Machovská Lhota 2014 3/3: Kolmo zpět

Machovská Lhota – Hronov – Náchod – Peklo – Rokole – Dobruška – Podchlumí – Hroška – Byzhradec – Synkov – Častolovice – Kostelec nad Orlicí – Ch., 94 km, stoupání 1300 m; polojasno, 15 - 20°C, příjemné cyklistické počasí.

Snídaně založená na produkci domácích nosnic stejně jako včera. Konečně fotím obraz starého c.k. mocnáře s dodatkovou tabulkou, informující o protiválečném gestu někdejšího majitele tohoto hostince:
“První raněný ve světové válce 1914 byl císař pán Franc Josef I. Jeho obraz visel na témže místě jako visí dnes.
Při vyhlášení války 24. července 1914, tehdejší hostinský Eduard Šrám, c.k. šikovatel v záloze, v rozčilení nad událostí, hodil pivní sklenici Jeho Veličenstvu přímo do hlavy s výkřikem: Ty lumpe, ty můžeš za všechno neštěstí, které nás teď čeká. Rána je dosud viditelná.
Sousedé vzpomínají.”

9:15 Naložíme “bagáž” na kola a příjemným, trochu chladným ránem jedeme k domovu.
Do Nového Mýta po silničce s nulovým provozem podél Židovky; dál po cyklostezce č.22 podél Metuje přes Hronov a Běloves do Náchoda.

10:15 Na konci Hronova váhám nad správným směrem cyklostezky, mezitím nás předjede alfa-samec našeho věku. Kombinéza hvězdné cyklostáje, MTB s převody pro svislá stoupání a s elektronickými brzdami pro svislá klesání :-)
Jedeme kus za ním; barevný borec postupně zvolňuje nasazené předjížděcí tempo, i když jízda je tu beznámahová:
- cyklostezka vede podél řeky
- asfalt se zatím nevydrolil (pokládali ho minulý týden).
Brzdit se nechce, tak ho předjedeme a ustálenou třiadvacítkou pokračujeme.
Asi po kilometru volá Jana, ať zastavím na pití.
Důvod byl ale jiný: Chlápek asi dostal mindrák, že ho předjela naložená cestovní kola, a začal Janu otravovat opakovaným předjížděním a přibržďováním. Asi doktor Vejvoda :-(

10:45 Tradiční espreso v cukrárně na náměstí v Náchodě.
11:20 Podél Metuje po dost zalidněné cyklostezce dojíždíme do Pekla. Restaurace vypadá prázdně, ale zastavujeme jen na focení okolí. 
Vodník vypadá hodně lstivě, ten by vymyslel na Haničku něco účinnějšího než barevné pentličky a namachrovaný Libor by ostrouhal.

11:30 Romantická cesta hlubokým zalesněným údolím. Pohoda. Bublání říčky, mechem porostlé stěny staré regulace koryta a klenba mostku jako připomínka šikovnosti a pracovitosti těch, kdo tu kdysi žili, problesky slunce a chladivý větřík.
Mám před Janou trochu náskok, tak šlapu jen co šlapka šlapku mine. V rukávu lovím kapesník … najednou slyším třesknutí kola o asfalt a koukám, že ležím!
Sklopil jsem se v nulové rychlosti, ale přesto naražené koleno cítím ještě dva týdny.

12:30 Až na konec údolí u osady Doly a na křižovatku pod poutním místem Rokole bylo stoupání od Pekla pozvolné – od rozdíl od loňské varianty “Peklo – Nové Město nad Metují”, která končí krpálem. Ale nic není dokonalé – není tu kam zajít na jídlo (pravda, nechtělo se mi šlapat do Nového Hrádku).
Máme hlad, poutní místo jen projedeme, přes Bohdašín a Ohnišov se vezeme z kopce až do Dobrušky na oběd.
Restaurace na dolní straně náměstí: jídlo, obsluha i cena slušné.

