Jízda z kempu: 4 km
GPS info:
Výlet (včetně koupání a jízdy člunem) vzdálenost, doba: 10 km, 5:30
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 0
Celkové převýšení: 250 m
Vstáváme kolem osmé a dlouze startujeme, hekáme a naříkáme na bolavé nohy. Do batohů k jídlu a vodě přidáváme plavky. Ondra při plánování této trasy ještě doma předpokládal, že půjde o utajenou, nepřístupnou zátoku, kde budeme sami obdobně jako v horách. Názor změnil, když velké poutače zvoucí na lodní výlet do fantastické Měsíční zátoky (jméno dostala podle svého srpkovitého tvaru) viděl u silnice už 30 km před Dorgali :-)
V půl desáté jedeme po kvalitní široké asfaltce, která najednou ve skalách nad mořem prostě končí.
Jsme nad zátokou Cala Fuili, parkuje tu už dost aut. Pohled na moře se spoustou lodí mířících podél pobřeží na jih dává tušit, že náš cíl opravdu nebude liduprázdný.
Turistická cesta vede dolů k pláži v zátoce Cala Fuili, kde většina z těch, kdo přijeli, končí.
Rozhlížíme se, kudy jít, když se z houští před námi ozve: "Cala Luna, this way!". Na skryté cestičce sedí opálený chlapík. V duchu ho tipujeme na potomka zdejších loupežníků, ale vypadá docela sympaticky. Chlapík nabízí odvoz lodí ze zátoky Cala Luna zpět sem, do Cala Fuili. Jeho expresivní projev se hemží výrazy "new service" (všechny ostatní společnosti jezdí z Cala Luna do Cala Gonone, takže pak musíte pěšky 4 km sem zpátky pro auto), "very difficult trip", "today action" (= normálně se platí 10 €/osoba, ale dnes jenom 5 €).
Starší, sportovně vypadající pár odmítá. Já přešlápnu na bolavé patě, odfouknu pot z čela (už je pořádné vedro) a nabídku přijímám. Chlapík chce vědět, v kolik chceme odplouvat, jejich lodi odplouvají vždy v půl. V duchu počítám: "Je 10:30, cesta 2 až 2.5 hodiny, chvíli na koupání.... no, čekat na molu do 15:30, to už je dost pozdě, co kdyby něco vybouchlo...". Domluvíme se, že chceme odplouvat lodí v 14:30.
Dávám mu 20 €, on nám vystavuje účtenku: "Jsme jediná společnost, která zajíždí k molu s gumovými loděmi "zodiac", buďte na molu 10 minut před odplutím".
Snažím se ještě na účtence rozluštit jméno společnosti, ale bez brejlí na čtení mi to nejde. Civím na cedulku, kterou chlapík má na krku, a ptám se, zda se jejich společnost jmenuje Tony P. "Ne, to je moje jméno!", směje se spolu s mojí rodinou.
Dál už nechci být za lamu, takže se loučíme a vyrážíme.
Členitá, zajímavá cesta, více po slunci než ve stínu.
Postupně se otvírají pěkné pohledy na moře i na pobřežní hory.
Pohodlným tempem docházíme za 2.5 hodiny do zátoky Cala Luna.
Do zátoky vstupujeme ústím krásné říčky, přitékající z hor.
Je tu dost lidí, ale pláž je dlouhá, takže mačkanice tu není.
Nejlepší koupání, jaké jsme zatím na Sardinii poznali!!
Při plavání k bójkám vidíme pod sebou ryby, jejichž soukmenovce jsme předevčírem s chutí večeřeli.
Velké skalní převisy dávají stín. Moc se nám to tu líbí.
V 14:25 jsme na molu, připraveni k odplutí zpět do Cala Fuili. Ale žádný "zodiac" tu není. Jana říká, že nafukovací člun odjížděl v 14:20 jen s dvěma děvčaty, zatímco jsme s Ondrou fotili; Áňa opodál zarytě mlčí.
Zkouším se ptát chlapíka na molu, který pomáhá připlouvajícím/odplouvajícím lodím, zda mu něco říká lístek, který nám vystavil Tony P., ale ten krčí rameny.
Všimnu si, že od pláže odrazil "zodiac", v kterém sedí 4 lidé, a mávám na něj. Člun zahne k molu, volám na něj, že máme lístek k dopravě do Cala Fuili. Muž v nejlepších letech sedící uprostřed odpoví, že oni mají tamhle svou loď a plují, zatímco syn-kormidelník jen zakroutí hlavou co je to socku a vrátí kormidlo do původního směru.
