Alsasko Lotrinsko - Cyklopuťák 2/7: Podél Kanálu Marne - Rýn

Vrchovinou na úpatí Vogéz na sever do Saverne a odtud na západ po cyklostezce podle Kanálu Marne – Rýn (Canal de la Marne au Rhin) 
Cyklotrasa Wasselonne – Marmoutier – Gottenhouse – Saverne – Lutzelbourg – Saint-Louis Arzviller, 40 km, 100% po asfaltu, vysočina a pak rovina, 9:30 – 16:00.
Opět "letní vedro" okolo 35 °C.

9:30 “Kempovné” platím dámě z ranní směny, s kterou se anglicky domluvit dá - na rozdíl od kolegy z včerejší odpolední :-)
(stanové místo 1 noc 2 lidi bez auta = 13.50 Euro).

Od včera známou cyklostezkou se vracíme do Romansviller, tady po chvíli váhání (nenápadná informační tabule je nad pravým břehem říčky Le Sommerau, kousek před mostem) trefíme okresku vedoucí na Singrist (na začátku je i značena jako cyklostezka).
Před Singrist je stoupání, které zahřeje a zadýchá.

10:20 Zvony kostela v Singrist doprovázejí velkou mši - je neděle.
K Marmoutier sjíždíme po frekventované D1004, s úlevou z ní odbočujeme do městečka. Na jeho severním okraji stojí kopie lurdské jeskyně. Odsud až Saverne už jedeme po klidných okreskách s minimálním provozem.
Od Gotenhouse je lákavý pohled na zalesněný hřeben, korunovaný skalami a zbytky středověkého hradu Chateu de Hohbarr. Hrady, zbytky strážních věží nebo opevnění jsou tu na každém druhém kopci, tohle vypadá hodně malebně. Snad jindy!

11:15 V centru Marmoutier podle směrovek najdeme informační centrum (hledal bych dýl, ale Jana mě naštěstí upozorní, že Informačním střediskem právě stojím); za 12 Euro kupujeme IGN-turistickou mapu zdejší oblasti 3715 OT Saverne Sarebourg.
Tahle série map je pro cyklistiku až moc podrobná (1:25000) – během cesty je nutné ji často překládat.
A také ukazuje, jak bizarní je francouzský systém značení turistických cest - barevné čáry, jak je známe z naší turistiky, doplňují a odlišují geometrické obrazce: čtverečky, kolečka, křížky, x-ka, mezikruží. 
V místech křížení většího množství turistických cest vzniká na mapě skrumáž různobarevných symbolů a čar, která slabší náturu odradí od nápadu tam vyrazit.
A realita bývá ještě zmatenější: pokud jsou stromy, na které lze tabulky se symboly přitlouct, je dobře. Na skalnatých stezkách jsou obvykle jen barevné tečky, velmi často všechny jen červené. Mezi poli není nic. 
Zlaté české turistické značení, díky všem, kdo se o něj zasloužili a starají! Je fakt nejlepší!

V Infocentru poradili i směr k samoobsluze a tak jedeme do Monswiller; přitom se prvně setkáváme s vodním kanálem Marna – Rýn. 
Asi to nebyla ta nejbližší prodejna, ale mají vše, co potřebujeme k večeři a snídani: víno, zeleninu, šunku. A navíc – mají otevřeno i v neděli, zavřou až těsně po našem odchodu. Kostelní hodiny právě bijí poledne.
Trochu nás to překvapí, na prodejně je obří nápis 7x 8–20 ... asi to znamená něco jiného než myslíme :-P

Při návratu zpět do Saverne si projedeme přístav osobních lodí na kanálu. Je tu i půjčovna motorových jachet.
Na druhém břehu přístavu na velkém prostranství za Chateau des Rohan je spousta lidí – hrají petangue. Asi pravidelný nedělní turnaj.

12:15 Vyjedeme na západ podél kanálu; hned za první zatáčkou potkáváme větší výletní loď.
Ještě chvíli šlapeme, ale při pohledu na vodní hladinu a cestu mizící mezi zalesněnými kopci se mě žaludek zeptá, kde a kdy budeme obědvat. Koukáme do mapy, krátká porada (“Těžko říct, jestli po cestě něco bude!?”) a obracíme.
Dojedeme ke zdymadlu pod náměstím právě v čas, abychom viděli, jak tady výletní loď loď klesne o 4 výškové metry a pokračuje v plavbě k přístavu. Trvalo to 15 minut.

