3x běžkování na konci roku

Vánoce na blátě a bez mrazu, do konce roku setrvalý stav, proto na běžkování dojíždíme do Orlických hor. Za svátky jsme to stihli třikrát.


Sobota 31.12.
Deštné - Luisino Údolí - Velká Deštná - Bukačka - Vrchmezí - velké bloudění - Černý kříž - Deštné
S Janou
Délka, doba, min-max výška, převýšení: 28.2 km, 5:25, 640-1120 m.n.m., 954 m (záznam trasy na Ondrovu GPS).
Počasí: dobré = -1°C, trochu mlha, oblačno, odpoledne roztrhané
Sníh: skvělý = 20 cm pevného sněhu
- 10:00 Z parkoviště u sjezdovek proti "modré sjezdovce", dál na Luisino Údolí. Po zelené "diretisimou" na Velkou Deštnou.
- 11:15 U studánky; svačíme před koncem lesa.
- 11:40 Vrchol Velké Deštné
- Ke kiosku pod Velkou Deštnou, po červené (Jiráskova cesta) k Šerlichu. Místy je to jízda v zástupu.
- 12:10 U Masarykovy chaty na Śerlichu, podle orientačních tyčí přecházíme louku. V lese před rezervací Bukačka svačíme. Tuhle cestu mám rád už od své puberty, tj. skoro 40 let; jede se skvěle, na měkce vysněženou stopu se ani nedá špatně namazat :-)
- Polomské sedlo; odpočívá tu dost lidí, tak honem pokračuju v přímém směru po červené = obrovská chyba! (měl jsem ostře zahnout doleva na zelenou). Po pravdě řečeno, barevné značení jsem nesledoval, prostě jsem jel po široce vyšlapané stopě.
- Přes Polomský kopec na Vrchmezí; a dál dolů... až nás zastaví tabule Státní hranice.
- Za bandou mladých zkusíme jet jakýmsi průsekem, ale protože jejich prvosjezd vede mezi hraničními kameny, musím přiznat sobě i Janě, že jdeme špatně.
- Zpět rozcestí Polomský kopec. Bez velkého rozmýšlení po žluté směr Sedloňov. Další chyba!! Měl jsem se vrátit ještě dalších 500 m na Polomské sedlo!
- Při krásném táhlém sjezdu NESLEDUJU značky, ale nechám se vést stopou! Takže po 500 m NEODBOČÍM po značené cestě ostře doleva, ale vedu naši výpravu ještě 1.5 km po neznačené lesní cestě. Byla krásná a moc pěkně se po ní jelo. Ale bohužel vedla přes opačně než my potřebovali!.
Tuším, že ta hluboká rokle po levé ruce je Ruské údolí. Ale teprve, když se Jana zeptá "Myslíš, že jedeme správně?", začnu řešit, co s tím. Jsme v zatáčce s bublajícím potůčkem na hranici rezervace Pod Vrchmezím. Odpočíváme, jíme sladkosti.
Za kolemjedoucím běžkařem volám: "Kam ta cesta vede?". "Na Číhalku!"
To jméno jsem v životě neslyšel. Ondrova GPS v batohu mi není nic platná, protože s ní neumím. A bez brejlí na čtení bych na ni stejně neviděl.
Bez velké naděje zapínám GPS navigaci na mobilu; z předchozích zkušeností očekávám, že mapa nebude obsahovat lesní cesty a v stíněném údolí se navigace stejně "nechytne". Optimismus mi dodává připomínka, že včera jsem přes 3 hodiny stahoval aktualizace map.
Na displeji naskočí zelená plocha a zahnutý proužek, který skutečně připomíná tvar cesty, na které stojíme. Chvíli měním rozlišení, abych na displej dostal i polohu Deštné, a pak s potěšením ukazuju Janě, že naše další cesta jasná!
Jana je i tak v pohodě; sama vyjmenovává pozitiva, dělící nás od krize: do západu slunce zbývají 2 hodiny, počasí je bez problémů, lyže jedou, něco k pití ještě máme :-)
- Podle navigace se vrátíme k místu, kde jsem přehlédl odbočení žluté, a pokračujeme po ní.
- Po 2 km sjezdu po žluté narazíme na osamělou stopu, odbočující vlevo do směru, který považuju za správný. Dám se jí vést, což je po dlouhé době moje správné rozhodnutí.
- Přicházíme na modrou, která nás dovede na širokou lesní asfaltku. Odpočíváme, dopíjíme čaj.
- Po dalším kilometru pozvolného stoupání přicházíme na rozcestí Pod Sedloňovským kopcem, kde jsme mohli být už před 2 hodinami - z Polomského sedla je to sem 350 m.
Ale zase máme na co vzpomínat! :-)
- Po zelené kolem Sedlňovského Černého kříže na vyhlídku Nad Sedloňovem, odkud jsme vloni fotili Sněžku.
- Krásný táhlý pětikilometrový sjezd do Deštného, pak k autu.
(Foceno mobilem Nokia E52).