14:10 V severovýchodním rohu náměstí mě zaujme kamenná koule rotující ve vodní lázni. Mám slabost pro rotující kamenné koule! Zatím jsem znal jen jednu, ve fontáně Zeměkoule před Stone Gallery v Letovicích.
Nepříjemné 4 kilometry po silnici Dobruška – Chábory. Provoz naštěstí není silný, ale blízkost rychle jedoucích aut znervózňuje tak, že v Cháborech za říčkou odbočíme na červenou turistickou cestu směr Podchlumí.
Po 200 metrech jsou po obou stranách cesty výhružné tabule ‘Soukromý pozemek, vstup zakázán’: “Kerýmu magorovi může vadit, že měsíčně přejde po týhle štěrkový cestě dvacet turistů!?! Na Korsice i na Sardinii vedou turistický cesty přes soukromý pozemky a pastviny a nikoho nenapadne zakazovat po těch cestách chodit. Musí se zavřít závora, aby neutekly krávy či co tam je, jasně, zákaz vstupu … holt, Slované a divoký východ,” zuřím polohlasem a jedu dál, Jana mě beze slova následuje. 
Štěrková silnice (kterou tvůrce tabulí určitě nezbudoval) přechází do travnaté pěšiny; po pár stech metrech za další skupinou stavení, které už zřejmě patří k Podchlumí, vjíždíme na prašnou cestu a po ní do Podchlumí.
Na křižovatce doleva, po 3 km Podbřezí.
Ještě před tím: vysoko nad námi, do hnízda v koruně borovice, dosedá volavka.
14:45 Okraj obce Podbřezí - Po 5 kilometrech jsme se dostali do místa, kam by nás původní státovka dovedla po necelých dvou kilometrech. Ale za to jsme viděli věci :-)
Důležité zjištění: je tu motorest Skalka, tam by se příště dalo jet na oběd přímo od Rokole.

Prašnou, drncavou cestou mezi poli 4 km do obce Hroška, po dalších 3 km drncání severní okraj vesnice Byzhradec.
Ve stínu dvou krásných kaštanů tu udělali sezení. I se stojanem na kola a informační tabulí. A hlavně s nádherným výhledem na val Orlických hor.
Dnes je nad tím modrá obloha s bílými mraky: “Po modrém blankytu …. lehounký větřík …. v daleké kraje bílé obláčky…,” to by tu napadlo asi každého, kdo se prostudoval aspoň do osmičky.
Jana vyndává svačinu: ”No, kdyby snad někdo vez’ v tašce cigarety, tak je má vyklepaný. Úplně asi né, ale z polovičky určitě!"

Od Černíkovic jedeme podél říčky Bělé, ke které mám citový vztah už dětství: teče od Deštného, tam jsem do ní poprvé spadl, když mi bylo šest. Ne celý, jen po kolena. Ale zato v lyžákách. Béďa s Dušanem mi tvrdili, že nás led pod mostem unese. Je unesl, mě ne. Přitom já byl menší a lehčí.
Jedeme po rovině, ale už jsme dost unavení, potřebujeme kafe.
V Libeli nechci jet po silnici, kterou se řítí auta stovkou, tak je překřižuji na “houpačkovou silničku” mezi jabloňovými sady do Synkova. Chválen za to nejsem. Proto nepokračuji “zadem” do Kostelce, ale po vedlejší se vrátíme na křižovanou silnici, po ní do Častolovic.
Zastavujeme u Restaurace Beseda, kde jsme předevčírem obdivovali solitér ve skalce, ale na terase je plno. Samej cyklista’! :-(

16:30 Pokračujeme do Kostelce nad Orlicí, doufám najít občerstvení na náměstí.
Ale ještě předtím nás ukazatel namíří na cukrárnu v parku Nového zámku.
Svařené víno, zámecký dort, sezení pod stromy v kvetoucím, zdatnými zahradníky udržovaném parku … co chtít víc?
Odpověď na tu otázku nás napadne po krátké chvíli: “Ještě aby ta afektovaná koza, která už čtvrt hodiny řeší po telefonu s kýmsi jeho partnersko-finanční trauma tím, že obsáhle prezentuje svoje osobní příběhy, buď skončila nebo odešla. Nebo se aspoň ztlumila na polovinu!”
Přání nebyla vyslyšena.
Dojídáme, dopíjíme, platíme, prcháme. Nejenom my.

Ještě se projíždíme parkem, je nádherný a zřejmě jsme trefili i ideální dobu.

17:20 Domů jedeme přímou cestou po silnici.

Expedice Machovská Lhota 2014 2/3: Bludiště a Skalní zoo

“Dvojdílný” pěší výlet: ML. – Soví Hrádek – Bludiště – Junácká vyhlídka – Pánův kříž – Božanovský špičák – U Pánova kříže – Pánův kříž – Machovský kříž – Řeřišný – Machovská Lhota; ML. – Ostra Gora – Nouzínský kříž – ML., 17 km, stoupání 900 m;
pošmourno, místy mlhavo, neprší, ale vlhko tak, že to vyjde nastejno, docela teplo.