Restaurace La Carpe d’Or na náměstí má malou zahrádku; naložená kola opíráme o zábradlí.
Většina stolů je volných, sedneme ke stolu pro čtyři, který je celý pod slunečníkem. Neštíhlá, ale sympatická servírka nás velmi zdvořile požádá o přesednutí ke stolku pro dva. Samozřejmě vyhovíme, během čtvrthodiny jsou všechny stolky plně obsazené.
Podle včerejšího rozhodnutí vypouštíme zeleninový salát na úvod; losos s vařenou zeleninou, jogurt s malinovou polevou a espreso byla skvělá volba pro další kilometry.

14:00 Znovu vyjíždíme podél kanálu.
Asfaltová cyklostezka vede po jednom břehu; na druhé straně je silnice (asi o 3 metry pod úrovní hladiny), za dalším zdymadlem ale někam odbočí.
Pohodová trasa má 10 kilometrů. Míjíme asi 10 zdymadel, potkáme 2 jachty - podle popisek jsou z půjčovny v Saverne. Lodní provoz nebude hustší ani zítra, ve všední den; přitom by tu mohly plout v obou směrech lodě o výtlaku 500 tun.

Kanál Marne – Rýn, francouzsky Canal de la Marne au Rhin, je dlouhý 314 km; jsou na něm 2 tunely (kvůli jejich vidění jsem tuhle trasu plánoval) a lodní výtah (neměl jsem tušení, dokud jsem “nepotkal”). 
Z Rýna se po něm dá plout do Paříže a dál na západ.
Byl budován v první polovině 19. století; kromě spojení Rýna se středem Francie sloužil především pro dopravu uhlí z Lotrinska do německých průmyslových oblastí na sever podél Rýna (Severní Porýní – Vestfálsko). Dnes slouží téměř výhradně pro rekreaci.
A zatím chlastem a sádlem prosycená hlava našeho státu prosazuje stavbu kanálu Labe – Odra – Dunaj. Fakt to je jen proto, že jde o excentrického, narcisistního megalomana (dalšího v úřadě), nebo ho k té pitomosti navádějí i jeho kumpáni? 

14:45 Tabule na břehu oznamuje, že právě přejíždíme z Alsaska do Lotrinska.

Jízda je idylická, díky hladkém asfaltu a rovině si zátěž neuvědomujeme.
Po pravé ruce máme Kanál Marne – Rýn, po levé ruce teče říčka Le Zorn, která nahoře Kanál napájí.
Je zábavné sledovat, jak s ujetou vzdáleností se koryto říčky stává mělčím a její hladina je z cyklostezky dostupnější. Když už zbývá jen malý výškový rozdíl, dojedeme ke zdymadlu; na kole pak musíme zabrat, abychom vyjeli krátké stoupání, kterým se  dostaneme asi o 4 metry výše. A zase máme před sebou skoro kilometr jízdy po rovině a říčka Le Zorn je v hlubokém korytě.

15:00 Městečko a přístav Lutzelbourg; cyklostezka tu přechází na druhý břeh; sedíme na lavičce a odpočíváme.
Podle informační tabule tu jsou 2 pekárny, 1 bar a 1 pivnice, ale žádná restaurace ... ještěže jsme se najedli v Saverne.

15:45 Na protějším břehu se prochází volavka.
Pro volavky mám slabost, ony to tuší a schválně uletí dřív než je vyfotím. Brzdím, ve stresu nemůžu vytáhnout foťák z brašny. S hrůzou pozoruju, že po cyklostezce, která vede i po opačném břehu (Proč jsme, sakra,  přejížděli přes most?) jedou cyklisté, kteří mi focený model určitě vyplaší. Nevyplašili! Projeli sotva 3 (tři!) metry od ní a volavka s sebou ani necukla. Já se v přírodě dostal k volavce dostal nejblíž na 20 metrů a tahle káča tady exhibuje před cizíma. Otráveně dávám foťák zpátky, fotit ji nebudu. Beztak má vzteklinu! :-(
Sotva zavřu brašnu, po mostě vedle prosviští TGV. Zklamaně fotím prázdný most: ”No, mám já nějakou radost v životě?” :-)

Údolí se otevře, asi jsme blízko konce etapy, tady by měl být kemping.
Přejíždíme mostek přes odbočku Kanálu. Na konci nás zastavuje sportovně vypadající chlapík s otázkou, jestli nevíme o nějakém kempingu v okolí. Koukám přes vodu, kde vykukují střechy karavanů a říkám, že doufám, že je támhle. Jana se leká, že mají obsazeno, ale chlapík uklidňuje, že ne, že tam je volno, ale on že by chtěl jinam. Někam víc do klidu, tady je z jedné strany silnice, za řekou železnice… Ukazuju mu svoje mapy, kde mám zakreslené kempy a předám zkušenosti ze včerejška.
Jeho partnerka sedí opodál u zábradlí, mlčí a vypadá hodně utahaně.

