Korsika 2011 - Kaskády Anglais, úbočí Southwell

Fantastické vodopády a stráně, které pro rekreaci na Korsice počátkem 19.století objevili Angličané.
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 15.1 km, 7:10 hod:min, 612 m
- Nadmořská výška min-max: 850 - 1213
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 6 km
- V Průvodci trasa č.34
- GPS záznam trasy a výškový profil (anglicky)

Ráno: silný vítr, 12°C, kávu a čaj doplňujeme vínem pro zahřátí.
Po desáté jedeme do vesnice Vizzavona, auto parkujeme u nádraží Gare de Vizzavona (poslední volné místo).
Dobře značená cesta ke kaskádám vede kolem luxusně vypadajícího hotýlku, jehož ceny jsou ale překvapivě snesitelné (jednolůžkový pokoj s polopenzí za 69,- Euro, dvojlůžkový za 98 Euro).

Jdeme pomalu, Áňu bolí koleno a nálada je mizerná.

Po slabé půlhodince zastavujeme na kávu v Relais, velkém snack-baru na začátku kaskád.
Espreso je opravdu dobré, vylepší i náladu.


Naše cesta z Vizzavona s tu připojuje na GR20, přicházející od Monte d'Oro; tenhle nádherný vrchol, na který koukáme z kempu, už bohužel letos "nedáme".

Kaskády jsou moc pěkné, ale nekorsická mlha a zima ubírá místu na fotogeničnosti.

Krásných míst na koupání je spousta, ale dnes o tom neuvažuje ani Áňa.








Počasí navzdory je tu dost lidí - kaskády Anglais jsou hodně vyhlášená "atrakce".











Obědváme v horní části kaskád.

Pak trochu bloudíme, když hledáme odbočku z GR20, která by nás dovedla do průsmyku Foce di Vizzavona.
Jako už mnohokrát i tentokrát pomůže Ondrova GPSka.






Oranžová značka nás vede přes suťové pole a pak vysokým lesem.









Asi po 3 km přicházíme k zřícenině pevnosti Fort di Foce Vizzavona, která tu kdysi střežila bezpečnost cesty procházející průmykem.

Docházíme do průsmyku, přecházíme silnici a hledáme začátek cesty Sentier du Femme Perdue (Cesta ztracených žen).
Jdeme podél silnice směr Tattone, na hledanou cestu se napojíme "zboku" po krátkém krkolomném výstupu jakousi nedokumentovanou, ale barevně značenou trasou vedoucí vyschlým korytem potoka.
Zatímco holky odpočívají, vracíme se s Ondou podívat, kde "Cesta ztracených žen" regulérně začíná. No, nezačíná ... místo, kde se na ni mělo vycházet z hlavní silnice je přehrazeno plotem staveniště jakéhosi správního centra. "Oni to holt neřeší!"

Cesta je příjemná, značení neobvykle výrazné, ač zmatečné: nejprve modré, pak žluté tečky přecházejí do červených a pak oranžových pruhů :-0
Naštěstí ztratit se tu nedá, v případě nouze je směr k hlavní silnici jasný - po úbočí dolů.
Čekáme, že někde narazíme na tabuli s dramatickým příběhem "ztracených žen", který by nám objasnil název cesty, ale marně.

Zato potkáváme turistu-samotáře non plus ultra: zrzavý mládenec, tak pětadvacet; francouzsky se snaží zjistit, kudy se dostane na GR20.
Ukazujeme mu směr a naši polohu na turistické mapě 1:25000.
On vytahuje svoji mapu: list A4, na kterém je vytisknutá celá Korsika! Křižuje ji červená čára = GR20. 170 km vysokohorské trasy na A4 jako jediný zdroj pro několikadenní sólo puťák - klobouk dolů!.
Chvíli studuje naši detailní mapu, sleduje naše rady a gesta, kudy to má nejblíž na GR20.
Pak řekne: "OK, OK"; děkuje a s úsměvem vyrazí opačným směrem.
Voláme za ním: "Enjoy your track!"