“Prequel”: Turistickou mapu Broumovsko Adršpach 1:40000 (Shocart 425) na plánování výletu si pořizuji opět v trafice na choceňském nádraží. Nedočkavě ji rozbalím hned v autě a přes lupu (brejle na čtení jsou někde v tašce) spokojeně mručím, že při tomhle rozlišení se vrstevnice v prudkých kopcích ‘neslévají’ jako na cyklomapě 1:80000.
Pak ve mně zatrne: “Hergot, Trutnov, Rtyně a Červený Kostelec, ale kde je Police? Dyť já potřebuju mapu Policských stěn!”
Rozkládám papírovou plachtu, jak to omezený prostor za volantem dovoluje: “A že tu není Broumov … no dyť ’sem kupoval mapu Broumovska?!”
S pocitem “a zase za lamu” skládám mapu do obalu a hrabu se z auta, že ji zkusím vyměnit.
Nadzvednutím ze sedadla naštěstí uvolnilo myšlení: “A není ta mapa tisknutá i z druhé strany?”. A jo, je!

Snídaně opulentní: obložené talíře s velkými kusy uzeniny a půlkami vajec natvrdo (“zdobené” hořčicí a majonézou) doplňuje teplá omeleta s ovocem … slepice jsou zřejmě ve skvělé formě.
Tři borci u sousedního stolu, kteří tu jedou pánskou jízdu a zjevně jsou z hodně velkého města (byli z Hradce Kr.), si říkají o ubrousky a co zbylo na stole, balí svačinu…
Inu, „…y estos son los usos de Castilla y de Leon!“ (R.Sabatini: Odysea kapitána Blooda, Albatros Praha 1970, str. 111; psaní téhle vzpomínky se protáhlo, protože jsem z knihovny tuhle “kodku” vytáhl a zase přečetl).

9:15 Po asfaltce směr Machov asi 500 metrů k rozcestí, od kterého stoupáme loukou po žluté turistické značce. Pod remízkem kvete spousta lesních jahod.
Lesní cestička vede po rovině (ale místy kalužemi a bahnem) až na hranici s Polskem.
Zahneme vpravo a po asfaltce dojdeme na rozcestí U Zabitého.

10:20 Stále po žluté, ale tentokrát stoupáním, které zadýchá;
po 500 metrech přicházíme na starou formanskou cestu (cestářské úpravy jsou dosud zřetelné).
Je tu mlhavo a vlhko, ale zeleň stromů i mechů svou svěžestí tuhle nepříjemnost vyvažuje – dojem není ani moc depresivní.
Dalších půl kilometru pohodlné chůze po vrstevnici k šipce “Soví hrádek”, která ukazuje doprava a vzhůru.

Úzkou, zpočátku strmou a místy hodně kamenitou cestičkou vystoupáme do vyššího lesa.
Blíží se vrchol hřebenu. Chci oznámit Janě, že Soví hrádek je před námi, ale místo toho řeknu: “Hele, kůň!”
Bylo to negalantní vůči dámě, která ho vedla za ohlávku. Vlastně ji, protože ten kůň byla ta klisna.
Za ní po kamenech neobratně klouzalo hříbě. Chvíli, kdy dáma zastavila s otázkou, odkud to jdeme, hned využilo, aby se napilo z máminých cecíků.
Za dámou vede menšího koně dívka, zřejmě dcera. Končící puberta jí nedovolí pozdravit; kromě trucu je v pěkné tváři zřetelné i zděšení z toho, jak tuhle cestu s koňmi zvládnou.
Dáma vysvětluje, že zabloudili na vyjížďce, a ptá se, jaká je cesta dál.
Jsem tu poprvé a tak netuším, že úsek, který ušli, byl -z koňského pohledu - procházkou růžovým sadem ve srovnání s tím, co mají před sebou než se dostanou na formanskou cestu. Proto jí neřeknu, ať se otočí a vrátí po svých stopách, ale jen popíšu cestu. 
Dáma odpoví: “To půjde. Dyť pro koně je tohle normální prostředí, ve volné přírodě se v tomhle přece taky pohybují…”.
Usoudím, že tu pitomost řekla hlavně kvůli té vyděšené holce a tak spolknu komentář, že si asi plete koně a kamzíky.
Přejeme jim všem šťastnou cestu a myslíme to hodně upřímně.