16:00 Přes silniční most dojíždíme do Camping-Piscine du Plain Incliné. Z názvu vnímám jen první část (a bazén nás nezajímá), zbytku nerozumím :-P
Sympatický recepční pochvalně pozvedne obočí v domnění, že jsme z bagáží dojeli sem až z Česka – stejně jako jeho kolega včera. Objednáme bagetu na zítřek, platím necelých 14 Euro a pan recepční sedá a kolo a jede nám ukázat, kde máme postavit stan. Nadšeně kvitujeme, že tu je k použití i lavice a stůl, poblíž zabíráme prostor.
Než vypijeme první sklenici vína, přijíždí recepční znovu a s ním naši známí od mostu – sportovní chlapík pochopil, že tenhle kemp má i své předností. 

---------------

Vycházka k “akvaduktu” a k výtahu lodí Le Plan Incliné Saint-Loius Arzviller, 7 km.

Odpočívám s mapou nad sebou, upíjím červené z oblasti Médoc, na noze mi sedí motýl – krásná dovolená.
Kousek od kempu na mapě vidím, že cesta pro pěší křižuje Kanál, ale není tam zakreslený most: “Mámo, poblíž je akvadukt, to musíme vidět.”

19:00 Přecházíme Kanál po mostě, po kterém jsme přijeli, a jdeme po silnici směr Arzviller.
Silnice stoupá lesem. Vpravo se prohlubuje údolí, v kterém vede železniční trať a “odbočka” Kanálu, vlevo se nad námi zvedá strmá stráň. Pořád se rozhlížím, proč vlevo není kanál a kde je ten akvadukt; nevím, zda jsme někde jinde, nebo zda je špatná mapa. Ujdeme 2 kilometry, silnice dosáhla vrcholu a začíná klesat, než mi to konečně dojde – chyba není v mapě a my jsme tam, kde chceme být, protože Kanál je vysoko nad námi!
Předám Janě řidítkovou brašnu s celým naším majetečkem a škrábu se nahoru strmým, keři zarostlým kopcem. V sandálech to není nic moc. Po chvíli koukám jako puk – vylézám z houští na asfaltovou cestu na břehu Kanálu. Jak to, když jsem aspoň 50 metrů nad dnem údolí, kterým jsme přijeli od Saverne? Jdu po břehu Kanálu směrem, z kterého jsme přišli; po chvíli dojdu k úzkým betonovým schůdkům, po kterých se dá sejít k silnici pohodlněji než houštím. Schůdky, kterých je tu několik zhruba po 250 metrech, končí kus nad silnicí, ještě mezi hustými keři a ze silnice jsou snadno přehlédnutelné. Utajení, proč?
Už společně s Janou dojdeme podél Kanálu k drátěnému plotu, který brání vstoupit do přístavu. Kromě několika tabulí se zákazy vstupu je tu i jedna obrázkově informační: Jsme u horní stanice Výtahu pro lodě Le Plan Incliné (Saint-Louis Arzviller), který umožňuje lodím na Kanálu překonat výškový rozdíl 45 metrů.
Zařízení bylo zprovozněno v roce 1969 a nahrazuje 17 zdymadel, která byla v původní větvi kanálu – to je ta “odbočka” na dně údolí.     
Jásám, že jsme se nevědomky dostali k unikátnímu technickému zařízení. Chci se dostat k hlavnímu vstupu, kde jistě bude víc informací, proto se od plotu vracíme k prvním schůdkům. Po nich a po navazující cestičce klesáme dolů k silnici, když po levé ruce vidíme ústí úzkého tunelu … tady je ten ‘akvadukt’ :-)
Prolezeme tunýlek za Janina mrmlání o potkanech (nemyslí to vážně, ale musí udržovat “imič”), tím jsme na druhé straně Kanálu, pak se chvíli potíme do kopce až vylezeme na silnici k Saint-Louis Arzviller. Údolí pod námi je zalesněné, takže jen poučené oko ocení nezvyklé uspořádání pod námi: vodní Kanál s přístavem, hluboko pod ním silnice, ještě hlouběji železniční trať a vpravo od ní ještě hlouběji pokračování Kanálu, pod kterým leží “náš” kemping.
Jdeme po silnici k domnělému hlavnímu vstupu k horní stanici, ale narazíme zase jen na zavřenou bránu a velké tabule lákající na adrenalinovou atrakci spočívající v jízdě na vozíčku po “horské dráze”.
Nejblíž se k zařízení dostaneme od spodního přístavu. Ale ani tady nejsou žádné informace propagující tenhle technický unikát a informující o možnosti prohlídek. Nechápu!