Trasa Flaach –Teufen – Eglisau –Rheinsfelden – Hohentengen a.H. - Rheinheim -Tengen - Waldshut, 48 km; polojasno, pár přeháněk a jeden záplavový liják, 15 - 18°C
Aspoň pár dní v roce spím rád pod stanem. Spaní pod širákem už moje ledviny neschvaluj a tvrdě postihují; leda poblíž ohně, který by někdo celou noc udržoval.
Při ranním lezení ze stanu si uvědomuju, jak tělo stárne a že je nutné tomu přizpůsobovat cíle, kterých chci dosáhnout … nebo o nich aspoň uvažuju ;-)
Aktuální stav: Po 3 nocích v malém stanu musím při “ranním startu” dolézt po čtyřech alespoň metr od obvodu stanu. Teprve tam se mohu začít vztyčovat (samozřejmě, s pomocí rukou), jinak hrozí zavalení a nevratné poškození stanu..
9:45 Hranice rozdělení čistě zelené a bahnité hnědé vody v řece se přes noc rozplynula.
Na obloze je šedivá deka - vyjíždíme bez pláštěnek, ale ve větrovkách.
Stoupání z Flaach přes Berg am Irchel zahřeje.
Potěší tabule u silnice vyzývající řidiče, aby dávali pozor na ježky, kteří se v noci chodí z vlhkých luk ohřát na teplý asfalt.
10:30 Silnice se klikatí na jih úbočím hlubokého lesnatého údolí nad Rýnem. Jedeme
kraji silnice, na cyklostezku není u silnice místo;
kvůli rozhlédnutí zastavujeme na malém odpočívadle.
Zdejší řidiči nejsou k cyklistům ohleduplní tak jako Němci nebo Francouzi, s úlevou odbočujeme v Teufen na cyklostezku (10:45).
V obilném poli na úbočí řeky Töss, která teď přivádí do Rýna vodu ještě o poznání kalnější, útočí poštolka na něco, co se skrývá mezi stvoly. Prudké střemhlavé útoky ubrzdí vždy těsně nad klasy, do porostu si netroufne.
Prohrála, potenciální kořist unikla.
Příjemná, cyklisticky nenáročná, štěrková cesta po břehu Rýna nás lesem a pak podél pastvin a vinic přivádí do Eglisau.
Podél naší trasy není žádná “občerstvovačka” (benzinku nepočítám) a tak bez zastávky pokračujeme.
Dlouhý železniční most má krásné vysoké kamenné pilíře - vyjma části, která překlenuje Rýn, tam je nezajímavá ocelová konstrukce.
Tipuju, že tahle dyzajnově rušivá část vznikla dodatečně, jako oprava následku úspěšného leteckého útoku za války. Ale wikipedie nic takového nepíše, tak se asi mýlím.
Začalo pršet.
Můj tachometr se vynuloval a definitivně odešel do návi. Nebo do Návy. V každém případě je po něm :-(
12:00 Zastavujeme v Landgasthof Fähre (Přívoz). Jsme mokří a trochu zpocení, ostýchám se ke stolům s bělostnými ubrusy a tak sedáme k prostému stolu poblíž výčepu. To je považováno za signál, že nechceme jíst a tak dostáváme jen nápojový lístek. Musím si tuhle konvenci pamatovat.
Kousek dál je řeka přehrazena velkým zdymadlem s elektrárnou – Rheinsfelden; kousek níž po proudu čekám podle mapy most, po kterém chci přejet na pravý břeh. Zastavím u informační tabule o historii stavby, fotím jez z vrcholku strmého schodiště.
Ozve se dupání, dolů po schodech kolem mě proběhne mladík. Koukám, jak utíká po betonové plošině podél červené elektrárny, zmizí v malé budově na jejím konci a pak se objeví na pokračování plošiny směrem ke zdymadlu.
V hlavě mi trochu šramotí … koukám po proudu, žádný most v dohledu, nojo, tak tohle je most, po kterém plánuju přejet na druhou stranu.
K betonové plošině se naštěstí dá sjet “objízdnou cestou”, nést naložená kola po schodech by nedopadlo dobře.
Malá budova uprostřed řeky je hraniční přechod, vracíme se do Německa.
13:00 Nákup v supermarketu na východním okraji Hohentengen am Hochrhein.
Zaujme nás, jak obrovské kopce zboží tu ve svých nákupních vozících tlačí k pokladnám většina zákazníků. Že by se blížila živelná pohroma nebo je platební amnestie?
Správnou odpověď napoví pohled na registrační značky aut na parkovišti – 90% jich je ze Švýcarska. Inu, je tu výrazně levněji a tak při týdenním nákupu jde národní hrdost stranou :-P
13:45 V Lienheim konečně nacházíme otevřenou restauraci, zastavujeme na oběd. Bylo to už dost ‘natěsno’, mají otevřeno jen do 14:30, pak až od 17:00 – další zdejší “konvence”, kterou je dobré si pamatovat.
