"Cyklovlakem" do Mladkova, přes Šerlich zpátky

Trasa 103.5 km, doba 9:00,min-max výšky: 500 – 1080 – 290 m.n.m.

Nadšeni z předchozího "celodeňáku" opakujeme jízdu "cyklovlakem" v 8:01 z Chocně hned následující sobotu.
Tentokrát výluka není, takže vlak nás doveze až do Mladkova.

9:00 Slunce, azuro a začíná se zostra: Mladkov - Petrovičky - odbočka ke Kašparově chatě,
neboli 4,5 km stoupání z 504 do 730 m.n.m., nám trvá skoro 30 minut (plánovač mapy.cz " by to dal" za 5 minut).

Odměnou je krásný sjezd po příhraniční silnici do Českých Petrovic.
Boží muka v poli na Petrovicemi mi připomenou dávný vandr s Ríšou a Váňou ... kamarádi, pamatujete, fotograf a jeho přítelkyně ? ;-).
Pěkná silnička pokračuje střídavým klesáním a stoupáním, tak jako život, přes Čihák a Zemskou bránu (9:45) do Bartošovic v Orlických horách.

Máme radost, že podél cesty je sousta pěkně opravených chalup, penzionů i míst k občerstvení.

V 10:30 zastavujeme Neratově - po 2.válce vysídlené pohraniční vesnici, kterou se snaží znovuoživit stejnojmenné Sdružení.
Obdivujme krásně rekonstruovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie, postavený v letech 1723-33.

Pomalu dostáváme hlad a tak po dalších 4 km se na kraji Nové Vsi necháme zlákat křídovým nápisem "Kroupová polévka" do Chaty Orlice.
Příjemné prostředí, ochotná obsluha – doporučuju!
Sedíme venku, kolem se motají 2 odrostlá koťata a kočka, jejíž břicho avizuje brzké rozšíření místního stavu koček. Přijíždí parta dospělých s dětmi. Jeden z otců: "Maru, hele, nechceš kotě? Domů? To je lepší než kuře ... s kečupem!" :-)

12:00 dojíždíme do Orlického Záhoří.
Na křižovatce stojí několik pořadatelů amatérského cyklistického závodu, kteří směrují účastníky na odbočku do Polska.
Ptám se, kdy a jak závodníci pojedou, abychom se nepletli a neovlivnili závod.
"Klidně jeďte, oni jezdí po jednom".
S pozdravem odjíždíme; pořadatel za námi ještě volá:
"A prosim vás, nepředjíždějte je! Voni to tězce nesou!" :-)

12:15 Chata Bedřichovka (725 m.n.m.) = krásná vzpomínka jménem Dája (tenkrát, před 30 roky, nejspíš ani nevěděla, že se mi stává budoucí vzpomínkou :-) ).
A také začátek 6 km stoupání na Šerlich (1005 m.n.m.), kam dojíždíme v 13:00.

Z Mladkova jsme ujeli 40 km krásnou krajinou a po příjemné silnici.
Dál pokračujeme "terénem" - po trase, kterou jsme jeli několikrát v zimě na běžkách.

Ještě před rezervací Bukačka neodhadnu hloubku bahnité stružky, která křižuje cestu.
Přední kolo se do ní zaboří a tak jen díky klipsnám nevystoupím přes řidítka po hlavě do bahna.
Zbytek cesty je idyla:
- Bukačka (13:30)
- Sedloňovský Černý Kříž (13:40)
- Nad Sedloňovem (13:50).
- Deštné 14:10).

Máme hlad.
Restaurace "Národní dům" vypadá stejně nepohostinně jako za mého dětství (od svých 6 roků až do puberty jsem na "osevácké" chatě se svým tátou prožíval značnou část zimy).

Čekárna na autobusové zastávce pobaví i mě, ač fandou majkla džeksna opravdu nejsem :-) .

Sjíždíme po silnici směr Solnice a zastavujeme u penzionu/restaurace s poetickým názvem "Kozí chlívek". Bohužel tím pozitivní dojmy končí.
Na pití čekáme přes 20 minut (slunce praží), na jídlo další třičtvrtěhodinu.
Navíc jsme nechtěnými sledovateli komunikace 4 snobských "slepic z Prahe" a jejich 5 harantů.
Bože, za co?!
S posledním soustem v puse spěchám do lokálu zaplatit a honem pryč.
Tak sem už nikdy!