Znovu civím na lístek. Ondra mi potvrdí, že jméno firmy tu sice není, ale že nahoře je rukou psané telefonní číslo o kterém Tony P. řikal, že na něj máme zavolat, kdyby se něco stalo. Vůbec si na to nevzpomínám (nevím, zda za to může moje skleróza nebo ubohá angličtina). Ale volám tam; dámský hlas připustí, že rozumí anglicky. Když dámu informuji, že sedíme na molu v Cala Luna, čekáme na odvoz do Cala Fuili a "zodiac" nikde, kupodivu reaguje vstřícně. Uklidňuje mě, že mají problém s lodí, ať jsme trpěliví a ještě chvíli počkáme. Děkuju, automaticky vypnu mobil a uklidňuju i rodinu, že o nás vědí a že přijedou.
Po 10 minutách (mezitím přistály 3 lodě plné turistů; na jedné z nich asi taky neměli dobrý den: nejdřív z ní skoro vypadl chlapík házející lano na molo, pak se zase zablokovalo vyloďování kvůli korpulentní dámě, která uvázla v úzkém skalním průchodu na pláž) mě trkne, že vypínat mobil byla asi pitomost. Zapínám ho... a opravdu mám nepřijatý hovor z čísla 0039... (jiného než které jsem volal předtím). Volám zpět, dáma se představuje jako Paola a říká, že problém s lodí stále pokračuje a za 5 minut pro nás čtyři připluje jejich zaměstnanec s náhradním člunem "zodiac".Po několika minutách se skutečně k molu přiřítí člun s mládencem, který si prohlédne lístek a kývne, ať nastoupíme.
Přidržím člen pro nástup rodiny, pak nasednu já a člun vyrazí.Co se děje dál, je hodně adrenalinové! Chtěl jsem během plavby fotit. Nejde to, skáčeme na sedačkách jako gumové míče, při nárazech na šikmé vlny (po výjezdu ze zátoky mají některé skoro metr) se z nich vzájemně shazujeme. Jana s Áňou to mají horší (sedí proti směru jízdy), ale chechtají se jako blázni.
Snažím se nacpat mobil do batohu a ten zapnout, ale v tom skákání a mlácení mi to trvá hodně dlouho. Mám 30 let vodácké praxe na kormidle, na háčku nebo snad nedejbože na porculánku se prostě bojím!!
Podle Ondrovy GPS jsme pluli rychlostí 45 km/hod.
Na pláži Cala Fuili vyskakujeme do vody obutí (Ondrovy pohorky jsme starými novinami sušili ještě 2 dny) vyjma Jany, která - poněkud váhavě - přelezla bok člunu bosá
20 € za takovejhle zážitek, no nekupte to!! :-))
K hlavní večeři plánujeme koupit 2 grilovaná kuřata v samoobsluze "Bergita".
Jenže když jdeme nakupovat chvíli po čtvrté, kuřata nejsou, z konverzace s pouze italsky mluvícími dívkami nabýváme dojmu, že budou po páté.
Jdeme tam po páté, ale zase marně. Pokladní nám píše na lístek 17:30. Je nám divné, že to bude už za 15 minut, ale grilovací box je prázdný. A pokladní na naše otázky jen krčí rameny :-0
Jdeme zpátky ke kempu a dumáme co dál. Naštěstí si Ondra vzpomene, že grilované pochutiny se prodávají v "rottisserie" - a takovou tabuli vidíme o kus dál před sebou.
Vlezeme do krámku, vypadá jako řeznicvtví, ale v pultu opravdu vidíme i grilovaná kuřata. Drobný chlapík (sardinští domorodci jsou opravdu velmi malých postav, jak přesně poznamenává Sedloňka) na moji sloganovou objednávku "pollo, due, caldo" přikývne a prsty naznačí střih. Kývu, že jo, že nám je má rozčtvrtit. Rozčtvrtí je, narovná do jednoúčelové misky, ohřeje v mikrovlnce, my zaplatíme 15 € a máme skvělou večeři.
Během ohřevu jsem navíc v regálu za sebou objevil nabídku místních vín. Přibrali jsme láhev červeného Cannounau di Sardegna, Rosso 2008 (DQPRD), Cantine Dorgali FILIERI... a bylo skvělé!!!
Večer udělá Ondra skvělou večerní fotku přístavu, zatímco my sedíme s kytarou.
Žádné komentáře:
Okomentovat