Dolomity 2013:Kronplatz a domů

 

 

 

 

 

 

 

Dolomity 2013: Plose

Plose, středně velké středisko na kopcích východně nad Brixenem (Bressanone), patří k našim hodně oblíbeným.
Lanovky vedou z 1067 do 2505 m.n.m.
Pohledu z vrcholu Plose na Brixen (565 m.n.m), ležící přímo pod námi, i na široké a hluboké údolí táhnoucí se k jihu, které bylo od nepaměti hlavní cestou pro poutníky ze severních zemí do “Svatého města”, se nemůžeme nabažit.

Jsme tu počtvrté (vloni dvakrát, předloni poprvé) a zase máme kliku na počasí:
-5°C, ráno jasno, odpoledne občasné velké bílé mraky, přidávající pohledům na okolní hory dramatičnost.

8:15 Odjezd z Rodenegg, 8:45 příjezd na parkoviště střediska Plose.
Na parkovišti u dolní stanice vleku stojí 6 autobusů, 5 z nich má za čelním sklem štítek CK Víkend

Gratuluju, cestovko, ať se daří i nadále, ‘produkt’ “lyžování každý den v jiném středisku plus tyrolská polopenze” nemá chybu!
No, vlastně pro nás mimopražské vidláky jednu chybu má!
Ale už jsme našli řešení :-)

Než se průvodci podaří koupit skipasy, než se na mě dostane řada a než vyjedeme “úvodní” lanovkou, je skoro deset.

Nepokračujeme dalšími lanovkami, zůstáváme na sjezdovce Trametsch, která vrací lyžaře až k dolní stanici “úvodní” lanovky (délka 6.7 km, převýšení 1048 m).

Jezdíme její horní část - 1A Trametsch (délka 2.8 km, převýšení 498 m), která stojí na našem žebříčku sjezdovek hodně vysoko.
Skvělý sníh, členitá trať, úžasný výhled, pramálo lidí (většina pokračovala na další lanovky), 6-sedačka s bublinou – tak asi vypadá lyžařské nebe!

Ještě vloni byl celý Trametsch značený jako černá sjezdovka, letos je “degradován” na červenou.
Správně, je to ukázková červená!

11:00 Žaludky se hlásí, sjíždíme celý Trametsch, před jeho koncem po levé straně zastavujeme v Trametschhütte.
Standardní volba k doplnění tekutin a k zasycení, které nebude bránit dalšímu lyžování: Speckknödelsuppe, pivo, vinný střik.
Sedáme venku, stůl u stěny chaty, výhled na desítky kilometrů údolí.
Sympatická tmavovláska zdraví německy, ale po mých prvních slovech přechází do rodné slovenštiny.
Před odchodem ji žádáme o tip, co pít na zahřátí: “Jagertee! Oni to pijú už od rána.”

12:30 Vyjíždíme úvodní kabinkou a pozorujeme trsy azalek vykukující z nevysoké vrstvy sněhu. V květnu a červnu tu asi září. :-)

Přejíždíme až na konec střediska. 3x sjedeme navazující sjezdovky 11 a 12; při jízdě nahoru vždycky dost ztuhneme – ochladilo se, -9°C, občas nepříjemný vítr.

Při jednom z dojezdů k dolní stanici si vyměníme pozdrav a úsměvy s dámou z našeho zájezdu, která tu čeká na svou kamarádku. Ta, ač důchodkyně, vzápětí dojíždí elegantním obloukem.
I když jsme pár metrů vzdáleni a právě dosedáme na sedačku, slyšíme její nespokojený hlas: “To je ale blbá modrá, sem už nejedu! Stejně, nejlepší je ta černá na nahoře!”