Na protější straně údolí se z mraků vynoří Monte d'Oro jako připomínka velkého restu :-(
Směrovky "Gare de Vizzavona" nás vedou kolem půvabného lesního kostelíku (z uspořádání lavic soudíme, že nejčastějším obřadem jsou tu svatby), k nádraží a k autu.
Korsická úzkorozchodná železnice patří k technickým unikátům; všechny průvodce po Korsice doporučují alespoň krátké svezení.
Plánujeme, že Jana, Ondra a Áňa pojedou z Vizzavona do Tattone vlakem (1 zastávka); já převezu auto.

Vlak jede až za 2 hodiny, zatím jdeme na pivo a na espreso do Bar de la Gare (hned u nádraží).
Venkovní posezení láká, ale je zima, tak jdeme dovniř.
Hořící krb a přátelský číšník nás navnadí. Objednáme a čekáme. Jana komentuje poloprázdnou lahev s mlékem, stojící na okénku do kuchyně: "To tam stojí určitě od rána. Doufám, že nám dají jiný!"
Doufala marně. A co hůř: "espreso" bylo nalito z překapávače, který svoji práci zřejmě dokončil už před dlouhou dobou, protože tekutina byla jen velmi vlažná.
Absolutně nejhorší kafe, které jsme kdy v cizině pili !!

V čase, zbývajícím do odjezdu, se jdeme podívat na jeskyni pravěkých lidí po Sentiér Archéologique.
Dobře značená cesta vychází od nádraží. Jedna tabule uvádí dobu vycházky 2 hodiny, jiná 1.5 hodiny. Klidnou chůzí nám trvala hodinu.

Prodej jízdenek vypadá zavřeně, soudíme, že lístky se kupují ve vlaku.
Před půl šestou si sedneme na lavičku na nástupišťátku, vlak má přijet v 17:41.
Číšník z restaurace na nás něco volá, po chvíli mu děti porozumí, že vlak nepojede.
Pomalu jdeme k autu, a rozhlížíme se.
Na druhé straně perónu stojí několik mladých s batohy, asi došli část GR20 a čekají na vlak.
Další mladý pár czenglish vyzvídá od "domorodce", kdy a odkud jede autobus do Ajaccio. Od hotelu přichází starší pár, muž táhne kufr na kolečkách.
Odjíždíme, a teprve teď si všimneme na jedněch z dveří nádraží nápisu "STRIKE" (stávka).

Korsika 2011 - Kaskády Manganello

Vycházka romantickým údolím s možností fantastického koupání v nádherných kaskádách - pokud je teplo.
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 16.7 km, 6:45 hod:min, 580 m
- Nadmořská výška min-max: 580 - 1283
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 3 km
- V Průvodci trasa č.36
- GPS záznam trasy a výškový profil (anglicky)

Do výchozího místa tůry by se dalo dojít pěšky.
Ale aby byla zachovaná rodinné pohoda, jedeme do sousední vesničky Canaglia nakonec autem :-)
V serpentinách na úzké silničce potkáváme pomalu jedoucí Toyotu. Předpokládám, že jede pomalu kvůli bezpečnému míjení, takže na řidiče děkovně zamávám. S malým odstupem za autem se ale k nám blíží více než padesátihlavé stádo koz. Nejprve normální chůzí, postupně zrychlují, konec stáda už kolem nás běží tryskem. Úplně na konci pajdá za stádem malé kůzle. Poskakuje po třech, jednu nohu má v dlaze.
Stojíme dokud nepřejde kolem, abychom ho nevylekali ještě víc, než už je.

10:00 Miniaturní parkoviště je skoro plné, je tu asi 10 aut (D,F).
Jdeme krásnou "parkovou" cestou lesem borovic a cypřišů proti toku říčky Vecchiu. Její koryto je plné "koupacích" tůněk mezi velkými balvany.
Asi po hodině přecházíme pravostranný přítok po lávce pod několikametrovým vodopádem.
V 11:20 docházíme na křižovatku s GR20.
Přecházíme na levý břeh říčky, která tu vytváří velké koupací bazény. Už tu relaxuje dost lidí (asi 15). Za lávkou cesta stoupá prudčeji. Stromy řídnou, otvírají se výhledy na okolní hory.

