-au-Val na hrad Frankenbourg a na vyhlídkový vrchol Rocher du CouCou 13 km;
ideální letně-výletové počasí.

8:00 Snídaně snů: louka s několika ovocnými stromy pod modrou oblohou, roubený stůl a lavice, čerstvé croissanty z nedaleké pekárny, k nim čaj a káva a samozřejmě trochu vína, výhled na zalesněný hřeben s dvěma výraznými vrcholy v nestejné výšce (cíle odpolední vycházky).
”Kulturní doplněk” obstaral majitel kempíku – padesátník s dobráckou červenofialovou tváří, montérky a kostkovaná košile, na hlavě černá ‘rádiovka’. Sice bez anténky, ale jinak dokonalý obraz francouzského vesničana z komedií s Louisem de Funés.
Na zádech tlakovou nádobu s postřikem, Chemicky ošetřil révu, pnoucí se po dřevníku i nad výběhem, v kterém se obvykle pospávají dva černí labradoři (zřejmě dvojčata, oba se jmenují Baghíra).
Během postřiku byli pejsci bezpečně schovaní ve velké boudě ... na rozdíl od zakrslého králíka, který vylezl na “terasu” svého obydlí v okamžiku, kdy révový porost nad ním dostal pořádnou spršku. Králík se přikrčil, oklepal a po králičím párkrát zahýbal čumáčkem. Majitel dokončil práci, zamával nám a spokojeně odešel trochu svlažit hrdlo.
Králík žádnou úhonu chemií neutrpěl, asi mu postřik prospívá stejně jako révě :-)

Nakupovat “zásoby na zimu” jedeme do našich známých vinařství. 
Nejprve Saint-Hippolyte Domaine du Windmuehl: Paní Chantal nás nepotěší - jejich Pinot Noir 2011 s oceněním zlatá Prix Chateau du Haut-Koenigsburg, kterého nám doma zbývají poslední dvě lahve, teď není v lahvích; stáčet se bude až v sobotu. Na opačném konci vesnice v Domaine Huber & Bléger doplňujeme Riesling a Pinot Noir - stejně jako vloni “skvělý materiál”.
Pak přejezd do Barr, Domaine Bachert Noelle: stejně jako před 3 roky zase tu probíhá degustace místních vín ve stínu révou porostlé pergoly, ke které jsme hned přizváni. Po ‘přechutnání’ 7 vzorků další vynechávám … přece jen budu ještě řídit. I tak ale mohu pronést závěr z porovnání vín ze stejné odrůdy v ‘běžné kvalitě’ a ‘s apelaci Grand Cru’ : Je to rozdíl! A velkej!!!
Protože k vinařství patří i penzion a “minikemp”, sondujeme možnost příští rok tu pár dní stanovat, pak nechat auto a jet na kolech po Vogézách (ani po třetí návštěvě zdejší oblasti je vlastně neznáme) … odpověď je kladná, takže o příští dovolené je asi rozhodnuto :-)
Celková bilance: nakoupené odrůdy Riesling, Pinot Gris, Pinot Noir (barrique), Gewürztraminer;
kartonů: 16 po 6 lahvích.

Už od zimy se těším na grilované kuře z francouzského supermarketu s bagetou a růžovým vínem. Doufám, že ještě jednou ho vychutnáme na korsické pláži, ale teď bych ho uvítal i na louce ve Vogézách. Naděje padá - grily v SuperU na kraji Selestat jsou prázdné a chladné. Zatracená Bastila, kvůli včerejšímu státnímu svátku nejsou suroviny připravené a tak se negriluje! :-( 
13:00 Moje zklamání zmizí v okamžiku, kdy Jana prostře na roubeném stole v kempu studený oběd, jehož nosným prvkem jsou dva druhy masové teriny. Jedna zapečená v “těstovém obalu”, druhá s velkými kousky oliv … koncert chutí a další důkaz, že Francouzi mají jídlo rádi. K tomu bagety, zelenina, růžové víno – inu, letní dovolená.

14:00 Při cyklojízdě do výchozího bodu pěší túry nás zaujme “Deadlock křižovatka” na jižním okraji Thanvillé. Je opravdu křížová. A silnice ze všech čtyř stran jsou osazeny značkou STOP – viz foto.

14:45 Kola necháváme v Dieffenbach-au-Val.
Nejprve na kraji lesa, pak je převezeme a přivážeme pod informační tabuli s vyznačením pěšo- a cyklotras v oblasti.