Jana při náhlém zastavení naložené kolo sice udrží, ale upadne na koleno. Trochu krvácí a kulhá, ale – podle ní - nic to není! (léčit ho musí ještě 2 týdny po návratu).
Skvělé jídlo: Panenka v šunce + vařená zalenina + vydlabaná dušená cuketa, která má v sobě kousky zeleniny a v rajčatové omáčce. Předkrm je pozorností podniku: listy polníčku + červená řepa zalité balzamikovým octem a sýrovou omáčkou.
V Rheinheim nás značení cyklostezky odvede od řeky a pak se ztratí.
Trochu bloudím než konečně chytím správný směr, ale ne správnou cestu -jedeme po krajnici hodně frekventované silnice až na jižní okraj Kadelburg, kde se teprve podaří vrátit na značenou cyklostezku.
Tip pro příště: Jet podle řeky! :-)
Ještě větší bloudění se mi podaří za Ettikon: projedeme lesem, přejedeme říčku Wutsch a jsme před křižovatkou velkých silnic.
Značená cyklostezka se někam ztratila, na dlouhém úseku probíhají stavební práce. Nevím kudy kam a je problém najít člověka, který by poradil … nakonec ho potkáme. Němčina mu jde jen o málo líp než mně (student z Holandska), tak raději přeladíme na ynglyš.
17:15 Rhein-camping Waldshut: příjemý, levný, pěkná restaurace, sprchy za 0.5 Eur, k dispozici skládací lehátka/sedačky.
Informační leták, shrnující podstatné informace, je zakončen varováním před liškami-lupičkami: “Don’t leave shoes or food outside the tent. Small foxes often look for food at night.”.
Kemp je plnější než ty předchozí, na stanovací ploše stojí 4 stany.
Sedíme před stanem na parádně vysekaném trávníku, užíváme si komfort skládacích sedaček, pozorujeme okolí.
Hlavně koukáme na alternativní výbavy pro cykloputování:
- Kousek od nás sedí pod tropikem svého stanu na vlastní židličce osamělý chlapík, asi čerstvý důchodce. Jede sám, všechno veze na robustním kole osazeném bočními nosiči na předním kole. Stan má dost velký, věřím, že je schopen takhle putovat i několik týdnů.
- Francouz, který jede pánskou jízdu s dvěma parťáky, táhne přívěs – asi doma dělaný.
17:45 Rychle se blíží bouřkové mraky, hřmí. Začíná pršet.
Něco do stanu, něco do brašen. Vařič a bombu pod předsíňku (je hodně malá … nemá být správně “málo malý”), brašny srovnat na zem a zakrýt nepromokavými vaky – jako obvykle.
Zalézáme do stanu, leje, usínám.
18:10 “Stando, jsme ve vodě!”, říká Jana docela klidně. Vleže se opřu o ruku, podlážku kolem ruky tím zatlačím o dobré 3 cm níž. Cítím, že jsem sáhl do vody, ale ruku mokrou nemám. Takže: - podlážka je dokonale vodotěsná
- stan stojí v rybníku.
Na nohou sandály s plastovou podrážkou, před vchodem do stanu mám palce pod vodou, takže dobrých 5 cm vody tu je.
V kritických chvílích se člověk dozvídá pravdu o sobě – já jsem zjistil, že prostě nejsem profesionální fotoreportér! Protože jinak bych tu neopakovatelnou (doufám!) situaci honem zdokumentoval … a pak dál fotil, jak nás Jana zachraňuje a odstraňuje následky.
Já se místo toho zúčastním záchranných prací (spacáky a věci ze stanu pod přístřešek kol, z brašen vytahat, co je mokré a rozvěsit na klandry kolem stromků) a foťák vytáhnu až když ve vodě zůstaly jen odolné věci (stan, vaření) … a Jana :-)
To už se dost vody vsáklo a její hladina poklesla.
19:30 Stan stojí na nejvyšším bodě plochy určené pro stany, vše suché nastěhováno a ostatní někde visí, pohoda.
Měníme další plány:
- zítra vlakem pro auto, podle času kratší výlet
- pozítří přejezd někam pod (vzhledem k Rýnu) / nad (vzhledem k zobrazení na mapě) Bazilej + výjezd do Bazileje
- popozítří přejezd do Alsaska a 3 dny pohody v oblíbeném penzionu: spaní v šantalině načančaném pokoji a výlety do okolí.
Pravidelnou večerní relaci s dětmi doma končíme prosbou o objednání ubytování.
Ondrova odpověď přichází po necelé půlhodině: “Litujou, ale mají obsazeno :-(”
“No, mám já se ještě na co těšit?”, medituju při otvíráme dalšího modrého pinota.
Cvičná vycházka k nádraží, abychom věděli odkud, v kolik a kdy vyrazit.
Žádné komentáře:
Okomentovat