Po deseti minutách přicházíme k Bergerie Tollu, nabízející kromě občerstvení i jízdu na koních.

Jeden z koní, volně se pasoucích na kapradím porostlé mýtině, zamíří k nám. Zastaví se na pěšině a odřízne tak cestu Ondrovi, který se zdržel fotografováním.
"Co mám dělat?", volá za námi.
"Podlez ho!", napovídá mu Anja nezištně :-D


Znovu vcházíme do vysokého borového lesa.
Proti nám jde přátelsky se tvářící osel (nebo mula) s nákladem dřeva. Ustoupíme mu z cesty. On u nás na chvilku zastaví, asi čeká na pohlazení, pak jde dál. Za ním utíká pejsek, průvod zakončuje domorodec, který na naše "Bon jour!" sice neodpoví, ale zato usměvavě zasalutuje :-)



V 12:15 zastavujeme na svačinu=oběd.
Při posedávání na nás ve větru rychle stydne pot, oblékáme větrovky.
Proti nám občas procházejí turisté scházející po GR20 z Monte Rotondo.
Ondra studuje mapu: "Já myslím, že ty kaskády by měly být už blízko!"
Poodejdu asi 50 metrů z cesty k říčce a zjišťuju, že má pravdu - říčka přitéká zprava v sérii vodopádků, skluzů, bazénů, tůněk a "hrnců".


Nádherných míst na koupání je tu spousta. Obloha je modrá, slunce, ale vítr zatraceně chladí.
Anja nedbá, sundává větrovku a převléká se do plavek.
Když se ujistí, že Ondra je připraven pořídit fotodokumentaci, skočí do tůňky se smaragdově zelenou vodou. Ale dlouho se tam nezdrží :-)

Kolem nás procházejí turisté z brněnského zájezdu, který je s námi v kempu.
Mladší páry projdou kolem a ani nezabučí (jak říkával můj otec), do řeči se dává asi desetičlenná skupinka, v které prim hrají turistky "v nejlepších letech" - jako obvykle v takových situacích, připadají mi jako učitelky :-)

Vyměňujeme si informace o turistických plánech, oni začínají, my už skoro končíme.
Jsou tu vesměs poprvé, velice je překvapuje, že tohle je naše čtvrtá "korsika" a že stále jezdíme na jiná místa.
Rozcházíme se, oni (přesněji ony) jdou po proudu najít si svoje místo na koupání, my jdeme proti proudu, při pohledu na tetelící se Anju se chuť na koupání vytrácí.


"Ale je tady krásně!"













V 13:30 vyrážíme na cestu zpátky.
V tůňkách pod lávkou na rozcestí s GR20 je plno, tak zastavujeme na koupání o pár set metrů níže.

Při večerním povídání mají někteří z nás nasazené i kapuce od větrovek! Přesněji: "... některé z nás ...", vlastně "... všechny z nás..." :-)

Zjišťuju, že kemp je malé arboretum. Ze stromů v areálu rostoucích dokážu identifikovat: topoly, lípy, jírovec (kaštan), duby, borovice (2 druhy), jedle, červený javor, platan, smrk, hrušeň, třešeň, jabloň.

Korsika 2011 - Přejezd do Tattone (u Vizzavona)

Stále fouká ostrý studený vítr.

Fotíme pohled na 2 vjezd do 2 sousedících kempů. Příště už jedině do toho vpravo, kemp Monte Cintu.

Na konci městečka Castellacce odbočujeme doprava a zajíždíme na hráz přehrady Calacuccia.
Obloha bez mráčku, typický zub Pagla Orba i proti němu ležící kouzelný hřeben Cinque Frati (Pět bratrů) jsou krásně nasvětlené.
Z opačné strany hráze fotíme hluboko pod námi starý, vysoce klenutý most.