Šest kilometrů pozvolného stoupání po lesní cestě pro lesáckými náklaďáky (na krosových kolech snadné); stoupání se mírně zvětší teprve před křižovatkou cest se směrovkami do různých cílů.
16:00 Chvíli odpočíváme na sezení.
Opodál stojí útulna – bohužel dost zdevastovaná (skoro jako by byla někde v Česku).

16:20 Krátkou odbočkou docházíme k prvnímu cíli - zřícenina hradu Chateu du Frankenbourg.
Zřícenina je velmi zachovalá, skoro jako nová :-P 
Opravy zdi betonem a cihlami mi připadají jako čistý anachronismus.
Ale výhled z hradeb do okolí je parádní!

Vracíme se na křižovatku cest a pokračujeme k druhému cíli – skalnímu útvaru Rocher du CouCou s inzerovanou vyhlídkou.
Pár set metrů vede po cestě široké jako dříve, ale pak ukazatel nekompromisně ukáže doprava, do prudkého stoupání po úzké pěšince.

Rychle nabíráme výšku, občas zastavujeme na focení zajímavých balvanů s velkými zrny jiného materiálu. Ale hlavně stoupáme, tlačí nás čas.
Ignorujeme igelitové pásy omezující vstup do oblasti, kde leží kmeny větrem vyvrácených stromů – těžba dřeva teď neprobíhá a my spěcháme.

17:15 Jsme nahoře.
Posedáváme po nevelkém skalním útvaru a užíváme si 180° výhled (zachycuje panoramatická fotka níže) na desítky kilometrů daleko … třeba dobře viditelný Strasbourg je od nás vzdušnou čarou 45 km; zřícenina Chateu du Frankenbourg je hluboko pod námi … no hluboko, třista metrů.
Pohodu naruší cvaknutí plastu o skálu, pak ještě jedno, pak dření plastu o skálu a pak konečné klepnutí – Janě spadly tmavé brýle nejprve na zem, pak se odrazily do škvíry mezi balvany a tou propadly někam dolů.
Po chvíli pohoda pokračuje.

17:30 Jdeme se podívat na Roche des Partisans (Skála partyzánů), která má být 2 minuty chůze odtud, ale namísto toho dojdede po čtvrthodině k vyhlídce na opačnou stranu. Asi to byla ta nenápadná skalka těsně u rozcestí … inu, partyzáni musí být nenápadní.

19:10 Znovu u kol; 19:45 U stanu.

Stmívá se a po inkoustově modré obloze putuje zástup fialových beránků.

Alsasko 2014 7/9: Mistři světa, Bastila, ze Saint-Pierre-Bois do vinic

Přejezd do Alsaska a zakempování; cyklovyjížďka s prozaickým cílem: Zjistit otvírací doby vinařství;  
Trasa Saint-Pierre-Bois – Barr – Itterswiller – Scherwiller – S.P.B, 55 km, pohodové cyklistické počasí s jednou sprškou.

9:00 Sbaleni rovnou odjíždíme, protože “kempovné” jsme zaplatili už včera.
Na první křižovatce v Bamlach (Bad Bellingen) odbočujeme doprava k vinařství Marienheim. Zvoníme, po chvíli dorazí postarší chlapík. Vypadá přátelsky, ale zjevně má za sebou náročnou noc.
Ptáme se po vínu, nalévá na ochutnání.
”Nějaké doporučení?” Ukazuje na lahve aranžované ve vitrínce.
”Tohle”, prst míří na Riesling a Pinot Gris, “piju od pondělí do pondělí”
”…. a tohle”, ukazovák klesno o dvě polohy na obzvlášť úpravně aranžovaný Pinot Noir, “to piju od neděle do neděle!”
”Tak to prosíme po třech lahvích od každé z nich!”
Pokývne a ztěžka odejde do velké haly vpravo. Za chvíli se vrátí a jde opačným směrem.
Zastaví se s omluvným kývnutím: “Byla to náročná noc!”
”Ach jo, jak vlastně dopadl fotbal? Vyhráli jste?”
Vyhráli. 1:0 v prodloužení. A tenhle vinař slavil do půl třetí.

11:00 Po dálnici kolem Freiburg im Breisgau známou cestou přes Marcksheim na silniční odpočívadlo, kde nás zase vítají čápi.
Průtrž mračen je jen krátká.

Je pondělí, potřebujeme nakoupit jídlo. V Seléstat zajiždíme k supermarketům
… a ty jsou zavřené :-0
Panebože, ono je už zase výročí dobití Bastily!

12:30 U Chatenois končí vinice lemující východní stranu Vogéz; vjíždí se do hor. Krajina na pár kilometrech mění svůj vzhled na horský: pastviny, zalesněné kopce, skalnaté vrcholy.
I když nadmořská výška okolních vrcholků sotva překonává 800 m.n.m., dno údolí je pod 250, takže stoupání jsou tu nemalá.