Radost z dlouhého sjezdu krásným údolím Bělé končí na křižovatce ve Skuhrově nad Bělou, kde se do našeho směru jízdy přidává závod amatérských autozávodníků s jejich vytuněnými stroji.
Cesta přes Solnici, Domašov až k Libeli je utrpením a riskantní akcí - idioti s čísly na kapotách předjíždějí bez ohledu na protijedoucí auta a zákazy předjíždění, jednou nás zachraňuje skok do příkopu.
U Libele obočujeme doleva; cestou mezi jabloňovými sady, remízkem a pak mezi poli dojíždíme zadem do Kostelce nad Orlicí.
Na náměstí je probíhá slavnostní nástup všech borců-závodníků.
Jestlipak tam měli i výřad úlovků, které se jim podařilo přejet? :-P
(Tahle kreténská akce se zřejmě odehrává pravidelně každý rok).

V Kostelecké Lhotě odbočíme doprava na Kozodry,
známou cestou lesem přes Kostelecké Horky a Bošín dojíždíme v 18:00 do Chocně.

"Cyklovlakem" do Lichkova, přes Suchý vrch zpátky

Trasa 96 km (část 1, část 2), doba 9:00

Soused Láďa mi dal tip: namísto 3-hodinové štrapáce cyklobusem z Chocně, sednout i s kolama do spěšného vlaku Choceň-Lichkov, za necelou hodinu a bez přesedání vysednout a jet domů, třeba přes "suchák". Vlak odjíždí v 8:01 - žádný problém vstávat.

V pondělí ráno čekáme s Janou na peróně; je tu i 7 dalších cyklistů.

Vlak zastaví a průvodčí volá už ze dveří: "Mezi Ústím a Letohradem je výluka, do autobusů vám ty kola asi nevezmou!" T
váří se omluvně a prchá do zadních vagónů. Dorazí k nám teprve při vystupování v Ústí nad Orlicí.
Čekají tu 2 autobusy, zajišťující převoz do Letohradu.
Řidič prvního pobíhá kolem a omluvně ukazuje, že už 2 cyklisty naložil a víc se mu jich nevejde.
Řidič druhého se ani nenamáhá pohnout hlavou a tónem ruského gubernátora oznamuje, že kola nevezme.

Nebe je bez mraku, slunce se směje, nic nám nechybí ... jo, vodu jsem zase zapomněl doma, tu koupíme, přece si nenecháme nezkazit den :-)

Do Letohradu je to sotva 15 km po asfaltové cyklostezce podle řeky. Je dost brzo, provoz zatím minimální, takže cesta utíká rychle.
Během jízdy využívám mobilní techniku a budím Áňu, ať najde v idosu příští vlak z Letohradu: "V 10:00, paráda! A že nejsi naštvaná, že jsem Tě vzbudil!! Že né, řekni to!" :-)
V 9:15 na náměstí v Letohradě kupujeme 2 mattonky.

V 10:40 vysedáme v Lichkově (podle původního plán jsme tu měli být v před devátou) a vyjíždíme po zelené turistické značce směr Suchý vrch.
Hned vzápěti značku ztratím - jedeme po silnici směr Králíky, asi po 2 km odbočíme na Dolní Boříkovice.
Nad námi je zalesněný hřeben, z kterého vykukuje rozhledna na Suchém vrchu.

Fotím si zdejší výčep jako připomínku vandru přes Kralický Sněžník, který jsme šli asi před 10 roky s kamarády Říšou a Váňou:
První noc jsme přespali na hřebeni u pevnosti Bouda; ráno, už po deváté, poháněni horkem, jsme došli sem na jedno točené.
Výřečná hospodská s kruhy nevyspání pod očima nás zklamala: "Nemám nic, všechno se vypilo, měli jste přijít večer, dyť to tady hučelo eště ve čtyři".
Pak zašla dozadu a přinesla 3 lahváče: "To sou fakt poslední, eště tam má jedno starej k obědu. A kampak dete? Na Kraličák, no jo, tam je moc krásná cesta. A to stromořadí kolem ní. Tam sem se narodila, máma už to nedoběhla, no! A tejden předtím tam blesk zabil chlapa. I s koněm!"

Červená turistická cesta vede přes dost strmou louku, kola musíme tlačit.
Je teplo, pot pálí v očích.
"Ale je tady krásně!"