Inspirujeme se a přejíždíme na černou 6.
Teploměr ukazuje už -11°C, při jízdě dolů štípou tváře.
Větší problémy ale způsobuje světlo rozptýlené velkým mrakem - tahle sjezdovka je “houpačková” a v difuzním světle je sklon svahu špatně vidět.
Jízda pod prase :-(

14:00 Jdeme se ohřát do Plosehütte, která je u horní stanice lanovky C.
Stejně jako vloni tu parkuje sněžný skútr s označením CARABINIERI, stejně jako vloni se 2 opálení fešáci v tmavých kombinézách natřásají před dívkou za barem. Rozdíl: vloni byli na terase, letos jsou uvnitř, protože je zatraceně vlezlá zima.
Zaujaly mě lyže vetknuté do zádi skútru – výrazné nápisy CARABINIERI před i za vázáním hlásají, že tohle nejsou lyže pro zábavu, tohle jsou lyže pracovní! Hodně mě mrzí, že jsem si je nevyfotil :-(
2x Jagertee, 20 minut pauza a mrak odfoukaný o kus dál – opakovanou jízdu na 6 si užíváme.

Dvakrát si sjedeme bleděčervenou 4, která se kroutí dolů borovým lesem.
U dolní stanice “dvoukotvové” lanovky huláká hip-hop stejně hlasitě jako vloni a stejně jako vloni mám pocit, že dredatý mládenec v malé prkenné putice prodává espressa a marihuanové jointy zhruba ve stejném počtu.
I tak může vypadat pohoda!

15:15 Přejíždíme zpátky na Trametsch; po 3 jízdách máme dost; předposlední jízda dolů.

Před 4. jdeme do naší oblíbené pizzerie Plosestodl na “veneciano” a espresso.
Sezóna venkovního sezení asi ještě nezačala - personál se tváří nevrle a transport zavírajícími se dveřmi mi nijak neusnadňuje.
Druhou rundu “veneciana” (dělají tu skvělé) pijeme uvnitř, přisedáme k dámám, které dnes po poledni tak rezolutně odsoudili příliš mírnou modrou sjezdovku. Jsou tu jedinými hosty, během následujících 20 minut se dozvíme spoustu informací:
- Dámám je 69 a jsou z Prahy, ta sportovnější (a dominantnější) dělala horolezectví, ale v 65 začala dostávat závratě a tak skončila; lézt jako druhá by si ještě troufla. 
- Parta 4 seniorů, co sedí poblíž nich v autobuse k nim tak úplně nepatří; jsou od Kolína, jsou o deset 10 let starší než dámy a dřív dělali instruktory lyžování;
- Nejhůř z nich je na tom ten nejstarší, tomu je 81 a hrozně zapomíná – dřív si vždycky než jel lyžovat  nechal vytáhnout vodu z kolena, a letos zapomněl, tak lyžoval jen 1.den, včera je dopoledne a dnes už jen chodí. Ale aspoň si na to bude příště pamatovat …  Bože dej, ať si za stejných podmínek i já vychutnám trest za zapomnětlivost :-D

Dolomity 2013: Alta Badia (Corvara) - Marmolada

Městečko Alta Badia (přesněji jeho součást Corvara) je jedním nástupních bodů na unikátní lyžařskou “rundrfahrt” Sella Ronda – více než 40 kilometrový okruh kolem skalního masivu Sella Group.
Rok od roku stoupá věhlas tohoto okruhu a prodlužují se fronty u lanovek, které jsou součástí okruhu. Corvara nabízí i spoustu sjezdovek, většinou bleděmodrých.
“Loučkaření” si necháváme na důchod, jízda “v kruhu” byla zajímavá, ale dnes chceme nahoru - stejně jako před 2 roky si chceme sjet z Marmolada - nejvyšší hory Dolomit.

Cesta autobusem bude trvat hodinu, proto snídaně i ranní odjezd jsou o 15 minut dříve (7:00/8:00).

9:00 Je jasno, občasné řasy, -3°C.
Než se náš pedantský průvodce zakoupí skipasy a nachystá se je vydávat podle jmenného seznamu, vytvoří se u “výdejního místa” v přední části autobusu skrumáž, z které jsem bojovnými spoluúčastníky vytlačen ven.
Nevadí, holt chvíli počkáme.
Lístky “Dolomity Superski”, nutné na vleky mimo region Alta Badia (potřebné na okruh Sella Ronda nebo na Marmolada, cena 48 Euro, tj. příplatek 7 Euro proti skipasu jen na region Alta Badia), kupoval průvodce jen 2 a proto nejdříve volá k jejich vyzvednutí. Volám “Tady” a spoluúčastníci mi dělají uličku s mírným vrčením.

