Pracovní aktivity v zaměstnání i doma („plovoucí” podlaha na půdě, zástěna sousedova prachoviště, výměna písku ve filtraci a odstraňování následků této výměny ...) nám berou tolik času, že o víkendech jezdíme jen na krátké výlety.
A ani ne pokaždé.
Ale každá z těch vyjížděk, jejichž část vždy vedla (ne)cestou, kterou jsme ještě nejeli, nás utvrdila v přesvědčení: „Ale je tady krásně!“
1.5.2014 Dívka na oranžovém koni
Ch – Vrchovina – Skořenice – Seč – u Homole – Kostelecké Horky – Choceň, vzdálenost 29 km, stoupání 410m
Nejzajímavější část krátké prvomájové vyjížďky začala v okamžiku, kdy jsme na zprvu polní, později luční cestě mezi Sudslavou a Homolí dojeli dívku na koni. Kůň šel pomalu.
Nebylo jasné, zda aspoň jeden z nich tuší, že jsme za nimi, a tak v obavě, aby se kůň nelekl a nesplašil, jsme je předjeli velkým obloukem ve stopě traktoru vyjeté v obilí.
Najeli jsme zpět na cestu, která se ztrácela v louce, pak pokračovali po okraji lesa. Jezdkyně zůstala asi sto metrů za námi.
V mírném stoupání k Homoli se začal zezadu zesilovat zvuk, který jsem prvně slyšel před 50 lety v kině na filmu Vinnetou – kůň se k nám blížil cvalem. Nebyl to žádný lehkonohý Hatatitla, byl to ‘heavy horse’ - dokonalý reprezentant tažných koní, které oslavil velkolepou písní Heavy Horses Ian Anderssn (Jethro Tull, do češtiny ji věrně přebásnil R. Křesťan) – a jeho dusot byl opravdu impozantní.
Dívka zastavila opodál a dovolila, abych si je vyfotil.
Pohled na jejího koně mi v tu chvíli z hlubiny paměti vytáhl ještě jednu vzpomínku - vzpomínku na to, jak jsem před 30 lety fascinovaně poslouchal hlas Miroslava Horníčka na elpíčku s autorským čtením jeho knížky Listy z Provence.
V Dopise panu d’Artagnanovi tam říkal: “… nevnímal jste nic jiného než toho muže, který s drze chladnou tváří prohlásil o barvě vašeho koně, že je to barva běžná u květin, však dosud velmi vzácná u koní. A pak jste tasil. Viděl jsem zablýsknutí vaší zbraně a viděl jsem i to, jak vás pak odnášeli zbitého do bezvědomí kuchyňským náčiním…”
Ta vynořivší se vzpomínka se vázala k barvě koně – dívčin kůň, stejně jako ten, na kterém jel do Paříže d’Artagnan, byl oranžový.
Šťastnou cestu a spoustu pohodových vyjížděk přeju vám oběma!
26.4.2014 Klobásárna, Vršovci a čejky
Ch – kolem Horního Jelení – klobásové bistro u E442 – Trusnov – Janovičky – Vraclav – Šnakov – Dvořisko – Choceň, vzdálenost 42 km, stoupání 510 m.
Lesní cesty v slunečném odpoledni jsou rozvoněné jarem, je krásné být právě tady právě dnes.
Pro změnu neodbočíme na žlutou/modrou turistickou trasu do Horního Jelení, ale dojedeme na silnici směr Jaroslav.
Z ní po chvíli odbočíme zase na lesní cestu, která postupně klesá a zužuje se. Vzápětí poté, co zazní očekávané: “A že jsme se ztratili?”, vyjíždíme na širokou písčitou cestu a po krátké “prohlídce opačného směru” na parkoviště U Vysoké u silnice 35.
Parkoviště ozvláštňuje nepřehlédnutelná
udírna koňských klobás. Z auta jsem na tohle místo koukal trochu s despektem, ale zblízka uznávám, že to tu voní příjemně a vyrovnaná pyramida koňských salámů vypadá lákavě.
Na druhé straně silnice zase zajíždíme do lesa.
U rybníku Obora si ukládám do paměti polohu domku s nápisem “Prodej medu”. Že jde o med domácí je zřejmé - úlů tu stojí celá řada.
V jednom z nich má ponořené ruce chlapík s včelařkou kuklou na hlavě. Sílící hukot dává tušit, že obyvatelkám úlu se to nelíbí a zřejmě se chystají dát svou nelibost najevo. O koupi se budeme zajímat raději někdy jindy.