Před námi jsou Králíky, nad nimi klášter Hedeč, vzadu vykukuje pás Jeseníků, doleva od Králík stoupá údolí zakončené masivem Kralického Sněžníku.

V lese 300 metrů zápasíme s cestou rozprasenou při těžbě, ale pak už se cesta vylepší a dá se jet.

V poledne jsme na rozcestí Bouda, pokračujeme po hřebeni na Suchý vrch. Dvakrát je cesta tak příkrá, že slezu a tlačím, ale Jana šlape pořád.

V 12:30 jsme pod rozhlednou na Suchém vrchu.
Máme hlad, ale pohled na nabitá parkoviště a hlahol z restaurace mě žene pryč odsud.

15 kilometrový sjezd do Jablonného n.Orl. (z 995 do 450 m.n.m.) přes Červenovodské sedlo je parádní; původně jsem sice chtěl na rozcestí Hvězda odbočit na červenou turistickou, ale takhle to bylo lepší.

Po jedné už sedíme na terase pizzerie Penzionu Srdíčko a občerstvujeme se. Příjemné, chutné, dobrá cena!

Chvíli po druhé hodině pokračujeme podél řeky.
Zkoušíme jet po turistické červené, ta ale stoupá přes louku a nám se nechce tlačit s plným žaludkem, tak jedeme po silnici do Verměřovic (nepříjemný provoz, hovadský řidič Tatry) a polní cestou do Letohradu (15:15).

Po známé cyklostezce dojedeme do Ústí nad Orlicí, ve zdejším Albertu koupíme 2 skleničky, ke kterým přidávají balantinku :-).
A hned se odměníme za dnešní výkon.

Místo ploché cyklostezky volíme cestu přes Libchavy a stoupání na rozcestí poblíž Dobré Vody.
Odsud sjezd přes Klopoty k řece a po cyklostezce do Chocně.

Zase přes noc v Praze, tentokrát soukromě

Vyjma loňského nástupu na zájezd do Dolomit jsem v Praze nespal předchozích 10 let. Tenhle měsíc už podruhé.
A zase v hotelu Kanárek, tentokrát ale soukromě, protože Ondra má zítra bakalářskou promoci.

Do Betlémské kaple jdeme přes Mariánské náměstí a mám radost, že krásná socha alegorie Berounky je pořád na svém místě.
A druhou radost mi udělá, že plastika "zlatého tygra", která dává jméno známé pivnici, už není schovaná za ohavným dřevěným bedněním, jako byla po celou dobu mého studia.

Ceremoniál v Betlémské kapli se mi líbil, byl důstojný, ale ne nabubřelý.
Taláry ctihodných představitelů akademické obce mi v historickém prostředí nepřipadaly tak směšně kašírované jako před 30 lety ve Stavovském divadle - to je taky to jediné, co z našeho "obřadu" pamatuju.

Během čekání na začátek jsem zkoušel číst nápisy na stěnách Betlémské kaple.
Vypadaly psané středověkou češtinou a citlivě restaurované.
Ale pořád mi připadalo divné, že tenhle prostor zbožnosti a pokory je 'vyzdoben' číslovaným seznamem křivd, páchaných církví (=katolickou) ... než jsem si všiml kovové tabulky, vzdávající holt za obnovu tohoto památného místa soudruhu ministrovi Z.Nejedlému :-P
Bylo to na blití (aspoň duševně), ale uklidnilo mě to - nepochybuju, že honorabilis mojí alma mater tuhle bolševickou propagandu snášejí jen proto, že památkáři mají kulaté razítko a tudíž jsou víc než pánbůh.

Ondra už má sbalený bágl a zítra odjíždí na vandr na Korsiku - připravil si trek po trase "Tra Mare a Monti", na který vyrážejí s kamarádem.
Závidím mu; svobodu v mládí cestovat ukradli mojí generaci bolševici - kumpáni soudruha ministra. 
A to jim nikdy neodpustím!

Cyrilometodějský mejdan v Pusté Rybné

Na svátek, kterým oslavuju, že se věrozvěstům nepovedlo v Čechách zavést azbuku, jsme dostali pozvání od našich kamarádů z mládí.
Dlouho jsme se neviděli, tak pořádají "seznamovací mejdan".
Akce se koná na jejich chalupě v Pusté Rybné - ve vesničce na severním okraji Českomoravské vrchoviny.

