Túra Giannuccio – viklan l’Uomo di Cagna, podle Průvodce trasa č.21: výškový rozdíl 750 m, 6 hod, namáhavá. Doplněk: kamenný lev v Roccapina
Slunečno, mírný vítr
Z kempu jedeme po hlavní silnici podél pobřeží na severozápad. V první linii hor vyčnívá z kamenných polí jako šachová figura střelce vysoká špice, zakončená balvanem. Viklan l’Uomo di Cagna (1217 m n.m.), který je cílem naší túry.
Kousek za vesnicí Pianottoli-Caldarello odbočíme směrem na Giannuccio, kde úzká silnice také končí (z kempu ujeto asi 30 km).
Auto necháváme u kostelíka vedle plochy pro přistávání vrtulníku. Několik tabulí nás vede mezi domky, které nesou známky probíhajících oprav a rekonstrukcí pod přísným dohledem schvalovací autority: zvnějšku je přísně zachováván tradiční vzhled kamenných zdí a stejných střešní tašek (vzpomínáme na městečko Nonza na severu v oblasti Cap Corse, kde mají všechny stavby střechu z břidlice).
Za vesnicí cesta nejprve prochází hustým lesem a je trochu rozbahněná potůčky, které ji křižují. Díky spoustě popínavých rostlin připomínajících liány a ostře kontrastním přechodům sluneční světlo / tmavý stín stromů mám pocit, že jdeme pralesem (v pralese jsem taky nikdy nebyl).Díky příjemně prudkému stoupání se brzy vychází do oblasti řidších borovic, mezi kterými se otvírají krásné výhledy do údolí a na bizardně tvarované skály.
Asi po 1.5 hodině prudké stoupání končí, cesta stoupá mírněji, mizí vysoké borovice a přibývají fantasticky tvarované skalky a velké balvany. A především se otvírá pohled na viklan.
Obědváme bagetu se šunkou a sýrem, kocháme se krásou kolem a s nevěřícným vrtěním hlavou opakujeme (jako už tolikrát tady na Korsice) „Jak to že tady nikdo není ?!?“
Po další půlhodině chůze se vrací vysoký borový les, za další půlhodinu jsme pod závěrečným kamenným polem. Odpočíváme, zkoušíme lézt polem obrovských balvanů, ale pak raději pokračujeme podle mužíků ještě asi 20 minut.
Cesta v této části vyžaduje podle průvodce „absolutní jistotu chůze“ (mezi velkými balvany jsou hluboké průrvy) a to není to, čeho bychom měli nazbyt. Užíváme si fantastický výhled na celý jih ostrova, v mlžném oparu za Bonifáckýn průlivem tušíme hory Sardinie.
Stejnou cestou se vracíme k autu.
Po hlavní silnici jedeme ještě asi 10 km do zátoky Roccapina podívat na "známého kamenného lva".
„Nojo, že to je korsická rarita... já to bych skoro radši neuviděl výměnou za to, že autu zůstane podvozek“, mrmlám, když mě Ondra upozorňuje, že do zátoky se jede po cestě, kterou „with difficulty“ neboli „s ťažkosťami“ - což samozřejmě vede Ánu k citování přehledu obtížnosti túr podle Puškáše (z knížky „Proč bychom se nepotili“ od Z.Šmída).
"A taky abysme to našli, víš aspoň, jak ten lev vypadá abysme věděli, co máme hledat? Je to nějaká socha nebo plastika?" Ještě než dojdeme od parkoviště u autokempu na bílou písečnou pláž (asi 1 km; dost zaplněná), je jasné, že hledání lva není obtížné. Stromy porostlému hřebeni nad námí dominuje veliká skála, mající věrnou podobu ležícího lva s královskou korunou na hlavě.
Ondra obíhá pláž a hledá nejvhodnéjší kompozici fotek. Odvolávám svoje brblání trochu modifikovaným citátem z Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem (Divadlo Járy Cimrmana): „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vedrem, ale stálo to za to!“
Koupání nic moc: jemné písčité dno není zajímavé, ve vodě jsou navíc kousky trav, zřejmě přinesené z otevřeného moře.
Při zpáteční cestě doplňujeme ve Spar v Pianottoli zásoby, na vinný střik bereme růžový krabčák ... Nebyl špatnej!
Žádné komentáře:
Okomentovat