Jedeme 15km úzkou klikatou silnicí zaříznutou do skal nad hlubokým údolím řeky Golo. Oko turisty je nadšené z romantických výhledů na divokou soutěsku, oko řidiče ale občas nervozně cuká.
Když vidím ve zpětném zrcátku rychle se blížící červený kamion, rychle najdu místo, kde má šanci mě předjet a pustím ho před sebe. Náklaďák s označením "Transport zvířat" poděkuje mnohočetným troubením a řídí se vpřed.
Řadím se za něj, slouží mi "razicí štít".
Ten prevít nutí protijedoucí osobáky, aby se mačkaly na skálu. Míjení jim vůbec neulehčuje, jeho vzdálenost od kamenných zídek na pravé krajnici je obvykle půlmetrová.

Do Corte dojedeme panoramatickou zkratkou přes průsmyk Bocca d´Ominanda.
Na jejím konci ale bohužel zahnu doprava - za to jsem potrestán průjezdem centrem v dopolední zácpě. Příště v tomhle místě odbočit doleva a Corte objet z východu (i pro cestu do Restonica!)
Zastavujeme na nákup ve velkém hypermarketu CASINO na výjezdu z Corte směr Vizzavona. Před 3 lety, když jsme tudy projízděli, tu ještě nebyl.

Kemp U Soleil v Tattone: jen 3 záchody, ale čisté a pěkné, ráno bagety, mladý recepční láme angličtinu.
Na vyhlédnuté místo nemůžeme, rezervováno pro 80 lidí, kteří dnes ještě přijedou.

Fouká silný studený vítr. Když přestane je vedro.

Večer se jdeme podívat na železniční zastávku - Ondra už minule plánoval v průvodcích doporučovanou jízdu zdější úzkokolejkou. Vlak jede 2x denně.

Přijíždí autobus s českými turisty (CK Alpina). V umývarně potkáváme až na vyjímky neusměvavé lidi, kteří ani neodpoví na pozdrav :-(

Korsika 2011 - Lac de Nino

Tůru alespoň k jednomu z 5 nejkrásnějších jezer Korsiky zřejmě musí absolvovat aspoň jednou za život každý Francouz, protože tolik jako na téhle tůře jsme jich potkali jenom před 3 lety při výletu k jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello
V každém případě jsou to nádherná poutní místa!
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 10 km, 6:45 hod:min, 755 m
- Nadmořská výška min-max: 1079 - 1779
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 25 km
- V Průvodci trasa č.41
- GPS záznam trasy a výškový profil (anglicky)

Silný vítr neutichl ani přes noc; 15°C nám připadá na letní Korsiku (byť v 1100 m.n.m.) hodně málo.
Ondra zašel v jako obvykle 8 hodin do recepce pro bagety. Snídáme rychleji než jindy, abychom vyjeli co nejdříve .


Výchozím bodem dnešní túry je parkoviště u silnice D84 v krásném lese Foret de Valdu Nielu, GPS: 42°17'3.75"N, 8°55'14.86"E. Jedeme tam přes půlhodiny po silnici, kterou jsme předevčírem přijeli (z Calacuccia směr Col de Vergio a Évisa).
I když je teprve 9:15 :-), parkoviště je překvapivě plné; stojí tu alespoň deset aut francouzskými (!) značkami.
Nad námi je modrá obloha, vrcholky okolních hor jsou v mracích.

Než se dostaneme do pochodového tempa, předchází nás starší dáma s manželem - nepochybně učitelka v důchodu. A také silně navoněný osamělý krasavec.
I když děláme na jejich adresu vtípky, oceňujeme zásadní rozdíl proti českým turistům - každý z nich se při míjení usměje a pozdraví!!
Možná to je slovanský gen, možná to je komunistickou diktaturou vypěstovaný standard, máme vyzkoušené, že pokud někdo alespoň kývnutím neodpoví nebo úsměvem neodpoví na náš pozdrav, je to na 90% Čech :-P
Navoněného fešáka jsme po chvíli předešli. Když o kus dál zastavujeme na pití a focení krásy kolem, dojde nás a přitom se nabídne, že nás vyfotí. Tak máme jednou fotku, na které jsme všichni společně.

