Protože do odjezdu, plánovaného na 10:10 (Áňa má do 12 přednášky a my na ni počkáme před veterinou Brně) zbývala ještě půlhodina, šel jsem přilepit nálepky Corsica Ferries 2007 a 2008 na "střešní rakev". Asistoval mi Ondra. Sekundové lepidlo se ukázalo jako zdatný soupeř: nejprve jsem si slepil prsty já, pak Ondra, při uhlazování první nálepky jsem pomatlal "rakev", s druhou nálepkou odkáplo i na střechu auta. Pak konečně lepidlo došlo (přesněji: všechno zbývající ztuhlo), takže stále plandající konec druhé nálepky jsme museli přilepit pomocí nálepky ze Speikbodenu :-P
Před pár dny nás napadlo, že do rohu průjezdu, který jsme se v minulosti snažili zaplnit a zkrášlit azalkou, zakrslou zlatou borovicí a japonskou vrbou (nikoliv najednou, ale postupně, když předchozí rostlina odešla do Návy), by se hodil nějaký velký kámen.
Proto zastavujeme v Březové nad Svitavou v prodejně Vodní království pro inspiraci.
Zjišťujeme, že:
- takovým kamenům se říká solitéry
- takový solitér by onomu rohu opravdu prospěl
- není to záležitost za pár stovek.
V Brně jsme v půl jedné naložili Áňu. Nádherný jarní den, slunce, 15°C, slabounký větřík.
Pokračovali jsme přes Bratislavu na Vídeň; slovenská dálniční známka za 160 Kč (velmi nepříjemná mladá čůza u pumpy před hranicemi).
Jižně od Vídně na mizerně značené odbočce u Schwechat se mi "nepodaří odbočit" z A4, takže jedeme až na dálniční křižovatku ve Vídni.
Po A2 jedeme k Wiener Neustadt v hustém provozu (jako vždycky), pak příjemnou dálnicí S6 s minimálním provozem a pěkným okolím ož k Bruck an der Mur, kde se zase nestrefím do správného proudu a zamířím na Graz. Otáčím po pár kilometrech a pak už bez problémů dojememe k Liezenu, kde sjíždíme z dálnice na už dobře známou silnici údolím řeky Enns.
Slunce zmizelo za tmavými mraky, teplota klesla z 10°C na nulu, náhlý déšť rychle přechází do sněžení a fouká silný vítr. Navíc se dělá mlha, takže sjezdovky v Haus a v Schladming spíš tušíme než vidíme.
V 18:30 jsme v cíli: malebná vesnice Wagrain, penzion Zum Wilden Hannes. Název "U divokého Janka" sice nezní moc pohostinně, ale je to jen marketingový trik :-) vítá nás příjemná majitelka, která brzy zjistí, že moje němčina má velké mezery a tak přejde na komunikaci v angličině, kde jsou naše mezery srovnatelné.
2 dvoulůžkové pokoje, rakousko-německý standard, celková cena za 3 noci se snídaní je 420€.
Večeříme v blízkém hotelu Sonne. Po vzoru z Dolomit se pokusíme o 4-chodové menu. Jídlo je to dobré, ale chybí nám v něm italská/tyrolská lehkost... přežrali jsme se.
Večer se jdeme projít ke kabinkové lanovce na Grafenberg.
Na snídani v 7:30 jsme první; vzápětí po nás přichází starší, sportovně vypadající dáma - nepochybně učitelka v důchodu.
Modrá obloha s velkými bílými mraky, -4°C, v 1700 m.n.m. -7°C
V 8:30 jsme u lanovky č.60, začíná provoz.
Sjezdovka pod kabinkou je modrá/červená, nenáročné rodinné lyžování.
Tak ji zatím ignorujeme a přejíždíme sjezdovkovou "houpačkou" směrem k Alpendorf.
Vychutnáváme ranní manšestr. Krátká, boulovatá, zasněžená černá sjezdovka pod sedačkou č.40 představuje výzvu, které neodolám.
To byla chyba: čtvrtou bouli už nestíhám v kolenou, jedna lyže odpadne, boty jsou blíž k vrcholku než hlava, pomalý kotrmelec přes záda, zastaví mě až úžlabí nad další boulí. Čerstvý sníh byl jako peřina, ani jsem se nepraštil, ale zato ho mám všude. Dost se zadejchám než se vyškrábu k odpadlé lyži. Čistím a suším brejle dioptrické i lyžařské; máváním odpovídám na "tschüss", kterým mě zdraví 3 chlápci ze sedačky jedoucí nade mnou.
Stylem "paní radová bojuje o důstojnost i o život" sjíždím dolů. Je mi horko, funím jak lokomotiva, pošramocené sebevědomí se připomíná až do konce pobytu.
Až do 13 hodin jezdíme červenou sjezdovku pod kabinkou č.60: příjemně členitá a dobře preparovaná - kolem poledne je přes +10°C, ale podklad je stále pevný, teprve v úplném závěru sjezdovky se sníh mění na měkkou kaši.
U dolní stanice příjemný "bufet". Tekutiny doplňujeme pivem a minerálkami, na hlad dáváme "Gulaschsuppe mit Brötchen" (i když v kapsách ještě vozíme "hamburgry", které Jana připravila včera na cestu). Sedíme na dřevěných lavicích, chytáme sluníčko nebo naopak stín (jak kdo) a přemítáme, že sympatická servírka nám určitě přinesla alternativní "Gulaschsuppe mit Wurst und Brötchen", protože v misce má nakrájená uzenina nad polívkou výraznou přesilu.
Protože ale nakonec platíme jen 3.50 Eur/polívku, tak jsme zřejmě opravdu dostali, co jsme chtěli. No těprsk, ještě vyšší koncentraci uzeniny by naše "trávička" (Anjin odborný anatomický výraz) asi nesnesly.
Červenými sjezdovkami, v dolní části dost vyměklými sjíždíme do Alpendorf.
Na dolní stanici je 14°C, tak se nijak nezdržujeme a lanovkami 54 a 53 se hned vracíme nahoru.
Krátkými sjezdovkami, dost zaplněnými žáky lyžařských škol (="šišuláky". Učí se tu lyžovat všechny věkové kategorie, samozřejmě mrňousů je nejvíc; někteří z těch trpaslíčků asi ještě mají pod kombinézou "pemprsplíny"), přejíždíme přes dva vrcholky zpět na Grafenberg.
Do 16 hodin se vozíme na lanovce 37-I a pod ní vedoucí modro-červené sjezdovce (pěkně preparované), která svou nenáročností plně vyhovuje naší, už dost značné únavě.
Končíme v půl páté sjezdem do údolí; hluboký, těžký sníh v úplném závěru sjezdovky nás nutí k nedůstojnému plužení.
Před večeří jdeme s Ondrou do TESCO koupit nějaké víno.
Po večeři sedíme na pokoji, pijeme a povídáme... většinu ze 3 (téměř) vypitých lahví mám na svědomí já; nad ránem jsem měl "sušák" a do skoku mi nebylo :-P