9:30 10-minutová fronta na žlutou “kabinku”,
před desátou začínáme sjíždět první dnešní sjezdovku směrem k Arabba.

Fantastický výhled na skály masivu Sella Group po levé straně i hory na druhé straně rozlehlého údolí. Přímo před námi v druhém sledu hřebenů Marmolada.
Sjezdovka, vedoucí z jejího vrcholu Punta di Rocca, je zatím ve stínu, žádné tmavé body se na ní nepohybují.

V zástupu sjíždíme do Arabby, před silnici lyže dolů, 500 metrový pochod k dolní stanici, z níž vyjíždějí 2 lanovky.
Jdeme dlouhou chodbou k levé z nich, 10 minut mačkání ve frontě, 10 minut houpavého získávání výšky - hlavně nezapomenout vystoupit na mezistanici.
Vystupují téměř všichni, závodíme v rychlosti nasazení lyží a honem do fronty na pomalou, dlouhou dvojsedačku.

10:30 V širokém, postupně se zužujícím zástupu se suneme 15 minut (méně než předloni), tichý ale urputný zápas o každý centimetr :-)

11:00 Přes 2 další vleky vyjíždíme na poslední hřbet Passo Padon (2401 m.n.m.) – nepříjemně tu fouká, -7°C.
Následuje více než 5 kilometrový modrý, později bleděmodrý sjezd až “úplně na konec” – k dolní stanici kabinové lanovky na Marmolada.

11:15 Řadíme se do fronty, končící u zadní stěny budovy lanovky.
S přestávkami postupujeme před čelní stěnu, kde začíná “labyrint”: řetězové vedení vytvářející koridor široký pro pohodlnou chůzi jedné osoby, po 10 metrech obrat o 180°.
Koridorem už jdeme plynule, bez přestávek. 
Míjení stále stejných tváří v protisměru působí úsměvně, mračí se tu jen několik zarputilých staříků.
Nejspíš je “prudí” chumelenice lehkého sněhu, který víří vítr ze šikmé střechy budovy přímo na frontu.

11:30 Procházíme turniketem, jsme v dávce určené k nástupu do lanovky.
Organizovaná tlačenice, “Postupujte dále do vozu !”.

Dvakrát přesedáme.
Na druhé mezistanici opět ignorujeme tabule zvoucí na prohlídku muzea Velké války, ale opět (=stejně jako předloni) se pod vlivem výhružných tabulí: “Nahoře už záchod není !” kolíbáme o 2 patra níž.
Proběhla tu rekonstrukce, záchody už nejsou výhradně turecké!

12:00 Jsme nahoře": Marmolada – vrchol Punta di Rocca, 3265 m.n.m.
Slunce je v mracích, tak ani nejdeme na horní vyhlídkovou plošinu, ale rovnou dlouze sestupujeme po nepříjemných schodech.
Jejich nepříjemnost má 2 důvody:
- máme lyžáky
- údolí kolem jsou hluboká …. pravda, schodiště má sotva 10 výškových metrů.

Sjíždíme;
sníh je parádní, ale v difuzním světle splývá povrch sjezdovky.

Bezproblémový parádní sjezd;
několikrát zastavujeme: fotíme, odpočíváme, čekáme až odjede tlupa, do které jsme se připletli.
Překvapuje nás množství “důchodců” (= spoluobčanů zřetelně 60+).

12:30 Najíždíme na trať, po které jsme sjížděli k lanovce nahoru.
Důležitý moment: včas přejet doleva, abychom nemusel křižovat dráhu šlepru jako minule … letos by to ani nešlo, je tu plůtek (samozřejmě by to nebyl problém, sjelo by se o 2 kilometry dál a přes 2 navazují kotvové lanovky bychom se dostali do místa umožňující ho chybu napravit. Trvalo by to tak 15 minut).

13:00 Sundáváme lyže před restaurací u mezistanice lanovky z Arabba a doufáme, že minestroni tu bude stejně hustá a stejně skvělá jako minule.
Byla! :-)
A stejně jako minule jsou tu zřetelně k poznání ruští turisté –ruština je k tomu účelu předurčená. Obdobně jako němčina ke klení a nadávání ;-)

14:15 Červenou a černou do Arabba (“Tam se to stalo Honzovi!”).

