Prohlídka přístavu a pevnosti Bonifacio, koupání pod majákem Pertusato - obojí nás nadchlo už předloni - viz podrobnější popis s více fotkami, zajížďka ke kempu na východním pobřeží.Slunečno, hodně teplo, chvílemi příjemný vítr
Ranní příprava na „plážovací“ den, Jana pokládá na stolek opalovací krémy.
I když večer dávala k jejich použití podrobnou instruktáž, já i Ondra koukáme na sprej a „rtěnku“ dost vyjeveně. Po chvíli tichého zkoumání říká Ondra trochu nervózním hlasem: „Nojo, ale takhle si to stříknu do voka!?“. Naštěstí Áňa reaguje bleskově a výkřikem "Nééééé!!!" zabrání, aby Ondra spustil sprej, který drží sotva čtvrt metru před obličejem.
Jedeme do Bonifacio; se vzpomínkou na předloňský průjezd historickým centrem pevnosti parkujeme na stejném místě u přístavu. Městům se vyhýbám jako čert kříži (a těm, co jsou prohlašovány za turistickou atrakci, obzvlášť), ale Bonifacio považuju za jedno z nejhezčích měst na světě. Pomalu se procházíme malebným přístavem plným jachet; dlouho koukáme na velkou moderní plachetnici: 2 kevlarové hodně vysoké stěžně, motorem vytahované plachty (teď skasané na ráhnech), šedý, asketicky tvarovaný trup.
Stoupáme do rozlehlé pevnosti, postavené na stometrových vápencových (?) útesech Bonifáckého průlivu, z které je nádherný výhled na dlouhý záliv s několika zátokami.
Z hradeb koukáme přes Bonifácký průliv na Sardinii. S údivem sledujeme trajekt ze Sardinie, který plnou rychlostí vjíždí do úzkého zálivu. To, že v těsné blízkosti velké lodi se rázem ocitlo i několik malých jachet, kapitán trajektu zjevně neřeší. Inu, orel much nelapá :-)
Nad námi přelétají 4 hasičská letadla a míří podle pobřeží na severozápad.
Ondra v zápalu fotografování přehlédne betonové bloky umístěné na okraji chodníku (brání parkování mimo vyhrazená parkoviště) a protože při pádu chrání především foťák, pořádně si natluče holeně a kolena. Chvíli je "zelenej jak sedma", máme strach, aby neomdlel, ale pořádný doušek mattonky ho vrátí do normálu.
Před polednem přejíždíme k vojenské radarové stanici asi 4 km jihovýchodně od Bonifacio a jdeme asi kilometr na jemně písčitou bílou pláž pod majákem Pertusato u nejjižnějšího bodu Korsiky.
(v Průvodci trasa č.22 - předloni jsme šli poctivě z Bonifacio po pobřežních útesech, letos jsme 4 km vypustili).
Na stometrové pláži je asi 20 lidí, prostě nával :-). Pláž a její okolí jsou pro mě „srdeční záležitostí“ stejně jako Bonifacio. Bizardní krajina, modelovaná z usazeného písku, mi připomíná poušť (nikdy jsem v poušti nebyl), stále fotografuju a nechápavě vrtím hlavou „Jak to, že tu skoro nikdo není? A jak to, že tohle není přísná rezervace, kam by nikdo nesměl .... teda kromě nás ?“
Koupání nemá chybu - nejlepší koupání jaké znám!
Plavecké brejličky prokazují skvělou službu při pozorování scenérií pod hladinou. Podvodní krajina je tu členitá, písčité pláně v hloubce kolem 4 metrů lemované zelenými porosty, v kterých se ukrývá spousta rybek, jsou střídány skalnatými stržemi a údolími, v kterých je výrazně chladnější voda a na jejichž dno se zdaleka potopit nedokážeme.
Pozdě odpoledne se vracíme k autu a jedeme obhlédnout koupání na východním pobřeží (z předloňska máme o východním pobřeží nepříliš vysoké mínění – mělké moře, spousta řvoucích dětiček...).
Silničku před závěrečným klesáním k moři lemuje dlouhá šňůra zaparkovaných aut, v úbočí opodál je vidět řada nově budovaných apartmánů.... takže nic, v našem osobním hodnocení necháme rating východního pobřeží nízký. Vracíme se do kempu.
Večerní koupání na pláži Tonnara je zpestřeno další exhibicí instruktorů, kteří si dnes užívají kite-boarding (jízda na prkně taženém „drakem“), příjemný vítr umožňuje obrovské skoky (hádám 4-5 metrů do výšky).... nádhera!
Večerní sezení s kytarou je narušeno útokem komárů, který končí až se západem slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat