Ondrovy narozeniny slavíme obědem v ‘naší restauraci’ Via Ironia. Je pohoda, dostali jsme náš oblíbený stůl, dnes obsluhuje ‘áčkový’ tým.
S Janou volíme dnešní menu = „valentýnské“. Pro nás to nehraje roli, v mládí jsme tenhle „svátek“ neslavili a na starý kolena to zavádět nebudeme. Slavíme každý den a dnešek není výjimkou!
U stolu na druhé straně zahlédnu povědomou postavu; oznamuju rodině, že tu máme známé.
Procházející servírka se zastavuje, zda má někomu něco vyřídit.
„Ne, děkuju, támhle vidím dávné kamarády; po jídle je půjdu pozdravit.“
„Pan xxx? Ten bydlí proti nám!“
„Já s ním chodil na gympl a půl roku seděl v lavici …. Ale rozsadili nás!“.
V hlavě vyskočí otázka, jestli jsem mu nebyl i za svědka na svatbě.
Vzápětí Jirka přichází k nám: „No, to je náhoda, na den přesně třicet čtyři roků, víš to?“
Na oplátku jdeme k jeho stolu, u kterého sedí i rodiče. V rukou mají fotky z dávné svatby.
Jirkova maminka mi jednu ukazuje: „Stando, tak si připomínáme, jak to pěkně vyšlo. A podívejte, jak vám to slušelo.“
Brejlím na fotku, svatební fotka, ta tmavá skvrna v druhé řadě jsem já v obleku. Takže jsem Jirkovi za svědka byl!
Otáčím se na Jirku: „No, upřímně, já si spíš pamatuju, jak jsme zapíjeli Kačenčino narození!“
Jirka nesouhlasí: „To ne! To co myslíš, to bylo loučení se svobodou! … Jojo, já pak nemohl gin několik roků ani cejtit!“
Detail, co se pilo, jsem už taky zapomněl :-(
Loučíme se s příslibem, že v létě zase posedíme na jejich chalupě pod noční oblohou. A těším se, že si zase dám ke snídani čerstvě natočené pivo.
„Stejně, jak je ten svět je malý“, spokojeně zamedituju cestou domů.
Áňa opravuje: „Spíš Mejto je malý!“