Začíná chumelit.
Po zelených šipkách “protihodinového okruhu” Sella Ronda se vracíme do Corvara.
Je ještě brzo, ale na další lyžování nějak není nálada.
Bombardino nám nesedne (rošťáci do něj přestali dávat kávu), jiný bar, kam bychom se vešli a dali si něco jiného, hledáme marně.
Lyže i lyžáky odložíme do autobusu (řidič za sklem se tváří jako nabob, přitom po něm nic nechci), a uděláme důkladný okruh po Corvara.
V 17:00 vyjíždíme.
Po 5 kilometrech pošmourný mrak, z kterého vytrvale depresívně posněžovalo, končí a zbytek cesty je idylické azuro.

Dolomity 2013: Jochtal - Gitschberg

Už tradiční, jarně-prázdninové lyžování v jižním Tyrolsku = v severních Dolomitech.
Koncem září se nám v nabídce CK Víkend líbil 5-denní zájezd z Pardubic, ale než jsem se rozhoupal k objednání, byl obsazený.
Naštěstí, než jsem stihl zajistit “nouzové řešení”, objevil se v jejich nabídce další zájezd:
- 5.2-10.2., 4 dny lyžování 
- Odjezd z Pardubic, jízda přes den  
- Polopenze
- Cena (bez skipasu) 6000,- Kč/osoba.

Anička nám ráno pomohla odnést bagáž na nádraží; rychlíkem v 6:38 jedeme do Pardubic.

Starší autobus Bova má dost malé sedačky.
7:00 Pardubice – Kolín – 9:20 Praha Nové Butovice – Plzeň – 11:30 Svatá Kateřina (zastávka 20 min).
Řidič jede svižně; s bezpečnostními přestávkami ani s fyzickými potřebami cestujících si hlavu neláme; zastaví už jen na 20 minut u hranic Německo–Rakousko. Přitom dobrou polovinu zájezdu tvoří senioři 65+ … asi už od večera nepili (skoro). Stejně jako já :-P

Průvodce, mladý muž s výkladovým stylem učitelky mateřské školy (nic ve zlém!), pustil na téměř nebarevné CRT-monitory film 2Bobule. O čem byl nevím, moji vizuální prioritu mělo “vajžlsstudio 2010 krok za krokem”, akustickou prioritu (jen do jednoho sluchátka) hrající “mamfordi”; ze zachycených útržků soudím, že štáb příliš invence filmu nevěnoval, ale ožrávačka to musela být prvotřídní.

Cesta bez komplikací, žádná zácpa u Mnichova ani u Innsbrucku;
v 17:45 vysedáme u penzionu Gasthof Rauchegger v jihotyrolské vesničce Rodeneck, asi 10 km severně od Brixenu (Bressanone).
Pokoj s příslušenstvím a dostatečně velkou skříní nemá balkón.

Opulentní večeři (3 chody + zákusek) doplňujeme litrem bílého Südtiroler Weisburgunder nejen dnes, ale i další 3 večery.

6.2.2013 Jochtal – Gitschberg

2 menší střediska (dohromady 44 km sjezdovek), propojená 4 km dlouhou kabinkovou lanovkou, nepatřila k našim nejoblíbenějším.

7:15 Snídaně; paní domácí při doplňování samoobslužných stolů “kmitá” tak rychle, až mi to bere chuť k jídlu – po ránu mi rychlý pohyb nedělá dobře. I když se na něj jen dívám :-/

8:15 Odjezd do Valles, asi kilometr za vesnicí začíná kabinková lanovka do lyžařského areálu Jochtal.
A taky spojovací “kabinka”, která s jedním přesedáním zaveze do mezistanice lanovky na střediska Gitschberg.