12:30 Náš cíl: kemp na farmě v Saint-Pierre-Bois.
Jeho existenci mi (bez jakýchkoliv detailů) prozradil při přípravě téhle dovolené web CampingInfo.
Kempovací louky jsou dvě, odděluje je silnička.
Na “dolní” louce parkuje pár obytných automobilů, takže my jdeme na “horní louku”.
“Horní” je vedle stavení domácích. Jsou u ní sprchy, a hlavně - není tu vůbec nikdo!
Stan stavíme vedle roubeného sezení se stolem.
Teplá voda ve sprše je na žetony (á 0.50 Eur), záchody jsou ve stodole.
Splachovací, čisté, s akustickou kontrolou dění na dvorku. V opačném směru pak s vizuální kontrolou bot “uživatelů jednotlivých postů”  :-)

Žízní netrpíme – otevřeli jsme víno z Marienheimu (dobré, ale teplé – chladnička nefunguje už od začátku), k němu pár obložených chlebů jako předkrm oběda, za kterým za chvíli vyrazíme.

13:45 Vyjíždíme vesnicí na severozápad.
Táhlé stoupání a pak odbočka ze silnice nás měly přivést ke kapli nad vesnicí, ale ocitli jsme se na rekonstruovaném fotbalovém hřišti. Oslíka to hodně pobavilo!
Silnice se stáčí na východ, po pár kilometrech přejíždíme poslední východní hřeben Vogéz a pod námi se otvírá údolí Rýna. Sjíždíme do pásma vinic.

14:00 Zastavujeme u odbočky do Itterswiller; snažím se z mapy odhadnout, jestli tam může být restaurace otevřená i ve státní svátek (nechceme zbytečně “ztratit výšku”). Mapa mlčí, tak volám tuhle otázku na mladou Holanďanku, které kolem nás projíždí na hi-tech silničce. Tipuju jí slabých dvacet a vypadá hodně ve formě.
Říká, že pochybuje, že spíš až v Epfig, a ptá se jestli máme hlad.
Co je to za otázku, jasně, že máme.
Dívka sahá do zádové kapsy a loví “sušenku poslední záchrany”.
Honem doplňuju předchozí informaci: “Nene, nic nechceme, máme hlad, to jo, ale hlad na oběd! Keksíky ještě taky máme.”
Honem se loučíme. pokračujeme do původním směrem na Barr. 

14:15 V Grand Cru oblasti Moenchberg vinicích nad Adlau doplňujeme kalorie z keksíků - inspirace holandskou dívkou :-)
A taky si fotíme sochu mnicha, kterou tu postavili majitelé zdejších vinic, aby vzdali holt zdejšímu ‘terroir’.
Silueta sochy odkazuje na logo “Vigneron independant”.  

15:15 Jsme v Barr před vinařstvím Domaine Noelle Bachert, jehož víno nás oslovilo už před dvěma roky.
Dnes je zavřeno – jako všude, ale aspoň koukáme na otvírací dobu pro zítřejší nákup.
A taky se chvíli schováváme před deštěm, který právě začal.

15:30 Konečně jídlo – v osvědčené turecké ‘brušeterii’ s výhledem na penzion s modely čápů ve všech oknech.  
Slunečníky chrání před lijákem, na závěr skvělé espreso.

16:45 Při zpáteční cestě přejedeme úzkokolejku, a tím se na téhle dovolené konečně odtrháváme od deště!

17:15 V Itterswiller je vinařství v každém druhém domě.
Majitel Domaine J.L.Schwarz má strašlivou rýmu, za kterou se průběžně omlouvá. Omlouvá se i za svou angličtinu (úplně zbytečně), kterou dlouze a barvitě popisuje důvody, proč je zdejší/jeho Grand Cru víno tak skvělé.
Nejenže ví, kde je Česko, ale příležitostně jezdí se svým vínem do Prahy.
Kupujeme jen 6 lahví (standardní zdejší preference R, PG a PN) – víc nedokážu do cyklobrašen přibalit (průměrná cena za lahev Grand Cru 10-12 Eur).

17:45 Nothalten – obecní kašnu, v které plavou tříkiloví kapři jsem jsem ještě neviděl.

18:00 Dambach-la-Ville je úpravná vesnice (jako všechny tady): hrázděné domy, dlážděné ulice, zurčící kašny a spousty kytek. A taky impozantní hradby, zachovalé vstupní brány s věžemi, které zdobí čapí hnízda.
V historickém centru se slaví (zřejmě “bastila”), na dámy v alsaských krojích s velikými černými mašlemi je pěkný pohled … sedělo by se tu hezky, ale nás tlačí čas.