Čtvrtek 29.12.
Školky Kačerov - Téčko - Vápenný vrch - lovecká chata - Zámeček - Školky
S Janou a Ondrou
Délka, min-max výška: 20 km, 703-1020 m.n.m.
Počasí: ujde = -1°C, místy mlha
Sníh: 15 cm zledovatělého sněhu s tenkou vrstvičkou krupičky
- Od lesní školky nad Kačerovem k rozcestí za šajtavskou Devítkou, k "Trianglu" (oficiálně Pláň) a na "Téčko". Jede se moc pěkně, trocha žlutého vosku dělá divy.
- Objíždíme Lubný (oficiálně Karlův vrch) na silnici Luisino Údolí - Zdobnice
- 200 m po silnici směr Zdobnice; doleva na lesní cestu prudce stoupající k Vápenné Huti a dál
- Doleva po lesácké asfalce k lovecké chatě. Na 3 km je čerstvě vyfrézovaná běžecká stopa (nikdy tu nebyla), v které se krásně jede. V zatáčce pod "loveckou" stojí 2 sněžné skůtry: 3 sportovně vypadající staříci tu připravují Start-Cíl jakéhosi závodu. Na pozdrav neodpoví, ale přesto: Pánové, díky za dobrou stopu!
- Po modré do Luisina Údolí; dlouhý příjemný sjezd zpestří Jana, která se při vyšlapování z vyfrézované stopy ukázkově "vymele".
- Sjezd k penzionu Zámeček po hrbolatým ledem pokryté asfaltce je hodně nepříjemný. U cesty z Lubného stojí několik luxusních SUV, od jednoho mává zeleně oblečený kašpar, že nemáme odbočovat na Lubný (ani jsme nechtěli), ale jet dál - "milovníci zvířat" si tam vyrazili vyčistit hlavy. Kousek dál sedí uprostřed cesty na skládací sedačce s jednou nohou jakýsi strejda. Z ramene mu visí zalomená flinta a netváří vůbec přátelsky. Jeho dva jezevčíci ke mně vyrazí s hlasitým štěkotem. Když ale na bližšího z nich zavolám "Neboj se, pejsku" a neoženu se po něm hůlkou (jak asi očekával), usměje a odpoví na pozdrav.
- Tabule u Zámečku láká na "prejt, jitrnice, ovar", ale my pokračujeme bez zastávky směr Pádolí (oficiálně Podolí). Bohužel sníh tu končí, takže kolem farmy Pádolí jdeme "zu Fuss", lyže navlékáme na louce před "starou vodárnou" .
- Po lesních cestách na jihovýchod k autu.
Závěr: Cítíme se mnohem lépe než předevčírem.


Pondělí 26.12.
Deštné - Zámeček - Luisino Údolí - Deštné
S Janou a Ondrou
Délka, min-max výška: 12 km, 650-890 m.n.m.
Počasí: mizerné = kolem 0°C, mlha, trochu mrholí
Sníh: mokrý, ale nesmeká se
- Z parkoviště u sjezdovek přes louku a les nad Jedlovou, napojení na zelenou turistickou značku
- Odbočka ke kostelu Sv.Matouše v Jedlové. Potěšující je pohled na novou střechu; ta stará se během komunistického hospodaření prolomila. Nová jsou i okna, udržovaně vypadá okolí kostela. Deprimující je zničený přilehlý hřbitov; po vyhnání německých obyvatel byly z náhrobků rozkradeny sochy, kříže i kamenné bloky.
- Po žluté značce k penzionu Zámeček. Kafe neprodají, dnes pro veřejnost zavřeno (asi zabijačka pro uzavřenou společnost)
- Po zelené na Luisino Údolí; pak k horní stanici vleků, kde dáváme předražený čaj a kafe v polystyrenových pohárcích
- Po loukách kolem sjezdovek loukách v mokrém sněhu k autu.
Závěr: Nedobrý pocit z fyzické kondice.
(Fotil Ondra)