Cesta příjemně prudce stoupá. Nejprve krásným borovicovým lesem, s přibývající výškou les řídne až ho úplně křoviny.
Původně velmi dobré značení žlutou barvou postupně ztrácí na síle i hustotě; v oblasti skalních ploten se mění na červené a velmi řídké.
Díku tomu svedu rodinu a za námi kráčející skupinu na špatnou cestu - kus pod Refuge de Colga (neobývaná, ale udržovaně vypadající horská útulna) je nutné přejít přes potok, dál už je to problém kvůli hustému křoví.

Chvíli odpočíváme nad útulnou, je 10:40.
Předejde nás asi 30 členná skupina Francouzů, s kterou se pak vzájemně mísíme až nahoru.
Cesta vede po skalních plotnách a kamenných polích, stoupá výrazně prudčeji než pod útulnou.
Značení na balvanech není moc zřetelné.
Hřeben nad námi je chvílemi skrytý v rychle letících mracích, chvílemi je nad ním modro.
Také při pohledu zpět přes široké údolí vidíme vrchol Paglia Orba jen na krátké okamžiky, většinou je v skrytý v mracích.
V úzkém žlabu vzniká trochu fronta.
Pak už zbývá jen pár set metrů po skalní plošině a jsme v sedle mezi vrcholy Capu a u Tozzu a Punta Artica, před námi je náhorní pološina s jezerem Lac de Nino (12:15).
Modré jezero, štavnatě zelená tráva, pasoucí se krávy a ovce.
Bukolická idyla, Theokritos ze Syrakus by byl v extázi. My jsme v extázi taky, jen u toho nebásníme :-)
Po měkkém trávníku jdeme k jezeru.
Na jihovýchod vytéká z jezera říčka Tavignano, která teče krásným stejnojmenným údolím do Corte.
Po protějším břehu prochází GR20, která pokračuje přes hřeben k jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello, ležícím na konci nádherné soutěsky Restonica (viz Korsika 2008).
Chvílemi se zafouká studený vítr, nakrátko přižene mraky. Větrovky se snesou.

Svačíme na skalní plotně nad jezerem, odpočíváme a kocháme se krásou kolem.

Před 13:00 vyrážíme stejnou cestou zpět.
Při sestupu si užíváme si nádherný výhled přes široké údolí oblasti Niellu na nejvyšší hřeben Korsiky s dominantními vrcholy Monte Cintu (2706) a Paglia Orba (2525).

Proti nám stále stoupá zástup lidí, samí Francouzi. Tolik jsme jich v horách nikdy nikde nepotkali. Že by to byla jejich mytologická hora?

V lese kousek nad parkovištěm poklidně ryjí v zemi dva vepříci.
K autu docházíme v 16:00.

Dneska vařím večeři já -> jedeme na pizzu do Calacuccia.
Je před pátou, honosně vypadající hotelová restaurace hned na začátku mestečka je zavřená.
Zase jsme zapomněli na korsický (možná středomořský) standard, že restaurace se otvírají až po páté, spíše v šest.

Máme hlad, vzdáváme čekání a jedeme do kempu.
Pořád tu nepříjemně fouká, ale na sluníčku je příjemně.
Jdeme na pizzu do sousedního kempu ... dělají ji až od 18:30 :-/ Vracíme se zpátky, program: zeleninový salát, víno a sprcha.
Přichází kempař, starší sympatický chlapík. Teprve po delší debatě pochopíme, že chce abychom se trochu smrskli, že přijedou další návštěvníci. Posbíráme naše židle, pohorky, plechovky s pivem a lahve vína, roztahané přes 20 metrů od stanu.
Na části námi opuštěného území parkují a staví stan 3 Francouzi, jejichž ženy a děti se ubytovávají v pokojích v budově. Omluvně se usmívají, že jsme se kvůli nim museli omezit.
Znovu jdeme na pizzu a víno do sousedního kempu a konečně máme úspěch. Dobrá večeře a dobrou cenu.
Při návratu s Ondrou obdivujeme "symbolickou mapu okolních hor" na vyvýšenině před kempem.
Toalety dostaly rating "tohle už nikdy".