18:30 Míjíme Scherwiller a po cyklostezce vedoucí na západ opouštíme oblast vinic.
Příjemná asfaltka lesem nabírá výšku, docela se zapotíme.

19:15 Les končí u Thanvillé, vinice vystřídaly pastviny.
Po čtvrthodině mírného stoupání jsme u stanu.
Žádný nový obyvatel nepřijel; večeříme, popíjíme a plánujeme zítřejší den:
- dopoledne autem výjezd na nákupy vína i potravin
- odpoledne pěší túra na protější vrcholy Chateau du Frankenbourg a Rocher de Coucou.

 

 

Podél Rýna 6/9: Výlet do Basileje

Trasa: Rheinweiler – proti Rýnu – Basilej – po Rýnu – Rheinweiler, 52 km;
polojasno, občas liják.

8:45 Balíme ve Waldshut, platíme (30,- Euro), odjíždíme.
Navigace v Nokia E52 i silniční značení spolehlivě vedou stále po pravém břehu Rýna, po státovce a později po dálnici; za hodinu jsme v cíli.

10:00 Autokemp Lug ins Land poblíž Bamlach - i když sám sebe klade poblíž Bad Bellingen. Je velký a honosný, ale je blízko Basileje, kam se dnes chceme podívat.
Jsme tu jen na den, tak hned platíme: 23.5 Euro.
Místo pro stanování je dost mokré; stanů jen pár, všechny typu Duhový hrad XXXL s holandskými obyvateli.

11:00 Vybaleno, stan postaven, převlečeni za cyklisty vyjíždíme. Už bez bagáže, cyklopuťák skončil.
Do Rheinweiler sjezd z kopce, chvíli hledáme kudy podjet dálnici; pak po písčité pěšině přímo po břehu Rýna na jih.
Po pár kilometrech jedeme podél dlouhých, uměle vyhloubených oblázkových van – slouží ke snížení a ‘rozplyznutí’ zvýšeného průtoku, především při jarním tání. Ale i teď je hladina Rýna zvýšená a stále roste.
Na dně oblázkových van jsou jezírka krásně čisté vody – určitě skvělé koupání … až se oteplí.

12:00 Odpočíváme a pozorujeme kormorána, stojícího na balvanu uprostřed proudu. Během deseti minut voda znatelně zmenšila jeho ostrůvek. Kormorán se ještě chvíli rozhlíží, a dřív než mu řeka namočí nohy, roztáhne křídla a letí si po svém.

12:30 Jez, u kterého vzniká padesátikilometrový ‘náhon’ – Grand Canal d’Alsace. 
Klidná voda nad jezem působí klidným, idylickým dojmem ve srovnání s hučícím a pěnícím živlem níže. 
Přispívá k tomu i spousta ptačích rodičů, kteří tu ukazují opeřeným potomkům, co a jak dělat, aby byly připraveny pro život.

Bílý pták letící nad hladinou má tu typickou siluetu, která ve mně vždycky probudí vášeň lovce beze zbraně:
“Volavka! Úplně bílá!! To sem eště neviděl!”
Snažím se dostat co nejblíž k místu, kde si sedla, zoomuju a sakruju, jak to tomu foťáku dlouho trvá.
Ta káča ví, že po ní jdu, a postupně třikrát popoletí dál. Pak jí hra přestane bavit, obletí mě nad řekou a přistane pětset metrů pod námi. Vrátím se za ní, ale už nejdu moc blízko, nechci ji už znovu plašit.
Teprve při tomhle psaní (tj. o půl roku později) zjišťuji, že šlo o volavku stříbřitou, která má – na rozdíl od volavky bílé – dlouhá pera vzadu na hlavě.

Máme hlad, zastavíme u hospůdky se zahrádkou na nábřeží, ale vzápětí si uvědomíme jasný signál – slunečníky mají připaženo!
Dáma, která sedí v zahrádce ve velmi neformálním pozici, vypadá jako zdejší servírka, která teprve před chvíli vyhodila posledního včerejšího hosta.

13:00 K Mostu tří zemí (Dreiländerbrücke) jenom nahlédneme, sháníme kde se najíst.
Ještě jeden planý pokus a pak konečně italská restaurace UžNevímJakSeJmenovala s venkovním sezením. 
Kousek za mostem začalo Švýcarsko, takže ravioli (špenát, parmazán) jsou o 50% dražší než kdybychom byli o 100 metrů severněji.
Ale za chuť absolutorium, espreso skvělý.