PF 2012

Skřítkové na skalách Calanche

Kolmo na Zemskou bránu aneb Trip přes stovku

Po delší době se podívat do krásné části Orlických hor v okolí Pastvinské přehrady a mít na počítadle ujeté denní vzdálenosti aspoň 100 kilometrů, to byly 2 cíle cyklovýletu, na který jsme vyrazili s Janou.

9:00 Dandy sleduje přípravy k odjezdu ve své oblíbené pozici.

10:40 Cyklostezka Choceň - Ústí nad Orlicí - Letohrad vede podél Tiché Orlice a je proto bez úplně bez kopců, takže prvních 30 km je "dětská slavnost".
Letohrad projíždíme po silnici směr Šedivec.
Na konci města, těsně před biathlonistickým areálem zastavujeme na krátké občerstvení. Ze silnice tu odbočujeme na modře značenou turistickou cestu.

11:00 Bahnitou cestou po kraji lesa a pak přes louku vystoupáme do vesnice Šedivec.
Jízdu po turistických cestách miluju.

11:10 Dost se zapotíme než překonáme hřeben prudkým sjezdem po silnici sjedeme do Nekoře.

11:25 Další stoupání a pak už přijíždíme na hráz přehrady Pastviny.
Jedeme po levém břehu až na začátek vzdutí a dál do Klášterce nad Orlicí.

12:00 Svačíme v Klášterci u mostu; ujeto asi 45 km.
Po silnici jedeme proti proudu Divoké Orlice asi 2 km.
Za mostem se napojujeme na modrou turistickou cestu vedoucí po pravém břehu romantickým údolím.

12:15 "Údolí hřmících vod" - přes řeku koukáme na louku, kde v letech 1969-70 stály letní tábory choceňského Junáka.
Připomínáme si, kde vedla lávka přes řeku, kde stála vstupní brána s věží, kudy se převážela kuchyně, kde jsme se každé ráno po rozcvičce koupali... už je to hodně dávno.
Díky všem, kteří se o to krásné dávno zasloužili!

12:30 Pašerácká lávka je stejně pěkná jako kdysi - i když dřívější černá barva jí možná slušela víc.
Přecházíme po ní a po levém břehu se blížíme k Zemské bráně.
Kola tlačíme, přes poslední skalnatou část je musíme přenést.








12:40 Zemská brána je kompletně rekonstruovaná (částečně z peněz Evropské unie). Vypadá stejně impozantně jako dříve.
Máme za sebou 50 km, přemýšlíme, kde se naobědvat.

Jedeme v Ondrových stopách z minulého týdne 4 kilometry do Bartošovic v Orlických horách.
Stejně jako on tu zastavujeme na oběd v hotelu Zemská brána.
Příjemná obsluha, dobré a levné jídlo. Sedíme ve venkovní zahrádce a je nám dobře.

Po necelé hodině pokračujeme do středu obce, kde odbočujeme na jih směr Kunvald.
Zahřejeme se při stoupání na hřeben, kde křižujeme Jiráskovu stezku - (cyklo)turistickou hřebenovku jdoucí přes celé Orlické hory.
Ve sjezdu do Kunvaldu mi rozevřený mapník stiskne tlačítko na tachometru a vynuluje denní počítadlo - já dnes stovku na trip počítadle mít nebudu :-(

Před Žamberkem zkusíme odbočit za silnice doprava a napojit se na turistickou zelenou. po necelém kilometru dojedeme k rybníku, u kterého se konají rybářské závody. Sympatická rybářka-závodnice nám říká, že klidně můžeme projet, ale raději se otáčíme a do Žamberka dojedeme po silnici. Příště ale musíme zkusit tuhle cestu, silnice ještě dost stoupala.
Žamberk projíždíme středem.
Východně od žambereckého nádraží přejedeme trať a jedeme po silnici do Písečné.

15:00 Ujeli jsme přes 70 km, máme žízeň a rádi bychom si chvíli odpočinuli, ale nějak není kde. Tak jen fotím nápis
BOHA A VLAST MILUJ, HASIČSTVÍ SE VĚNUJ!
na historické hasičské zbrojnici v Písečné a pokračujeme směr Žampach.

Stoupání za Žampachem nám jde už dost ztuha, o to víc si užíváme dlouhý sjezd do Českých Libchav, kde také zastavujeme v restauraci Habřinka na vinný střik, pivo a odpočinek.

Pokračujeme do Libchav, kde stejně jako před 2 týdny zahneme za penzionem Hůrka na polní cestu a vyjedeme na silnici poblíž Dobré Vody.
Tentokrát ale sjedeme k Tiché Orlici do Klopot a po cyklostezce dojedeme do Chocně.

Ujeto 108 km
(Foceno mobilem Nokia E52).

Přes 4 vrcholy a 1 "průsmyk"

1.ročník "tradiční" cyklistické vyjížďky na závěr letních práznin: Kozlovský vrch - Andrlův chlum - Rozsocha - Kapraď - Vrbice

Ujetá vzdálenost: 88 km
Doba jízdy: 5:30
Průměrná rychlost: 15,5 km/h
Maximální rychlost: 54,7 km/h
Příjemné počasí: polojasno, 16-22°C, mírný vítr.

10:45 - Po "nedělním kafi" vyjíždíme s Janou směr Kozlov přes: Zahrádky pod Chlumem - Kosořín - Zálší (zjišťujeme, že jsem zapomněl pití) - Chotěšiny - Sloupnici.
Ze Sloupnice jsem plánoval jet po cyklotrase (nesnáším značení cyklotras) přes Vlčkov, Člupek a Svinnou. Jenže jsem zapomněl odbočit :-P
Nerad se vracím (nejen na kole), tak pokračujeme po úzké asfaltce na jižním okraji Sloupnice až na její konec (49°55'33.869"N, 16°21'8.361"E).
Polní necestou vyjíždíne na návrší (sundáváme větrovky) a s heslem "není se kam ztratit" najíždíme na lesní cestu - i když vede "trochu" jinam než potřebujeme. Přesněji: vede na severovýchod namísto na jihovýchod.
Jistotu, kde jsme, získáváme, když se před námi překvapivě objeví neplánovaný cíl - boží muka Svatý Antoníček.
Je 11:56.

Bahnitou cestou sjíždíme do vsi Malý Přívrat.
Po silnici projedeme Přívrat a vyšlapeme na Zhořský kopec - inu, za chyby se platí.

Po značené cyklotrase pak dojeme až k prvnímu dnešnímu cíli - k rozhledně na vrchu Kozlov.
Je 12:56.
Pivo a vinný střik doplňují krátké posezení.


Po 20 minutách nasedáme a jedeme zpět přes Zhořský kopec (neodpustím si aspoň krátké odchýlení od příjezdové trasy) a Přívrat příjemně klesající silnicí v hezké krajině do Řetové.
Chvíli váháme, zda nezkusit jízdu po modré turistické značce, ale pokračujeme po silnici.
Na konci Řetové odbočíme směr Ústí nad Orlicí a po dost frekventované silnici vyfuníme k druhému cíli - k rozhledně na Andrlově chlumu.
Je 14:14, ujeli jsme 47.2 km.
Dáváme si oběd; na jídlo čekáme dost dlouho.

V 15:10 vyjíždíme dál.
Na křižovatce odbočky na Andrlův chlum potkáváme Ondru, který jede část naší cesty v opačném směru.
Prudkým sjezdem se dostáváme do Ústí nad Orlicí, které snadno projedeme po cyklotezkách vedoucích mimo silnice až k (Dolním) Libchavám.

Dolní Libchavy projíždíme po místní silničce, rozbité právě budovanou kanalizací.
U restaurace Hůrka odbočíme na polní cestu, po které stoupáme asi 2 km.
Najíždíme na silnici. Za vískami Dobrá Voda a Rviště stoupáme do třetího cíle - "průsmyku" Rozsocha.
Přesněji Dolní Rozsocha; příští rok bychom tento cíl mohli změnit na vrchol Horní Rozsocha.
Je 16:10.
Dalším dlouhým, příjemným sjezdem v krajině, kterou máme rádi, projíždíme Velkou Skrovnici a Malou Skrovnici.
1.5 kilometrové stoupání do Polomu dává zabrat, ozývají se "kolenní úpony".
V Polomu chvíli zkouším, zda by šlo projet na Kapraď po zelené turistické značce, ale s ohledem na pokročilý čas to vzdávám.
Jedeme po silnici do vesnice Proruby a odsud strmě stoupáme na čtvrtý cíl - vrchol Kapraď (50°4'26.828"N, 16°18'3.722"E).
Na rozdíl od ostatních dnešních vrcholů tu není občerstvení.
Není tu totiž nic, jen tráva, stožár mobilního operátora a krásný, daleký rozhled.
Proto je tenhle nenápadný kopec oblíbeným stanovištěm radioamatérů při závodech.
Je 16:48.

Máme žízeň, ale od domorodců se dozvídáme, že nejbližší hospoda je dole v Potštejně.

Sjedeme z Polomu do sedla Nové Litice.

Po lesní cestě, stoupající nejprve dost prudce, jedeme po značené cyklotrase k vrcholu Vrbice.
Vrchol je skrytý v lese a proto ho nepovažujeme za náš pátý a pro dnešek poslední cíl.
Tím je asi 3 kilometry vzdálená rozhledna Vrbice. Je sice v místě o 50 výškových metrů nižším než samotný vrchol, ale je umístěná u silnice - nutná podmínka pro komerční úspěšnost turistického cíle :-)
Je 17:29.
Před dojezdem k rozhledně ještě zastavujeme u Vrbické studánky; mezi stromy je pěkný výhled na Vamberk a přilehlé údolí Divoké Orlice.
Pod rozhlednou si dáváme jedenáctku bernarda a užíváme výhled na velkou část východních Čech.

Po 20 minutách vyjíždíme k domovu asi 12 kilometrovou trasou: Chleny, Krchleby, Přestavlky, Skořenice, Běstovice, CHOCEŇ.
Príma výlet, nutno opakovat!
(Foceno mobilem Nokia E52).

Korsika 2011 - Kaskády Anglais, úbočí Southwell

Fantastické vodopády a stráně, které pro rekreaci na Korsice počátkem 19.století objevili Angličané.
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 15.1 km, 7:10 hod:min, 612 m
- Nadmořská výška min-max: 850 - 1213
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 6 km
- V Průvodci trasa č.34
- GPS záznam trasy a výškový profil (anglicky)

Ráno: silný vítr, 12°C, kávu a čaj doplňujeme vínem pro zahřátí.
Po desáté jedeme do vesnice Vizzavona, auto parkujeme u nádraží Gare de Vizzavona (poslední volné místo).
Dobře značená cesta ke kaskádám vede kolem luxusně vypadajícího hotýlku, jehož ceny jsou ale překvapivě snesitelné (jednolůžkový pokoj s polopenzí za 69,- Euro, dvojlůžkový za 98 Euro).

Jdeme pomalu, Áňu bolí koleno a nálada je mizerná.

Po slabé půlhodince zastavujeme na kávu v Relais, velkém snack-baru na začátku kaskád.
Espreso je opravdu dobré, vylepší i náladu.


Naše cesta z Vizzavona s tu připojuje na GR20, přicházející od Monte d'Oro; tenhle nádherný vrchol, na který koukáme z kempu, už bohužel letos "nedáme".

Kaskády jsou moc pěkné, ale nekorsická mlha a zima ubírá místu na fotogeničnosti.

Krásných míst na koupání je spousta, ale dnes o tom neuvažuje ani Áňa.








Počasí navzdory je tu dost lidí - kaskády Anglais jsou hodně vyhlášená "atrakce".











Obědváme v horní části kaskád.

Pak trochu bloudíme, když hledáme odbočku z GR20, která by nás dovedla do průsmyku Foce di Vizzavona.
Jako už mnohokrát i tentokrát pomůže Ondrova GPSka.






Oranžová značka nás vede přes suťové pole a pak vysokým lesem.









Asi po 3 km přicházíme k zřícenině pevnosti Fort di Foce Vizzavona, která tu kdysi střežila bezpečnost cesty procházející průmykem.

Docházíme do průsmyku, přecházíme silnici a hledáme začátek cesty Sentier du Femme Perdue (Cesta ztracených žen).
Jdeme podél silnice směr Tattone, na hledanou cestu se napojíme "zboku" po krátkém krkolomném výstupu jakousi nedokumentovanou, ale barevně značenou trasou vedoucí vyschlým korytem potoka.
Zatímco holky odpočívají, vracíme se s Ondou podívat, kde "Cesta ztracených žen" regulérně začíná. No, nezačíná ... místo, kde se na ni mělo vycházet z hlavní silnice je přehrazeno plotem staveniště jakéhosi správního centra. "Oni to holt neřeší!"

Cesta je příjemná, značení neobvykle výrazné, ač zmatečné: nejprve modré, pak žluté tečky přecházejí do červených a pak oranžových pruhů :-0
Naštěstí ztratit se tu nedá, v případě nouze je směr k hlavní silnici jasný - po úbočí dolů.
Čekáme, že někde narazíme na tabuli s dramatickým příběhem "ztracených žen", který by nám objasnil název cesty, ale marně.

Zato potkáváme turistu-samotáře non plus ultra: zrzavý mládenec, tak pětadvacet; francouzsky se snaží zjistit, kudy se dostane na GR20.
Ukazujeme mu směr a naši polohu na turistické mapě 1:25000.
On vytahuje svoji mapu: list A4, na kterém je vytisknutá celá Korsika! Křižuje ji červená čára = GR20. 170 km vysokohorské trasy na A4 jako jediný zdroj pro několikadenní sólo puťák - klobouk dolů!.
Chvíli studuje naši detailní mapu, sleduje naše rady a gesta, kudy to má nejblíž na GR20.
Pak řekne: "OK, OK"; děkuje a s úsměvem vyrazí opačným směrem.
Voláme za ním: "Enjoy your track!"

Na protější straně údolí se z mraků vynoří Monte d'Oro jako připomínka velkého restu :-(
Směrovky "Gare de Vizzavona" nás vedou kolem půvabného lesního kostelíku (z uspořádání lavic soudíme, že nejčastějším obřadem jsou tu svatby), k nádraží a k autu.
Korsická úzkorozchodná železnice patří k technickým unikátům; všechny průvodce po Korsice doporučují alespoň krátké svezení.
Plánujeme, že Jana, Ondra a Áňa pojedou z Vizzavona do Tattone vlakem (1 zastávka); já převezu auto.

Vlak jede až za 2 hodiny, zatím jdeme na pivo a na espreso do Bar de la Gare (hned u nádraží).
Venkovní posezení láká, ale je zima, tak jdeme dovniř.
Hořící krb a přátelský číšník nás navnadí. Objednáme a čekáme. Jana komentuje poloprázdnou lahev s mlékem, stojící na okénku do kuchyně: "To tam stojí určitě od rána. Doufám, že nám dají jiný!"
Doufala marně. A co hůř: "espreso" bylo nalito z překapávače, který svoji práci zřejmě dokončil už před dlouhou dobou, protože tekutina byla jen velmi vlažná.
Absolutně nejhorší kafe, které jsme kdy v cizině pili !!

V čase, zbývajícím do odjezdu, se jdeme podívat na jeskyni pravěkých lidí po Sentiér Archéologique.
Dobře značená cesta vychází od nádraží. Jedna tabule uvádí dobu vycházky 2 hodiny, jiná 1.5 hodiny. Klidnou chůzí nám trvala hodinu.

Prodej jízdenek vypadá zavřeně, soudíme, že lístky se kupují ve vlaku.
Před půl šestou si sedneme na lavičku na nástupišťátku, vlak má přijet v 17:41.
Číšník z restaurace na nás něco volá, po chvíli mu děti porozumí, že vlak nepojede.
Pomalu jdeme k autu, a rozhlížíme se.
Na druhé straně perónu stojí několik mladých s batohy, asi došli část GR20 a čekají na vlak.
Další mladý pár czenglish vyzvídá od "domorodce", kdy a odkud jede autobus do Ajaccio. Od hotelu přichází starší pár, muž táhne kufr na kolečkách.
Odjíždíme, a teprve teď si všimneme na jedněch z dveří nádraží nápisu "STRIKE" (stávka).