Pastva pro oči!
Bizarní balvany a skalní útvary, světelné efekty z cárů mlhy a záblesků slunce, blues v zelené a šedé.
Bludiště cest mezi skalami i mezi rašelinovými jezírky.
A nikde nikdo.

I když mám mapu, jen zhruba odhaduju naši polohu.

12:00 Jasno udělá až příchod k Junácké vyhlídce.
Potkali jsme tu další 3 lidi.

Tady zjišťuju, že v objektivu foťáku je skvrna vodní páry a že tudíž fotky asi nebudou nic moc.
Dál fotím na mobil a do seznamu nákupů před dovolenou si v duchu připisuju novou položku.

12:30 Oběd a odpočinek pod přístřeškem na křižovatce turistických cest Pánův kříž.
Další 4 lidi.

Parádní je asi dvou kilometrový okruh po žluté, který prochází skalním zoo!
Božanovský špičák je zarostlý vrchol, nejhezčí výhled do kraje je asi o 200 metrů dál: na jihu Hejšovina, východně pod námi kotlina jižně od Broumova.

Cesta je široká a písčitá. 
Téměř po rovině vede až na rozcestí U pánova kříže, z kterého se krátkým klesáním okruh vrací na výchozí rozcestí Pánův kříž.

13:30 Po červené zpočátku prudkým klesáním klesáním a pak příjemnou cestou k Machovskému kříži, kde odpočíváme a na informační tabuli čteme o důležitosti této cesty “před několika málo sty lety”. 

14:15 Změna plánu: Namísto kombinace po lesních cestách přes Polsko do penzionu, která by vydala alespoň dalších 10 km, jdeme po modré na už známé rozcestí U Zabitého.
Avizovaný artefakt tu naštěstí chyběl, zato tu pobíhal veselý pejsek, zatímco jeho páníček odpočíval.

Dál nás modrá vede kouzelným údolím říčky Židovky do osady Řeřišný … kdybych si musel pořídit chalupu, tak jedině tady.
Anebo na Korsice (nejlépe jako pisánskou věž na pobřeží). Anebo na východní straně alsaských Vogéz.

15:30 Dobře utlapkaní trochu ztěžka dosedáme v penzionu na 1 střik/pivo. Podivný ekonomický model (2 nezávislé objednávací/kasírovací zóny) známe už od loňska a proto objednáváme uvnitř a pití si vyneseme na zahrádku.

Po krátkém odpočinku a sprše večeře a pak procházka zčásti do Polska: tam po silnici, zpátky rozbahněnou luční cestou.
Pod strání pěkná Boží muka.

Expedice Machovská Lhota 2014 1/3: Kolmo tam

Ch. – Čermná n.O. – Kostelec n.O. – Opočno – Náchod – Hronov – Machovská Lhota, 91 km, stoupání 1850 m;
příjemné cyklistické počasí: 15 - 20°C, slabý vítr, krátká přeháňka.

Na opakování příjemného 3-denního výletu do Broumovského výběžku vyrážíme letos o měsíc a půl dřív než vloni. Těšíme se na domácí stravu; kvůli pěší vycházce do skalní zoo přibalujeme pohorky.
Cesta tam bude po jiné trase než vloni: žádný terén, žádné Staré bělidlo, žádná Vysoká Srbská – letos nemáme “natrénováno”, takže jedeme nejkratší cestou.

8:20 Vyjíždíme. Azurová obloha se po pár kilometrech zatáhne. Aspoň není vedro.

Při balení znovu chválím cyklobrašny Sport Arsenal za promyšlenou konstrukci i pohodlnost připevnění.
Zapomenu připevnit “horní spacákovou brašnu” také postranními páskami - už po kilometru při přejezdu železniční vlečky: otřesy vyvedou brašnu z rovnováhy tak, že se pokusí “vystoupit za jízdy” (lví podíl na tom mělo 5 PET-lahví s magnézií … v jedné byl Cabernet Moravia). Zabrání jí v tom popruh uchycený za sedlovou tyč, takže se jen sesune dozadu - přitom ulomí zadní “blikátko” a zamáčkne blatník do kola. Zablokované kolo se zastaví se zaskřípěním, já s heknutím.
Za použití nevelké síly (velkou nepožívám, protože ji nemám) se podaří vrátit do původního stavu všechno kromě zadní svítilny (tu jsem připevnil elektrikářskou lepicí páskou až doma), naštěstí zůstala zadní červená odrazka. 
Pokračujeme přes vesnice s nádhernými názvy Plchovice, Smetana a Číčová.

V lese směr Kostelec nad Orlicí chci vyfotit pěkný pohled na stromové loubí.
Zatímco lovím foťák v řidítkové brašně, v protisměru zastaví kolo starší pán.
“Copak copak, zabloudili jste?”, ptá se s nadějí v hlase.
Nepotěšili jsme ho, nezabloudili.

V Kostelci poprvé porušuju slib, že dnes nepojedeme terénem.
Ale jsem v tom nevinně – dlážděná ulice svažující se k Divoké Orlici prochází tak důkladnou rekonstrukcí, že mi připomene tankovou střelnici na Libavé :-( 

10:00 Na parkovišti za mostem u častolovického zámku, pod ještě zavřenou restaurací Beseda, dáváme první odpočinek.
Mají tu pěkný kámen–solitér.

V okolí vesnic s názvem Ledská, mi připadá, že krajina neodpovídá mapě;
do “normálu” se vrátí až za lesem.

Následující sjezd nás přivede do Lična (10:40).
Ve zdejším rybníčku stojí volavka, ale nemá náladu na fotografování. Nemá ji ani můj mobil, který se asi rozvzpomněl, jak letos na Plose zapadl do sněhu, a tak trucuje - stisknout spoušť se mi povede až když volavka krouží nad námi.

I nevěřícího potěší pohled na barevně glazurovanou sošku madony – už jen tím, že ji zatím žádný vandal nezničil ani neukradl.

Příjemné je svezení z Voděrad do Houdkovic.
V Semechnici nás předletí čáp s několika klacky v zobáku a uloží je na hnízdo, pod které právě přijíždíme.

11:45 Fotka na náměstí v Opočně a honem na oběd do Restaurace Jordánek. Vstřícnost a rychlost obsluhy i kvalita a cena jídla je stejně potěšující jako minule.

12:45 Přes Pohoří a Bohuslavice do Nového Města nad Metují;
příjemná asfaltka úbočím úzkého údolí  Metuje až k Peklu.
V křídou psaném menu zdejší restaurace uvádí i specialitu zdejšího kraje, kterou jsme poznali teprve vloni – řízek Pavlišov.
Podle odkazu jde o místní specialitu po místních sudetských Němcích, kteří za ni byli po právu vyhnáni :-). 

14:15 Najeto 62 km; hned pokračujeme po asfaltové cyklostezce, stále proti toku Metuje.
Řeka je tu klidnější, údolí širší, zpestřením jsou 2 kryté dřevěné mosty.
Přibylo cyklistů; i když cyklostezka vede prakticky po rovině, drtivá většina jezdí na MTB :-P

14:45 Odpočinek u venkovního stolku cukrárny Arkána na náměstí v Náchodě.
Sotva dostaneme svařák a sachrdort, spustí se prudký liják – pan vedoucí nad námi ale hned spouští markýzu, takže sedíme stále v suchu.
Než dopijeme a dojíme, je po dešti.

15:15 Kličkování rozkopaným městem nás přivede k připomínce mých dětských prázdnin – k ručně obsluhovaným závorám.
Tyhle navíc regulují i přecházení chodců!

Po cyklostezce - chvílemi v davu cyklistů - do Hronova; dál už sami a stále “proti řece” příjemnou krajinou až k Novému Mýtu, kde odbočíme na okresku směr Machov. 

16:50 Cíl: Machovská Lhota, penzion U Lidmanů.
Personální obsazení stejné jako vloni, uvítání srdečné;
koprovka dnes není (přislíbena na zítra), i když není problém si vybrat jídlo, loňská euforie z večeře se neopakuje. 
Pokoj stejný jako vloni, ale nějak mi vadí pavučiny, které nachytám na ruku, když se snažím zprovoznit lampičku.