”Koukej támhle, jaký tu jezdí zvláštní vlaky.”
”Hmm … ve městech se jim říká tramvaje.”

K historickému centru jedeme podle směrovek; cestu krátce přeruší liják.

14:30 Z mostu Wettsteinbrücke pozorujeme malý přívoz, který statečně zápasí s proudem.

Rytířskou ulicí (Rittergasse) vedeme kola k basilejské katedrále Basler Münster. Ne že by se nedalo jet ( naopak, ve středu ulice není položena historická dlažba, nýbrž asfalt!), ale připadá nám to zdvořilejší.  
Naši úctu a obdiv si ale katedrála ani úprava jejího okolí nezíská. Vše nám připadá divadelně kašírované – naleštěná dlažba, omyvatelné barevné omítky.
K tomu asfalt, který v bočních ulicích kolem Münsterplatz “doplňuje” dlažbu velice často.
Nejsem žádný ‘prahofil’, ale při pohledu na Rýn a město za ním si říkám: “Jeďte se podívat do Prahy, jak má vypadat pohled na město od hlavní katedrály!”
A hlavně – skoro nikde nejsou v oknech kytky!!! :-(

15:00 Jedeme zpátky.
Pěkné růže pnoucí se po zdi nacházíme na druhé straně řeky, než se uličkami propleteme na nábřeží.
Nejdřív pěkné korzo, postupně přijíždíme do přístavní části.

Přejíždíme hranici s Německem;
jedeme se podívat na druhou stranu Mostu tří zemí (délka 229 m = nejdelší oblouková konstrukce pro pěší lávku na světě); jsme ve Francii.
Koukáme proti proudu na švýcarskou část Basileje: “Vidíš, i ty labutě a kachny jsou raději u francouzského břehu, taky se jim ve Švýcarsku nelíbí!”
Je to nespravedlivé, ale argument, že zato možná může ta pravotočivá zatáčka, která ptáky vynáší k levému břehu řeky, spolknu a souhlasím.

16:15 Uvažuju přejet přes jez a jet po pruhu, který odděluje Grand Canal a Rýn. Ale nejbližší most, který by umožnil se vrátit na pravý břeh je asi 8 km  za naší odbočkou, a je to dálniční most, takže není jisté, zda se po něm dá jít (i když pravděpodobné to je).
Takže stejnou cestou podél Rýna, který proti dopoledni mírně poklesl.
Informační tabule o prováděných protipovodňových a rekultivačních opatřeních píše, že po dokončení v roce 2018 by uměle vytvořené zachytné vany měly zadržet 2.8 Mm³ vody – více na webu prezidia ve Freiburgu.

Zajímavý svaz s vinicemi, končí srázem na dálnici. Snad ty vinice vydrží ještě dlouho.

Jede se tak pěkně, že přehlédnu odbočku k podjezdu pod dálnicí na Rheinweiler. Zarazí mě až kotvení lanovky přes řeku:
”Hergot, tady jsme nejeli, museli jsme přejet!”
”To víš že jo; ta odbočka už byla.”
”A že’s nic neřekla?”
”Když ono se tak pěkně jelo. A já si myslela, že chceš jet jinudy ... jako vždycky!”
Vrátíme se asi půl kilometru.
V Rheinweiler se zamotám ještě jednou a vyženu nás tak zbytečně do krpálu převod 1:1. Musím se zeptat domorodce, kudy na Bamlach. 
Sjedeme zase dolů a před dalším stoupáním na konci vesnice chvíli odpočíváme.

18:00 Vinaři mají ve vesnici mají zavřeno, tak kupujeme místní vzorek v obchůdku v kempu, k tomu i něco snídani.
Ve vedlejší “kulturní místnosti” je už nával před televizí – večer hraje ve finále brazilského fotbalového MS Německo proti Argentině.
Vyjdeme ven. Poblíž svého služebního mercedesu tam stojí pohledná německá policajtka a cosi domlouvá s kempovou recepční. Hádám jí 30-, sportovní postava, slámové vlasy do ohonu, na pravém prsu mluvítko vysílačky, na opasku rozšířenou policejní výbavu, kanady. Fakt bych jí nechtěl naštvat.

21:30 Při večerní procházce s nadějí pozorujeme roztrhané mraky na západě jako příslib lepšího počasí. A marně se snažíme podle jásotu nebo nešťastných vzdechů rozpoznat, zda se německým fotbalistům daří ve finále MS v Brazílii.
Že by to skončilo nerozhodně? :-0