I když Ondra doma nevěří, že je to možné, bohužel mineme rybník Lodrant – tak někdy jindy.
Přes Trusnov a Radhošť se dostaneme na křižovatku, kde nevěřícně koukám na impozantního orla sedícího mezi kopřivami poblíž polorozpadlého statku.
Šátrám po mobilu, abych ho vyfotil, když si o kus dál všimnu dalšího. A ještě jednoho. Všichni sedí, jen pootočení hlavy prozrazuje, že nejsou vycpaní.
Tak tyhle chudáky, přivázané na řetězu jako kozy, fotit nebudu!
Z celého duše si přeju, aby jejich “chovatele” taky někdo někam přivázal. A na hodně dlouho :-(
Stoupání k baroknímu areálu Svatý Mikuláš a dál na vrchol s památníkem Vršovců příjemně zadýchá.
Žulový pomník byl postaven v roce 1908 (za Rakousko-Uherska) k 800. výročí vyvraždění rodu Vršovců Přemyslovci.
Podle wikipedie to byl už třetí pokus “… poslední, a opět ne důsledný.”
To panečku s rodem Slavníkovců v Libici, to byla jiná efektivita, tam se to Přemyslovcům povedlo na první pokus. Možná proto, že jim při tom Vršovci pomáhali … prostě, ukázky holubičí povahy Slovanů v příkladech.
Z podmáčených luk poblíž choceňského letiště (původ názvu blízké vesnice Slatina je nasnadě) vystartuje čejka a s hlasitým křikem na nás opakovaně nalétává. Zřejmě brání hnízdo.
20.4.2014 U Homole
Ch – Vrchovina – Homol – Lhoty u Potštejna – Orlické Podhůří – Choceň, vzdálenost 30 km, stoupání 800 m.
Poutní místo Homol s barokním kostelíkem a impozantním schodištěm je po dokončení oprav kouzelným místem.
Nevím, jestli vykácení smrkového lesíka na severozápadní straně návrší bylo součástí rekonstrukce nebo proběhlo jako nezávislá akce, ale díky tomu se otevírá krásný výhled odsud do kraje.
Kostel je teď opravdovou dominantou širokého okolí.
Ještě trochu narovnat trubkový “plot” a trošičku zamaskovat kontejner na odpadky a bude tu dokonalá ukázka kulturní krajiny.
30.3.2014 Mobilní stožár a ořechová alej
Ch – V.Mýto – Hrušová – Pekla – Cerekvice – Horky – Sloupnice – Džbánov – Choceň, vzdálenost 39 km, stoupání 570 m.
Po včerejším třepání se při opravě tribanderu mě nadchne, jak pohodlně a bezzávraťově se dá postavit stožár a udržovat anténní systém, pokud člověk ví, kam se postavit při vyřazování armádního materiálu
- v kopci kousek od Pekla (nebo Pekel?) zaparkoval místní poskytovatel internetového připojení starý vojenský ZIL s nástavbou 4-dílného vysunovacího stožáru.
To by byl trumf do plnění radioamatérských Tisícovek čech, Moravy a Slezska :-)
2-kilometrová alej dobře udržovaných ořešáků podél silnice na Horky je potěšením pro oči i pro duši.
22.3.2014 První kopce
Ch – Vrchovina – hřeben nad Sečí – Svatý Jiří – Kosořín – Choceň, vzdálenost 29 km, stoupání 620 m
Zalesněný hřeben mezi Sečí a Velkou Skrovnicí sice není extrémní terén, ale přesto jedeme po místy travnaté, místy hodně kamenité cestě s nejlehčím převodem přesmykači.
O to víc překvapí, když z lesní zátočiny proti nám vyjede BMW Z3 Coupé.
Dáma v nejlepších letech, podle značky z Krna, zpomalí, abychom mohli uhnout mezi stromy, přátelsky pokývne na pozdrav a zmizí za zatáčkou.
Zřejmě apoštolka nového trendu “Off-road je out, do terénu jedině luxusním sporťákem!”
O kus dál další nový trend: Realitní kancelář rozšiřuje svůj byznys i na movitosti.
Cesta se stále zužuje až se nakonec zcela ztratí mezi stromy. Ale urazíme ještě skoro kilometr než uslyším řečnickou otázku: “To by mě zajímalo, proč na turistické túře tlačíme kola?”