Jarní víkendové vyjížďky

Pracovní aktivity v zaměstnání i doma („plovoucí” podlaha na půdě, zástěna sousedova prachoviště, výměna písku ve filtraci a odstraňování následků této výměny ...) nám berou tolik času, že o víkendech jezdíme jen na krátké výlety.
A ani ne pokaždé.
Ale každá z těch vyjížděk, jejichž část vždy vedla (ne)cestou, kterou jsme ještě nejeli, nás utvrdila v přesvědčení: „Ale je tady krásně!“

1.5.2014   Dívka na oranžovém koni
Ch – Vrchovina – Skořenice – Seč – u Homole – Kostelecké Horky – Choceň, vzdálenost 29 km, stoupání 410m 

Nejzajímavější část krátké prvomájové vyjížďky začala v okamžiku, kdy jsme na zprvu polní, později luční cestě mezi Sudslavou a Homolí dojeli dívku na koni. Kůň šel pomalu.
Nebylo jasné, zda aspoň jeden z nich tuší, že jsme za nimi, a tak v obavě, aby se kůň nelekl a nesplašil, jsme je předjeli velkým obloukem ve stopě traktoru vyjeté v obilí.
Najeli jsme zpět na cestu, která se ztrácela v louce, pak pokračovali po okraji lesa. Jezdkyně zůstala asi sto metrů za námi.
V mírném stoupání k Homoli se začal zezadu zesilovat zvuk, který jsem prvně slyšel před 50 lety v kině na filmu Vinnetou – kůň se k nám blížil cvalem. Nebyl to žádný lehkonohý Hatatitla, byl to ‘heavy horse’ - dokonalý reprezentant tažných koní, které oslavil velkolepou písní Heavy Horses Ian Anderssn (Jethro Tull, do češtiny ji věrně přebásnil R. Křesťan) – a jeho dusot byl opravdu impozantní.
Dívka zastavila opodál a dovolila, abych si je vyfotil.
Pohled na jejího koně mi v tu chvíli z hlubiny paměti vytáhl ještě jednu vzpomínku - vzpomínku na to, jak jsem před 30 lety fascinovaně poslouchal hlas Miroslava Horníčka na elpíčku s autorským čtením jeho knížky Listy z Provence. 
V Dopise panu d’Artagnanovi tam říkal: “… nevnímal jste nic jiného než toho muže, který s drze chladnou tváří prohlásil o barvě vašeho koně, že je to barva běžná u květin, však dosud velmi vzácná u koní. A pak jste tasil. Viděl jsem zablýsknutí vaší zbraně a viděl jsem i to, jak vás pak odnášeli zbitého do bezvědomí kuchyňským náčiním…”
Ta vynořivší se vzpomínka se vázala k barvě koně – dívčin kůň, stejně jako ten, na kterém jel do Paříže d’Artagnan, byl oranžový.
Šťastnou cestu a spoustu pohodových vyjížděk přeju vám oběma!

 

26.4.2014   Klobásárna, Vršovci a čejky
Ch – kolem Horního Jelení – klobásové bistro u E442 – Trusnov – Janovičky – Vraclav – Šnakov – Dvořisko – Choceň, vzdálenost 42 km, stoupání 510 m.

Lesní cesty v slunečném odpoledni jsou rozvoněné jarem, je krásné být právě tady právě dnes.
Pro změnu neodbočíme na žlutou/modrou turistickou trasu do Horního Jelení, ale dojedeme na silnici směr Jaroslav.
Z ní po chvíli odbočíme zase na lesní cestu, která postupně klesá a zužuje se. Vzápětí poté, co zazní očekávané: “A že jsme se ztratili?”, vyjíždíme na širokou písčitou cestu a po krátké “prohlídce opačného směru” na parkoviště U Vysoké u silnice 35.
Parkoviště ozvláštňuje nepřehlédnutelná udírna koňských klobás. Z auta jsem na tohle místo koukal trochu s despektem, ale zblízka uznávám, že to tu voní příjemně a vyrovnaná pyramida koňských salámů vypadá lákavě.

Na druhé straně silnice zase zajíždíme do lesa.
U rybníku Obora si ukládám do paměti polohu domku s nápisem “Prodej medu”. Že jde o med domácí je zřejmé - úlů tu stojí celá řada.
V jednom z nich má ponořené ruce chlapík s včelařkou kuklou na hlavě. Sílící hukot dává tušit, že obyvatelkám úlu se to nelíbí a zřejmě se chystají dát svou nelibost najevo. O koupi se budeme zajímat raději někdy jindy.