Do 10:00 stihneme dvakrát osmičku po sjezdovkách zdejšího kotle; zajímavější je pouze černá 8.
Tím jsme si splnili povinnosti “projet středisko”, v následující hodině plánujeme jezdit na “Talabfahrt” a zajít na občerstvení do Nockalm jak se nám osvědčilo před 2 lety.
Pohled pod sebe z “Černé 6” (=začátek Talabfahrt č.1) budí respekt, ale díky novému sněhu je to příjemné svezení. Škoda, že ve stejné chvíli tu jede i tlupa hulákajících německých mlaďasů, kteří mají s prudkostí kopce dost problémy a ohrožují nejen sebe, ale i okolí.

Spěcháme do údolí.
Ale nahoru se nevracíme – u lanovky se tísní dav, čekání odhadujeme na 15 minut. “Na to už jsem starej”.

Spojovací kabinkou přejíždíme na Gitschberg.

Dvakrát vyjedeme až do nejvyššího bodu (Gitsch 2510 mn.m.);
jízda dolů připomíná jízdu po široké dálnici, mezi cáry mraků jsou kouzelné pohledy hluboko do údolí (Brixen 600 m.n.m).

Sjezdovka je skvěle upravená, není zledovatělá jako vloni.
V prudším klesání přeženu náklon a vzápětí v oblaku vířeného lehkého sněhu kloužu dolů.
Snowboardové kalhoty, které jsem před lety zdědil po dětech, se opět osvědčují – ani jsem se nepraštil ani klouzání po boku nevadí. I když jsem v bílé tmě, vím, že pode mnou nikdo není, a tak klouzání nijak nebráním; zastavím po dobrých 30 metrech. Jana dojíždí, ptá se po zdravotním stavu a dodává: “Já viděla jen mrak, vůbec jsem netušila, kde máš hlavu a kde lyže!”

11:30 Speckknödelsuppe a pivo/vinný střík jakovloni v Pichlerhütte; protože je kolem -7°C a trochu fouká, sedíme uvnitř.
Vloni byla obsluha rychlejší, ale aspoň se ohřejeme.

Objevujeme pro sebe Černou 23, na kterou jsme vloni zapomněli. Profilem je to příjemná červená, nejobtížnější je jízda nahoru “kotvou” -zvlášť pro lidi malé postavy :-)

A taky Modrou 21, i ní jsme poprvé. Je ve žlabu a je zní pěkný pohled na okolní hřebínky. Ale na konci se musí píchat :-(

14:30 Přejíždíme zpátky na Jochtal; letos hodnotíme Gitchberg velmi kladně.
Kabina nahoru už je bez fronty; dolů jedeme po Červené 4.
Potřebujeme se občerstvit - zastavujeme v Nockalm na Veneziano a Apfelschtrudel/Blueberren mit Yoghurt. 
Chvíli po nás přicházejí Petr a Zdena, naši společníci od stolu – středisko je malé :-)

Při jízdě dolů je špatně vidět povrch sjezdovky – klesající slunce odrazem od protějšího kopce barví sníh do růžova. Při dalších jízdách už nepříjemný světelný efekt zmizí. Sraz je v 16:45, stihneme ještě 2 jízdy nahoru a dolů.
Je to trochu “na hraně”, zdrželo nás 5 minutové zastavení lanovky při poslední jízdě. 
Dojít a přezout se ale stihneme 10 minut před limitem.

Když na palubních digitálkách naskočí minuta odjezdu, motor, který vrčel už dobrou čtvrthodinu, zmlkne.
Průvodce sděluje špatnou zprávu (problém s klínovým řemenem), ale i řešení: druhý autobus stejné cestovky pro nás přijede asi za 40 minut.
Nouzové scénáře přesunu věcí a hlavně bot, které zaznívají ze všech stran, se nenaplní – řidič během půlhodiny prasklý řemen vymění, takže sprchu i večeři stihneme podle plánu.

Přes Lubný a Korunu ke Kunštátské kapli

Trasa 26 km, doba 4:45, min-max výška: 625 – 1080 m.n.m.
Nejprve pod mrakem, později polojasno, –4 - -7°C, na hřebeni nepříjemný vítr. 

Áňa má po zkouškách a tak jede se mnou běžky;
Jana zůstává doma s Ondrou, kterému zbývá zkouška z “parů” a ze španělštiny (mimostudijní “bokovka” v Institutu Cervantes), jednak ze solidarity, jednak aby začala připravovat věci na zájezd do Dolomit.

