Fantastické vodopády a stráně, které pro rekreaci na Korsice počátkem 19.století objevili Angličané.
- Celková vzdálenost, doba, převýšení: 15.1 km, 7:10 hod:min, 612 m
- Nadmořská výška min-max: 850 - 1213
- Vzdálenost z kempu do výchozího místa: 6 km
- V Průvodci trasa č.34
- GPS záznam trasy a výškový profil (anglicky)
Ráno: silný vítr, 12°C, kávu a čaj doplňujeme vínem pro zahřátí.
Po desáté jedeme do vesnice Vizzavona, auto parkujeme u nádraží Gare de Vizzavona (poslední volné místo).
Dobře značená cesta ke kaskádám vede kolem luxusně vypadajícího hotýlku, jehož ceny jsou ale překvapivě snesitelné (jednolůžkový pokoj s polopenzí za 69,- Euro, dvojlůžkový za 98 Euro).
Jdeme pomalu, Áňu bolí koleno a nálada je mizerná.Po slabé půlhodince zastavujeme na kávu v Relais, velkém snack-baru na začátku kaskád.
Espreso je opravdu dobré, vylepší i náladu.
Naše cesta z Vizzavona s tu připojuje na GR20, přicházející od Monte d'Oro; tenhle nádherný vrchol, na který koukáme z kempu, už bohužel letos "nedáme".
Kaskády jsou moc pěkné, ale nekorsická mlha a zima ubírá místu na fotogeničnosti.Krásných míst na koupání je spousta, ale dnes o tom neuvažuje ani Áňa.
Počasí navzdory je tu dost lidí - kaskády Anglais jsou hodně vyhlášená "atrakce".
Obědváme v horní části kaskád.Pak trochu bloudíme, když hledáme odbočku z GR20, která by nás dovedla do průsmyku Foce di Vizzavona.
Jako už mnohokrát i tentokrát pomůže Ondrova GPSka.
Oranžová značka nás vede přes suťové pole a pak vysokým lesem.
Asi po 3 km přicházíme k zřícenině pevnosti Fort di Foce Vizzavona, která tu kdysi střežila bezpečnost cesty procházející průmykem. Docházíme do průsmyku, přecházíme silnici a hledáme začátek cesty Sentier du Femme Perdue (Cesta ztracených žen).
Jdeme podél silnice směr Tattone, na hledanou cestu se napojíme "zboku" po krátkém krkolomném výstupu jakousi nedokumentovanou, ale barevně značenou trasou vedoucí vyschlým korytem potoka.
Zatímco holky odpočívají, vracíme se s Ondou podívat, kde "Cesta ztracených žen" regulérně začíná. No, nezačíná ... místo, kde se na ni mělo vycházet z hlavní silnice je přehrazeno plotem staveniště jakéhosi správního centra. "Oni to holt neřeší!"
Cesta je příjemná, značení neobvykle výrazné, ač zmatečné: nejprve modré, pak žluté tečky přecházejí do červených a pak oranžových pruhů :-0 Naštěstí ztratit se tu nedá, v případě nouze je směr k hlavní silnici jasný - po úbočí dolů.
Čekáme, že někde narazíme na tabuli s dramatickým příběhem "ztracených žen", který by nám objasnil název cesty, ale marně.
Zato potkáváme turistu-samotáře non plus ultra: zrzavý mládenec, tak pětadvacet; francouzsky se snaží zjistit, kudy se dostane na GR20.
Ukazujeme mu směr a naši polohu na turistické mapě 1:25000.
On vytahuje svoji mapu: list A4, na kterém je vytisknutá celá Korsika! Křižuje ji červená čára = GR20. 170 km vysokohorské trasy na A4 jako jediný zdroj pro několikadenní sólo puťák - klobouk dolů!.
Chvíli studuje naši detailní mapu, sleduje naše rady a gesta, kudy to má nejblíž na GR20.
Pak řekne: "OK, OK"; děkuje a s úsměvem vyrazí opačným směrem.
Voláme za ním: "Enjoy your track!"
Na protější straně údolí se z mraků vynoří Monte d'Oro jako připomínka velkého restu :-(
Směrovky "Gare de Vizzavona" nás vedou kolem půvabného lesního kostelíku (z uspořádání lavic soudíme, že nejčastějším obřadem jsou tu svatby), k nádraží a k autu.
Korsická úzkorozchodná železnice patří k technickým unikátům; všechny průvodce po Korsice doporučují alespoň krátké svezení.
Plánujeme, že Jana, Ondra a Áňa pojedou z Vizzavona do Tattone vlakem (1 zastávka); já převezu auto.
Vlak jede až za 2 hodiny, zatím jdeme na pivo a na espreso do Bar de la Gare (hned u nádraží). Venkovní posezení láká, ale je zima, tak jdeme dovniř.
Hořící krb a přátelský číšník nás navnadí. Objednáme a čekáme. Jana komentuje poloprázdnou lahev s mlékem, stojící na okénku do kuchyně: "To tam stojí určitě od rána. Doufám, že nám dají jiný!"
Doufala marně. A co hůř: "espreso" bylo nalito z překapávače, který svoji práci zřejmě dokončil už před dlouhou dobou, protože tekutina byla jen velmi vlažná.
Absolutně nejhorší kafe, které jsme kdy v cizině pili !!
V čase, zbývajícím do odjezdu, se jdeme podívat na jeskyni pravěkých lidí po Sentiér Archéologique.Dobře značená cesta vychází od nádraží. Jedna tabule uvádí dobu vycházky 2 hodiny, jiná 1.5 hodiny. Klidnou chůzí nám trvala hodinu.
Prodej jízdenek vypadá zavřeně, soudíme, že lístky se kupují ve vlaku.
Před půl šestou si sedneme na lavičku na nástupišťátku, vlak má přijet v 17:41.
Číšník z restaurace na nás něco volá, po chvíli mu děti porozumí, že vlak nepojede.
Pomalu jdeme k autu, a rozhlížíme se.
Na druhé straně perónu stojí několik mladých s batohy, asi došli část GR20 a čekají na vlak.
Další mladý pár czenglish vyzvídá od "domorodce", kdy a odkud jede autobus do Ajaccio. Od hotelu přichází starší pár, muž táhne kufr na kolečkách.
Odjíždíme, a teprve teď si všimneme na jedněch z dveří nádraží nápisu "STRIKE" (stávka).
Žádné komentáře:
Okomentovat