Server Mapy.cz naplánoval cyklotrasu o délce 48 km ujet za 2 hodiny a 39 minut, tj. průměrnou rychlostí přes 18 km/h.
Z výškového profilu vyplývá, že jde o "horskou etapu" (rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem je 450 m), proto jsem usoudil, že programátoři jsou zdatní cyklisté.
Jenže po přepočítání trasy v opačném směru (výškový profil slibuje dlouhou rychlou jízdu bez šlapání) se plánovaná doba jízdy se nezměnila. :-0  
Takže závěr o fyzičce programátorů "Mapy" byl asi předčasný, problém asi je ve zdatnosti jiného druhu.

Kromě spacáku, trička, zubního kartáčku a mejdanové stravy vezeme jen pozornost pro paní a pána chalupy … kytka by se po cestě pomačkala, tak vezeme 2 láhve “pěkného červeného”.

12:30 Vyjíždíme z Chocně; slunce praží, +30°C, bezvětří.
Na zkoušku vydrže baterií zapínám navigaci v mobilu NOKIA E52, režim "Pěšky"; mobil v brašně na řidítkách, pokyny poslouchám přes sluchátka (na displej bych bez brejlí na čtení stejně neviděl).
Dvořisko - Jangelec - navigace velí přes louku kolem Loučné, ale jedeme až na okraj V.Mýta.
"Kréta" – Cerekvice: při zastávce u zdejší pekárny se přijde pochlubit svou hračkou (=kus hadru s uzlem) fenka německého ovčáka, patřící ochrance firmy.
Bučina - Příluka: ignoruju radu navigace "Jděte ulicí vlevo" a sjedu do Nových Hradů, čímž prodloužím trasu, a hlavně celkové stoupání.
Nová Ves u Jarošova: mejdan začíná (volají Alena s Jirkou, že právě dorazili do cíle), zatímco my dopíjíme první ochucenou minerálku … brr, už si snad budu pamatovat, že žluté víčko znamená příchuť. :-P
Jarošov - Budislav - lesní cesta 6 km stoupá do Borové; stromy naštěstí stíní pražící slunce.
Podle navigace kousek po silnici směr Hlinsko a pak vlevo na lesní asfaltu, dokonale přímou a 2 km táhle stoupající.
Pak už jen prudký sjezd do cíle, kde nás vítají Jana, Jirka řečený Bejbi, Alena a Jirka.
A taky Ben, malý černý knírač, který nás během večera vezme za členy smečky.

Jídlo, pití a hlavně povídání - příjemný zbytek dne okořeněný bouřkou.
Noční sezení s pohledem na hvězdnatou oblohu za doprovodu Wish you were here od “flojdů” mě nadchlo!

Ke snídani s výhledem na horské louky si fakt užívám točenou poličskou desítku.
Pivo celkově dominovalo, kamarádi víno skoro nepijí … takže námi přivezené prezenty "pro paní a pána domu" si tu asi poleží.
Ještě že chalupa má pro archivaci vína vhodný sklep. :-)

Cestu zpátky prodloužíme, abych si vyfotil pěkně zrekonstruovanou chalupu s plastikami hlav 3 kocourů na omítce.

Hodina, kdy jsem "plíhala" fakt nemusel

Písničky K.Plíhala mám rád už od pradávna, na jeho elpíčka jsem si stával fronty hluboko za bolševika a na jeho koncertech jsem byl snad desetkrát.
Pracovní povinnosti mě zavedly na noční směnu do Prahy.
Po osmé večer jsme s kolegy nejprve zajeli se ubytovat do příjemného hotýlku Kanárek a potom vyrazili za naší prací.
Zpátky na hotel jsme dorazili před třetí.
Noční recepční odmítla kolegovu žádost o 'pivo na usnutí' s originálním vysvětlením, že to nejde, protože počítač už je vypnutý.
Tak jsme šli spát. Horká noc, okna dokořán.
Před sedmou mě vzbudilo třískání popelnic.
Když túrování kuka-vozu utichlo, začala se ozývat kytara. Nebyla příliš hlasitá, ale stačila na to, aby mě vytáhla z potápění do spánku. Chvílemi jsem si říkal "umíš to" a chvílemi zase "jdi už do hajzlu".
Po osmé jsem ji slyšel naposled.
V devět jsme za mohutného zívání vyrazili na snídani.
V jídelně seděl jediný host, Karel Plíhal. Upíjel kávu a chvílemi telefonoval.
Asi už měl pro dnešek natrénováno. Ale já si to privátní vystoupení vůbec neužil. :-)