Přejezd La Trinité – Zonza (přes Sarténe – Levia, asi 90 km); hodinová vycházka na Punta di Muro (převýšení do 100 m)V pohodě balíme a odjíždíme po silnici ve směru včerejšího výletu. Nad Golfe di Roccapina zastavujeme na focení zálivu s kamenným lvem v dopoledním světle; zjišťujeme, že odpolední bylo lepší (teď je to přesvětlené).
Před Sarténe odbočujeme na vedlejší silnici. Ignorujeme směrovky k prohlídce menhýrů (předloňská prohlídka ve Filitosa nám stačila :-P ) a po několika kilometrovém slalomu úzkou silničkou, dost prudce stoupající do hor směr Foce di Bilia, parkujeme na křižovatce silnic D 221 – D231.
Jedeme po prašné cestě se směrovkou Punta di Muro. Po čtvrthodině cesta končí na louce, kde u zčásti rozpadlého domku vrčí míchačka. Protože pokračování cesty nevidíme, Anička se francouzsky ptá chlapíka, který nejprve míchačku vypne (velmi vstřícné a přátelské gesto!) a pak ukazuje přes louku a kývá hlavou.
Po chvíli hledání nacházíme skoro zarostlou úzkou cestu, která se vede očekávaným směrem. Tenhle rok tudy nikdo určitě nešel. Větve a ostrá tráva švihají přes holeně, škrábou lýtka, ostružiny se chytají na trička. Nálada je výrazně pod teplotou horkého vzduchu.
Po necelé půlhodině docházíme na louku pod vrcholovou skalkou.
Krásný výhled na Golfe de Valinco (podle překladatele našeho průvodce "Golfová hřiště ve Valinco" :-)), Campomoro a Portigliolo (loňské vzpomínky), Porto Pollo a Filitosa (předloňské vzpomínky). Vpravo od zálivu se v několika vlnách zvedají hory, všem vrcholkům svým výrazným tvarem dominují věže de Bavella, v jejichž blízkosti leží náš dnešní cíl.
Za zády máme rozlehlé údolí, kde největší pozornost přitahuje pohled na Sarténe, „nejkorsičtější město Korsiky“, rozložené v úbočí lesnatých kopců. Obloha je neuvěřitelně modrá, horký vzduch voní mořem, v lehkém vánku se proletuje pár malých ptáčků...., žádní komáři ani "hovada", žádná nervozita, že něco důležitého bylo zapomenuto nebo že se to nestihne, žádný strach o auto a věci v něm zanechané - prostě zemský ráj to napohled.
S lepší náladou si užíváme trní i na zpáteční cestě, úplná pohoda se vrací při obědě na louce s již ztichlou míchačkou.
Projíždíme Sarténe s mírnými komplikacemi, protože jsem si jako obvykle popletl strany a na Ondrův příkaz "Doleva" otočil volantem ve směru hodiných ručiček. Projeli jsme se centrem, bylo to zajímavé a příjemně vzrušující – především slalom úzkými jednosměrnými uličkami mezi zásobovacími dodávkami.
6 km za Sarténe odbočujeme z hlavní silnice vpravo směr Levia. Bez zastavení míjíme krásný starý janovský most (prohlíželi jsme už ho předloni) a také vinařství Fiumicicoli, které má tento most ve znaku.
To mě vzápětí rozlítostní, takže hodný kus další cesty mrmlám, že se tam mělo zastavit a nakoupit vzorky vín; Jana s klidem přitakává, že jo a ať teda otočím a nakoupím; abych nezkazil hru mrmlám dál, že víno stejně není kde pořádně vychladit a že by ho byla jen škoda.
V Zonza kupujeme u pekaře bagety a jedeme ještě 2 km směr Quanza do příjemného a přitom levného kempu La Riviere, který známe už z loňska.V recepci je jen vzkaz, ať se nově příchozí ubytují a po 18.hod se přijdou přihlásit.
Stavíme stan (na stejném místě jako loni) a jdeme se vykoupat do říčky, která křižuje silnici a 500 metrů od kempu.
Voda je docela chladná (? 20°C) a nádherně čistá. Dno je velice členité, vrcholky podvodních skalek, které se dotýkají břicha při plavání se střídají s hlubokými (>5m), úzkými tůněmi. Na dosah se zdají pstruzi různých velikostí, kteři střelhbitě mizí v temných stínech, když se jich pokoušíme dotknout. Plaveme s Áňou asi 100 metrů proti proudu, za dvojitou zatáčkou je vodopád.
Loni se nám na něj nepodařilo vylézt, letos je méně vody, tak to jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat