Machovská Lhota – Hronov – Náchod – Peklo – Rokole – Dobruška – Podchlumí – Hroška – Byzhradec – Synkov – Častolovice – Kostelec nad Orlicí – Ch., 94 km, stoupání 1300 m; polojasno, 15 - 20°C, příjemné cyklistické počasí.
Snídaně založená na produkci domácích nosnic stejně jako včera. Konečně fotím obraz starého c.k. mocnáře s dodatkovou tabulkou, informující o protiválečném gestu někdejšího majitele tohoto hostince:
“První raněný ve světové válce 1914 byl císař pán Franc Josef I. Jeho obraz visel na témže místě jako visí dnes.
Při vyhlášení války 24. července 1914, tehdejší hostinský Eduard Šrám, c.k. šikovatel v záloze, v rozčilení nad událostí, hodil pivní sklenici Jeho Veličenstvu přímo do hlavy s výkřikem: Ty lumpe, ty můžeš za všechno neštěstí, které nás teď čeká. Rána je dosud viditelná.
Sousedé vzpomínají.”
9:15 Naložíme “bagáž” na kola a příjemným, trochu chladným ránem jedeme k domovu.
Do Nového Mýta po silničce s nulovým provozem podél Židovky; dál po cyklostezce č.22 podél Metuje přes Hronov a Běloves do Náchoda.
10:15 Na konci Hronova váhám nad správným směrem cyklostezky, mezitím nás předjede alfa-samec našeho věku. Kombinéza hvězdné cyklostáje, MTB s převody pro svislá stoupání a s elektronickými brzdami pro svislá klesání :-)
Jedeme kus za ním; barevný borec postupně zvolňuje nasazené předjížděcí tempo, i když jízda je tu beznámahová:
- cyklostezka vede podél řeky
- asfalt se zatím nevydrolil (pokládali ho minulý týden).
Brzdit se nechce, tak ho předjedeme a ustálenou třiadvacítkou pokračujeme.
Asi po kilometru volá Jana, ať zastavím na pití.
Důvod byl ale jiný: Chlápek asi dostal mindrák, že ho předjela naložená cestovní kola, a začal Janu otravovat opakovaným předjížděním a přibržďováním. Asi doktor Vejvoda :-(
10:45 Tradiční espreso v cukrárně na náměstí v Náchodě.
11:20 Podél Metuje po dost zalidněné cyklostezce dojíždíme do Pekla. Restaurace vypadá prázdně, ale zastavujeme jen na focení okolí.
Vodník vypadá hodně lstivě, ten by vymyslel na Haničku něco účinnějšího než barevné pentličky a namachrovaný Libor by ostrouhal.
11:30 Romantická cesta hlubokým zalesněným údolím. Pohoda. Bublání říčky, mechem porostlé stěny staré regulace koryta a klenba mostku jako připomínka šikovnosti a pracovitosti těch, kdo tu kdysi žili, problesky slunce a chladivý větřík.
Mám před Janou trochu náskok, tak šlapu jen co šlapka šlapku mine. V rukávu lovím kapesník … najednou slyším třesknutí kola o asfalt a koukám, že ležím!
Sklopil jsem se v nulové rychlosti, ale přesto naražené koleno cítím ještě dva týdny.
12:30 Až na konec údolí u osady Doly a na křižovatku pod poutním místem Rokole bylo stoupání od Pekla pozvolné – od rozdíl od loňské varianty “Peklo – Nové Město nad Metují”, která končí krpálem. Ale nic není dokonalé – není tu kam zajít na jídlo (pravda, nechtělo se mi šlapat do Nového Hrádku).
Máme hlad, poutní místo jen projedeme, přes Bohdašín a Ohnišov se vezeme z kopce až do Dobrušky na oběd.
Restaurace na dolní straně náměstí: jídlo, obsluha i cena slušné.
14:10 V severovýchodním rohu náměstí mě zaujme kamenná koule rotující ve vodní lázni. Mám slabost pro rotující kamenné koule! Zatím jsem znal jen jednu, ve fontáně Zeměkoule před Stone Gallery v Letovicích.