Plánoval jsem nechat auto u hájovny Nad Kačerovem; ale cesta na Šajtavu vypadala sjízdně, tak jsme po ledovaté lesní asfaltce vyjeli až ke školkám na Kačerovských loukách.

10:30 Proti směru ”sedmičky” (dnes už neznačený, šajtavácký sedmikilometrový okruh) k prameni Kněžné (11:05).
Zledovatělý sníh je už od začátku stoupání pokrytý lehkým popraškem – jedeme dobře a bez velkého smekání, kterého jsem se vzhledem k oblevě uprostřed týdne, obával.
Pokračujeme kolem “Dubu”, přes Téčko na Lubný (11:40), po zelené přes Luisino Údolí na rozcestí Pod Velkou Deštnou a dál úbočím Maruši k “lovecké chatě” (12:15) a na bunkrovku, na jejímž začátku svačíme.

12:30 Trochu vychladlí kloužeme po bunkrovce; mezi mraky se objevují kusy modré oblohy.
Před začátkem klesání k Čertovu Dolu odbočíme na cestu vzhůru úbočím Koruny - stejně jako minulý týden. Tentokrát ale jdeme ve stopě někoho, kdo chvíli stoupal přímo vzhůru, chvíli se motal mezi stále houstnoucími mladými smrky a pak se stočil vlevo. Stopa nás dovede na neznačené rozcestí, kde odbočíme doprava a po vrstevnici se zleva napojíme na cestu, po které jsme Korunu obešli i minulý týden.

Ještě před tím přemluvíme k otočení staršího běžkaře z protisměru, který se ptal na cestu k Luisinu Údolí.
Času do tmy zbývalo spousta, při vysvětlování polohy se orientoval, kde je on a kde cíl, na obloze bylo azuro, takže jsme společně s ním dojeli na rozcestí, ukázali mu cestu dolů k bunkrovce a dál na “lujzák”, a pak sami pokračovali na rozcestí Pod Homolí.

13:30 Na bunkrovce k Pěticestí potkáváme jako obvykle víc lidí, než za celou dobu jízdy po “našich stezkách”. 
Nadchne nás zlatý retrívr, plný síly a radosti ze života, který nadšeně pobíhá kolem běžkujícího páníčka. To už je dávno, kdy se mnou takhle běhal Dandy :-(

Po necelém kilometru obcházení Homole odbočujeme z bunkrovky na krátkou spojovací cestu, kterou se dostáváme na červenou hřebenovku A.Jiráska (13:40). 
Stoupáme na Tetřevec a do obličeje nepříjemně štípe mrazivý vítr s krupičkami sněhového prachu.

14:00 Sjiždíme z Tetřevce za použití několika akrobatických prvků a cestou, vedoucí rovně mezi bizarně tvarovanými a zasněženými smrky, dojíždíme ke Kunštátské kapli.

Trojice radioamatérů tu právě sklápí stožár s anténním dvojčetem na FM-pásma.
Jestlipak Ondra ví, že byl nějaký fm-kontest ?
Také mi to připomene, že v létě musíme udělat generálku krátkovlnných antén u domu.

14:20 Dojíždíme na Pěticestí, bez zdržování zahýbáme za žlutou směr Zdobnice.
Až k prvním chalupám je sjezd stejně příjemný jako minulý týden;
níže už ale na cestě není sněhový poprašek, ale zledovatělý krunýř.
Nad chatou hradecké nemocnice se štěstím vyjedu na louku a ustojím to, Áňa se zasekne v tvrdé stopě a s heknutím sebou praští. To bolelo!

Na silnici a dolů na křižovatku u autobusové zastávky jdeme s běžkami na rameni (15:00).
Díky hůlkám několikrát odvrátíme pád; před jedoucími auty, která mají na zledovatělé cestě zjevně potíže, lezeme na bariéry kolem silnice.

Pěšky dojdeme po modré k lesovně, dál lesem až na rozcestí Nad Zdobnicí se smekáme na běžkách.
Tady musíme lyže znovu sundat, protože na lesní cestě není sníh.
K autu u školek docházíme v 15:30.

Áňa poznala kouzlo běžkování.