I když Ondra doma nevěří, že je to možné, bohužel mineme rybník Lodrant – tak někdy jindy.

Přes Trusnov a Radhošť se dostaneme na křižovatku, kde nevěřícně koukám na impozantního orla sedícího mezi kopřivami poblíž polorozpadlého statku.
Šátrám po mobilu, abych ho vyfotil, když si o kus dál všimnu dalšího. A ještě jednoho. Všichni sedí, jen pootočení hlavy prozrazuje, že nejsou vycpaní.
Tak tyhle chudáky, přivázané na řetězu jako kozy, fotit nebudu! 
Z celého duše si přeju, aby jejich “chovatele” taky někdo někam přivázal. A na hodně dlouho :-(

Stoupání k baroknímu areálu Svatý Mikuláš a dál na vrchol s památníkem Vršovců příjemně zadýchá.
Žulový pomník byl postaven v roce 1908 (za Rakousko-Uherska) k 800. výročí vyvraždění rodu Vršovců Přemyslovci.
Podle wikipedie to byl už třetí pokus “… poslední, a opět ne důsledný.”
To panečku s rodem Slavníkovců v Libici, to byla jiná efektivita, tam se to Přemyslovcům povedlo na první pokus. Možná proto, že jim při tom Vršovci pomáhali … prostě, ukázky holubičí povahy Slovanů v příkladech.

Z podmáčených luk poblíž choceňského letiště (původ názvu blízké vesnice Slatina je nasnadě) vystartuje čejka a s hlasitým křikem na nás opakovaně nalétává. Zřejmě brání hnízdo.

 

20.4.2014   U Homole
Ch – Vrchovina – Homol – Lhoty u Potštejna – Orlické Podhůří – Choceň, vzdálenost 30 km, stoupání 800 m.

Poutní místo Homol s barokním kostelíkem a impozantním schodištěm je po dokončení oprav kouzelným místem.
Nevím, jestli vykácení smrkového lesíka na severozápadní straně návrší bylo součástí rekonstrukce nebo proběhlo jako nezávislá akce, ale díky tomu se otevírá krásný výhled odsud do kraje.
Kostel je teď opravdovou dominantou širokého okolí.
Ještě trochu narovnat trubkový “plot” a trošičku zamaskovat kontejner na odpadky a bude tu dokonalá ukázka kulturní krajiny.  

 

 

 

30.3.2014  Mobilní stožár a ořechová alej
Ch – V.Mýto – Hrušová – Pekla – Cerekvice – Horky – Sloupnice – Džbánov – Choceň, vzdálenost 39 km, stoupání 570 m.

Po včerejším třepání se při opravě tribanderu mě nadchne, jak pohodlně a bezzávraťově se dá postavit stožár a udržovat anténní systém, pokud člověk ví, kam se postavit při vyřazování armádního materiálu
- v kopci kousek od Pekla (nebo Pekel?) zaparkoval místní poskytovatel internetového připojení starý vojenský ZIL s nástavbou 4-dílného vysunovacího stožáru.
To by byl trumf do plnění radioamatérských Tisícovek čech, Moravy a Slezska :-)

2-kilometrová alej dobře udržovaných ořešáků podél silnice na Horky je potěšením pro oči i pro duši.

 

 

22.3.2014   První kopce
Ch – Vrchovina – hřeben nad Sečí – Svatý Jiří – Kosořín – Choceň, vzdálenost 29 km, stoupání 620 m

Zalesněný hřeben mezi Sečí a Velkou Skrovnicí sice není extrémní terén, ale přesto jedeme po místy travnaté, místy hodně kamenité cestě s nejlehčím převodem přesmykači.
O to víc překvapí, když z lesní zátočiny proti nám vyjede BMW Z3 Coupé.
Dáma v nejlepších letech, podle značky z Krna, zpomalí, abychom mohli uhnout mezi stromy, přátelsky pokývne na pozdrav a zmizí za zatáčkou.
Zřejmě apoštolka nového trendu “Off-road je out, do terénu jedině luxusním sporťákem!”

O kus dál další nový trend: Realitní kancelář rozšiřuje svůj byznys i na movitosti.

Cesta se stále zužuje až se nakonec zcela ztratí mezi stromy. Ale urazíme ještě skoro kilometr než uslyším řečnickou otázku: “To by mě zajímalo, proč na turistické túře tlačíme kola?”