Nepříjemné 4 kilometry po silnici Dobruška – Chábory. Provoz naštěstí není silný, ale blízkost rychle jedoucích aut znervózňuje tak, že v Cháborech za říčkou odbočíme na červenou turistickou cestu směr Podchlumí.
Po 200 metrech jsou po obou stranách cesty výhružné tabule ‘Soukromý pozemek, vstup zakázán’: “Kerýmu magorovi může vadit, že měsíčně přejde po týhle štěrkový cestě dvacet turistů!?! Na Korsice i na Sardinii vedou turistický cesty přes soukromý pozemky a pastviny a nikoho nenapadne zakazovat po těch cestách chodit. Musí se zavřít závora, aby neutekly krávy či co tam je, jasně, zákaz vstupu … holt, Slované a divoký východ,” zuřím polohlasem a jedu dál, Jana mě beze slova následuje.
Štěrková silnice (kterou tvůrce tabulí určitě nezbudoval) přechází do travnaté pěšiny; po pár stech metrech za další skupinou stavení, které už zřejmě patří k Podchlumí, vjíždíme na prašnou cestu a po ní do Podchlumí.
Na křižovatce doleva, po 3 km Podbřezí.
Ještě před tím: vysoko nad námi, do hnízda v koruně borovice, dosedá volavka.
14:45 Okraj obce Podbřezí - Po 5 kilometrech jsme se dostali do místa, kam by nás původní státovka dovedla po necelých dvou kilometrech. Ale za to jsme viděli věci :-)
Důležité zjištění: je tu motorest Skalka, tam by se příště dalo jet na oběd přímo od Rokole.
Prašnou, drncavou cestou mezi poli 4 km do obce Hroška, po dalších 3 km drncání severní okraj vesnice Byzhradec.
Ve stínu dvou krásných kaštanů tu udělali sezení. I se stojanem na kola a informační tabulí. A hlavně s nádherným výhledem na val Orlických hor.
Dnes je nad tím modrá obloha s bílými mraky: “Po modrém blankytu …. lehounký větřík …. v daleké kraje bílé obláčky…,” to by tu napadlo asi každého, kdo se prostudoval aspoň do osmičky.
Jana vyndává svačinu: ”No, kdyby snad někdo vez’ v tašce cigarety, tak je má vyklepaný. Úplně asi né, ale z polovičky určitě!"
Od Černíkovic jedeme podél říčky Bělé, ke které mám citový vztah už dětství: teče od Deštného, tam jsem do ní poprvé spadl, když mi bylo šest. Ne celý, jen po kolena. Ale zato v lyžákách. Béďa s Dušanem mi tvrdili, že nás led pod mostem unese. Je unesl, mě ne. Přitom já byl menší a lehčí.
Jedeme po rovině, ale už jsme dost unavení, potřebujeme kafe.
V Libeli nechci jet po silnici, kterou se řítí auta stovkou, tak je překřižuji na “houpačkovou silničku” mezi jabloňovými sady do Synkova. Chválen za to nejsem. Proto nepokračuji “zadem” do Kostelce, ale po vedlejší se vrátíme na křižovanou silnici, po ní do Častolovic.
Zastavujeme u Restaurace Beseda, kde jsme předevčírem obdivovali solitér ve skalce, ale na terase je plno. Samej cyklista’! :-(
16:30 Pokračujeme do Kostelce nad Orlicí, doufám najít občerstvení na náměstí.
Ale ještě předtím nás ukazatel namíří na cukrárnu v parku Nového zámku.
Svařené víno, zámecký dort, sezení pod stromy v kvetoucím, zdatnými zahradníky udržovaném parku … co chtít víc?
Odpověď na tu otázku nás napadne po krátké chvíli: “Ještě aby ta afektovaná koza, která už čtvrt hodiny řeší po telefonu s kýmsi jeho partnersko-finanční trauma tím, že obsáhle prezentuje svoje osobní příběhy, buď skončila nebo odešla. Nebo se aspoň ztlumila na polovinu!”
Přání nebyla vyslyšena.
Dojídáme, dopíjíme, platíme, prcháme. Nejenom my.
Ještě se projíždíme parkem, je nádherný a zřejmě jsme trefili i ideální dobu.
17:20 Domů jedeme přímou cestou po silnici.
Žádné komentáře:
Okomentovat